Skřivánek

Skřivánek se otřásl zpětnými rázy děl.
“Obrat!”
Plachty v posledním vzepětí. Nedostat se bok na bok. Nenechat se zahákovat. Troufalý pokus. Šance na druhou salvu za cenu odhalení zádi.
“Ty všiváku! To se dělá? Mířit dámě pod sukni?”
Manévr zalitý palbou. Tříštění dřeva. Sténání raněných.
Odpověď druhé řady děl. Poslední výpad raněné šelmy. Odpoutat se. Doufat.

Poslední vlajka klesla. Moře utichlo. Dým se neochotně rozplynul. Odhalil přízračné kulisy. Vítězný ryk z lodí admirála Whitfielda zkalený bolestí. Fregata těžce nakloněná k levému boku. Její osud byl zpečetěn. Nikdo ji neodvleče. Skřivánek pohupující se opodál. Zbitý. Jeho posádka nejásala. Zaplatili přiliš mnoho.

Když vstoupila na půdu akademie, cítila bodavé pohledy a za zády výsměch.
"Slečno Deweyová, jste si jistá?" přeměřoval si ji velitel a koutky mu cukaly. Doylová byla dítě moře, ale co je tohle? Městská slečinka. Jemné ručičky. Prý na moře, haha.
Dali si za úkol ji zlomit. Doufali, že uteče v okamžiku, kdy její zlaté kadeře vezme příboj. Neutekla.
Přežila ponižování, tvrdý výcvik i proplakané noci. Vylezla do strážního koše, koupala se v soli a moře ji zocelilo.
"Kadet Philipa Deweyová, předstupte!"
Odcházela na své první umístění se vztyčenou hlavou.
Doylová byla možná první, ale Philipa bude první z mnoha.

Bylo jasné, že uniknout se jim nepodaří. A přímý boj proti dvojnásobné přesile? Rozcupovaly by Skřivánka do poslední třísky. Zbývala jediná možnost. Skřivánek zamířil k mračnu bitvy. Bylo to riskantní. Frances doufala, že se pronásledovatelé raději stáhnou. A že sami se na dosah vřavy nezdrží příliš.

Střídavě sledovala blížící se chaos i pronásledovatele. Ten drzejší vypálil ze stíhacích děl. Koule jen neškodně lízly hladinu. Druhá salva patřila Skřivánkovi. Osádka radostně zařičela, když fregatě pocuchali lanoví. Třetí byla přesnější. Jásot ostrostřelců ztichl, když zaslechli praštění dřeva. Na okamžik.
“Tak ty chceš ještě jednu?”
Dělo zahrkalo do střílny. Čtvrtá salva už nezazněla.

Loď, která vybočila z řady, aby vytrestala drzého vetřelce, svůj hon vzdala. Těžkopádný dvojpalubník se malé fregatě nemohl rychlostí rovnat. Dvojice výstřelů z příďových děl vyzněla naprázdno. Dělové koule neškodně rozčísly hladinu. Když se obě eskadry dostaly na dohled, už se Skřivánek skrýval za řadou bitevníků.

Admirál Whitfield se nezdržoval úvodními tanečky. Žádné bezcílné nastavování jednoho či druhého boku. Vedl své lodě proti nepříteli po hlavě. Letitý řád se rozpadl v burácení děl. V obratech lodě vystavovaly svá oblá mědí pobitá břicha porostlá vilejši a mořskou květenou. Hladina zřasená bitevním chaosem. Záblesky a dým. Peklo vody, ohně a dřevěného deště.

Skřivánek se zvolna kolébal na vlnách. Chvat posledních dní zdánlivě klimbal. Střapatý psík se líně rozvaloval u zábradlí a spokojeně podřimoval. Posádka se věnovala běžným činnostem. Dvojce kadetů lelkovala v ráhnoví. Frances je s uspokojením pozorovala z paluby. Jen ať se cvičí v obratnosti.

“Plachta na obzoru!”

Zvolání jako když hodí kamenem. Záchvěv vzrušení. Frances roztáhla dalekohled. Vějíř plachet takřka splýval s oblohou. A další. Vír rozkazů rozehnal ospalost. Brzy rozeznala mohutné trupy. Jeden za druhým. Napočítala jich ke dvaceti. Nebyl čas otálet.

Svoboda malé fregaty se stala okovy. Povinnost velela pouze najít. Informovat. Stáhnout se. Tenhle boj jim nepříslušel.

Hnala Skřivánka k jihu. Příď se ostře zařezávala do zčeřelé hladiny. Za zádí se vířila bílá brázda spěchu.

Admirál Whitfield svolal všechny kapitány na vlajkovou loď. Frances si prohlížela tváře příchozích. Některé znala léta. Tom přátelsky kývl na pozdrav. Královna se k ostatním připojila už před několika týdny. Jména jiných těžce dolovala z paměti. Obličeje zachycené při letmých setkáních. Zkušenosti vryté v do tváří starých pardů. Přísnost tvrdých pohledů. Růžolící dobromyslnost. Nadutost floutků s vlivnými strýčky, kteří snědli moudrost světa. Pestrá směsice nátur tmelená povinností. Převládne zkostnatělá tradice v plášti letitých zkušeností nebo přemoudřelá dravost mládí? Najdou soulad v nesouladu?

“Zdá se, že náš přítel si hraje na špiona. Nebude v tom zběhlý.”
Frances podala notes panu Keithovi.
“Byl dost opatrný, aby tam nepsal nic konkrétního. I tak toho prozradil víc, než si myslí. A než mu bude milé.”
Pan Keith notes zběžně prolistoval.
“Takže se někde sbírá eskadra, která...”
“Akorát to je jediné, co víme.”
Na okamžik se odmlčela.
“Vy převezmete velení na Phaléne. Odplujete s ní do přístavu. Cestou varujete ostatní. Já si promluvím s panem Dubois. Však on přizná, kde má skrýš na tajná psaníčka. A třeba i něco víc.”
Ve tváři se jí mihl nehezký úšklebek.

Phaléne, na moři, 3. února

Vážený pane admirále,

obracím se na Vás ve věci průzkumu rozložení sil nepřítele. Jak je Vám jistě známo zúčastnila se pod mým velením Phaléne, 36 děl, 297 duší, několika podobných výprav velením admirála Denevuea a admirála Gauthiera, kteří Vám má slova jistě potvrdí. Před třemi lety jsem se též účastnil mise na rozprášení pirátů a jiných živlů, které sužovaly obchodní konvoje v nejodlehlejších vodách našich držav, která byla nebývale úspěšná. Na základě těchto skutečností se domnívám, že by tento úkol měl být přidělen právě mé osobě.

S největší úctou Váš oddaný
Guilliame Dubois, kapitán Phaléne

Marně se snažila vymanit. Skřivánek jí zablokoval únikovou cestu.
Kroužily kolem sebe v tanci smrti. Děla burácela. Závoj dýmu halil paluby. Štípal v očích. Kakofonie bitvy podbarvená skučením dřeva. Nepatrná šarvátka v součtu bojů. Vítězi přinese uznání. Na okamžik. Než ji zastíní další. Za rok či dva upadne v zapomnění. Stejně jako stovky před ní. Stejně jako ty které přinese budoucnost. Právo i prokletí ve stínu námořních bitev.

Trupy zapraštěly
“Záhakujte ji! A na ně!”
Zuřivý příval se přehoupl přes propast. Štěkání mušket z ráhnoví. Hrozivý ryk. Útok a odpor. Muž proti muži. Tesák na tesák.
Fošny se barvily krví.

Příď Skřivánka se zařezávala do vln. Plachty měl vypnuté, aby ani závan větru nepřišel vniveč. Vodní tříšť zkrápěla palubu. Jeho kořist si s ním v ničem nezadala. Prchala rychlostí bezmála deset uzlů. Byl to souboj vůlí. Námořních schopností. Umění předvídat myšlenky protivníka. Získat sebemenší výhodu. Znát svou loď. Hnát ji až na hranu možností. Neudělat chybu.
Vzrušení z lovu a vyhlídka na boj. Tentokrát nesmí uniknout. Nesmí ji ztratit. Až… Jestli se to stane a z její siluety zbyde jen nepatrná skvrna na obzoru, až s ním splyne úplně, zklamou svůj úkol. Kapitána. Sami sebe. Neúspěch si nepřipouštěli. Dostanou ji.

Bělavé čupřiny vln hladily boky fregaty. Šedým příkrovem mraků se prodíralo bledé slunce. Zdobilo moře stříbřitými penízky.
Frances seděla ve své kajutě. Na stole měla rozložené mapy a lodní deník, když se ozvalo naléhavé zaklepání. Škrábání brku ustalo.
“Vstupte!”
Do kajuty vpadl uřícený pan Milton.
“Prosímzaprominutíasijsmejinašli,” vychrlil ze sebe.
“Benjamine, zpomalte. Copak jste nějaký usoplený zelenáč?”
Chlapec se zarazil. Popadl dech.
“Promiňte, madam. Asi jsme ji našli.”
Dotkl se kloubem ukazováčku čela a odkvačil.

Vyšla na palubu. Pan Keith jí nabídl dalekohled. Ukázal k jihovýchodu. Matná silueta takřka splývala s obzorem.
“Jestli to je ona, nesmí nám zmizet. Už ne.”

Hledání jehly v kupce sena se zdálo oproti pátrání po záhadné fregatě jako příjemná kratochvíle. Den za dnem marně křižovali ocelovou pláň. Pátrali po sebemenším náznaku její přítomnosti. Ochota místních rybářů mluvit s královskou fregatou se v tom lepším případě blížila nule. V tom horším mizeli ve skrytých zátočinách, sotva se Skřivánkovy plachty mihly na horizontu. Nikdo ji neviděl. Nikdo o ní neslyšel. Zdálo se, že jejich bezcílné bloumání nemá konce. K eskadře se vrátit nemohli, dokud ji nenajdou. A splnění úkolu nebyli ani o píď blíž než předchozího dne. Nebo před týdnem. Po tajemné neznámé jakoby se země slehla.

“Plachta na obzoru!”
Zvolání hlídky v ráhnoví pročíslo nebývale jasné dopoledne. Kolem poledne bylo jasno, že není jediná. Mohutné trupy lodí o dvou i třech palubách. Mnohé z nich už pamatovaly lepší časy. Dlouhé zimní bouře se podepsaly na nátěru i plachtách. Mnohé z nich sloužily na samé hraně dožití. Přečkaly zimu. Přečkají i tu další. Než je rozeberou. Než padnou na otop. Služba na konci světa bez naděje na slávu. Precizně kopírovaly pohyby svých družek. Těžkopádný a přece hladký tanec obratů vypilovaný k dokonalosti měsíci i roky služby.

Pestré signální vlajky se zatřepotaly ve větru.
“Kapitán na vlajkovou loď!

V noci se neznámé fregatě podařilo Skřivánka setřást. Za rozbřesku je přivítala jen nekonečná zčeřená hladina oceánu. Ani plachta na horizontu. Ani kýlová brázda nerušila neposedné šošolky vln. Ocelová šeď neklidné hladiny odrážela zklamání. Vyhlídka na boj i vzrušení z lovu se rozplynulo v denní rutině. Skřípění pískovce po dřevěných fošnách. Vrčení bocmana. Ráno stejné jako ta před ním. Stejné jako ta která přijdou po něm.

“Dělali jsme, co jsme mohli,” potřásla Frances hlavou k prvnímu důstojníkovi.
Pan Keith jen krátce přikývl.
“A teď?”
“Mám za to, že by o ní měli vědět i ostatní.”
Víc říkat nemusela.
“Kurz jihojihovýchod!”

Noc neochotně předala žezlo šedivému ránu. Mlha neustupovala. Pluli pomalu. Ostražitě. Soumračný lovec. I kořist. Za těžkým závojem se mohl skrývat kdokoliv. Snad rybářská bárka. Drzý podloudník. Možná…
Slabý závan větru pronikl hustou hradbou. Sotva polechtal vršky košovek. Přinesl vzdálené halekání. A přece blízké. Na okamžik se chuchvalce rozestoupily. Tmavý stín v bílém příšeří.
Stačil pohled. Nevyřčené porozumění. Němá sdělení jasných rozkazů. Žádný zvon. Žádný ryk. Jen měkké dusání desítek nohou. Každý věděl, kde je jeho místo. Hladce namazané soukolí stokrát opakované rutiny. Pantomima bojového poplachu.
Čekali.
Pak vítr zesílil. Rozerval mlhu na cáry. Mihnutí vlajky nepřítele. Okamžik překvapení.
“Palte!”