Skřivánek

Hardyho pohřbili do mělkého hrobu. Další, co nepřežili noc, uložili vedle něj. Řada neoznačených rovů hleděla k moři. Vyhlížely naději, která nepřicházela.
Frances seděla za stolem. Před sebou dva archy papíru. Dva dopisy. Jeden Hardyho otci. Druhý pro admirála. Slova se jí vzpírala. Zvenčí se ozývaly hlasy dražby. Neprovázelo ji obvyklé handrkování. Ceny padaly nízko. Vdovy po mrtvých dostanou jen chabou útěchu. Myšlenky se rozutekly. Odložila brk a vyšla ze stanu.
Sullivan nečekal, že přijde. Uctivě se dotkl čela.
„Nechte toho salutování. Radši mi pojďte pomoct,“ zavrčela.
Sullivan se zarazil. Těžko se přiznává, že na všechno nestačíte.
„Jste sečtělý.“
Přikývl.

Frances probudili uprostřed noci. V prvotním záchvěvu rozmrzelosti, chtěla opovážlivce sepsout. Když uviděla Sullivanův pobledlý obličej, nadávku spolkla. Táborem se míhaly lucerny.
„Madam, kutr se vrátil.“
Za krátkou větou se skrývalo víc než prosté oznámení. Ani se nenamáhala oblékat si kabátec.

Skupina námořníků vlekla člun na břeh. Půl tuctu dalších mezi sebou neslo troje nosítka.
„Okamžitě vzbuďte Foleyho! Ostatním dejte najíst.“
Celá posádka působila zbědovaně. Milton křečovitě svíral deník. Ve světle skomírajícího měsíce byl nepřirozeně bledý. V očích měl strach a vyčerpání. Sullivan mu nabídl svou placatku.
Do rána onemocnělo dalších pět. Na stožáru vztyčeném uprostřed tábora zavlála žlutá vlajka.

Podtrhnout linku. Přidat trochu růže na rty a zvýraznit stíny. Pastelově modrá jí půjde k šatům. Ještě poupravit živůtek, z drdolu propustit jeden rozverný pramen. Se zalíbením se prohlédne v zrcadle. Tenhle plán nemůže nevyjít. Ačkoliv o kapitánovi mezi přístavními děvčaty kolují různé klepy.

Dostat se na loď je ta snazší část. Stačí se jen usmát. Námořníci ji ochotně propašují. Proklouznout do kapitánovy kajuty je těžší. Ale ne nemožné. Se zájmem se rozhlíží. Čekala víc přepychu. Klika cvakne. Chvíle překvapení.
„Co tady, k čertu, děláte!?“
„Já...“ pokusí se o nevinně vilný úsměv. Zamrká.
Něco je špatně. Překvapení střídá... Odpor?
„Ven!“

Který chlapec by si nepřál stát se námořníkem? Kdo nikdy nesnil o dobrodružství v neznámých vodách a zlatých pokladech. To je to, co nám slibují! Plné kapsy zlata a slávu. Kde je však pravda? Podařilo se nám to zjistit!

Důvěrný zdroj, který si nepřeje být jmenován, nám sdělil šokující informace. Zatímco slýcháme o hrdinských skutcích důstojníků, práva tisíců těch, po jejichž bedrech se tito mladíčci drápou vzhůru, jsou hrubě pošlapávána. Špína, nemoci, nekvalitní strava a absolutní absence soukromí - to je skutečná realita námořníka. Zatímco důstojníci si vyspávají v prostorných kajutách, lodníci se musí spokojit s pouhými čtrnácti palci osobního prostoru.

Bouře zřídila Betsy víc, než se mohlo na první pohled zdát. Po poradě s tesařem ji Frances nakonec nechala vytáhnout na břeh. Nehybný trup lodi lákal zvědavé skupinky domorodých dětí. Když se na ně námořníci zašklebili, rozprchly se jako hejno vrabců.

Aby během oprav kadeti nezaháleli a dostála rozkazům, vysílala chlapce často i na dlouhé dny na průzkum pobřeží. Obvykle je doprovázel Sullivan. Vraceli se se stránkami lodního deníku hustě popsanými jejich objevy. Pak je nechala vyplout samotné.
„Myslíte, že to je rozumné?“ zeptal se Sullivan, když člun odrazil.
„Jsou dost staří. Kutr ovládat umějí. Teď se musí naučit zodpovědnosti.“

Úlovek přinesl závan spokojenosti. Jakmile smyli z paluby špínu, přiloudal se bocman, jestli by to chlapci nemohli oslavit. Frances nic nenamítala. Po přestálé bouři si trochu zpěvu a zvláštní příděl rumu zasloužili.

Pohoda by vydržela déle, kdyby Sullivan nenahlásil, že lodní felčar Foley je opilý. Námořníci se dušovali, že mu ze svých přídělů nedali ani kapku.
„Kápněte božskou, chlape!“ udeřila na něj. Felčar škytl. Sířil kolem sebe pach alkoholu a jalovce. Začínala tušit.
„Pane Sullivane, prohledejte jeho kajutu.“
Netrvalo dlouho a Sullivan s bocmanem přinesli čtyři lahve. Dvě poloprázdné.
„Juniperus... od... přivezl... z... Ho...“
„Odveďte ho. A vylejte tu břečku.“

Bouře udeřila prudce. Bez slitování. Provazce vody bičovaly oceán. Vlny běsnily v divokém tanci s oblohou. Betsy se zmítala v zoufalém boji. Malý Milton se choulil v podpalubí. Hubenýma rukama objímal vědro. Pevně tiskl víčka. Nechtěl vidět. Nechtěl ani slyšet. Trup šalupy řičel bolestí. Věřil, že udeřila jejich poslední hodinka.

U kormidla stáli tři. S vypětím sil se snažili udržet směr. Zarputile hleděli zpod pršiplášťů. Jakoby mohli silou vůle prohlédnout hradbu deště. Vichřice jim rvala slova od úst. Ohlušovala je. Pak nebe ozářil blesk. S ním zaburácel hrom. Loď zapraštěla. Jen koutkem oka zahlédli, jak se stěžeň řítí do vln.

Z přístavu je provázela pochmurná nálada a houf pirog. Mladí kadeti byli zamlklí. Malý Milton, který ještě včera s očima na vrch hlavy pozoroval hemžení přístavních ulic, ani pohledem nezavadil o nabízené mládě kočkodana a schlíple si šel po své práci. Frances nařídila snížit příděly. Bylo štěstí v neštěstí, že vrtošivý vítr zaměstnal posádku tak, že na brblání ani nepomyslela. Betsy pomalu plula k jihu a jediným společníkem jí byla tmavá linie pobřeží zahalená v oparu. Nemohli Mrože hledat. Museli si s průzkumem neprobádaných vod poradit sami. Večer se Frances opila. Protože slzy jsou přepych, který si kapitán dovolit nemůže.

Ten den večeřeli mlčky. Zpráva o prohrané bitvě udeřila jako blesk. Za sebou zanechala jen zmrzlé úsměvy, doutnající vztek a plíživou nejistotu. O Mrožovi nepadla ani zmínka. Kapitán Kormorána víc nevěděl.
„Jestli...“
Nevyřčená otázka zůstala viset ve vzduchu. Olejová lampa nad stolem zamžikala. Frances si dolila pohár vína. Barvilo se prolitou krví.
„Pak to musíme zvládnout sami.“
Za pevným odhodláním se skrývaly obavy. Neměli dost lidí. Ani děl. Oba to věděli. Sullivan pozvedl sklenku.
„Na padlé kamarády.“
„A na ty co se nedočkají.“
Sklo zazvonilo o sklo a víno trpklo na jazyku. Pluli vstříc bouři a nevěděli, co je čeká.

S ranním odlivem zvedla Betsy kotvy. Beze spěchu vymanévrovala z rejdy. Hladce jako užovka proklouzla kolem přístavních baterií a s mírnou brízou v plachtách vyplula do širokého zálivu, aby se jím pustila dál na otevřený oceán. Žádný nepřítel se ji nepokusil zastavit. Jen pár rybářů v malých bárkách jí zamávalo čapkami na pozdrav. Moře dřímalo a stálý vítr ji hnal po zčeřené hladině šedomodrou dálavou. Zdálo se, že malou šalupu nemůže nic ohrozit. Ale Frances věděla, že se nesmí nechat ukolébat. Že nesmí usnout na vavřínech. Příliš mnoho šťastných náhod nemusí být předzvěstí šťastné plavby. Každý vítr se jednou obrátí.

Ve stínu rozložitých platanů se procházely dvě ženy. Jedna ve fialkových šatech podle poslední módy, druhá v kabátě námořního důstojníka.
„Kdy se vrátíte, Frances?“
„Catherine, jste sestrou námořníka. Víte, jak to chodí.“
„Nemůžete mi to říct ani přibližně?“
Frances se zastavila. Očima bloudila po obloze. Léto bylo v plné síle a z korun stromů se ozývaly tenké hlásky žebrajících ptáčat.
„I kdyby nás nepotkala nějaká větší nepříjemnost, tak připlujeme nejdřív kolem Velikonoc. Ale moc na to nespoléhejte.“
Catherine potřásla ustaraně hlavou.
„Tak mi alespoň slibte, že na něj dáte pozor. Nechci...“
Slova jí v krku vázla.
„Tohle vám slíbit nemůžu.“

„Bolí mě každičká fošna a málem mi umrzla ráhna! A to všechno jenom kvůli tobě! Už s tebou na žádný výlet nepluju.“ zarachtala děly Nemesis, sotva spustila kotvu, a uraženě se ke Skřivánkovi natočila zádí.
„Ale, drahá kolegyně, vždyť to bylo úžasné dobrodružství. Kolikrát za život se vám poštěstí koulovat se za polárním kruhem?“ rozverně do ní drcl čelenem.
„Příště vyberu cíl výletu sama. Mohli bychom plout třeba na Filipíny. Tam je teplo, bílý písek, palmy.“
„Dívky s ibišky ve vla…“
Prudký náraz do boku ho vyvedl z rovnováhy.
Skupinka dětí na kánoích s výskotem uvítala vlnobití způsobené jejich kočkováním.

Sullivan čekal opřený o mramorový sloup.
„Bylo to hodně zlé?“ zeptal se.
„Mohlo to dopadnout hůř.“ Zamávala složeným rozkazem. „Myslím, že by nám oběma prospěla kapka pálenky.“

Hostinec U Krakatice a vorvaně stál na rohu zapadlé přístavní uličky. Vývěsní štít, který výmluvně zobrazoval obrovitého hlavonožce, jak chapadly ovíjí tělo velryby, se pohupoval ve větru.
„Až po vás, madam.“
Lokál čpěl tabákem a vtíravou vůní rumu. V rohu skupinka námořníků hrála karty. Při hře se vesele překřikovali.
Posadili se do protějšího kouta.
„Řeknete mi, co stojí v tom rozkaze?“ zeptal se Sullivan, když jim hostinský přinesl sklenky.
„Přečtěte si ho sám.“