Star Trek

„Deset prutů zlatem raženého latinia.“
„Za tuhle cenu bych si nekoupil ani vlastní matku.“
„Devět.“
„Ani náhodou.“
„Osm, ale to je poslední nabídka.“
„Tři.“
„Nikdy, bratr by se obrátil v hrobě.“
„Tvůj bratr se může obracet leda tak v plastikové krabičce. V mnoha krabičkách.“
„To prr, Odo, tohle je prvotřídní křišťál. Pro rodinu jen to nejlepší.“
„Pět.“
„Pět.“

Popravdě řečeno, v první chvíli se rozhodl, že popel ukradne. Bylo by to až směšně jednoduché. Nicméně rychle si uvědomil, že tato možnost popírá smysl celého rituálu. Cena byla rozhodně přemrštěná.
Lépe snad ani Quarkovu památku uctít nemohl.
Dal by i víc.

"Co, že chtějí?"
"Enterprise," vysvětloval doktorovi trpělivě Spock. "Podle dokumentů za ni zaplatili. Nenechají nás odletět a brání kapitánovi v návratu. Požadují, abychom všichni loď opustili."
"Co je to za nesmysl?" rozčiloval se doktor.
Spock mu pustil záznam z jednání, na němž obtloustlý muž jedl a popíjel s obyvateli planety, živě gestikuloval a ukazoval jim holografický model Enterprise.
"To je přece..."
"Ano, Harcourt Fenton Mudd," dokončil za doktora Spock.
"Jak se tomu darebákovi, u všech čertů, podařilo prodat nám loď pod nohama? Copak uvěřili, že ji vlastní?"
"Řekl jim, že ji od Federace dostal za své hrdinství při záchraně prezidenta."

Na Promenádě vládl čilý ruch. Konečně se vše po bojích uklidnilo a návštěvníci se opět věnovali svým záležitostem a svému obchodu. I Qaurkův bar byl opět naplněný lidmi.
Ještě před nedávnem tu byly jen samé trosky. Tedy, ale spoň tak si to pamatoval.
V rohu postával konstábl Odo a hemžení s nadhledem a jakýmsi zklamáním pozoroval. Přemýšlel o nedávných událostech. Jak málo stačilo a všichni ti "lidé" by byli mrtví.
Zvláštní, že pokaždé, když se něco semele, je to jen na něm a na Quarkovi. A že i přes neshody tvoří dobrý tým.
Dle Quarkova výrazu, přemýšlel právě o tomtéž.

Drželo je to na místě. Poručík v červeném tričku, jehož jméno si Jim Kirk ke své hanbě nevybavoval, se pokusil osvobodit a teď ležel v bezvědomí na zemi.
Mihotalo se to ve vzduchu, mizelo to a opět se to zhmotňovalo, podobno několika olověným kruhům poskládaným na sobě. Před chvílí se s tím pokusil komunikovat. Bezvýsledně. Spock entitu nepřestával skenovat. Doktor už dávno ztratil trpělivost a vyštěkl na něj: "Dělejte něco vy zelenokrevnej ušatče!"
"Fascinující," pronesl omámeně Spock. "Kapitáne, myslím, že je to ve skutečnosti rostlina, která chrání své mladé výhonky! Vyprovokovali jsme její reakci, když jsme na jeden nevědomky šlápli."

„Co je to tady ksakru za bedny, kapitáne,“ rozlehlo se nákladovým prostorem. „A co s nimi máme dělat?“

„Jen klid, Scotty,“ uklidňoval brunátného velitele strojovny Kirk. „Podle nového nařízení velitelství flotily musí být na každé vesmírné lodi plně vybavená kaple. V těch bednách nám dodali její kompletní inventář – oltář, kazatelnu, zpovědnici i křížovou cestu. Na Enterprise bude umístěna v největší místnosti na palubě pět. Takže tam přenes tyhle bedny, vybal je a postav kapli. K ruce máš poručíka Chekova.“

Asi za hodinu se z interkomu ozval Scottyho hlas: „Kapitáne, kaple je hotová. Jen nevím, proč je na zpovědnici nápis TARDIS.“

„T’hy’la?“ zeptal se Jim a prohlížel si vulkánskou kaligrafii.
„Ve vulkánštině toto spojení označuje velmi drahého přítele,“ odvětil Spock a složil ruce za zády.
„Děkuji, pane Spocku, je to krásný dárek,“ usmál se Kirk.
Spock pokýval hlavou. „Bylo mi potěšením, kapitáne.“

***

Když se Kirk konečně probral z bezvědomí, Spock seděl u jeho lůžka. Vypadal ustaraně.
„Pamatujete si na dárek, který jsem vám dal k narozeninám?“ zeptal se.
Kirk přikývl.
„Neřekl jsem vám všechno,“ řekl Spock. „T’hy’la neoznačuje pouze přátelský vztah, ale má hlubší význam. T’hy’la může být bratr... nebo milovaný člověk.“
Zarazil se, ale Kirk ho vzal za ruku. Pochopil.

Kirk se Spockem se ocitli uprostřed hloučku Klingonů, kteří na ně mířili svými phasery. Které zcela určitě nebyly nastavené na omráčení.
„Vy jste se pokusili ukrást naše krycí zařízení?“ zaburácel ten největší.
„Ne, kdepak, to my ne...“ Kirk chtěl jako vždy pohotově zalhat, ale jako na potvoru ho nic nenapadalo. Pohledem hledal pomoc u Spocka. Ten se tvářil konsternovaně.
„Tak kdo?“ dorážel hlavoun Klingonů.
„Byly to punkové nutrie!“ vyhrkl Kirk bezmyšlenkovitě.
„Kapitáne,“ začal Spock. Ale Jim uťal jeho výklad: „Spocku... Spocku!“ zamumlal varovně.
„Ach, vskutku, punkové nutrie,“ přitakal vědecký důstojník a snažil se zatvářit přesvědčivě.
Klingoni ale moc přesvědčeně nevypadali.

"Podívejte se na to dokonalé provedení, tu strukturu, to natažení strun," Quark předváděl předmět turistovi, který měl to neštětí, že narazil zrovna na jeho bar. "Je jediný svého druhu, vyrobený panenskými kněžkami na Bajoru. Klasické umění. A jen za jeden prut latinia."
"No, já nevím, přijde mi to trochu drahé," vykrucoval se turista.
"Jedinečná koupě, prodáte ho za dvojnásobek! A ten zvuk," zabrnkal Quark na struny.

Major Kira s povzdechem vyšla před bar, tohle snad nikdy neskončí. Aktivovala komunikátor.
"Kira Odovi."
"Tady Odo, co se děje?"
"Přijďte, prosím, do Quarkova baru. Už zase vydává kráječe na vajíčka za umělecká díla."

Jean-Luc Picard byl zvyklý na ledacos. Přeci jen, necestoval vesmírem první den. Zvládal Ferengy, Klingony, Borgy i bytost Q. Byl zastáncem diplomatických řešení, ale věděl, kdy je čas použít sílu.
Zvládal i svou posádku, z Rikera se profiloval dobrý velitel, Deanna konečně vypadala jako důstojník a Worfovi záchvaty vzteku a rozbíjení Přední desítky vyřešil převelením.
Jednu věc ale stále nezvládal. Naštvanou Beverly. Jednou rukou si nervózně potáhl uniformu, třímající kytici růží v té druhé a odvážně zazvonil na její kajutu. Dveře se otevřely.
"Beverly, drahá-" víc říct nestihl. Ta váza mu proletěla těsně nad pleší. Možná to nechá na zítra.

ISS Voyager nerušeně svištěl deltakvadrantem a vousatý Tuvok dokončoval kalibraci agonizačních budek, z čehož si můžete udělat představu, kolik srandy si tam někdy užili.
Zabrán do práce přeslechl kroky a všiml si až bodnutí v serratus posterior. Lehce zaskočeně pozvedl obočí a kalkuloval další postup. Zradu čekal, žil v tomhle vesmíru dost dlouho, jen nechápal, proč jeho rival použil primitivní bodnou zbraň. Zrcadlová logika velela vytáhnout si ten nepraktický kus kovu ze zad a vrazit ji vousatému kapitánu Parisovi do krku, což zkusil.
Ovšem zasáhl jen zrcadlový vzduch, protože za ním nestál kapitán, ale podstatně menší a trochu vousatější Neelix.

Kirk zasvětil svůj život vesmíru – objevování nových světů, forem života a civilizací na pětileté misi. Věrnou společnicí na cestách mu byla jeho loď, USS Enterprise.
I s mnohačlennou posádkou byl ale jeho život poněkud osamělý. Jako kapitán se nemohl oženit, protože k čemu by to bylo, kdyby jeho manželka zůstala doma, zatímco on by se odvážně vydával tam, kam se dosud nikdo nevydal?
Rád vtipkoval, že je vlastně ženatý se svou lodí. Ale nikdy se při tom neopomněl významně zahledět na svého prvního důstojníka, který jako vždy stál na vědeckém stanovišti a s vulkánskou vznešeností se skláněl nad svým skenerem.

Sotva se za nimi zavřeli dveře kajuty, tak se na sebe vrhli. Hladově se líbali a strhávali ze sebe uniformy. Nazí padli na postel. Tak jako pokaždé, až na pár světlých výjimek, skončil Kirk pod Spockem, který do něj divoce přirážel a neméně divoce líbal. Požírala je vášeň vyhecovaná prudkou hádkou na můstku.
Takřka společně dosáhli vyvrcholení a pak si ukojeně leželi v náručí.

Po chvíli...
"V posteli je tvoje vůdčí role nezastupitelná," šeptal Jim do Spockova špičatého ouška. "Ale pro příště nech velení na můstku na mě, ano?"
"Jak si přejete, kapitáne," pousmál se Spock a slastně se protáhl.

„Moja myseľ k tvojej...“

...moje myšlienky k tvojim.

Jim precitol. Nemohol ten okamih opísať inak. Akoby bol po celý život nosil vo vlastnom vnútri poklad nevyčísliteľnej ceny – no sám ho nikdy nemohol dosiahnuť, dotknúť sa ho, doceniť ho. Bol prijatý do cudzieho srdca s prirodzenosťou, akú nikto vo vesmíre nemohol očakávať.

Akoby bol vždy býval Spockovou súčasťou.

A, Bože, ich mysle do seba zapadali ako ozubené kolesá, ich duše spoznali jedna druhú a splynuli v absurdnej harmónii v pokojnom centre tornáda nevyspytateľných citov. Odpor. Prekvapenie. Hnev. Nádej. Dôvera. Náklonnosť.

V bruškách prstov cítil brnenie, ako ozvenu Spockovho nepredstaviteľného úsmevu.

Kapitán...

"Komandér Spock na můstek!" Hlas kapitána Kirka otřásá lodí.

Oba Spockové dorážejí na místo téměř nastejno.

"Máme tady příchozí signál z lodi, která nás právě míjí. Vyžadují pana Spocka, bohužel se ale nemohu rozhodnout kterého." Kirkova tvář vyjadřuje směsici škodolibosti a pobavení. "Doporučuji, abyste se postavili sem, odsud budete oba pěkně vidět. Já zatím povolím přenos."

Přijímač párkrát zabliká, než se vyladí na signál.
Na obrazovce se objevuje velmi známá tvář se špičatýma ušima a nezaměnitelným sestřihem a se zmateným pomrkáváním si nevěřícně prohlíží výjev před sebou.

"Jednou to nestačilo?" Protáčí Scotty oči v sloup. "Už je to tu zas."

Na můstku začínala denní směna. U kormidla seděl Sulu, u věděckého stanoviště se skláněla Spockova štíhlá postava. Kirk si připomněl, aby ho poškádlil kvůli včerejší povinné zdravotní prohlídce. Posadil se do křesla, nadechl se a... kvííík. Strnul, sáhl za sebe. Tribl! Malá chlupatá příšera, která minule zamořila celou loď! Potlačil zalapání po dechu, ale zděšení se mu muselo promítnout do tváře, neboť od vědeckého stanoviště se ozvalo: "Podle vašeho výrazu soudím, že se vám váš nový anatomický polštářek nelíbí, kapitáne?"
Zamžikal. Polštářek?! Chlupaté cosi se nehýbalo. Rozhlédl se. "Kdo...?" Pak si všiml zcela nevulkánsky samolibého výrazu ve tváři vědeckého důstojníka.