Moje články

Anežka se shýbne pro další snopek a sváže ho povříslem. Srpnové slunce rudě žhne, vzduch je nehybný jako tůň.

Olízne si sůl z rozpraskaných rtů a spolkne představu vody ze studánky. Bratr by nepovolil, žene je dál jako soumary.

Inu, teď to vydrží a po žních... Po žních se provdá na velkostatek.

Udělala štěstí, oznámil jí bratr a nedokázal při tom skrýt trn žárlivosti.
Udělala štěstí,  radovala se švagrová přejícně a tiskla jí dlaň, jako by Anežka už to štěstí držela v hrsti a stačilo je nepustit.

Srpnové slunce žhne, do kůže se zadírá obilný prach a do srdce pochyby.

Mluvní cvičení toho dne připadlo na pana Kaplana.

"V neděli Sára povídá: "Já bych chtěla roztomilou vopičku." "Žádný problém," řeknul sem a šli jsme do zoo. Šecko fájn, špíčkový, nebe vymatlaný, kočkonoři roztomilý. Najednou proti nám mulet."

"Možná spíš mulat?" zasáhl profesor Parkhill.

"Depák mulat, byl bílej a ouplně zdivočelej." Pan Kaplan dramaticky ztišil hlas: "Z vočí mu letěly blesky, hříva mu letěla, písek letěl. Rovnou na Sáru."

Jeden z letících blesků profesora Parkhilla osvítil: "Byla to mula!"

Pan Kaplan bohorovně pokrčil rameny: "Mula. Jenže ne holka, ale kluk."

Profesora nemístně napadlo, že roztomilá opička by projednou nebyla od věci.

doktor Žába: Cyrile, jak se řekne: "Milí lidožravci, jsme přátelé!"

Cyril: Upumpa mňamba, echto kámoš.

Žába (k domorodcům): Upumpa mňamba, ech tokámoš.

domorodci: Hehe!

Cyril: Pozor na správnou výslovnost! Právě jste řekl: "Jdu na námluvy."

Žába: A do háje!

Cyril: Promiňte, že vás stále opravuji, ale "ado háje" znamená v jejich řeči: "Mám banány."

domorodci: Akt? Akt?

Žába: To mě chtějí svlíkat, nebo co?!

Cyril: Ptají se, kde máte ty banány.

Žába: Ať daj pokoj! Jednou jsem si ulevil a už mám banány na talíři porád!

Cyril: No, to právě nemáte.

Žába: Chcete mě naštvat? Jděte do há...

Domorodci: Akt?!

"Já se tu s nim tak piplám!" vzteká se šéfarc. "Takovýho času, takovýho úsilí! A teď, když je z nejhoršího venku, provede mi tohle!? Ten bezohlednej parchant!"

"Takže mu pomůžete, pane doktore?"

"Abych kvůli němu vlastní krk strkal do oprátky?! Milá zlatá, pomáhat takovýmu, to je vlastizrada!"

"Přece ho... neudáte!"

"Kvůli tomu jsem mu kejhák nezachraňoval, natolik si ještě vážím vlastní práce." Šéfdoktor mašíruje sem tam po své oficíně. "Porajsuje do zajateckýho lágru, tam ať dělá, co umí! Sofort!"

Najednou zatne Míně prsty do ramene, až to zabolí: "A ty ani necekneš! Moje slovo proti tvýmu. Stejně by ti nevěřili."

"V Alpinách jsme provrtali hory jak ementál," vypráví Lojza Mráček. "A pak jsme v těch dírách seděli celé týdny. Ve tmě, v zimě. Ty dlouhý hodiny hluboko v úzký šachtě, tuny kamení nad sebou, celá hora se třese, jak do ní šije nepřátelská infantérie, to je, hoši, pravý inferno."

Bohatýr leží a mlčí. Ví, že peklo, skutečné peklo vypadá jinak. Peklo je, když obsadíš nepřátelský zákop, krev vře v žilách vzrušením, opojený úspěchem řveš radostí, pak tě za nohu chytí chlap v uniformě nepřítele, krev, krev všude, poznáš vlastního bratra, padneš na kolena a nevíš, zda ho nezabila tvoje kulka.

I to se stalo tenkrát na té mnichovické pouti. Sluníčko hřálo, muzika vyhrávala a Mikešovi se udělalo tak krásně u srdce, až se z toho dal do tance. Čuník Pašík, samozřejmě, nemohl se nechat zahanbit a hned taky na zadní nožky a krok sum krok a dokola. Tak se tam ti dva nakrucovali jako baronka Fišpatrónská s baronem, Pašík kvičel do taktu, lidičky se zastavovali, smáli se, ba i leckterý strejc s tetou si taky skočili rejdováka. A jedna babička, co to viděla, povídala: "No to jsem si nemyslela, že se toho dožiju, aby lidi tancovali, jak jim prase píská."

"Poď se podivat, Liduno, tamdle to je ten Rusák, ten jak sem ti řikala."
"Ten divnej?"
"Dyť se koukni, ten chlap něco tají, jako že se Máří jmenuju."
"Nojo, ale co?"
"To zatim nevim. Zatim!"
"Ale je to fešák! Možná je to ruskej šlechtic, a jenom se vydává za vobyčejnýho vojáka."
"Proč by to dělal," zakroutí Máří očima.
"Třeba... třeba je to carskej špión! Zamaskovanej."
"Co by tu špionoval, prosim Tebe? Liduno, nečti už ty šestákový romány, dyk z toho dočista zblbneš!
Ne, počkej, víš že máš možná pravdu? Von tady nejspíš má nějaký inco gnýto."
"???"
"Liduno, já mám plán!"

Myslela, že už si zvykla. Že se zatvrdila. Rány plné červů, hnijící pahýly, nic ji nemůže zaskočit. A přece.
Šéfarc sundá tomu novému z hlavy obvazy.
Muž bez tváře. Místo obličeje změť masa a kostí, a zoufalé, napůl šílené oči.

Při vizitě udrží klidnou tvář. Pak už ne. Zalyká se křečí vzlyků.

Když se konečně uklidní, šéfarc jí podá skleničku: "Žije, to je hlavní."
Ucítí alkohol, ale pije. Málem ji to zadusí. "Lépe kdyby nežil."

Šéfarz jí útěšně poplácá po rameni: "Stále má naději."

"Leda na zázrak."

"Někteří kolegové umí i zázraky. Třeba vyrobit nový obličej. Z proužků kůže pacienta."

"Sestro Máří," začne opatrně Mína, když spolu pijí odpolední kávu, "vy víte, komu chlapci říkají červeno-bílý?"

"Bodejď bych nevěděla." Máří pečlivě krájí chleba na malé kousky. "Toho pečiva dávaj čím dál míň."

Mína sleduje, jak se chlebová kačenka pomalu noří do cikorky. "Komu?"

"Jak komu? Nám přece. Nejspíš máme být živy jen z falešnýho kafe."

"Komu tak říkají."

"Jo tohle. To jsou dezertéři. Zrádci, co přeběhli k Rusku a teď zabíjej naše chlapce."

Míně zaskočí kůrka v krku.

"Tebe to, holka, nějak vzalo," uštědří jí Máří herdu do zad. "Neboj, takovýho když chytěj, oprátka ho nemine, to se můžeš vsadit."

Sedíme v zákopu a čekáme na ofensívu. Artilérie duni od šírání a teď už bude devět.
Už aby to začlo. Všechno je lepší než to hrozné čekání. Mlčky kouříme. Nemusíme mluvit, všichni myslíme na totéž.
Jsme tu sami za sebe. Na Rusy není spolehnutí. Prý: "Svobóda, ničevó něnádo." Svoloč jedna! Klidně by nás v tom nechali. Ale ať, to zvládnem, Slávku. To zvládnem! Hlavně, aby tě nedostali Rakušáci, jinak budeš viset za dezerci.
Eh, je to divný pocit, že jsem loni tohle dobou byl na druhé straně.

Najednou je ticho. Ticho? Zdá se mi to nebo...

Bratři, do útoku!

"Huráá!"

Sestra Mína předříkává modlitbu.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,

ještě je teplý a voní kvasem.
Zavřu oči a jsem zpátky doma,
tatík živ a máma u plotny v bílé zástěře.

Odpusť nám viny naše.

Protože jsou k neunesení.
Je vůbec možné něco tak strašlivého odpustit?

Jakož i my odpouštíme viníkům našim,

bolševikům zatraceným, odpusť, Bože, rouhání,
to že mi v noze cuká jako čert.

A neuveď nás v pokušení

s očima tatarských krasavic,
s něžnýma rukama a srdcem anděla.

Ale zbav nás od zlého,

od fronty a od šibenice. To hlavně.

Amen.

Zvednu oči: anděl se na mě dívá.

Blíží se půlnoc, na střechu bubnuje déšť. Mínka v kaluži světla naposledy kontroluje oddělení.

Průstřel chrápe s hubou dokořán, až se chvějí okenní tabulky. Hezký Karel ze spaní tichounce naříká.

Mína se zastaví u lůžka Bohatýra. Ten člověk ji znepokojuje. Je na něm cosi... neupřímného. Nic konkrétního, jen neškodné, zdánlivě nevýznamné maličkosti. Aura tajemna, kterou si zřejmě úmyslně pěstuje.

Rus křečovitě zatíná prsty do prostěradla, tiše, nesrozumitelně něco drmolí v horečce. Mína odloží petrolejku a zlehka mu položí dlaň na čelo.
Vystřelí ruka, sevře Míně zápěstí: bolí to.
Rus třeští oči do tmy.

"Maminko, to jsi ty?"

Mína polekaně ucukne.

Bohatýr většinu dne leží se zavřenýma očima, i když určitě nespí. Noha jej musí krutě bolet, ale trpí statečně jako pravý hrdina. Vůbec si myslím, že se velmi kontroluje. Jednou nebo dvakrát jsem jej přistihla, jak se na mě dívá těma svýma uhrančivýma očima. Vždycky mě z toho zamrazilo.

Když jsem večer šla zkontrolovat teplotu, Tetanus se ode mě odvrátil. Zeptala jsem se, jestli se zlobí. Jen zavrtěl hlavou. Pořád ke mně zády. Nenaléhala jsem, ale když jsem odcházela, zašeptal: "Stydím se." A pak si přetáhl deku přes hlavu, jako děcko. Je na něm cosi dojemného.

Jinak dnes nic zvláštního.

Rytíř Hynek: Tak co jsi v hospodě zjistil, Šlupko? Je národu zle? Máme z Blaníku vyjet na pomoc?

Šlupka: Nebudeš tomu věřit, pane přednosto, hospoda je zavřená.

Hlas z cely: Tak to JE zle.

Hynek: A jiná krčma?

Šlupka: Všechny hospody zavřeli. Vynalezli takové okénko, kterým ti pivo v papírovém korbelíku podají.

Hlas: Okýnko, to není nic nového! To jsme mívali po prohýřené noci taky...

Hynek: A potřebují tedy naši pomoc?

Šlupka: Nevím, slyšel jsem, že to přitáhli z Itálie a z Rakous, ale žádný vojsko jsem neviděl. A prý mor...

Hlas z cely: Správně! Mor ho! Ktož sú boží...

Ovšem, byla tu bolest, všudypřítomná, nasáklá v prostěradlech i v papundeklových stěnách, a byl tu zapáchající hnis a rány plné červů a někdy také tichá smrt.

Přesto všechno se Mína cítila šťastná. Věděla, že je potřebná, hřála se ve vděčnosti pacientů a byla pyšná na svou obratnost.

Dnes ji poslali na operační. Raněný Rus, bohatýr z pohádek. Noha jeden absces, rudá, napuchlá. Doktor řízl od třísel až ke kotníku: hnis se vyvalil proudem, hnis a krev.

Jen taktak stihla vyběhnout ven. Dáví, dáví všechnu svou hloupou samolibost, ideály se rozstříkly v hlíně a páchnou.

Pád na samé dno skutečnosti bolí.

DrAma! LíTě, myš u T. Vel.mož leč. Prim.Ky. dal nad! Do nás.
Mínka dopíše text inzerátu, Zraněná paže spokojeně přikývne.

"Drama kvůli lítým myším," směje se Průstřel břicha ze sousedního kavalce. "A budou je lovit ňáký šlechtici s prýmkama. Co to je za šifru?! Pozor na cenzuru, hochu, ať kvůli inzerátu nemáš voplejtačky."

Mínka se na Průstřel zamračí: "Však adresátka bude jistě rozumět."

Paže jí tiskne do dlaně hrstičku pětníků: "Dvacet halířů za řádek, sestřičko."

Vzkaz otisknou hned pod reklamou bia Illusion.

Drahá Amálko! Líbám Tě, myšlenkami u Tebe. Velká možnost léčby. Primář Kyncl dal naději! Dopis následuje.

V množství zpráv o koronaviru poněkud zapadlo oznámení mšmt o změně pravopisu, která nabývá účinnosti od 1. září s tříměsíčním přechodným obdobím.

Nová jazyková úprava se tímto vrací k původním Pravidlům pravopisu z roku 1902, kde se uvádí (citujeme): "Píšeme y/ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej. Tedy např. býti, výška, mlýn, poněvadž se obecně říká bejt, vejška, mlejn apod."

Nově tedy budeme psát ypsilon také například ve slově mlýt (říkáme mlejt), sýto (sejto) nebo blýt (vzpomeňte na slavnou hlášku "jdu blejt, Velebnosti"). Naopak měkké i bude nově patřit do některých slov dosud vyjmenovaných, kupříkladu bidlit, pisk nebo liže.