Moje články

Hřebeček jančil jako smyslů zbavený, bála se, že je všechny zabije. Jedno kousnutí je jen nízkou cenou.

Modřina je velká jako mužská dlaň a připomíná mapu Nového světa vyvedenou fialovým inkoustem. Jakub ji každý večer potírá mastí z arniky. Prstem jemně obkresluje její obrysy, vyznačí New York u ramene, vede přes celý kontinent trať pacifické dráhy až k lokti na západním pobřeží a nakonec uprostřed, na Velkých pláních namaluje jejich farmu.

Po pár dnech, když vnitrozemí zezelená, setkají se na krátký okamžik nad prérií jejich rty.

"A kde je Chicago?" ozve se Jeník. "Chtěl bych se tam na jaře podívat."

S námahou otevřou dveře stáje napůl vyvrácené orkánem, čeká je pohled jako z apokalypsy. Stáj až po prsa plná sněhu, z návěje trčí hlavy nešťastných zvířat. Krávy je vítají zoufalým bučením, koně frkají s pěnou u huby, napůl šílení.

Nany se vrhne k nejbližší kravce a začne ji odhrabávat holýma rukama. Navrchu je sníh kyprý, ale brzy se dostane na upěchovanou vrstvu. Stračena po ní důvěřivě otáčí veliké oči. Už je skoro osvobozená, jen zadek sedí v závěji, oháňka přimrazená. Jakub ji vysekává nožem, Nany objímá rohatou hlavu, šeptá jí něžná slůvka.

Kravka ji na důkaz odpuštění olízne drsným jazykem.

"Také jsem se připletl k jednomu neobvyklému případu," pravil pan Sušinka, občanským povoláním berní úředník. "Při rutinní kontrole jsem zjistil, že jistý subjekt letos neuhradil příslušnou částku."

"To snad není zas tak neobvyklé," zabručel chlácholivě komisař Vašíček.
"Možná subjekt již nespadá do vaší jurisdikce," zabafal doktor Kubela z čibuku .
Pan Sušinka zmateně zamrkal.
"Umřel," vysvětlil komisař Vašíček. "Byl to mord?"

"Zemřel," přikývl pan Sušinka důstojně. "Jenomže se ukázalo, že by mu letos bylo už 337 let. A celou tu dobu řádně odváděl!"

"Daňový podvod?" zbystřil doktor Kubela. "Jak se ten váš subjekt jmenoval?"
"Ále," pokrčil pan Sušinka rameny, "nějaká Makropulos."

Bryčka skřípe a vrže, jak kola nadskakují ve výmolech. Kodrcají se domů a mlčí.
Márinka jí usnula v klíně, chlapci mlčí svorně vzdorně. I Jakub mlčí.

Jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby se jen před pár hodinami její život nezměnil, jako kdyby se právě nestala jeho ženou, jako kdyby se Jeník neopil, jako kdyby ji přede všemi neponížil, jako kdyby se Jakub kvůli ní právě neporval s vlastním synem
před všemi českými usedlíky na západ od Omahy.
A nebo právě proto?

Kodrcají se domů, bryčka skřípe a vrže a na černočerné pláně se tiše snáší příliš čistý sníh.

Varhany hrají velebně stejnou píseň jako tenkrát.
Tvář Panny, ukrytá v proudu světla jako v mlhavé loktušce, vypadá jako tvář jeho Marie.
Očima jeho Marie sleduje světice posvátný slib, který skládá do dlaní jiné.

Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých.
Slib daný Marii splnil.
Chci tě milovat a ctít po celý svůj život.
Nebo snad porušuje svým slibem slib již jednou daný?
Dokud nás smrt nerozdělí.
Upřený pohled světice zdá se hovořit beze slov.

Třesoucími se prsty navlékne Anně prstýnek.
Ten prsten patřil Marii, jenomže jiný Jakub nemá.

Marie se něžně usměje a žehnající dlaň se nepostřehnutelně pohne.

Z kopce do kopce lovec honí skopce.
Skopci na kopci smějí se lovci:

Skopec z kopce,
za ním ovce,
prohání lovce,
onoho sobce.

Na toho skopce
a jeho ovce
má totiž obce
od toho lovce
(sobce)
opce.

V katastru obce,
v útrobách kopce
visí ta opce
v kobce na skobce.

Jakub jediným plynulým pohybem odkrojí krajíc chleba a podá ho Jiříkovi. V tom naučeném, tisíckrát zopakovaném pohybu je něco uklidňujícího.

Zítra mají jet k oddavkám. Lepší ženu by těžko našel, Nany je dříč a má laskavé srdce. A... líbí se mu. Moc. Až moc na to, jak miloval Márinku. Někdy si už ani nemůže vybavit její tvář. A jindy zas se přistihne, že mluví s Nany a vidí Marii. Dopouští se křivdy na obou.

Snad se dopouští křivdy i na vlastním synovi. Dobře ví o žáru, který Jeníka sžírá.

Jakub se snaží dělat věci správně. Tak proč má pocit viny?

V dálce se po zčernalé pláni cosi pohybuje. Snad nějaké zvíře, a není samo.
Další a další se objevují zdánlivě odnikud, ženou se s větrem zpustošenou krajinou, už jsou jich stovky, zakrývají celý obzor, rychle se blíží k farmě.
"Jakube!" vřískne Nany.
Vetřelci už se valí kolem jako záplava, míhají se tak rychle, že Nany stěží postřehne podobu. Pekelní ježci, někteří malí jako kopací míč, jiní větší než člověk. Část jich zachytila ohrada, ale ostatní přeskakují po jejich zádech, nic je nezastaví.
"Jakube!!"
Jakub vybíhá ze stodoly, pušku v ruce. Jediným pohledem přehlédne tu spoušť a ulehčeně se usměje: "Tamblvíd."

Svítá. Nový den čpí spáleništěm a prožitým strachem. Oheň strávil sám sebe, zůstala zčernalá poušť a závěje popela, které vítr honí po pláních sem a tam.

Unavení vracejí se domů.
Otec jednou rukou tiskne k boku Jiříka, druhou objímá kolem ramen Jena. Vlasy mu zšedly popelem, tvář má strhanou vyčerpáním a přestálým strachem, ale oči plné úlevy.

Jeníkovi protíná tvář rudá spálenina. V očích mu zůstal odlesk plamenů, vzrušení z boje a vítězství, ale někde hluboko na dně také pokora.

Otec si se synem vymění pohledy: s nákloností a respektem.
Nany si najednou uvědomí, že Jeník je dospělý muž.

Svítá.

Od západu se přes celý obzor zvedá vysoká stěna plamenů. Prérijní požár. Valí se přes pláně nezadržitelně, neúprosně, hučí a burácí, zvedá k nebi sloupy ohnivých vírů, vyvrhuje gejzíry jisker. Hejna ptáků s křikem krouží v mračnech rudočerného kouře, krávy vyděšeně bučí, koně ržají v maštali. Požár se žádostivě žene vpřed.

Nany ochrnutá hrůzou zírá na tu ohnivou zkázu. Takovému démonu není možné vzdorovat, není kam utéct.

A Jakub s Jeníkem, zdá se, zešíleli. Jejich tmavé siluety se míhají proti ohnivé stěně. Na hranici zoraných polí, tam, kde začíná travnatá pláň, zakládají své vlastní ohně.

Popel se snáší všude kolem.

Umět zacházet se zbraní, to je na pomezí nezbytnost.
Jeník dostal kolt už před lety. Je dobrý střelec. Na osamělé usedlosti je cvičení střelby jediná možná zábava. Otec používá brokovnici. Střílí dobře, ale jen z nutnosti.

Dnes je Nany doprovází. Je jeden z posledních krásných dní, modrý a zlatý, vzduch je průzračný a slunce hřeje do zad.

Dvacet kroků od nich se zaleskne plechovka. Jeník vyzývavě kývne na otce, stiskne spoušť skoro bez míření. Plechovka poskočí.

Pak třeskne brokovnice. Mine. Chlapec se vítězně na tátu obrátí - a radost zhořkne. Střílí Nany... otec jí pomáhá. Líce k líci, napůl v objetí.

"Váš předchůdce nás vždy kontaktoval elektronicky," blekotá proplešatělý úředníček.
"Dávám přednost setkání tváří v tvář," odpoví návštěvník tak suše, že z toho úředníkovi vyschne v krku. "Je to takové... stylovější, jestli mi rozumíte."
"Přejete si vidět účetní knihy, pane?"
Místo odpovědi si muž pohrává s firemním zapalovačem.
Úředníček se div neuklání: "Už máme pokrytí téměř sto procent! 98,63587 abych byl přesný."
"Co sběr genetického materiálu, jak jste pokročili?"
"Zatím shromažďujeme biometrické údaje. Na vzorcích DNA ještě pracujeme. Podpis je dneska digitální, úpis krví by byl podezřelý."
Chlap zamyšleně cvakne zapalovačem. Je modrý, s bílým písmenem f.
Plamínek páchne sírou.

Celá země vytáhla do boje.
Žádný bojovník se nesmí držet zpět, dokud v bitvě nezvítězíme!
Ulicemi měst pochoduje armáda. Sestřelit, otrávit, zabít!
Městskými parky pochodují školáci. Hrnce a pánve jsou jejich válečnými bubny. Hrnce a pánve jsou jejich zbraněmi. Mobilizace pětiletých. I batole zvládne bušit lžící do plechu. Bumtarata tatata, nepřetržitý rámus k nepřežití. Ptáci poplašeně bijí křídly. Létat už nemají sílu. Mrtví padají k zemi, starci mrtvolky nabírají lopatami a vrší na hromady. Komise je přepočítá.
Předseda na plakátech žehná svému národu vítězícímu v boji s vrabci.
Nepřítel vyhlazen.
Zrno nám ujídat nebude!

Za dva roky postihne Čínu hladomor.

Z nízkého pahorku nad farmou pozoruje Nany širošírou rovinu kolem. Od obzoru k obzoru oceán trávy vlnící se ve větru. Žádný strom, stavení, ani kopec, nic nenarušuje zlatavou hladinu. Jen Jakubova farma a prstenec polí kolem, jako ostrov ztracený v moři, jako poslední bílé místo na mapě dávných mořeplavců.

A nebe je nad prérií vysoké, zakloň hlavu a dostaneš závrať; po modré obloze letí mraky, země ujíždí pod nohama, Nany padá, Jeník ji zachytí, padají oba do měkké trávy. Leží vedle sebe, drží se za ruce a smějí se nahlas, smějí se šťastně jako děti.
Dokud jí Jeník nepolíbí dlaň.

Nany se zhluboka nadechne, přijme dlaň muže z fotografie a sestoupí z bryčky.
Brzy mu bude patřit, sama se mu prodala. Za lodní lístek. Najednou jí ta cena připadá směšně nízká.

Před domem nesměle přešlapuje děvčátko, sotva tříleté. Jednou rukou si popotahuje cůpky, druhou schovává za zády. Potom zvítězí stud a dítě se utíká schovat k otci. Cestou škobrtne, padá.

V tu chvíli je Nany u něj. Nepřemýšlí o tom, je to reflex. Chlácholí dítě a roztírá mu slzy po umouněné tváři. Holčička naposledy popotáhne a rozevře pěst. Na dlani podává Nany hrstičku napůl rozmačkaných jahod.

Nany se poprvé usměje.

"Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka," lísá se vlk poněkud mutující fistulí.
Země zaduní dupotem, jako když se žene celé stádo koz. A kozlíků. Těch nejkřehčích, nejšťavnatějších, nej...

"Nej-nej-nejdřív heslo!" ozve se za vrátky trojhlasně.
Vlkovi zaskočí mlsná slina. "Jaký heslo, u sta hromů?!"
"Ústa Romů není správně..."
"Jaký ústav ...?!" Zmatený vlk na okamžik vypadne z role.
"Heslo!"
"Herdek filek!"
"To není správně. Zbývá vám poslední pokus!"
"Co?! To nebylo heslo, to je...," zahromuje vlk, pak se ale rychle přepne zpátky do cukrkandlového módu: "...to je přece vypouštění páry."
"Vypouštění páry není správně!!!"

Správně - nesprávně, vlk vypouští páru celou cestu k lesu.

Vlak supí nocí, nekonečnou prérii za okny přikryla tma. Jednotvárné kodrcání kol ukolébalo Annu do dřímoty.

Jeník ji pozoruje přimhouřenýma očima. Když ho pro ni poslali do New Yorku, zlobil se. Byla vetřelec, cizinka, která se chce vklínit mezi ně.
Ale společná cesta to změnila. Anna se mu docela líbí. Ruce má drsné jako našinec, přitom vypadá ztracená a potřebuje ho. Zpod šátku jí vyklouzl plavý pramen, Jeníka až zasvrběly prsty, jak jí ho
zatoužil uhladit zpátky.

Vlak supí nocí, jednotvárné kodrcání kol rezonuje Jeníkovi pod hrudní kostí.
Anna se mu líbí, ale jako svoji macechu si ji představit nedokáže.

Pradědova krabice je plná pokladů.

Černobílé portréty exotických gejš s úsměvem Mony Lisy, kolorované pohlednice z Hongkongu či Port Saidu. Mapky Sibiře.

A fotografie. Portréty z ateliérů v Hronově, Jekatěrinburku i Vladivostoku. Desítky zažloutlých fotografií, na všech mladí muži.
Na zadní straně jedné tužkou zapsaný vzkaz:

Nejmilejší maminko a tatínku! Tady mě máte aspoň na papírku, aby se Vám nestýskalo. Osobně už se nejspíš neuvidíme.

Ti mladíci jsou si všichni podobní a není to jen uniformou.
Je to očima, unavenýma očima, které viděly to, co by nikdo vidět neměl.
Němými ústy křičí přes propast století svoje varování.
Jenomže nikdo neposlouchá.

Nany obejme očima hrst domků rozesetých po stráni. Její rodná ves. Ještě před nedávnem jí byla malá. Připadala si jako v bublině, celý svět ležel venku, barevný, lákavý, zdánlivě nedosažitelný. Teď si není jistá, jestli o něj stojí.

Vrývá si do paměti jejich chaloupku, před plaňkovým plotem stojí táta s mámou i všechny sestry. Na tu dálku to není vidět, ale Nany ví, že všichni hledí na ni, že se tím pohledem loučí navždy. Definitivnost jejího rozhodnutí na ní padne jako koňská houně a začne ji dusit.

Popadne kufřík i ranec, skousne ret a vyrazí na cestu do nového života.