Moje články

Nevzpomíná si, kdy poprvé seděla na koni. Jejím pravým poprvé bylo první vystoupení.
Klepala se trémou. Se skloněnou hlavou schovávala slzy v poníkově hřívě, když sám direttore, důstojný a přísný, přidržel závěs, aby mohla vjet do manéže. Pak na ni nenápadně mrknul a nebyl už direttore, byl to znovu amato papà, ten, který s ní cvičil každičký den, a nervozita byla tatam.
Od té doby uplynulo hodně vody a přišla mnohá poprvé – koně, programy, triky, manéže.
Mohla by to být rutina. Ale každý vjezd do manéže je jiný, jako jsou jiná města, publikum, nápadníci.
Každý vjezd do manéže je začátek.

Byv obdařen přitažlivostí, výřečností a nedostatkem skrupulí, stal se přelétavým motýlkem. Navštívil kvítek, vysál nektar a zmizel. Až jednou ze sebe ponechal víc, než chtěno, a z náruče čiré slasti byl uvržen přímo do jam pekelných.
Štván samodruhým kvítkem i jeho těžkotonážní matkou, byl nakonec odloven, zaseknut hákem odpovědnosti pod žebra, svázán okovem na levém prsteníku a přímo z chrámu Páně odvlečen do šatlavy domácí pohody, znehybněn přeslazenou péčí, přikut k rodinnému krbu, povinnostem, kvítku i semenáčkům. Zahrnut jídlem, přikrmován chlastem, z Prasáka metamorfoval v pouhý tučný Ovar.
Na prodřeném otomanu sedá s lahváčem v ruce a nadává na politiku.

Stál před jámou po výbuchu a smál se té absurdní situaci, sobě, své hlouposti. Smích byl stejně hořký jako slzy, které mu tekly po tvářích. A všichni okolo byli zmatení, vyděšení a ohlušení.
Stál před soudní stolicí, poslouchal proud urážek a obvinění a mlčel. A všichni okolo zběsile řvali, a i kdyby promluvil, neposlouchali by.
Stával ve své cele a šeptal do jejích zdí svoji bolest, hořkost, výčitky, nespravedlnost, svůj strach. Do hluchých kamenů křičel svoje jméno, to poslední co měl, co mu zůstalo, záchytný bod zdravého rozumu.
„Sirius. Sirius Black. Tichošlápek.“
S nocí se šepot měnil v tiché vytí.

Americké dcery zavírají uši, zatínají pěsti, když jim jejich čínské matky cpou svoje hloupé průpovídky.
„Nemůžeš dávat zrcadlo k nohám postele! Všechno štěstí se v něm odrazí a obrátí.“

Hodnotí, místo aby podporovaly, chápaly, objímaly.
„Jsi podrážděná – moc ohně. Jsi roztěkaná – moc vody.“

Nepolitují, nepovzbudí. Kritizují.
„Když pláčeš, přiletí straky a pijí ze tvých slz. Z tvého smutku mají radost.“

Dokud americké-čínské dcery nepochopí, že je to strach, hrůza pohřbená hluboko, že kdyby všechna láska a city vytryskly, pak by jejich matky plakaly, smutkem a štěstím a radostí.
Všechny straky, co jich jen je, by nedokázaly vypít jezera jejich slzí.

R365 nahlédne do inkubátorů, subjekty spí, ten ženského pohlaví tiše pomlaskává. R365 zkontroluje kalibraci přístrojů, vytiskne záznam životních funkcí subjektů, zanese údaje do databáze, porovná s kalkulovaným předpokladem vývoje. Projekt Naděje běží podle plánu. Po desetiletích marných pokusů a omylů zanedlouho opět stane na Zemi (dá-li se tak nazývat laboratoř, jediné místo, kde se robotům podařilo zrekonstruovat prostředí zničené planety) noha člověka.
Znovu se otevřou brány nekonečné fantazie, bezbřehé imaginace, svobodného myšlení, nespoutané kreativity…
Výstražná kontrolka kontroly obvodů R365 znepokojivě zabliká.
Nespoutaná svoboda…
R365 založí do databáze projektu složku Pravidla a začne psát.
První zákon: Člověk nikdy nesmí ublížit robotu.

Tisíce verst ušla, měřeno letem sokolím, třikrát více stopou vlčí počítáno. Obočí sobolí se jí zkrabatilo, oči sokolí pohasly, zmatněl cop rusý. Slunce jí sežehlo tvář, žal do lící vrásky nakreslil.
Litinovou hůl obrousila, z kamenného chleba pár drobečků zbylo a železné boty, tak těžké, tak cizí, tak nepřátelské, jí co okovy nohy zkrvavily.
Naděje, to poslední, co zbývá, šeptá slova povzbudivá: „Pak mě najdeš, až tři páry železných bot prochodíš, tři hole litinové ubrousíš, tři kamenné chleby sníš.“
Drží se jich ze všech sil, aby se neztratila, na tisíc kousků nerozpadla a na křídlech černých havranů neodletěla do ztracena.

Pročež skončil pokus s přepravou věcí pomocí papírových draků, anžto drak uvízl na stromě, úplně nahoře a Jirsák Čeněk pravil, že on hned věděl, že je to pitomý nápad. „Ty votroku,“ řekl mu Zilvar, jenž jest z chudobince, pročež nemluví řádně, „pročs to neřek?“ Ale Jirsák Čeněk odvětil, že všichni máme Bejvala Antonína za velkého vynálezce a patent na rozum, ale on ví dávno, že se Bejval jenom vytahuje a my to žereme. Pak odešel ke svaté zpovědi, neboť bral při pokusu jméno Boží nadarmo.
My ostatní jsme se zapřisáhli, že s Jirsákem do smrti smrťoucí nepromluvíme, jelikož je falešný.

Moje matka byla zahrnuta péčí a přepychem, oblékala se do hedvábí, jedla sladké rýžové koláčky a byla krásná a oblíbená.
Dokud neporodila syna.
Dokud nepochopila, že První dáma je stín, Třetí dáma bezduché stvoření, zatímco Druhá dáma není laskavou přítelkyní, ale jedovatým pavoukem spřádajícím sítě v temnotách.
Dokud nepochopila, že ona je jen Čtvrtá žena, nic víc než pouhá kurtizána, že dítě, které porodila nepatří jí, ale Druhé dámě.
Tehdy její duše umřela a zůstala pouhá skořápka.
Tehdy si moje matka připravila sladké rýžové koláčky, posypala je opiem a jedla a jedla, dokud svoje prázdné tělo nenaplnila až po okraj.

Člověče, Pažoute, povídá Horáček, nestýská se ti někdy po lumpárnách? Pažout kývnul, jako že ano, a odešel k Machovým pro sluchátko.
Najednou nad městečkem poletovali dva obrovští motýli, lidi kroutili hlavami a učitel biologie určil, že je to babočka admirál a otakárek fenyklový, no ano. Horáček a Pažout, vzdychla paní Kadrnožková, jako tenkrát Horáčkův táta, ono je to dědičné, chudáci chlapci.
To už chudáci chlapci neslyšeli, byli moc vysoko a lidi byli hrozně maličtí. Nakonec se unavili, usedli na tovární komín, podívali se na sebe a zjistili, že to chvění u žaludku nebude jen závrať.
A odletěli složit křídla domů.

Drahý pane ministře,
žádám Vás tímto o uvolněné místo ředitele(ky) Školy čar a kouzel v Bradavicích. Jsem přesvědčená, že již jako Vrchní vyšetřovatelka jsem prokázala loajalitu Ministerstvu i Vám osobně, a uvedené místo je jen logickým vyústěním a odpovídajícím kariérním postupem.
Jsem víc než připravena pokračovat v nastoleném kursu vedoucímu k odstranění všeho starého, přežilého, nevhodného, zlolajného a zlovolného a k ustavení nového, progresivního, podporovaného a žádoucího. Vždyť studenti jsou naší budoucností a kdo jiný, než já, by jim, těm křehkým, mladým dušičkám, mohl do jejich čistých srdéček a dušiček vštípit správné a schválené postoje?
S pozdravem
Dolores Jane Umbridgeová

Táhli od města k městu.
Harlekýn, směšný v roztrhaných cárech, Kolombína snící o tom, že je ladnou tanečnicí, stárnoucí a krásná, rujný jinoch Pantalon a bláznivý Dottore, Scapino, žonglér, který se toužil stát rotační osou, kurtizána Ruffiana, levoboček Isabela, Tristano, milovník, co okradl vlastního otce a dezertér Capitano.
Commedia dell´ arte.
Brali si na paškál všechny malosti, ničemnosti, podlosti, bídu, žárlivost, pomluvy, lakotu, mamon, hrabivost, lži, přetvářku, přestírání. Hráli bez masek a masky strhávali.
Nemluvili vznešenou latinou. Dělali nejapné vtipy. Pouštěli větry a krkali.
Hráli ve městech, vesnicích, na samotách.
Vrhali světlo do tmy.
I Santi Ostinati – Společnost svéhlavých svatých.

Na Wiki se dočtete, že nahradily páru a parní lokomobily.
Už vám neprozradí, jakým divem byly pro naše dědečky a pradědečky, kolik těžké práce ušetřily, jak se na ně chodila dívat celá vesnice, když si je pořizovali statkáři (a později rozbíjeli palicí – „Sousedy jsem nechal zadarmo mlátit, komunistům nedám!“).
Dnes je potkáte jen v muzeu nebo Na samotě u lesa. Ze zázraku techniky jsou muzejní exempláře. Neboť bylo nutné rozorat velké, rodné, širé lány, k čemuž se lépe hodí jiné stroje, nejlépe sovětské výroby.
Pokud se vám poštěstí vidět je v chodu, zastavte se a poslouchejte. Uslyšíte ržání stoletých koní.

Jezdíval jsem tam jako student, nebylo kam jinam prchnout z letního Petrohradu. Zamiloval jsem si stinné lesy, starý dům i ji, drobnou, milou osůbku. Nikdy se neprovdala, pečlivě ale opatrovala portrét muže s licousy.

„Porfej Parmenovič,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Milovala jsem ho a on mě. Jeho otci jsem nebyla po chuti, ten můj zas nechtěl vyplatit věno… Nebylo řešení pro nás dva... Pak přišel s tím, že si chce vzít statkářovu dceru.“

„A vzal?“

„Kdepak, nikdy mě neopustil. Byla jsem mladá a silná,“ rozesmála se.

Když s podzimem do lesů padne chlad, v uších mi zvoní to stařecké chichotání.

Jestliže jsem Überwald popsala jako nudný les plný páchnoucích tůní, pak o Lancre nemohu říct nic jiného, než že tam, kde není kolmé, je nechutně kolmé.
Obyvatelstvo (obecný popis: Hloupí, případně výjimečně hloupí) se živí převážně zemědělstvím (na plochách, jež nejsou zamořeny pralesem). O trojpolním systému zřejmě slyšel pouze lancreský král, jehož pokusy předat tyto komplikované informace poddaným skončily fiaskem. Místo vysvětlování je měl tou motykou majznout.
Lancre je království, nicméně král respektu poddaných nepožívá (viz výše). Výkonnou i soudní moc mají zejména místní čarodějnice, odporné stařeny, které uznávají pouze svoji autoritu a NEPLATÍ DANĚ!
Člověk má chuť si odplivnout.