Dovolím si tentokrát ještě poznámku na závěr, která trochu osvětluje, co vlastně Eliška myslí: pouto mezi sestrami Krásovými bylo velmi těsné, i v rámci jejich zvláštní rodiny neobvyklé. Jejich „mamička“ si se svou sestrou, tetou Lydií, musela psát, pokud si chtěly něco sdělit. Cosette, Doramo, Toninka, Poldýna a Hanička (Eliščina maminka) si sice také psávaly, ale vlastně nemusely. V myšlenkách spolu dokázaly hovořit i na dálku, byť nikoli neomezenou. Věděly o sobě, jako kdyby byly stále pohromadě. Bylo to výhodné i v dobách, které byly relativně bezproblémové; v nebezpečných časech to bylo ovšem neocenitelné.
Eliška je učitelkou, do Horního Hrádku se dostala na základě umístěnky. je tu daleko od své rodiny, odkázaná jen na běžné komunikační prostředky jako pošta a telefon, případně telegram. Na případné problémy je tedy více méně sama.