Moje články

„Inspektor je dělnický kádr, morous a protiva,“ varoval Elišku ředitel.
„Řekla bych, že za tím budou hemoroidy,“ podotkla suše šedovlasá kolegyně Říhová.
„V každém případě se snažte zařadit do výuky nějaké aktuální téma,“ poradil ředitel. „Na to on dá!“

Zatímco psala na tabuli, inspektor netrpělivě pofrkával.
Sovětští vědci odkrývají záhady vesmíru.
Kolem Země obíhá družice s živým tvorem.
Ohromený svět gratuluje sovětským vědcům k historickému úspěchu.
Rychle mrkla na inspektora.
Četl docela pomalu, dokonce při tom pohyboval rty. Pak se však spokojeně usmál.
I děti toto skutečně aktuální téma zaujalo.
Přesně do chvíle, než oznámila, že si udělají větný rozbor.

Nejstarší dceru tety Tessy, Odettu, si pamatoval, ačkoli ji naposledy viděl, když byl ještě chlapec. Ona byla už tehdy dospělá, narodila se o šest či sedm let dříve než on.
„Co tady děláš?“ zeptal se, vzápětí se zarazil: „Co tady dělám já?“
„Nepamatuješ si vůbec nic?“ Když neodpovídal, znovu se usmála. „Jsi okouzlující, když se takhle tváříš, Rotolfe.“
Netušil, jak se tváří, ale připadal si jako naprostý hlupák. Zkusil si utřídit zmatené myšlenky. Byl v Lenghardii? V Citadinu? Nebo byl tohle celé nějaký podivný sen?
Hlava ho tupě bolela, v rameni mu zacukalo bolestí.
Možná i díky tomu si vzpomněl.

„To byl ale okouzlující mladý muž, co vás doprovodil domů“ vrkala její bytná ještě půl hodiny po Eliščině návratu.
Stiskla rty. Ten idiot – propána, od kdy používá takováhle slova, byť jen v myšlenkách! – se jí doslova vnutil s tím, že samotnou potmě ji domů nepustí. Jako by byla malá holka! Myslel si snad, že když slouží socialistické vlasti, může všechno? I když, aby mu nekřivdila, podobnými jalovými frázemi se neoháněl...
„Určitě jste se potkali na tom lampionovém průvodu, viďte. Pozval vás někam?“ vyzvídala bytná.
Zavrtěla hlavou s pomyšlením, že přílišná četba červené knihovny škodí.
Ale i kdyby pozval, nešla by.

Plamenů se díky Adelizině péči již nebála, večer tedy mohli rozdělat oheň. Rotolf byl rád, i přes teplé oblečení byl konec října nevlídný.
Hrabyšinu nechali za sebou, cestovali opět sami dva.
„Jak dlouho ještě pojedeme?“ vyzvídala po večeři.
„Tři dny.“
„Znáš cestu?“
„Teď už ano.“
„Máš mi zavázat oči? Prý je to tajné,“ ztišila hlas.
„Pro tebe ne. Získáš určité zvláštní postavení. Vysvětlila ti to paní Adeliza?“
Kývla. „Budu s Kamenným domem už napořád svázaná. Když budu chtít, můžu jako dospělá vstoupit do Společenství. Ale nemusím.“
„Postarají se o tebe, kdykoli budeš potřebovat,“ ujistil ji.
Kůň spokojeně chroupal svůj oves.

„Myslím, že je to dobré,“ konstatovala Cosette a rozložila na stůl hotovou šálu. „Docela jednoduchý návod, moc pěkný vzor.“
„Mně se to nelíbí,“ nesdílela její nadšení Doramo.
Překvapeně na ni pohlédla.
„Nemyslím tvé háčkování, ale celkově princip. Překládáme z francouzského journalu, který československému časopisu soudružsky poskytl nějaký magazín z Moskvy. Otisknou to, nám zaplatí za překlad, ale Francouzům ani korunu. V podstatě je to krádež.“ Roky práce v advokacii nemohla zapřít.
Cosette se zamyslela. „Máš pravdu. Ale můžeme to přece pozměnit. Dokonce by šlo udělat víc typů té šály. A na všechny jeden návod. Tím původním se jen volně inspirujeme.“

„Pojedete přes Hrabyšinu, spolu s dvěma členkami našeho Společenství a doprovodem, odtamtud sami. Bude vám muset stačit jeden kůň pro oba i na všechny zásoby.“
V tom problém neviděl, ovšem... „Stále neznám cestu.“
„Hrabyšinská představená ti všechno poví, stačí ukázat znamení.“
Maně si sáhl na levou stranu hrudníku, kůže jej dosud pálila, ačkoli znamení vyleptané prstenem kamenodomské paní namočeným v jakési bezbarvé tinktuře bylo při zběžném pohledu docela nezřetelné.
„Otevírá brány všech Kamenných domů, aniž bys musel cokoli říkat,“ vysvětlila Adeliza.

Cílem jejich cesty byla Lenghardie. Tajný Kamenný dům, kde měla Yllanit nalézt nejen domov, ale i sestru své babičky.

„Maxim Gorkij… ehm, totiž... jeho dílo Matka…“
„Pokračuj, Pavle,“ povzbuzuje chlapce před tabulí Eliška. „Hlavní hrdina se jmenuje stejně jako ty,“ snaží se aspoň trochu napovědět.
„Já jsem to četl, soudružko učitelko,“ hájí se. „Matka má syna. Žijí v domě.“
Ve třídě se někdo uchichtne.
„Vlastně ona má těch synů víc.“ Pavel jako by se najednou rozpomněl. „A některý z nich jsou už jako mrtví, ale ona s nima mluví a s jejich mrtvým tátou taky. Postupně jí umřou další synové, ale pak vypukne válka a ona pošle bojovat i toho posledního.“
„Pavle,“ řekne laskavě Eliška, „to je jiná Matka.“

„Začínám to chápat,“ ukázala Doramo na rukopis. „Tedy, začínám chápat, proč to působí tak zmateně. Autor se zjevně nenechal svazovat časy, naopak s nimi experimentoval.“
Cosette zvedla obočí. „Myslíš slovesné časy? Němčina jich má šest, záměna samozřejmě srozumitelnosti nepřidá...“
„Kdepak, žongluje s různými časy ve vyprávění. V prvních kapitolách dodržuje chronologickou posloupnost. Líčí události, jichž byl účastný Koba a jeho druhové. Jenže najednou skočí a začne čtenáře seznamovat s jinou časovou rovinou. Potud ještě dobré. Ovšem pak se mu tam zcela nelogicky začnou míchat různé časové i místní vrstvy. A čtenář se marně ptá, kam se ztratil ten zatracený Koba.“

„Na Starmel? I to jsem zvažovala. Má tam příbuzné; spálenecký vladyka je vlastně její strýc. Jistě by se k ní přihlásil, stejně jako příbuzní ve Vyšebolu, koneckonců ani starmelská paní by ji neodmítla. A nikdo by ji tam nehledal.“
„Všichni věří, že uhořela.“
„Vyslanec může mít omezené informace. Nemůžeme si být jisti, jestli tomu věří opravdu všichni. Každopádně, poměry v horách jsou nyní nevyzpytatelné.“
Věděl, v létě byl na Starmelu jako knížecí vyslanec. Od obrovské bitvy se záhorskými klany uplynuly sotva čtyři měsíce, hory byly plné ran, příměří křehké. Pochopil, že teta tam dívenku poslat nechce. Vlastně se mu ulevilo.

Dostát danému slovu nebylo jednoduché.
V první řadě narazil na Adelizu.
„Kam chceš Yllanit poslat?“ zeptal se přímo.
Zvedla obočí. Málokdo s ní mluvil takovým způsobem. Málokdo byl ovšem její synovec. Vlastně – už byl naživu jen on. Starmelští bratranci byli mrtví a Ropraht… Stiskl rty. Ta rána byla dosud příliš čerstvá. Nikomu a nikdy, ani jednou, třeba za sto let, by neprozradil, že po zprávě o bratrově smrti proplakal noc.
Kamenodomská paní na něj vážně pohlédla. „Chápu, že jsi k tomu děvčeti vázán…“
„Nejsem…“
„Podle v horách platných zvyklostí jsi,“ pousmála se jemně.
„Chceš ji poslat na Starmel?“ napadlo ho.

„Co blázníte, takhle tu běhat po tmě?“ bafne na ni voják.
Zmůže se na prosté: „Promiňte.“
„Jste celá studená,“ zavrtí hlavou a konečně ji pustí. „To jsou nápady, jít na průvod v lehkém kabátě. Vždyť už je listopad.“
Nepřizná, že jiný kabát zatím nemá. Teplejší si chtěla koupit z listopadové výplaty, ale přišlo prý jen pár kusů. Nedostalo se na ni. Někdy má pocit, že nové zboží chodí do obchodů jednou za sto let…
„Kde bydlíte?“ zajímá se voják.
„Proč bych vám to měla říkat?“ odsekne zamračeně.
Muž trochu zrozpačití. „Já bych vás radši doprovodil. Aby se vám něco nestalo.“

Přivedla ji tam náhoda. V duchu si říkala, jak je hloupá, mohla tušit, že přes Václavské náměstí dnes nejspíš neprojde. Jenže zpátky skrz lidské moře cesta nevedla.
„Takys přišla podpořit naši věc?“ otočil se k ní bodře jakýsi čtyřicátník v šedém kabátě. „Z jakýho jsi závodu?“
„Pracuji na poště,“ sykla skrz zuby a měla chuť mu šlápnout na nohu.
„Slyšíš, Lojzíku,“ drcnul šedokabátník do souseda. „Dokonce i ouřednictvo z pošty de s náma. To bude dobrý!“
Měla chuť křičet, že dobré nebude vůbec nic.
„Právě jsem se vrátil z Hradu,“ ozvalo se v tu chvíli dole na náměstí.
Dav zajásal.

„Prostě mě vyhodil.“ Byl trochu pobledlý, v ruce jakýsi papír. Zmačkaný.
„Jak to myslíte, Viléme, vyhodil?“ tázala se Cosette.
„Že prý v jednotném socialistickém školství pro takové reakční živly, jako jsem já, není místo. Že si mám najít nějakou pořádnou, chlapskou práci. Že prý s krumpáčem v rukách mě podobné řeči urážející dělnickou třídu dozajista přejdou.“
„On vám ten váš projev během oné rádoby osvětové besedy neodpustil,“ konstatovala.
Pokrčil rameny. „Nešlo jen o to. Byl jsem drzý vícekrát.“
„Co budete dělat?“
„Vrátím se do Kolbenky. Vydržel jsem tam čtyři roky za války, zvládnu i další rok. Déle tu komunisté nebudou.“

Něčím jí připomínal Josífka. Přistihla se dokonce při myšlence, že nějak takhle by býval mohl vypadat její a Josífkův syn. Musela se kousnout do rtu, aby se nerozplakala. Ano, viděla v něm syna, kterého neměla. Což se ovšem kolega Poděbradský nesměl nikdy dozvědět!
Cosette se vždy držela zásady, že pouhá zvědavost není důvodem využívat rodinného daru a nahlížet lidem do mysli. Mnohé však dokázala vycítit i bez nějaké zvláštní snahy – třeba to, že má Vilém Poděbradský jakési závažné tajnosti. Jednoho odpoledne ve sborovně nakonec neodolala.
Svou nechuť ke komunistům netajil, že však zajde tak daleko, aby organizoval odbojovou skupinu, nečekala.

Že s ním kníže bude chtít mluvit, Rotolf očekával. Že dostane příkaz dostavit se do Paláce tajně, jej překvapilo.
„Jsem rád, že jste naživu,“ uvítal jej kníže.
„Děkuji. Proč ale to utajení?“
„Nechal jsem rozšířit zprávu, že z Berseny jste odjel rovnou do Imberlie. V Citadinu vás nesmí nikdo vidět. Teď mi povězte, co jste zjistil v Berseně.“
„Takže jste v tom domě vůbec nebyl?“ tázal se, když Rotolf se svým hlášením skončil.
„Ne. Ale chtěl jsem, aby si to všichni mysleli,“ zalhal. Že z hořícího domu zachránil Yllanit, kníže vědět nepotřeboval.
Čím méně lidí tajemství zná, tím je bezpečnější...

Hvězdoslav Kostohryz byl třicátník se zářivým úsměvem. V hudebním sdružení PAVOUK působil jako zpěvák, zejména posluchačky jej většinou považovaly za největší hvězdu celého sexteta. Civilním povoláním byl profesorem matematiky na Reálném gymnáziu v Ječné ulici.
„Mám obavy, že mi zakážou učit,“ svěřil se v červnu.
„U nás už čistky začaly,“ ušklíbl se Vilém Poděbradský.
Cosette přikývla. Učili s Vilémem na stejné měšťance, odejít odsud museli dva kolegové. Ji i Poděbradského nechával nový ředitel na pokoji. Zatím.
„Co prázdniny?“ změnil náhle téma Hvězdoslav. „Docela rád bych jel na Šumavu.“
Cosette na něj ostře pohlédla. Pochopila, že on na výpověď čekat nebude.

Co se dělo po zbytek noci, vnímala jako v mrákotách. Dům, v němž se narodila, stál v plamenech. Sousedé a městská stráž už začali hasit, či alespoň zabránit rozšíření ohně do okolí.
Její zachránce ji zatáhl do jedné z bočních uliček, teprve později si uvědomila, jak se snažil, aby je nikdo nezahlédl.
„Jmenuji se Rotolf, kdybys nevěděla,“ řekl jí nad ránem, když kdesi sehnal jednoduchou halenu a nohavice a zastřihoval jí ohořelé konečky vlasů. Jestli je pustí po větru nebo hodí do vody, bylo v tu chvíli Yllanit naprosto lhostejné. Všechno, čím byla až do včerejšího večera, bylo v troskách.

Světýlka lampionového průvodu naplňují náměstí jako obrovský roj světlušek. Transparenty hlásají: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ a „Sláva VŘSR!“
Eliška se z průvodu ztratí hned, jak může. Rozhodne se trochu projít, kroky ji zavedou až k zídce ohraničující park kolem bývalého zámku hrabat von Thaleck. Když za ní zaslechne chraplavý hlas, zastaví se.
„Neboj, všeci sou na lampioňáku. Jézéďáci zvlášť.“
„Gut. Musíme to prubnout,“ promluví někdo jiný a v Elišce se všechno sevře. Ne proto, že mluvčí hovoří německy, ale proto, že zcela jistě není člověk.
Lituje, že nedokáže být ve stálém myšlenkovém spojení s tetami, jako bývala maminka.

Měla ráda dobu před usnutím, kdy ležela v posteli a představovala si všechno možné i nemožné.
Toho večera ji ze snění s otevřenýma očima vytrhl neobvyklý hluk, zdivočelý vír hlasů o patro níž. Jedenáctileté dívky bývají zvědavé. Vyplížila se na chodbu, až ke schodišti. To, co viděla, se stalo její noční můrou na mnoho následujících let.
Stáhla se zpět, vyděšená tak, že sotva dýchala. Musí se schovat!
Přesto ji našel. To už byl v domě cítit kouř.
Vytáhl ji na nohy.
Snažila se bránit, proti dospělému muži byla bez šance.
„Znáš mne.“ Neptal se, prostě to řekl. „Musíme pryč. Hned.“