Nad dveřmi cinklo.
“Dobrý den,” pozdravila dívka s nevinnýma modrýma očima.
Majitelka hokynářství ji odhadovala tak na šestnáct. “Dobrý den, slečinko, copak vám můžu nabídnout?”
“Prosila bych rozinky. Deset deka, prosím.”
Navážila, zabalila.
Dívenka zaplatila a slušně se rozloučila.
Hana Krásová sezobla dvě rozinky hned za rohem. Byla zklamaná. Doufala, že uvidí toho legionáře, co se do něj zakoukala Poldýna. Tedy, ne, že by jí sestra pověděla, že má jeho matka v téhle ulici hokynářství, vlastně jí ani neřekla, že existuje nějaký legionář… Potutelně se usmála. Nevadí, zkusí to někdy příště. Jednou ho uvidí - a pak si ho pořádně prohlédne.