Moje články

  • Obrázek uživatele Arenga

    Beraní zápasy

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Navazuje na "Co se Avani a Leokastis dozvěděli od knihaře?" (http://www.sosaci.net/node/31360).

    Drabble: 

    V Rifasu něco nevídaného, v Palfiatském baronátu běžné povyražení všech společenských vrstev.
    Avani to přišlo barbarské, Leokastis shledával tuto kratochvíli přinejmenším pozoruhodnou. V Nimisallské městské aréně měli každopádně skvělou příležitost dostat se k muži, který snad něco věděl o keriaktu.

    “Shoď ho! Shoď ho!” řvalo publikum jako pominuté. Dva berani, rohy zaklesnuté, se přetlačovali na rozdupaném písku.
    “Tamhle!” špitla Avani. “To je on! Pospěš, teď si nikdo nevšimne.”
    Jeden beran padl, polovina arény ryčela, sázkaři vypláceli výhry.
    “Pojďte s námi,” sykl Leokastis do ucha muži na kraji jedné z tribun, dýka, jejíž špicí mu zatlačil na záda, dodala slovům váhu.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Beran, skopec a Hammerfleisch

    Úvodní poznámka: 

    Haně Krásové je šest let a chodí do první třídy, její nejstarší sestra Cosette, dvacetiletá, je již absolventkou učitelského ústavu a momentálně končí druhý rok povinné tříleté praxe, aby se mohla stát učitelkou na měšťanské škole. Je nabíledni, že matka nejstarší dceru čas od času pověří, aby se s mladšími sourozenci učila.

    Praha, jaro 1911

    Drabble: 

    “Mládě od ovce?” zkouší Cosette nejmladší sestru.
    “Jehňátko.”
    “Výborně. Tatínek jehňátka?”
    “Beránek.” Holčička se zarazí. “Proč maminka kupuje skopové a ne beránčí?”
    “Skopec je… trochu jiný beran,” snaží se o vysvětlení Cosette. “Není tatínek od jehňátek, ale chová se jenom na maso.” Raději přejde do bezpečnějších, jazykových, vod, šestileté přece nemůže vysvětlovat, co je kastrace! “Francouzsky je skopec le mouton, beran…
    “Le bélier!” vystřelí okamžitě Hanička.
    “Správně! České slovo skopec pochází z německého der Schöps.”
    “Takže to nemá nic společného s kopcem?”
    “Nemá. Skopové maso je německy také Hammelfleisch. Neplést s Hammerfleisch. To by ti řezník neprodal,” usměje se Cosette.

    Závěrečná poznámka: 

    Der Hammer je německy kladivo, buchar nebo železárna.
    Cosette jinak samozřejmě ví, že skopové není jen maso ze skopců, ale všeobecne maso z dospělých ovcí.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Co se Avani a Leokastis dozvěděli od knihaře?

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    Přímo navazuje na "Setkání cestou do Volovce" (http://www.sosaci.net/node/31206)

    Drabble: 

    Byl to první velký úspěch po bezmála třech letech.
    Konečně věděli, co hledají! Knihu širokou dlaň, vysokou půl druhé. Starší rukopis, jehož původní vazba byla šetrně odstraněna, knihař jej pak vyvázal do šeříkově obarvené kůže, navíc způsobem, který se v dnešní době již prakticky neužíval. Ovládali jej prý pouze ti, v jejichž rodinách se řemeslo dědilo.
    Knihař byl bohužel negramotný, ani nevěděl, jakým písmem byl rukopis napsán. Nejspíš to nevadilo. Vnější podoba představovala dostatečné vodítko, keriakt navíc Caradoc musel zhotovit až posléze - určitě jej umístil na desky.
    Také se dozvěděli, kde by knihu snad mohli najít: museli zpátky do Nimisally.

    Závěrečná poznámka: 

    Doufám, že je to aspoň trochu srozumitelné, dneska jsem musela krátit přímo brutálně. Nimisalla nebyla dosud přímo jmenována, je to hlavní město Palfiatského baronátu (L. + A. tam byli v tomto drabble: http://www.sosaci.net/node/30447), ono město, jehož jméno v rifasštině znamená "opevnění z písku".

  • Obrázek uživatele Arenga

    Taková příjemná závist

    Úvodní poznámka: 

    Souvisí s "Noční rozhovor" (http://www.sosaci.net/node/30981).

    Praha, 1921

    Drabble: 

    Bratři z Legií Tadeášovi nevěstu docela nepokrytě záviděli.
    “Uděláš terno!” poplácal jej po rameni Houska. “Děvče z bohaté rodiny. Můžeš počítat se slušným věnem.”
    Věno se samozřejmě hodilo - ačkoli Tadeáš nemajetný nebyl: měl skromné úspory, nedávno navíc dědil po strýci. Pro peníze si Poldýnu každopádně nebral.
    “Jasně, věno,” ozval se Jirsa. “A viděls ji, Františku?”
    “Viděl. Krasavice!”
    “Právě. Bohatá a ještě tak fešná.” Jirsa upil piva. “Má to někdo štěstí!”
    “A ta postava, pánové!” přisadil si Caletka.
    “Tak prr, Tondo!” usměrnil jej Tadeáš. Doopravdy se však nezlobil. Věděl, že jeho nastávající je výjimečná.
    Jak neobyčejná je doopravdy, však zatím netušil…

    Závěrečná poznámka: 

    Takže jak vidno, neřekla mu to.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Když dochází čaj

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu

    Dnešní drabble je zase taková momentka, tentokrát válečná - a konečně se dostávám k tomu, proč ten čaj. Jak již bylo mnohokrát naznačeno, ženy z Krásovy rodiny - či spíš z rodiny paní Paulíny, protože se to týká i její matky (třeba tady - “Vliv babičky Treschlové” /http://www.sosaci.net/node/29816/) - mají určité zvláštní schopnosti. Jelikož nic není zadarmo, pokud tyto schopnosti používají, bere jim to adekvátní množství energie. Právě černý čaj, hodně oslazený, ale bez mléka či citronu, jim pomáhá tzv. “dobít baterky”.

    Praha, 1917

    Drabble: 

    Hana, bledá a zjevně unavená, nakrčí nos. “To se nedá pít!”
    Paulína Krásová vzhlédne od šití. “Buď ráda, že máme vůbec nějaký čaj. Je válka, drahoušku.”
    Při posledním slově se dospívající slečna podívá na strop.
    Její matce to neunikne. “Nebuď drzá,” napomene ji, byť vlídně.
    “Nejsem drzá! Ale tohle, vždyť to chutná jako výluh z bodláčí a kopřiv. A cukru jen taková špetička!” Její hlas zní skoro plačtivě.
    Paulína vstane, pohladí ji, přivine k sobě. “Je válka, Haničko,” připomene znovu. “Já vím, že bys dneska ten čaj potřebovala. A hodně cukru. Ale zkrátka nemáme nic lepšího než tuhle podřadnou kvalitu.”

    Závěrečná poznámka: 

    Co Hana dělala, že potřebuje čaj? Přiznám se, že zatím nevím. Ale tentorkát rozhodně nebylo šmírování sester - v tom bude něco vážnějšího...

  • Obrázek uživatele Arenga

    Setkání cestou do Volovce

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na "Druhá návštěva u knihaře" (http://www.sosaci.net/node/31110).

    Drabble: 

    Cesta do Volovce byla prašná, z jedné strany bodláky, z druhé křoviny a nevysoký les.
    “Rychle schovat!” sykla Avani. “Máme štěstí. Jde nám naproti!”
    Leokastis se za nízkým křovím přikrčil. Knihař, vracející se domů z návštěvy u švagra, je snad nezahlédl.
    Trochu se motal, zjevně připitý.
    Když po něm Leokastis zezadu skočil, jenom hekl. Jednu ránu pěstí dostal za to, že jim lhal, další, aby si lhaní protentokrát rozmyslel.
    Nejdřív cosi blekotal, nakonec však pověděl všechno. Aspoň se dušoval, v alkoholovém opojení lítostivý, že nic víc neví.
    Zabíjet ho nechtěli. Jen mu dali roubík, svázali a nechali ležet v bodláčí.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Úvahy nad cestopisem

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    Dnes lehká konverzační momentka s Doramo a Toninkou - věnováno KattyV.

    Přímo nesouvisí s ničím předešlým ani na nic nenavazuje, přesto možná nejdřív doporučím tohle drabble, pokud jste ho ještě nečetli: drabble o Antonii Louise Krásové - Vzor hodný následování (http://www.sosaci.net/node/30076)

    Praha, cca 1910

    Drabble: 

    “Někdy bych ráda ochutnala tučňáka,” ozvala se mladší sestra.
    Doramo se málem udusila čajem. “Toni! Jak tě taková hloupost napadla?”
    “V tomhle cestopise - moc zajímavém, mimochodem - píší, že James Cook jedl při své plavbě tučňáky raději než nasolené maso z lodních zásob.”
    “Fuj.”
    “Proč fuj, prosím tě? Chápeš, jak to musí být nechutné jíst neustále nasolené maso.”
    “Je nechutné jíst tučňáky. Viděla jsem ilustrace, jsou roztomilí.”
    “Králíky taky jíš. A taky jsou roztomilí. Někdy bych se tam vážně chtěla podívat. Jak takový tučňák asi chutná, co myslíš?”
    “Naložený nebo smažený?”
    Hodila po ní polštář. “Ještě si ze mně dělej legraci!”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Druhá návštěva u knihaře

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na "Ráno v zájezdním hostinci" (http://www.sosaci.net/node/30985).

    Drabble: 

    “Nejni tady,” tvrdila knihařova žena, korpulentní osůbka v tmavých šatech s bílou zástěrou.
    “Kde je?” naléhal Leokastis.
    “Odjel.” Manželova nepřítomnost jí zjevně způsobovala dobrou náladu. “Za švígrem do Volovce, prej se o něčem poradit. Ale určitě spolu prostě zachlastají, jako dycky. Aspoň bude pár dnů pokoj,” zasmála se, až jí tučné tváře poskočily. “Je to morous pro zlost!”
    “Nemáte to jednoduché,” soucítila Avani. “Nevzpomněla byste si náhodou na jednoho jeho zákazníka?” Zběžně popsala Caradoca.
    “To víte, že se pamatuju,” odvětila rozšafně. “Pár let to bude. Přišel eště s jedním. Prej že bratr palfiatskýho barona. Nevím teda. Já mu moc nevěřila!”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Ráno v zájezdním hostinci

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    navazuje na drabble "Pátrání po knize s Keriaktem" (http://www.sosaci.net/node/30818)

    Drabble: 

    Když se toho rána probudil a Avani byla pryč, zpanikařil.
    Opustila ho? Vrátila se zpátky do Rifasu?
    Ona by přece mohla… On ne - ale ona by mohla!
    Strnule zíral před sebe. Opustila ho?!

    “Pochybuješ o mně?” ozval se hlas ode dveří. “To mne mrzí, Leokastisi. Možná bych se opravdu měla vrátit do Rifasu.”
    Skokem byl u ní, objal ji. “Bál jsem se!” špitl. “Odpusť! Kde jsi byla?”
    “U místního koželuha. Knihařský mistr podle všeho lhal, můj drahý. Anebo ztrácí paměť. Jsou to bez pár měsíců tři roky, co tady Caradoc byl.”
    “Musíme k němu znovu,” rozhodl.
    Přitakala. “Jinou stopu nemáme.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Noční rozhovor

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Odehrává se během návštěvy u babičky Treschlové, kde Cosette s Leopoldinou přespí s v hostinském pokoji. Doma sdílí Poldýna jednu ložnici s nejmladší Hanou, Cosette s Doramo a Antonií Louisou.

    Praha, prosinec 1920

    Drabble: 

    Cosette: Poldýno, spíš?
    (zašustění peřin)
    Leopoldina: Ne.
    Cosette: Už jsi mu to řekla?
    Leopoldina: Tadeášovi?
    Cosette: Tadeášovi. Mluvila jsem o něm s tatínkem.
    Leopoldina: A jeje!
    Cosette (tiše se zasměje) : Zamlouvá se mu, neboj. Prý vypadá jako solidní a čestný člověk.
    Leopoldina: To se mi ulevilo, se mnou o něm moc nemluvil. Jen mamička.
    Cosette: Co ti pověděla?
    Leopoldina: Že už je to vážná známost a měla bych mu všechno říct.
    Cosette: Řeklas?
    Leopoldina: Neřekla. A neřeknu.
    Cosette (váhavě) : Je rozumné nechat ho v temnotě nevědomosti?
    Leopoldina (odsekne) : Nechci, aby věděl, že umím nahlížet lidem do hlavy. Nemusí to vědět!

  • Obrázek uživatele Arenga

    V boji za císaře pána

    Úvodní poznámka: 

    Upozorňuji, že dneska to bude trochu drsnější, aneb vracíme se ke Karlovi na frontě. Volně předchází drabble "Večer před útokem" (http://www.sosaci.net/node/29406). Souvisí také s drabble "Památka na vojenská léta" (http://www.sosaci.net/node/28957).

    Italská fronta, červenec 1918

    Drabble: 

    Děla duněla, štěkaly výstřely.
    Karel běžel vpřed, srdce sešněrované hrůzou.
    Těsně vedle něj se zhroutil Gustav Pýcha, kamarád z reálky.
    Zastavil, aby mu pomohl.
    Rána.
    Nebe potemnělo.
    Později mu řeknou, že bouchl granát.
    On sám si uvědomoval pouze to, že leží na břiše, tvář napůl v hlíně, na něm kdosi či cosi, spíš kdosi - to, co mu stékalo za krk, byla asi krev. Nemohl se hnout, nemohl křičet, bojoval o dech a cítil tupou prázdnotu, snad předzvěst vlastní smrti.
    Jak dlouho to trvalo, nevěděl.
    O vědomí jej připravila až ostrá bolest v lýtku.
    Jako kdyby do něj někdo vrazil nůž…

    Závěrečná poznámka: 

    Karel se probere až v lazaretu, vzhledem ke svému zranění a jeho léčbě, která si vyžádá několik měsíců, se na frontu již nevrátí. Díky tomu, že byl v lazaretu, se po konci války ovšem celkem rychle mohl vrátit domů, do Prahy přijel už na Tři krále 1919 (viz http://silenesuple.blog.cz/1712/prosincove-plneni-slibu-vanoce-1918), vojáci, kteří se dostali do italských zajateckých táborů, se z války vraceli mnohem později.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Pátrání po knize s keriaktem

    Úvodní poznámka: 

    bez nároku na bod

    Navazuje na "Stále ve tmě - či o kousek blíž?" (http://www.sosaci.net/node/30680)

    Drabble: 

    Byli si prakticky jistí, že hledají knihu. Neobyklou.
    Jenže kde začít?
    Usnesli se, že se musejí vrátit zpátky.
    Jít po vlastních stopách, tak, jak pronásledovali Caradoca. Vrátit se na místa, kde byl, pokusit se najít knihaře, který tu knihu vázal. Nebo knihkupce, který ji Caradocovi prodal - jak totiž upozornila Avani, keriakt nemusel být vetknut pouze do nového svazku.

    Vousatý muž v pracovní zástěře převracel v prstech kus šeříkově obarvené kůže. Zavrtěl hlavou. Pak ten odřezek znovu převrátil. “Nevím. Nevzpomínám si.” Proklatě! Co komu jenom udělal, že k němu tihle dva přišli? Nebyli to nakonec právě ti, před nimiž byl varován?

  • Obrázek uživatele Arenga

    Zaskočit si pro pár rozinek

    Úvodní poznámka: 

    Praha, říjen 1920

    Drabble: 

    Nad dveřmi cinklo.
    “Dobrý den,” pozdravila dívka s nevinnýma modrýma očima.
    Majitelka hokynářství ji odhadovala tak na šestnáct. “Dobrý den, slečinko, copak vám můžu nabídnout?”
    “Prosila bych rozinky. Deset deka, prosím.”
    Navážila, zabalila.
    Dívenka zaplatila a slušně se rozloučila.

    Hana Krásová sezobla dvě rozinky hned za rohem. Byla zklamaná. Doufala, že uvidí toho legionáře, co se do něj zakoukala Poldýna. Tedy, ne, že by jí sestra pověděla, že má jeho matka v téhle ulici hokynářství, vlastně jí ani neřekla, že existuje nějaký legionář… Potutelně se usmála. Nevadí, zkusí to někdy příště. Jednou ho uvidí - a pak si ho pořádně prohlédne.

    Závěrečná poznámka: 

    Vysvětlení souvislostí tentokrát atypicky na konci.
    O seznámení Leopoldiny s Tadeášem byly drabble Žluté lázně I-III (III - http://www.sosaci.net/node/28770 s odkazy na předchozí).
    Hana Krásová, nejmladší ze sester, se objevila v drabble "Drobné svízele sdíleného pokoje" (http://www.sosaci.net/node/29929) - které je ovšem v časové souslednosti až za tímto dnešním.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Návrat domů

    Úvodní poznámka: 

    bez nároku na bod

    Volně navazuje na "Na lavičce v Jardin de Tuileries" (http://www.sosaci.net/node/30523). Kdo je pan Beauchamp a co dělá Karel v Paříži vysvětleno v drabble "Vliv babičky Treschlové" (http://www.sosaci.net/node/29816)

    Mezi Paříží a Prahou, září 1920

    Drabble: 

    Majitel firmy, pan Beuchamp, dal Karlovi prémie.
    Nakoupil dárky babičce, matce i sestrám, otci lahev vynikajícího koňaku. Sám si dopřál ten luxus, že se domů vracel první třídou.
    Díval se z okénka, snil s otevřenýma očima. Dárečky… Malou pozornost koupil i Marléne. Radost, jakou z pudřenky se zrcátkem měla, byla k nezaplacení.
    Marléne! Krásná Marléne s tmavýma očima, obyčejná dívka, která i kdyby chtěla, nedokázala by se mu podívat “za oči”, jako to uměly ženy z jeho rodiny. Že tancovala kankán? Karlovi se to líbilo. A jeho rodina se o ní nikdy nedozví. Tajemství si i před sestrami udržet dovedl.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Stále ve tmě - či o kousek blíž?

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Krev není voda" (http://www.sosaci.net/node/30613) a Caradoc (http://www.sosaci.net/node/30494), podstatné informace i v "Doplňující informace II" (http://www.sosaci.net/node/30304).

    Drabble: 

    Leokastis: Stále tápeme ve tmě. Nevíme nic, co bychom nevěděli už předtím!
    Avani: Mělo nás napadnout, že strýc keriakt někomu předá. (povzdech) Stal se volavkou, protože neměl sílu dál utíkat.
    Leokasis (odhodlaně): Musíme to tu pořádně prohledat.
    (šoupání, bouchnutí)
    Leokastis: Podívej!
    Avani: Co je to?
    Leokastis: Kousek kůže.
    Avani: Zvláštní barva. Jako šeříky.
    Leokastis (mumlá): Kůže… do takové bývají vázány… (hlasitěji) Možná…
    Avani: Co?
    Leokastis: Možná hledáme… knihu opatřenou keriaktem!
    Avani (vzrušeně): Viděla jsem podobné, doma v Rifasu. Vždycky měly na deskách slepotisk. Starobylé aktalanové znaky vepsané do kruhu. (škrábání pera o papír) Něco takového, vidíš?
    Leokastis (nadšeně): Ano! ANO!!!

    Závěrečná poznámka: 

    Aktalan je v rifasu používané písmo (je to písmo hláskovo-slabičné, pro některá slova používá samostatné znaky).
    Keriakt je tedy zvláštní forma tohoto písma, keriadonský aktalan - což by se dalo přiblížit či přeložit jako "písmo čarodějů". Je to písmo čistě znakové, mající zvláštní, magické funkce. Keriakt tedy může být prakticky na čemkoli, na co se dá nějakým způsobem vytvořit - na meči, amuletu nebo třeba právě knize, jak právě vydedukovali Leokastis s Avani.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Krev není voda

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Caradoc" (http://www.sosaci.net/node/30494).

    Drabble: 

    “Chcete pohřeb první, druhé či třetí třídy?” ptal se znuděně místní hrobník.
    “Spálit a popel hodit do řeky,” zavrčel Leokastis.
    Avani mu položila ruku na rameno - nejspíš jí později vyčte, jak se starala, ale Caradoc byl její strýc. Krev zapřít nemohla. “Chceme pohřeb se všemi náležitostmi. Zaplatíme.” Oreladsky už mluvili plynně, cizí původ nikdo nepoznal.
    “Mám výborný sbor plaček,” zpozorněl při zmínce o penězích hrobník. “Nijak drahý. Taky violistu. Hraje neobyčejně tklivě.”
    “Upřednostňujeme tichý pohřeb.”
    “Když myslíte,” znovu zlhostejněl muž. “Na co váš příbuzný vlastně zemřel?”
    “Stařecké vyčerpání,” zalhala pohotově. Nebyl tak starý, jeho síly však nepochybně odsála tvorba keriaktu.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Na lavičce v Jardin de Tuileries

    Úvodní poznámka: 

    tentokrát nesoutěžně

    Následuje jen několik dní po drabble “Město nad Seinou” (http://www.sosaci.net/node/30364), pokud jste je nečetli, pro pochopení souvislostí doporučuji nejdříve je.

    Paříž, září 1920

    Drabble: 

    “Vaše noha, to je válečné zranění?” zeptala se, pohled upřený na nedaleké jezírko.
    Přitakal.
    “Kde jste bojoval?”
    “V Itálii.”
    “Papá zůstal na Sommě. Bratr u Verdunu.”
    “To je mi moc líto.”
    Obrátila se k němu. “Opravdu? Nebo to říkáte jen jako frázi?”
    “Opravdu.” Jeho sestry by se nemusely ptát. Prostě by věděly. Byl rád, že Marléne se jim nepodobá.
    “Jako nepřítel…” pokračovala.
    “Československo přece patří k vítězům,” přerušil ji. Část jeho druhů ve zbrani hovořila o sladké porážce, někteří přímo o vítězství. On sám cítil spíš trpkost. “Nechci být váš nepřítel.” Sklonil se k jejím rtům.
    Polibek rozhodně chutnal sladce.

    Závěrečná poznámka: 

    Karel samozřejmě své sestry miluje, jejich neobvyklé schopnosti ovšem někdy snáší jen těžce.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Caradoc

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Na stopě?" (http://www.sosaci.net/node/30447).

    Drabble: 

    Unikal dva a půl roku.
    Nakonec se jim ho podařilo dostihnout v jednom pohraničním oriadském městečku.
    Leokastis rozrazil dveře toho ošuntělého domku s opojným pocitem vítěze. Návrat domů se zdál na dosah ruky!
    Caradoc vypadal překvapeně. “Má drahá neteři!” uvítal je přesto jako dávno ztracené leč stále milované příbuzné.
    “Strýčku!” Avani šokovalo, jak za těch několik let zestárl.
    Leokastis si zdvořilosti odpustil. “Vydej keriakt!”
    Muž se usmál. “Copak jsem hlupák? Dávno ho nemám. Nikdy ho nenajdete,” zasípal a rozkašlal se.
    Avani sledovala jeho horečnaté oči. “Umírá,” špitla.

    Boj o život do večera prohrál, i mrtvému však zůstal úsměv na rtech.

    Závěrečná poznámka: 

    Malé resumé pro sudičky, pokud neznají kontext: Caradoc něco ukradl, co Leokastis a Avani potřebují zpátky, aby se mohli vrátit do země, z níž byli vypovězeni. Caradoc jim několikrát unikl, nyní jej konečně dostihli - vítězství jim však zkysne ve chvíli, kdy zjistí, že Caradoc to, co hledají, nemá. Naopak Caradoc, ačkoli umírá, cítí uspokojení z toho, že je přechytračil.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Na stopě?

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    navazuje na "Doplňující informace II" (http://www.sosaci.net/node/30304)

    Drabble: 

    “Myslíš, že vědí?” špitla Avani. Čekali na tržišti v hlavním městě Palfiatského baronátu. Sledovali sem Caradoca přes celý Kar-galhad a několik sousedních zemiček, párkrát unikl o vlásek.
    “Co?” zeptal se stejně tiše, jako mluvila ona. Z místního jazyka ovládali jen obecné fráze, nechtěli být nápadní.
    “Že jméno jejich města znamená v rifasštině ‘opevnění z písku’. Nevědí, viď? Jak by mohli!”
    Přikývl. Rifasština byla na kontinentu dávno zapomenutým jazykem.
    “Pane!” zatahal jej za rukáv páchnoucí žebrák.
    Odehnali by ho - kdyby nemluvil rifasky.
    “Utekl!” šeptal překotně. “Ale už vyrobil keriakt!”
    Leokastis zavřel oči. Dokud se s ním nesetkají osobně, nebudou vědět jaký…

  • Obrázek uživatele Arenga

    Město nad Seinou

    Úvodní poznámka: 

    Dnes opět něco málo o Karlovi.
    (A po včerejšku opět docela "civilně").

    Volně navazuje na drabble “Vliv babičky Treschlové” (http://www.sosaci.net/node/29816). Karel se stal ředitelem pražské filiálky francouzské firmy s luxusními látkami - a tím pádem jezdí často do Paříže. Kromě obchodních záležitostí mu tam ovšem zbývá čas i na něco jiného. Třeba na poznávání pamětihodností. Anebo na ještě něco úplně jiného…

    Paříž, září 1920

    Drabble: 

    “Nádherné, viďte,” ukázala černovláska na majestátní bílou stavbu.
    Karel přikývl. Montmartre měl svébytnou atmosféru. “Dáme si kávu?” Ukázal k blízké kavárničce.
    “Ráda!”

    “Byl jsem potěšen, že jste přijala mé pozvání.”
    “Poslal jste mi třikrát nádherné květiny, k posledním lístek, že se chcete setkat. Tomu nešlo odolat! Byla jsem na vás zvědavá,” mrkla na něj trochu rozpustile.
    Pousmál se. O její kráse věděl dlouho, jak příjemnou společnicí je, zjistil teprve dnes odpoledne. “Kdy vás příště uvidím, mademoiselle Marléne?”
    “Dnes večer se nepřijdete podívat?”
    Byla zklamaná? “Jistěže přijdu.” Přitáhl si její ruku ke rtům, aby ji políbil. “Ale myslel jsem osobnější setkání.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Doplňující informace II

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    navazuje na drabble "Doplňující informace" (http://www.sosaci.net/node/30119)

    Drabble: 

    “Toho Caradoca, znáte ho?”
    Avani kývla. “Je mistrem půlkruhu. Jeho živly jsou voda a vzduch.”
    “Podle všeho patří k proticísařské opozici,” doplnil jejich hostitel. “Musí mít někde na jihu spojence. Kar-galhad bude chtít opustit co nejdřív. Dokáže sám vytvořit keriakt?”
    “Předpokládám, že ano,” odvětila Avani.
    Leokastis mlčel. Proticísařská opozice! Do čeho se to zapletl?! Toužil po návratu domů. Jenže nemůže, dokud nepřinese esenci nebo keriakt - znak, který je nositelem moci. Bude s tím ten parchant spěchat nebo počká, až bude mít klid?
    Avani na něj pohlédla. “Není z těch, co chodí s bubnem na zajíce,” podotkla.
    Caradoc byl její strýc.

    Závěrečná poznámka: 

    Chodit s bubnem na zajíce = počínat si ukvapeně, hloupě (to jsem si vygooglila, to není z mé hlavy :-) /Mimochodem jsem taky vygooglila, že se podobně jmenuje oceňovaný rumunský román, ale ten neznám/.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Procházka kolem řeky

    Úvodní poznámka: 

    Krásovi jezdí na prázdniny na letní byt, pronajímají si vilku v blízkosti Prahy. Děti zde přebývají jen s maminkou, tatínek za nimi jezdí na sobotu a neděli.
    Leopoldině je šest, Karlovi deset, Doramo patnáct, Cosette je sedmnáctiletá.

    Nedaleko Prahy, červenec 1907

    Drabble: 

    Jdou procházkou kolem řeky, dívky v bílých šatech, pak mamička, poslední Karlík. Vzduch vonící létem rozráží bzukot včel, řeka se vlní krajinou jako modrá stuha, vytváří slepá ramena, zákruty, tůně. Poblíž splavu tancuje v kolečku skupina vesnických děvčat.
    “Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben, budeme ti bubnovati, až polezeš z vody ven!” zpívají zvesela.
    Poldýna po nich zvědavě pokukuje, nejraději by se přidala. Vedle ní kráčející Doramo však strne. Chytí za ruku nejstarší sestru, mluvit nemusí.
    Cosette spěchá k matce.
    “Odveďte ty hlupačky pryč!” přikáže okamžitě paní Krásová. “Utíkejte!”

    Nazelenalá hlava se z vody vynoří jen do úrovně očí.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Doplňující informace

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Přímo navazuje na drabble "Nečekaná pomoc" (http://www.sosaci.net/node/29966).

    Drabble: 

    “Očekával jste nás?” Leokastisovi málem zaskočilo. “Jak to?”
    “Císařský zmocněnec, samozřejmě,” odpověděl klidně Eyssal.
    Hleděli na něj jako na zjevení.
    Pousmál se. “Zprávu, že se tady objevíte - protože cestou na jih nemůžete jinak - přinesl zhruba před týdnem. Nevěděl ovšem přesně, kdy dorazíte. O vašem úkolu mi něco pověděl, ale stále jsou bílá místa, která bych potřeboval doplnit.”
    “Císařský zmocněnec? To je…?” vyslovila Avani, co zajímalo oba.
    “Vy nevíte? Císařští zmocněnci jsou cestovatelé na kontinent. Kurýři, kteří nám ostatním přinášejí pokyny.”
    Nám ostatním? V tu chvíli si Leokastis uvědomil, že Rifas není ani zdaleka tak izolovaný, jak si celý život myslel.

    Závěrečná poznámka: 

    P.S. O správném skloňování jména Leokastis jsem ochotná diskutovat. Nejsem si sama úplně jistá, jestli je to takhle v té formě, která by se mi úplně líbila...

  • Obrázek uživatele Arenga

    Vzor hodný následování

    Úvodní poznámka: 

    Již několikrát bylo řečeno, že sester Krásových je pět. V uplynulém týdnu se však objevily jen čtyři: nejstarší Marie Cosette (ta učitelka), druhorozená Dora Monique zvaná v rodině Doramo (ta intelektuálka), čtvrtá Leopoldina - také má druhé jméno francouzské, zatím nepadlo, ale je to Vivian (ta, co se seznámila s legionářem Tadeášem) a nejmladší Hana Élisabeth zvaná Anabet (ta, co čte sestrám bez dovolení myšlenky).
    Dnes se mozaika doplní o třetí sestru, Antonii Louisu.

    Praha 1906-1911

    Drabble: 

    Antonii Louisu Krásovou fascinoval zeměpis. Nad mapami a různými cestopisy proseděla celé hodiny.
    Když ve dvanácti letech řekla s vážnou tváří rodičům: “Mým vzorem jest paní Růžena Holubová,” ani je to nepřekvapilo.
    Když si o rok později začala s vdovou po slavném cestovateli dopisovat, nepřekvapilo je to.
    Když v patnácti uměla nejen česky, německy a francouzsky, ale také obstojně anglicky a srbochorvatsky, byli spíš potěšeni než překvapeni.
    V šestnácti se začala zajímat nejen o medicínu, ale i o preparování ptáků a drobných živočichů. Což, pravda, poněkud překvapivé bylo.
    “Chci se naučit střílet,” řekla v sedmnácti.
    Okolo stolu zavládlo ohromené ticho.

    Závěrečná poznámka: 

    Koho by zajímalo, kdože to byl vzorem Antonie Louisy, můžete nahlédnout tady (https://www.holubovomuzeum.cz/historie/ruzuna-holubova) nebo tady (https://brno.rozhlas.cz/galerie-zenskych-osobnosti-ruzena-holubova-6452267).
    Fascinující osobnost, že?

  • Obrázek uživatele Arenga

    Nečekaná pomoc

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Navazuje na "Na cestě" (http://www.sosaci.net/node/29851).

    Drabble: 

    Měl krásný sen: byl znovu malý, choulil se v bezpečí měkké mateřské náruče.
    Když se vzbudil, Avani na něj hleděla smutnýma hnědýma očima. Okolo nich šeredné kar-galhadské město.
    “Všichni bychom občas rádi byli znovu dětmi,” špitla. “Aby se o nás někdo postaral, ukázal správný směr…”

    Toho dne je na ulici oslovil neznámý muž. Byl oblečen jako místní, mluvil však bezchybnou rifasštinou, pozval je do svého domu.
    Leokastis váhal. Mají důvěřovat? Avani však nenápadně přikývla.

    Jmenoval se Eyssal. “Konečně jsem vás našel,” řekl s úsměvem, když jim nechal připravit lázeň a chutnou večeři. “Dostal jsem zprávu, že přijdete. Očekával jsem vás.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Drobné svízele sdíleného pokoje

    Úvodní poznámka: 

    Volně navazuje na drabble Stále Žluté lázně (http://www.sosaci.net/node/28894) u něj pak odkazy na předchozí - Žluté lázně (1-3).
    Kromě Leopoldiny se dnes setkáme i s nejmladší ze sester Krásových, Hanou Élisabeth, v rodině někdy nazývanou Anabet, je jí necelých šestnáct.

    Praha, začátkem prosince 1920

    Drabble: 

    Leopoldina se před spaním česala, mladší sestra Hana seděla na posteli, pažemi si objímala kolena, zpytavě ji pozorovala. “Takže už sis s ním dávala hubičky?”
    “Vůbec nevím, o čem mluvíš,” zalhala nepřesvědčivě, rudá až za ušima.
    Hana se usmála naprosto nedětsky. “S tím tvým legionářem přece.”
    Zase jí četla myšlenky! Kolikrát jí říkaly, že bez dovolení by to sestrám dělat neměla!? “Nic ti do toho není!” zasykla. “Věnuj se raději těsnopisu!”
    “Možná i něco víc než hubičky?” vyptávala se zvědavě. “Hladil tě?”
    “Anabet!” okřikla ji.
    “No a co?” pokrčila rameny. “Myslíš, že o tom nic nevím? Nejsem už malá, Poldýno.”

    Závěrečná poznámka: 

    V minulých drabble jsem se dotkla vzdělání sester Krásových. Nejmladší Hana studuje na Českoslovanské akademii obchodní v Resslově ulici, kde dívky studovaly od školního roku 1906/07 - proto ten těsnopis.

    Mimochodem, jen pro doplnění souvislostí - pokud je tu náhodou někdo, kdo četl v Mlokovi moji povídku Cizinec, tak Hana je maminka Elišky a tedy prababička Loly, Šorše a Heleny. Leopoldina je maminka Františky.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Na cestě

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    navazuje na drabble "Obyčejná lidská chyba" (http://www.sosaci.net/node/29693)

    Drabble: 

    Když Leokastis se svou ženou Avani prošel průsmykem do Kar-galhadu, očekával, že za horami bude jiný svět. Nezmýlil se. Pomyslel si, že Rifasané dělají dobře, že se už dlouhá staletí izolují!

    Byli tu cizinci, neznali jazyk ani zvyky. Zásoby, které přinesli s sebou, jim došly během týdne.
    Jediným pozitivem bylo, že zachytili stopu toho zrádcovského zloděje Caradoca.
    Dle očekávání mířil na jih.

    Ztratil se jim v prvním větším městě. Jmenovalo se Hiristrad - či nějak podobně.
    Zoufalství se jim stalo denním chlebem.
    “Arténis!”
    Leokastis strnul. Kdo by ho tady mohl oslovit jako přítele? Rifasky?!
    “Pomohu vám,” řekl muž. “Pojďte, bydlím nedaleko.”

    Závěrečná poznámka: 

    (zatím to celkem padá, uvidíme, co bude dál)

  • Obrázek uživatele Arenga

    Vliv babičky Treschlové

    Úvodní poznámka: 

    Je po první světové válce, Karel Krása se vrátil z fronty, nějaký čas mu trvalo plné zotavení z válečných útrap a doléčení zranění na noze. Následně hledá své místo v životě, jeho otec by jej rád viděl jako právníka, advokáta, který po něm jedno převezme praxi, ale tuto životní dráhu Karel zavrhl již dávno (a šel studovat na reálku, nikoli na gymnázium). Karel se zajímá o architekturu - lákal by jej také obchod a cestování. Sandrine Marie Treschlová, Karlova babička z matčiny strany, sny a touhy svého jediného vnuka dobře zná. A rozhodne se příležitost trochu popostrčit…

    Věnováno mile_jj, která se zajímala, co vlastně bude dělat Karel po válce.

    Praha, srpen 1919

    Drabble: 

    Babička jej políbila na obě tváře. Byla ztělesněním pravé dámy, bílé vlasy sčesané do drdůlku, batistové fiží ozdobené stříbrnou broží. Ačkoli uměla obstojně česky a celkem dobře německy, vždy s nimi mluvila svou mateřštinou: francouzsky: “Už na tebe čekáme, mon chéri!” Hned jej vedla do parádního pokoje.
    “Můj vnuk Karel Adrien Krása,” představila jej šedivějícímu gentlemanovi. “Pan Louis Beauchamp z Paříže.”

    “Obchoduji s luxusními látkami,” vysvětloval pan Beauchamp. “Plánuji v Praze otevřít filiálku. Sháním někoho schopného, mladého, hovořícího perfektně česky i francouzsky.”
    Babička se vřele usmála. “Shodli jsme se, že budeš ideální!”
    “Chci vám nabídnout pozici svého zástupce, pane Kráso.”

  • Obrázek uživatele Arenga

    Volíme kandidáty národní fronty

    Úvodní poznámka: 

    bez bodu

    Vzhledem k tématu to úplně svádí k docela velkému skoku v čase, na druhou stranu to myšlenkově trochu navazuje na včerejší drabble "Starostlivý bratr" (http://www.sosaci.net/node/29491).

    Hrdinkami dnešního drabble jsou dvě nejstarší sestry Krásovy, Marie Cosette a Dora Monique, neboli Doramo. Obě jsou již starší dámy, Cosette je 64, Doramo 62 let. Právě sedí v nádražní čekárně a čekají na vlak.

    Praha 26. listopadu 1954

    Drabble: 

    “Hlasujeme pro další rozkvět naší vlasti! Tak, jak budeme dnes pracovat, tak se budeme zítra mít!” křičely titulky Rudého práva, které četl muž na protější straně čekárny.
    Bože, Cosette, takové kecy!
    Pohladila mladší sestru konejšivě po předloktí. “Vlak jede za čtvrt hodiny.”
    Víš, co mi včera řekla ta ludra Málková odnaproti? Že dá svůj hlas pro štěstí lidu. Že prý nebylo jasnějších dnů v životě Československa, než jsou dnešní. Že ve svorné jednotě zvítězíme. Vymytý mozek!
    Cosette slabě vzdychla, souhlasně přikývla.
    Jako mladá jsem bojovala za volební právo pro všechny. Ale řeknu ti, někteří by ho snad radši mít neměli.

    Závěrečná poznámka: 

    Citáty z Rudého práva jsou autentické (a i to, co říkala soudružka Málová, jsou citáty z Rudého práva, též autentické). Volby do Národního shromáždění se toho roku konaly 28.11.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Obyčejná lidská chyba

    Úvodní poznámka: 

    Navazuje na drabble "Obstát v nelehkých časech..." (http://www.sosaci.net/node/29647).

    Trochu se rozkryje, k čemu vlastně má být ta esence, za jejíž odcizení (díky, Erendis!) je Leokastis odpovědný. A proč je za to vlastně odpovědný.

    Drabble: 

    Z císařova rozkazu - vlastně to nařídil císař mrtvý již několik stovek let, ale rozkaz stále platil - byly esence nutné k výrobě keriaktů přísně hlídány. Nejen lidskými strážemi, ale hlavně zvláštními zámky, které se daly otevřít pouze hesly.
    Leokastis zajišťoval jejich pravidelnou změnu - o půlnoci a v poledne - a náležitou obtížnost. První nebyl problém. Druhé trestuhodně zanedbal. Podlehl klamnému dojmu, že obezřetnost je zbytečná námaha. Dvě stovky let se přece nic nestalo…
    Jedno odpoledne změnilo všechno.
    Pachatel byl zahlédnut, nikoli chycen.
    Urychleně opustil Rifas - Leokastis musí za ním. Za každou cenu nalézt keriakt, který bude vytvořen. Přestože nemá tušení, jak vypadá…

  • Obrázek uživatele Arenga

    Obstát v nelehkých časech...

    Úvodní poznámka: 

    Bez bodu.

    Navazuje na http://www.sosaci.net/node/29389.

    Drabble: 

    Leokastis padal únavou.
    “Jsi hrdina!” řekla mu jeho žena.
    Hrdinství byl ovšem ten úplně poslední pocit, který zakoušel.
    První byla marnost.
    Další v řadě přešlapovalo znechucení. Kar-galhad byl neuvěřitelně zaostalý, Oriad s Laciniií si stály jen o fous lépe. Tolik toužil po návratu domů! Do Rifasu!
    Jenže vrátit se nemůže. Ne dokud nedokončí úkol, dokud císaři nepřinese keriakt.
    “Sám si za to můžeš, Leokastisi,” pravil tehdy jeho strýc. Měl moc i prostředky uchránit jej před vypovězením. Ale neudělal nic. Prý musí napravit, co zavinil, když svou nedbalostí umožnil odcizení esence.
    Avani šla s ním.
    Z její strany to hrdinství bylo.

    Závěrečná poznámka: 

    Vyjde-li téma, dané bude i nějaké to pokračovaní...
    Díky všem čtenářům za jejich přízeň :-)

    Mimochodem, přítomní právníci, stále se mi plete zcizení a odcizení, které je to správné slovo pro to, když někdo něco ukradne?
    Za osvětlení předem děkuji, snad si to už konečně zapamatuji :-)

  • Obrázek uživatele Arenga

    Na cestě za pomstou

    Úvodní poznámka: 

    Bez nároku na bod.

    Přemýšlela jsem, jak tohle téma pojmout, možností by bylo celkem dost, ale nakonec jsem se rozhodla, že trochu vykradu sama sebe. Následující kousek je trochu upravený (krátila jsem že 150 slov) úryvek z mojí povídky Mstitel (vloni se umístila v soutěži O dračí řád, tak doufám, že bude časem někde veřejně k přečtení)
    Jestli jsou vám někomu některé postavy trochu povědomé, tak pro oživení můžete kouknout na tohle predloňské (Sny, v nichž přicházejí mrtví - http://www.sosaci.net/node/20825) a tohle loňské drabble (Deset tisíc - http://www.sosaci.net/node/25654).

    Arminovi ze Starmelu je v tomto drabble 17 let a vypravil se se svými muži za hory, aby našel muže, který před několika lety zabil jeho staršího bratra.

    Drabble: 

    Do útoku zbývalo několik hodin. Spát Armin nechtěl. Pozoroval hvězdy, přemítal, že za pár hodin naplní přísahu složenou u otcovy rakve.
    Po chvíli stejně zdříml, dokonce se mu zdály sny. V posledním spatřil Thelfa-Sörena. Viděl i sebe a chtěl se bratra konečně zeptat, co mu pořád chce - jestli pomstu, brzy ji dostane!
    Promluvit však nedokázal. Jako by měl jazyk přilepený k patru, nezmohl se na víc než neartikulované huhlání.
    Thelf-Sören mu položil ruku na rameno. „Ví o tobě,“ pravil naléhavě. „Vstávej, spáči,“ šeptl, vzápětí se jeho tvář rozplynula v mlze.
    Armin procitl.
    Tohle nebyl obyčejný sen.
    Vždyť mrtví neznali čas...

  • Obrázek uživatele Arenga

    Večer před útokem

    Úvodní poznámka: 

    Italská fronta, květen 1918

    Drabble: 

    “Co tu sedíš tak sám?” přisedl vedle Karla menší podsaditý muž v uniformě se svobodnickými výložkami. “Nemáš cigaretku?”
    Mlčky mu podal, sám si taky zapálil. Doma nekouřil, to se naučil až na frontě.
    “Poženeme zítra do útoku, Josefe?” zeptal se příchozího. Vlastně to možná ani vědět nechtěl. Bylo lepší nemít strach předem.
    “Asi jo,” kývl Josef a vyfoukl obláček kouře. “Co naděláme, mladej! Musíme se k tomu postavit, jak nejlíp umíme.”
    Karel potáhl z cigarety. Obdivoval jeho odvahu. Tenhle Josef Färber, obyčejný cihlář z jihočeského Mrakonínku, byl opravdový hrdina! Do útoku hnal beze strachu, když museli ustupovat, šel vždycky poslední…

  • Obrázek uživatele Arenga

    Kde nejsou jiné, je jediná královnou

    Úvodní poznámka: 

    Bez nároku na bod.

    Pokud sledujete drabblata o Gidonovi Redarském, tak tohle k nim nepatří. Ale, jak doufám, za nějaký čas se to třeba propojí...

    Drabble: 

    Jediná pozemní cesta vedla do Rifasu skrze pečlivě hlídaný horský průsmyk. Jinak byla země dostupná pouze po moři - což byla cesta jednodušší jen zdánlivě. Pobřeží, povětšinou skalnaté, bylo střeženo a jediný pořádný přístav, Aronartis - skutečná brána k moři -, cizí lodě zkrátka nepřijímal.
    Rifas byl izolovaný, celá dlouhá staletí dobrovolně izolovaný, se vším, co to znamenalo. Rifasané přece nikoho nepotřebovali, vystačili si sami, sami si tento úděl vybrali.
    Leokastis byl hrdým Rifasanem. Nikdy by si nedokázal představit, že bude chtít, moci či muset žít kdekoli jinde.
    Ani v tom nejbláznivějším snu!
    Jenže pak byl i se svou ženou vyveden průsmykem. Nedobrovolně…

    Závěrečná poznámka: 

    Ano, závěr je otevřený. Záměrně. Doufám, že budu moci v příštích tématech navázat.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Vzdělání jen pro někoho

    Úvodní poznámka: 

    V rodině Krásových vyrůstá pět dcer. Zatímco v prvních letošních drabble z tohoto "Čajového cyklu" (drabble Žluté lázně) vystupovala převážně čtvrtá z nich, Leopoldina, a včera jsme nakoukly do minulosti nejstarší Cosette, dnes bude drabble věnované druhorozené. Původně jsem tuhle vsuvku neplánovala, ale znáte to… ono nějak samo. Vzhledem k tomu, že se tato slečna v příběhu ještě nepochybně objeví, nebude si ale špatné o ní něco povědět.

    Praha 1911

    Drabble: 

    “Tatínku?” dceřin hlas zněl nejistě.
    Doktor Norbert Krása zvedl oči od novin. S čím přichází jeho druhorozená?
    “Tatínku, povolíte mi studovat?”
    Překvapeně zamrkal. “Už přece studuješ.” Vzdělání syna bylo samozřejmostí, i dcery však nechal vybrat si vlastní cestu. Doru Monique čekala za pár měsíců maturita na Minervě.
    “Já… chtěla bych…”
    Takhle plachá obvykle nebývala. Mlčel a čekal, co řekne. Ale vlastně to uhodl. Královnou cest za vzděláním byla univerzita.
    “Chtěla bych studovat dál,” vyhrkla. “Práva, jako jste studoval vy!”
    Jak by byl rád! Jenže tohle nebylo v jeho moci. Právnická fakulta jeho chytrou a neobyčejně talentovanou dceru ke studiu nepřijme…

    Závěrečná poznámka: 

    Dora Monique, v rodině nazývaná Doramo, zvolí nakonec po poradě s otcem studium na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, která dívkám umožňovala řádné studium již od roku 1897 (kromě filozofické fakulty přijímaly studentky v té době pouze fakulty lékařské a farmaceutické, a to od roku 1900). Studium literatury a jazyků úspěšně zakončí promocí v roce 1915.

    Soukromé dívčí gymnázium Minerva, první svého druhu v Rakousku-Uhersku, fungovalo od roku 1890. Právo veřejnosti získala Minerva až roku 1908, do té doby musely absolventky skládat maturity na státních gymnáziích, teprve od roku 1908 mohly maturovat přímo na Minervě.

    Právnická fakulta začala přijímat dívky k řádnému studiu až roku 1918. První absolventka promovala roku 1922.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Okamžik prozření

    Úvodní poznámka: 

    Bez nároku na bod.

    Navazuje na drabble "Nepřeberně možností" (http://www.sosaci.net/node/29094), "Otázka motivace" (http://www.sosaci.net/node/28882) a "Jed nebyl potřeba" (http://www.sosaci.net/node/28780).

    Drabble: 

    “Zabil jsem tři lidi, nestačí to?” skoro křičel, málem zapomněl, s kým mluví. Vlastně nebyli jenom tři, ale na tom nezáleželo…
    “Zabil jsi tři, jednoho trochu omylem, dva z nich byli však mí milovaní synovci, oriadští princové…” Merwionis z Welhelinu pateticky vzdychl. “Drahý chlapče! Myslíš, že bys z toho vyvázl živ, kdybych tě nechránil? Ale já tě budu chránit, neboj se,” ujistil jej. “Budeš-li mi věrný, nikdo se nic nedozví. Kdyby se mi ale náhodou něco stalo… mám dobrého přítele, kterému jsem svěřil zapečetěný list. Měl bys doufat, že budu žít hodně dlouho,” usmál se sladce.
    Gidon polkl na sucho.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Slečna učitelka

    Úvodní poznámka: 

    V minulém drabble jsme se dozvěděli něco o Karlově minulosti (http://www.sosaci.net/node/28957). Dneska trochu do minulosti Cosette. Oba se objevili v tomto drabble ze Žlutých lázní (http://www.sosaci.net/node/28894).

    Praha 1912

    Drabble: 

    Tři bílé halenky, tři bleděmodré, tři dlouhé tmavé sukně, devět kapesníků…
    Paulína Krásová pozoruje plnící se kufr nejstarší dcery. Marii Cosette je dvacet dva let. Paulína chápe její touhu osamostatnit se. Ví, že se o sebe dokáže postarat. Je hrdá, že má vlastní zaměstnání: úspěšně složila zkoušku způsobilosti, stane se učitelkou na dívčí měšťanské škole. Přesto je Paulíně těžko u srdce - Klatovy jsou tak daleko!
    Netuší, jak šťastná tam Cosette bude.
    Netuší, že za rok se zasnoubí s důstojníkem od dragounů.
    Netuší, že za dva roky vypukne válka.
    Netuší, že za tři roky se Cosette vrátí domů. Nikdy se nevdá.

    Závěrečná poznámka: 

    Ještě poznámka na okraj: pokud by se Cosette byla provdala, musela by jako učitelka samozřejmě skončit. Povinný celibát učitelek totiž platil až do roku 1919.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Nepřeberně možností...

    Úvodní poznámka: 

    Bez nároku na bod.

    Souvisí s včerejším drabble "Otázka motivace" /http://www.sosaci.net/node/28882/.
    Aneb úpadek Gidona Redarského v přímém přenosu - a vysvětlení, jak se dostal do té lapálie, do které se dostal.

    Drabble: 

    Měl jméno i majetek, dědictví po otci nabízelo nepřeberně možností. Ženit se samozřejmě nechtěl. Na pokračování rodu bude času dost. Ne, že by se obdivu žen vyhýbal, to chraň! Ale na to, aby se usadil, měl moře času. Proč ztratit svobodu už sedmnáctiletý?
    Pořídil si drahé obleky, boty, pár fešných klobouků. Věnoval se obvyklým mužským zábavám. Víno, kostky a karty byly němými svědky jeho úpadku. Děvky tak úplně němé nebyly. I když raději měl vždycky ty, které mlčely…
    První směnky splatil svým věřitelům snadno.
    Za ty poslední platil věčnou ztrátou svobody.
    Kdyby to byl věděl, raději by se tenkrát oženil.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Památka na vojenská léta

    Úvodní poznámka: 

    Takže drabble o Karlovi (viz http://www.sosaci.net/node/28894), dříve než jsem sama čekala.

    Drabble: 

    Karel se probudil do tmy, ve zmrzačené noze nepříjemnou křeč. Posadil se, opatrně začal masírovat ztuhlý sval.
    Zasykl bolestí.
    “Budete s tím mít trable celej život,” řekl mu v lazaretu lapiduch. “Buďte rád, že jste o tu haksnu nepřišel. Moc nescházelo.”
    Vlastně mu ta slova pomohla. Začínal ztěžka, když se však vrátil domů, dokázal už chodit bez hole.
    Křeč konečně povolila. V přicházejícím svítání pohlédl na jizvu. Údajně výbuch granátu. Ale střepinu v noze - ani jinde - prý žádnou neměl. Zkrvavená uniforma barvy štičí šedi, přilba a plynová maska byly němými svědky toho, co se doopravdy stalo. Karel sám to nevěděl.

    Závěrečná poznámka: 

    Časově nemusí být přesně zařazené, kdykoli po lednu 1919, kdy se vrátil domů z války.

  • Obrázek uživatele Arenga

    Stále Žluté lázně

    Úvodní poznámka: 

    Bez nároku na bod.

    Zatím stále přímo navazujeme (stále Praha, stále léto 1920), předchází toto drabble: http://www.sosaci.net/node/28770.

    Drabble: 

    „Kdes byla?“ mračil se starší bratr.
    „Plavat přece. Jsme na plovárně.“
    „Plavat! Trochu daleko, nemyslíš?“
    Doufala, že nic neviděl. Usmála se.
    „Nezkoušej to,“ zavrčel. „Na mne tohle neplatí.“
    „Nemluv se mnou jako s malou. Je mi devatenáct.“
    „Právě! Mamička žádala, ať na vás obě dohlédnu.“ Stočil pohled k druhé sestře, té nejstarší.
    Cosette se zatvářila více než shovívavě. “Děkuji, Karle,” řekla se svou typickou vlídností. Nech ho, neoponuj mu. Potřebuje si připadat užitečný.
    Nepřekvapila ji. Sestry Krásovy spolu běžně hovořily v myšlenkách.
    Co to bylo za mládence, Poldýno?
    A jéjé! Zdálo se, že Cosette na rozdíl od Karla viděla všechno…

    Závěrečná poznámka: 

    Nejstarší ze sester, Cosette, i bratr Karel, se objevili již v tomto drabble: http://silenesuple.blog.cz/1712/prosincove-plneni-slibu-vanoce-1918.
    Leopoldina je čtvrtá ze sester, o tři roky mladší než Karel, o jedenáct let mladší než Cosette.

Stránky

-A A +A