Moje články

  • Večeře v Emauzích

    Úvodní poznámka: 

    Na závěr jednu uměleckou. Rozdělení (se) a panování tam svým způsobem je.
    Obraz Večeře v Emauzích od Caravaggia.

    Drabble: 

    Trojice poutníků sedí v hostinci u jednoho stolu.
    Večeře prostá, ale ne úplně chudá, rozeznáme pečínku i košíček s lákavým ovocem.
    Neznámý pocestný, dlouhovlasý mladík v rudé tunice, se jme rozdílet chléb.
    Rozlomí ho a přežehná, tvář zalitá světlem se zdá být soustředěná jen na ten úkon a povznesená nad okolní svět.
    A tu ho oba poznávají. Nyní vypadá mladší, jaksi nedotčený světskými útrapami. Ale je to on, jejich Mistr! Navrácen ze smrti!
    V úžasu prudce rozhazují rukama a vyskakují, zatímco hostinský na to s podivem hledí.
    Nelze už pochybovat, že Mistr je skutečně tím, jemuž náleží vláda nade všemi.

    Závěrečná poznámka: 

    Tento Caravaggiův obraz je pozoruhodný i tím, že je tam Ježíš namalovaný poněkud netradičně jako bezvousý mladík. Je to ovšem už Ježíš po zmrtvýchvstání, když už neměl žádný konkrétní věk.

    A jinak - my se tady celý duben dělíme o svoje nápady, prožitky, pocity, a komu se to podaří pěkně napsat, ten to tady opanuje. Samozřejmě i o tu pozornost ostatních se vždycky dělí s mnoha dalšími, protože zajímavých a krásných nápadů se najde nespočet. A díkybohu je tu také nespočet príma lidí, kteří se neváhají dělit o zájem a radost a potěšit svými komentáři. A tak tady nakonec v důsledku panuje radost. Ne snad?
    Děkuji moc všem, kteří se tu letos s námi dělili o to i ono a také samozřejmě všem, kteří se na tom jakýmkoli způsobem podíleli! Bylo to tu s vámi moc hezké!

  • Smích nad prejzovými střechami

    Úvodní poznámka: 

    Nápad na chechtáky se dostavil a kupodivu použitelný pro něco dost střeleného. A navíc pro můj milovaný a tady zatím jen málo zastoupený fandom. Jestli je to dada, to nechám na vás, bod nebo nebod.

    Drabble: 

    Chichichichi. Chechecheche. Hahaha, hohoho.
    Nahoře. Chichi! Vpravo. Dole. Chachá! Vlevo. Nic.
    Chechták. Strašák!
    Nad střechami noc peříčka žlutá modrá červená zelená fialová růžová oranžová tyrkysová. Tam!
    Svist frnk!
    Nic. Ticho?
    Jachachá!

    Bouře povstání checheche! požáry boje chachá! Zlé časy che… Dost!
    Bedna klap tma sklepení.
    Ticho.
    Tma.
    Žádný smích.
    Navěky?

    Noci podivných zvuků plné. Bububu! Uáááá! Uíííííí! Búúúúú!
    Chechtot ne.

    Dlouhé roky, sto let sem, sto let tam.

    Dva. Sklep tajemství dvířka poklad? komora truhla! klíček poklad!!!
    Nic.
    Nic?!
    Hurá! Jachacháááá, checheché!
    Co to? Chachá! Pomóc, dus dus!
    Chechták!

    Dlouhé noci pláč jekot kvikot houkání… smích.
    Praha město strašidel.
    Chichichichi.

    Závěrečná poznámka: 

    Chechták - duhově zbarvené opeřené strašidlo z Malé Strany, které létá a když se rychle pohybuje, je neviditelné. Straší tak, že se směje na spoustu způsobů. Jak pravil autor, po staletí nebylo známo, protože ho na počátku husitských válek chytili, zavřeli do truhly a strčili do sklepa, aby se nechechtal ve vážné době. Nalezen a osvobozen byl až ve 20. století. Takže tak.

  • Nejkrásnější v celém vesmíru

    Úvodní poznámka: 

    Nevím, jak moc je tady tenhle příběh známý. Doufám, že i bez znalosti to bude poměrně srozumitelné.

    Drabble: 

    Někdy za krásných letních nocí se Michal rád díval na oblohu a vzpomínal na svou dávnou výpravu. Hledal nahoře všechny hvězdičky, které už znal. Bílá hvězda, Čokoládová hvězda, Železobetonová hvězda, bělavá Mléčná dráha… A kdesi nezměrně daleko měla svítit jeho vysněná Modrá hvězda, na kterou chtěl utéci, když byl ještě malým Míšou.
    Zvláštní, že musel letět tak daleko, aby poznal, že Modrá hvězda, nejkrásnější v celém vesmíru, je jeho Země.
    Ale dokonce i dnes se mu někdy ztrácela. Kolikrát znovu toužil nasednout do rakety s kocourem Pidlifousem a vydat se ji hledat tam nahoře.
    Naštěstí ji vždycky nakonec znovu našel.

    Závěrečná poznámka: 

    Jedná se o moc hezkou knížku pro děti od Aloise Mikulky, trochu výchovnou, zábavnou a dobrodružnou o putování malého kluka a kocoura, kteří jsou momentálně těžce nespokojeni se svými osudy tady dole, za vysněnou planetou kdesi ve vesmíru. Po mnoha příhodách se skutečně dostanou na Modrou hvězdu, ale zjistí, že je to vlastně jen jakési dvojče naší Země, kde žije jiný Míša a jiný Pidlifous a oba si naříkají úplně stejně. Následně se oba vrátí a poznávají, že jejich Země je ta pravá Modrá hvězda a že jsou na ní vlastně šťastní.

  • Dva, kteří se našli

    Úvodní poznámka: 

    Snad mě omlouvá, že nejsem úplně střízlivá.

    Drabble: 

    Žila byla kdysi ovečka, roztomilá, výmluvná, ale ducha poněkud mdlého. Nabádali ji, aby se vyhýbala vlkům, že jsou zlí a koušou, ale ona nedbala. Vlci ji přitahovali.
    I dostala se jednou potajmu na vlčí shromáždění a učaroval jí samotný vůdce tlupy. Vypadal tak silně, hrozivě cvakal zuby, rafl každého, kdo se mu znelíbil. Ovečka si nepřála nic než mu po zbytek života věrně sloužit.
    A stal se zázrak. Ovečka si svou výmluvností a roztomilou prostomyslností vlčího vůdce získala. Bystře pochopil, že nejen vlci mu mohou být užiteční.
    Učinil z ní svou mluvčí, a pokud neumřela, žije s ním šťastně dodnes.

  • Osudné selhání na samém vrcholu

    Úvodní poznámka: 

    Nesoutěžní, druhý nápad na téma. Nyní v přeneseném smyslu.
    Varování: poněkud kacířské. Ale byla to koneckonců hodně populární historika.

    Drabble: 

    Johana se nechtěla spokojit s tím, že se zkrátka narodila jako žena.
    Vábilo ji poznání, moudrost.
    Je přece také lidská bytost, byl jí dán rozum a vůle.
    Svému přesvědčení plně dostála. Vyrovnala se nejlepším žákům, aniž kdo tušil, kdo se pod žákovským oblekem ukrývá.
    Bystrá mysl a učenost ji vedly dál a výš, až… na samotný vrchol?
    Mohla opravdu pomýšlet tak vysoko?
    Ale kdo by odmítl?
    Jenomže lidská bytost zůstává i zvířetem. Neoprostí se od nízkých pudů.
    Viděla jiné, kteří podlehli.
    Podlehla sama. Snad z osamění, snad z touhy.
    Jenže pro ni to bylo osudné.
    Papež opravdu nemůže porodit dítě.

    Závěrečná poznámka: 

    Středověká pověst o papežce Johaně. Vyprávění o ženě anglického původu, která vystudovala v přestrojení v Německu, později se dostala do Itálie a byla zvolená papežem, jenže potom zcela nevhod otěhotněla a během průvodu v Římě náhle porodila. Zvláštní je dvojznačný obraz oné ženy - byla to očividně hříšnice, která dopadla špatně kvůli obyčejnému chtíči, ale zároveň se projevila jako výjimečně nadaná a inteligentní. Pověst byla do 16. století velmi oblíbená i mezi církevními kronikáři, až od 16. století začala být odmítaná jako nepravdivá.
    Zvíře, které nechce odejít, jsou v tomto případě přirozené pudy vedoucí k činnosti, která pro duchovní určitě není vhodná a navíc to v tomhle případě bylo velice nerozumné.

  • Idylka na kraji velkoměsta

    Úvodní poznámka: 

    Dneska dva nápady a nějak nevím, který je lepší. Ani z jednoho nejsem úplně nadšená, ale každý svým způsobem pojímá téma jinak, tak uvidíme.

    Drabble: 

    Lainzer Tiergarten je lesopark u Vídně. Vzniklo tu pohádkové útočiště císařovny Alžběty, Hermesvilla. Pěkné, příjemné místo.
    Jenže ne v zamračeném vlhkém podvečeru. Když se vstoupí jakousi vedlejší branou.
    Nevzhledný zarostlý les, všude bláto, opravdu krása. Pod stromy vládne šero. A támhle ve stínu na cestě je…?
    Ano, divoké prase. Povaluje se tam, asi nemíní jen tak vypadnout.
    Koneckonců je tu doma.
    Ale přece se nebudeme vracet. Nebo radši…?
    Dupot nakonec pomůže, zvíře se odloudá.
    Dál se snažíme tropit hluk. Potkáváme další divočáky, naštěstí ne zblízka, ale je v nás malá dušička.
    Podvečerní pohodu dovrší déšť. Honem na vlak a pryč.

    Závěrečná poznámka: 

    Krátce po téhle nepovedené procházce jsem se dostala do Lainzer Tiergarten z jiného konce a navíc ve slunečném dopoledni. Tentokrát to byla opravdu hezká procházka, akorát že slavná Hermesvilla byla pod lešením. A potkala jsem další prasata, ale kolemjdoucí si z nich stejně moc nedělali.

  • Cesta je zahrazena

    Úvodní poznámka: 

    Z mé strany dnes trochu zoufalý pokus, snad to tak nebudete vnímat.

    Drabble: 

    Cesta byla volná. Nepřátelská armáda se nacházela příliš daleko, nemohla mu zabránit v postupu na samotné jádro upadající říše. Válečník, jemuž není rovno, pokoří Věčné město.
    Proč tedy ztrácel sebejistotu při pohledu na přicházející průvod?
    Muž v čele je jejich nejvyšší kněz. Chce odvrátit katastrofu. Možná nabídne nějaké výkupné.
    Jenže když proti sobě stanuli tváří v tvář, náhle na sobě ucítil i pohledy jiných očí. Vzhlédl a v oblacích spatřil dva hrozivé muže. Oba proti němu napřahovali meče.
    Bohové! Tohle město střeží víc než vojsko.
    Tady nelze zvítězit.
    Vyhnul se vědoucímu pohledu muže před sebou a rychle zavelel k ústupu.

    Závěrečná poznámka: 

    Tažení Attily "Biče božího" a jeho Hunů do Itálie r. 452 skončilo poněkud záhadným setkáním s římským biskupem (papežem) Lvem I. Velikým, po kterém Attila bez boje odtáhl, aniž by napadl Řím. Příčiny nejsou jasné (pravděpodobně nemoci ve vojsku, možná nějaké výkupné), každopádně vznikla legenda, že se nad Římem zjevili svatí Petr a Pavel coby ochránci Věčného města. Attila se ale ve skutečnosti k Římu ani nepřiblížil. A nutno dodat, že nedlouho potom Řím stejně vydrancovali Vandalové.
    Tento výjev je zachycen na Rafaelově fresce Setkání papeže Lva s Attilou v Heliodorově síni ve Vatikánských muzeích. Mimochodem je tam prý hned dvakrát zachycen papež Julius II. Před svým zvolením byl zobrazen jako jeden z kardinálů za Lvem Velikým, ale po svém zvolením si vymohl, aby měl jeho rysy i samotný Lev.
    Výjevu je sice přítomno samozřejmě mnohem víc očí, ale Attila se ocitl pod palbou pohledů papeže na zemi a těch dvou v oblacích.

  • Jeden vládne všem

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Tak ještě jednou Habsburkové a stará monarchie.

    Drabble: 

    Západ, východ i jih, sever na dosah. Ve středu metropole, drahokam v koruně. Dál po proudu řeky další královské město, na severozápadě třetí klenot. Rozlehlá a nekonečně rozmanitá říše.
    Nebetyčné hory pokryté ledem, mořské pobřeží s ostrůvky a malebnými přístavy. Svěží zelené vrchy, vinice, hluboké pralesy i nekonečná rovina, která v dálce splývá s nebem. Lidé nespočetných národností a jazyků, všechno se potkává v hlavním městě.
    A nade všemi jediný vládce. Starý císař, již živoucí historie. Dějiny ubíhají, on přetrvává uprostřed proudu času.
    Jak dlouho to potrvá? Snad navěky, snad do příštího úsvitu. Ale dnes zní Vídeň ještě rytmem valčíku.

    Závěrečná poznámka: 

    A k navození dojmů se velice hodí tohle hudební video, krásně poskládané obrázky ze všech možných míst, pozoruhodně ladí s jednotlivými částmi skladby - a to nejlepší samozřejmě na konec.

  • Život plný zvratů

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    No nic.

    Drabble: 

    Jako malý svou matku znal. Kojila ho, starala se o něj. Otce neznal.
    Najednou přišel On a všechno se změnilo. Staral se o něj, vychovával ho (úplně jinak), ale jeho matkou nebyl. Možná otcem, ale prý ne tak úplně.
    Pak přišli Oni a odvedli ho. Nebyli jeho rodiče, ale slibovali mu, že najdou otce.
    Najednou mu ukázali toho správného otce. Dokonce i matku. Matka vypadala spíš jako otec, ale to dělala asi jen ta druhá srst, co měla na sobě.
    Chtěla, aby šel k ní, ale pořád odcházela.
    Tak si prohlédl otce. A to jím tak otřáslo, že konečně promluvil.

    Závěrečná poznámka: 

    Nicméně na nikoho z nich nezapomněl, když ho hned v prvním kole zvolili předsedou vlády.

    Neviditelný fandom: 
  • Odděleni hrází staletí

    Úvodní poznámka: 

    Tak dlouho jsem uvažovala o někom určitém, koho by se mohlo téma týkat, až z toho vyšlo něco jiného.

    Drabble: 

    Někdy je to zřícenina, kdysi výstavný hrad, nyní jen několik zdí.
    Nebo ruiny slavného opatství, štíhlé zdi a elegantní žebroví pod širým nebem, bělostné zdi na zeleném trávníku.
    Ulice, kudy kráčely dějiny, a ulice s domy, které již neexistují.
    Hrad či zámek slavného rodu, nyní jen udržovaná vzpomínka.
    Žili a chodívali tady, ti lidé z minulých staletí. Nacházím se na témže místě, a přitom jinde. Nemůžu je zahlédnout.
    Protože vězím ve svých časech a oni zase v těch svých.
    Jsme tu spolu a přitom nekonečně daleko od sebe.
    A někdy mám dojem, že stačí málo a potkáme se.
    Snad. Jednou

    Závěrečná poznámka: 

    A vlastně jde o místa stejnou měrou jako o lidi, ne-li víc. Prostě o to, co zažilo svou slávu v jiných dobách, než to potkáváme my.
    Ale jsou i místa a lidi, která naopak v těch jejich časech určitě vidět nechci, dodává ta, co musí někdy jezdit do Terezína.

  • Nade všemi v osamění

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    ...trocha historického lyrizování.

    Drabble: 

    Hned napoprvé ho to krásné město s pyšným hradem nad řekou zaujalo. Dávné sídlo slavných králů, hrad vzdálený všednímu shonu. To nejlepší místo pro plnění snů.
    Tady bylo možné se těšit z uměleckých předmětů, které přispívaly k lesku nejvznešenějšího dvora. Podivovat se dovedným výrobkům z těl legendárních tvorů. Rozjímat o vzdálených hvězdách i o nejniternějších tajemstvích hmoty.
    Jenže netušil, že vstoupil do vosího hnízda, jehož rozruch předznamenával budoucí bouři.
    Neustále nějaké spory, nátlak ze všech možných stran.
    Samé povinnosti.
    Snění umožňovalo uniknout.
    Jenže nakonec zbyly jenom sny a hrad vysoko nad odcizeným královstvím.
    Praha však na svého císaře nikdy nezapomněla.

  • Záhada šafránových květů

    Úvodní poznámka: 

    Nakonec se to tam ani neříká, ale šafrán samozřejmě je vzácné koření.

    Drabble: 

    Přepis:
    Prolog:
    Esclarte: Ano, mohla jsem pro vás napsat stoslovku. A krásnou!
    Ale vy jste řekly komiks!
    Takže tu ho máte. BJB!

    Lékárník: Šafrán? Ano, prý tady v okolí kdesi rostl. Jenže nikdo už neví kde. Kdo ví, jestli je to vůbec pravda.

    (dva chlapci dávají na pult plátno s květy) Před mnoha lety prý starému Vošahlíkovi dva chlapci přinesli květy šafránu. Ale odmítli říci, kde ho našli.

    (cosi jako skály, mrtvý kluk, druhý nad ním v zoufalství klečí) Jejich výpravy za šafránem ale skončily tragicky. Jeden z nich spadl odněkud ze skály a zabil se. Druhý zešílel. Nikdo pak už to místo nenašel. Až po třiceti letech...

    (cosi jako skalnatá krajina s jezerem, v popředí dva chlapci) ...to údolí objevili další dva chlapci. Po několik let nosívali do lékárny šafrán oni. Jenže ani oni neprozradili, kde ho našli.

    Lékárník: A i to už je dávno a oni tu už dlouho nežijí.
    Takže naleziště šafránu je stále záhada. Kdoví, jestli ho ještě někdo někdy objeví.

    Obrázek: 
    Závěrečná poznámka: 

    Je samozřejmě naprosto jasné, že kluci nechtěli přijít o svoje milované místo, jenomže mohlo to taky díky tomu dopadnout takhle...

  • Prokletí železného muže

    Fandom: 
    Drabble: 

    Den po dni, rok po roce stojí na svém místě a neživýma očima hledí na náměstí.
    Změnilo se k nepoznání od jeho časů, i on nyní vypadá jinak. Jenom jeho úděl zůstává stejný.
    Stále pyká za svůj ohavný zločin a čeká na vykoupení.
    Na jeho rukou lpí krev nebohé dívky, kterou v hněvu zabil, když ho odmítla.
    Jen jednou za sto let se načas navrací k životu.
    A jen tehdy se může dočkat osvobození. Může ho zachránit mladá nevinná dívka, taková, jako byla jeho oběť. Jenom taková může pronést slova odpuštění.
    Jenže vzbuzuje strach a žádná není ochotná ho vyslechnout.

    Závěrečná poznámka: 

    Pověst o železném muži ze staré Prahy. Původně se zřejmě vztahovala k figuře rytíře v brnění, která sloužila jako vývěsní štít zbrojířské dílny v Platnéřské ulici. Ta už v současnosti už neexistuje. Novou sochu železného muže od Ladislava Šalouna můžeme dnes vidět na Mariánském náměstí, na rohu budovy nové radnice, naproti Městské knihovně (na protější straně této budovy je zase socha rabína Löwa).

  • Muž v metru

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Jeden zlomkovitý nápad, který se mi chtělo už nějakou dobu sepsat, i když to není vlastně tak úplně na tohle téma. Nicméně ten člověk je rozhodně v davu samojediný, i když se to na pohled nezdá.
    Odehrává se ve Vídni, ale vlastně to není příliš důležité.

    Drabble: 

    Kráčel rychle po Příkopech, jeden z nespočtu lidí, kteří tamtudy proudili. Zachumlaný do tmavého kabátu s kapucí, v pošmourném podzimním odpoledni ničím nápadný. Na Stephansplatz nastoupil do metra.
    Chvíli se rozhlížel, než zamířil k jednomu sedadlu u okna, naproti jakési dívce.
    Jakmile se dveře zavřely, dívka podivně zneklidněla. Měla dojem, že muž na ni zírá, i když oči měl stále zastíněné kapucí. Něco si tichounce pobrukoval. Monotónní melodii, zprvu nenápadnou, ale jaksi zlověstnou. Připadalo ji, že melodie sílí, pozvolna proniká do její hlavy, útočí na ni...
    Na příští stanici vyskočila. Ale ještě venku cítila jeho pohled a slyšela ten zvuk.

    Závěrečná poznámka: 

    Inspirováno jistým cestujícím v Praze. Nicméně z nějakého důvodu jsem si tuhle scénku vždycky představovala ve vídeňském metru.

  • Ať už je klid

    Úvodní poznámka: 

    Mimosoutěžní zlomyslnost.
    Je to ode mě strašně ošklivé - ale prostě mi to nedalo.

    Drabble: 

    Právo v dobách minulých většinou trestalo přísně, zvláště přečiny proti společenskému řádu. Nicméně občas se připouštěla i shovívavost. Zejména když provinilec příslušel k urozenému stavu.
    Snad by se tedy vězeň mohl ještě zachránit. Kdyby ovšem nebylo té jeho nešťastné záliby.
    Na hradě jako by strašilo. Ve dne i v noci se tam vznášely hrůzné tóny a zařezávaly se do uší i do mysli.
    Lidé z okolí raději přinášeli jídlo, aby se vykoupili. Jenže nebylo spásy, nebylo úniku.
    Až konečně padl rozhodující verdikt:
    „Dost už! Utněte to!“
    A tak byl rytíř Dalibor z Kozojed po právu odsouzen ke smrti stětím mečem.

  • Smysluplné využití přebytečné budovy

    Úvodní poznámka: 

    Zatím se mi nedaří naladit se na veselejší notu.

    Drabble: 

    Ve staré Praze se nacházelo opravdu mnoho kostelů. To je nezpochybnitelné.
    V průběhu staletí měnily patronace, zaměření i vyznání. To se přihází.
    Občas některý vzal zasvé, byl zbořen nebo se po požáru nedočkal obnovy. I to se stává.
    Řadu jich zrušili. Jistě, časem začaly prostě být přes počet.
    Co dál se zrušenými? Sloužily různým účelům. Někdy kulturní střediska, jindy sklady všeho možného. Mnohé byly prostě strženy nebo přestavěny k nepoznání. Smutné, ale úcta ke kulturním památkám nebývala v minulosti samozřejmostí.
    Ovšem přeměnit v současnosti jeden z nejstarších pražských kostelů s hrobkou univerzitních mistrů v noční klub, to je opravdu příliš.

    Závěrečná poznámka: 

    Jedná se o kostel sv. Michala Archanděla u bývalého kláštera servitů na Starém Městě, na malém nádvoří mezi Melantrichovou a Michalskou ulicí. Moc pěkné místo. Foto: https://www.informuji.cz/data/201687190709.jpg
    Noční klub už je naštěstí minulost. Počátkem devadesátých let byl bývalý kostel v dost špatném stavu, časem byl koupen a opraven poněkud obskurními majiteli, kteří ho bohužel začali využívat po svém. Po skandálu v roce 2013 ta silně kontroverzní hudební a erotická show skončila, uvažovalo se ale o dalším využití budovy, které by s sebou neslo další sporné přestavby interiérů. Mohla by vzniknout například nákupní galerie.
    https://www.idnes.cz/praha/zpravy/z-kostela-na-starem-meste-bude-galerie...

  • Příběh tří bratří

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Trochu BJB. Nepěkná syrová realita života.

    Drabble: 

    Žili jednou tři bratři.
    Nejstarší stál vždycky trochu stranou. Přestože jako jediný vystudoval, matka si vždycky nejvíc cenila prostředního. Nejmladší byl zase rozmazlovaným miláčkem.
    Když se osamostatnili, první bratr se rodině poněkud vzdálil, mladší bratři však rádi nechávali rodiče hlídat vnoučata.
    Po letech otec umřel a matka už se neobešla bez každodenní péče. Jenže nejmladší bratr se odstěhoval z města a prostřední namítal, že bydlí ve vzdálené čtvrti. A tak zůstalo všechno na nejstarším. Staral se, jak mohl, jezdil za matkou prakticky denně, odmítal ji dát do ústavu.
    Když nakonec zemřela, oba mladší bratři se okamžitě začali zajímat o dědictví.

    Závěrečná poznámka: 

    Nechci se na tohle dívat černobíle, není to vždycky jednoduché. Nicméně poslední věta mluví za vše.

  • Pokoušená

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Nesoutěžní. Ještě jeden střípek z mé růžové knihovny o pěvci a vévodkyni. Souvisí s Přemožený, tentokrát co si myslí ona.
    Zdravím Aplír, která vlastně měla obdobný námět.

    Drabble: 

    Vznešené dámy mívají soukromý život značně omezený.
    Naštěstí vévodkyně přece jen mohla občas zůstat o samotě.
    A teď to opravdu potřebovala.
    Nevěřícně hleděla na ten lístek.
    On se snad pomátl. Milostné vyznání?!
    Zachází už příliš daleko.
    To musí triumfovat za každou cenu?
    (Ale choval by se jen proto takhle bláznivě? Je dost chytrý, aby věděl, co si může dovolit.)
    Písmo bylo trochu neladné, roztřesené...
    Tak dost!
    Je vdaná. Její postavení ji zavazuje.
    (O něčem takovém kdysi snila. Dokud ještě věřila… všem těm romantickým nesmyslům.)
    (Jenže on se dvoří kdejaké ženě.)
    Jestli tohle zjistí vévoda…!
    Měla by ho poslat pryč. Hned.

  • Ztížená možnost soustředění

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Bláznivina, jo, bohužel.

    Drabble: 

    Vedoucí nahlédla do kanceláře.
    „Už jste s tím hotová?“
    Rozpačitý pohled. „No, skoro…“
    „Tak si pospěšte.“
    Jakmile dveře zaklaply, sto slov bylo konečně dáno dohromady. Jenom tohle se ještě musí vypilovat…
    Zase je nějaká pomalá a nesoustředěná, uvažovala vedoucí. Už několik dní. Ovšem, zase to jaro. Jako vloni a předloni zhruba touhle dobou. V dubnu.
    Musí na ni občas dohlédnout. Zatím to jde. Obvykle ji ta jarní indispozice tak do měsíce přejde.
    Pak už zapadla do své kanceláře a zavřela dveře. Dneska je práce méně, a tak může konečně chvilku uvažovat o tom, co napsat na to dnešní prapodivné téma.

    Závěrečná poznámka: 

    Myslím, že téma je patrné.

  • Pýcha a pád

    Úvodní poznámka: 

    Asi inspirace nedávnými událostmi. Ale možná ani ne.

    Drabble: 

    Původní katedrála podlehla zkáze.
    Nicméně měl vzniknout nový chrám, mnohem působivější. Moderní metody umožnily vyhnat zdi do nevídané výše, a přitom vypadalo všechno podivuhodně lehce.
    Bohaté biskupské město získá katedrálu, jakou jinde nemají, trumfne i Paříž a Amiens! Nahoře zazáří paprskovitá klenba, nebývale široká.
    Konečně vznikl chór zázračné budovy. Dlouho však nestál.
    Náročný projekt neúměrně zatížil zdivo i opěrný systém. Jednoho temného večera náhlá strašlivá rána zvěstovala pád pyšné klenby. Naštěstí bez obětí.
    Opravy trvaly staletí, nakonec k dovršení neštěstí spadla i věž. Nikdy nebyla obnovena a dostavby se katedrála v Beauvais už nedočkala.
    I to torzo však budí úžas.

    Závěrečná poznámka: 

    Nikdy nedokončená gotická katedrála v Beauvais. Dvanáct let po dokončení chórové části, r. 1284, se zhroutila klenba. Stavba byla postupně opravena a přestavěna, ale poté, co v 16. století spadla věž, se definitivně upustilo od výstavby projektované druhé poloviny chrámu. Výsledek je jakási vysokánská, velice působivá a skvostná chrámová budova bez věže, sama o sobě funkční, ale vzhledem ke své výšce podivně krátká.
    foto zde https://en.wikipedia.org/wiki/Beauvais#/media/File:Beauvais_Cathedral_Ex...

  • Přemožený

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Nesoutěžní. Nechutně sentimentální střípek z nikdy nenapsaného fantastického příběhu.
    Nějak se mi to pořád vnucovalo (to téma!), tak to nakonec vzniklo.

    Drabble: 

    Artheno měl zkrátka slabost pro obdiv půvabných dam.
    A rád dával přednost nejvýše postaveným. Oblíbený pěvec vzhlížel vždycky k té nejzářivější hvězdě. Vévodkyně z Amarenu byla ostatně krásná a duchaplná.
    Nedosáhl však vytouženého úspěchu. Prokazovala mu přízeň jako vynikajícímu umělci, ale sotva víc.
    Nasadil veškeré své kouzlo. Využíval různých příležitostí, aby se přiblížil. Při každé písni jí věnoval horoucí pohledy, naznačující, že nejkrásnější slova náležejí jí.
    Časem už mu nešla z mysli. Provázela ho všude, i daleko od dvora. Záře téhle hvězdy ho připravovala i o spánek.
    Nakonec nezbylo, než si to přiznat. A kapitulovat. Kdyby o to alespoň stála…

    Závěrečná poznámka: 

    Artheno, urozený básník a neúnavný ctitel dam, se objevil jednou už v rozmarné stoslovce Láska a nevolnost, která se ale odehrála jindy a jinde a paradoxně tam v tom byl nevinně.

  • Světlo naděje

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    ...to prostě musela být tahle.

    Drabble: 

    Elbereth darovala světu utopenému v temnotách první světla. Vzdálená, ale jasná jako drahokamy. První, co spatřili probuzení elfové kdesi v dalekých končinách, když byla země mladá.
    Přesto ta nejjasněji planoucí hvězda nevzešla z její ruky.
    Na konci Starých časů se zrodil hrdina korunovaný živoucím světlem, klenotem naplněným jasem Stříbrného stromu. Vstoupil na nebesa a stal se hvězdou, která až do skonání světa projasňovala noci jeho druhům ve vyhnanství.
    Záři této hvězdy zachytily po mnoha dalších pokoleních ruce mocné a moudré Paní. V těžkých časech pak sestoupila do temnot pod zemí a osvítila strastiplnou cestu tomu, kdo nesl to nejtěžší břemeno.

    Závěrečná poznámka: 

    Jméno Elbereth se mi prostě líbí mnohem víc než Varda. A je hvězdné.

  • Pod širým nebem

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Jenom trocha lyrizování a pocitů spojených s tímhle tématem.

    Drabble: 

    Konečně nahoře.
    Tohle není jenom kousek předměstské zeleně. Nikde v blízkosti ani dům.
    Rozlehlá planina na vrcholu kopce. Kam oko dohlédne, vlní se další návrší. Támhle les, zelené louky se střídají s hnědými poli a mezi nimi se táhnou pásy křoví postříkané zelení a prozářené kvetoucími trnkami.
    Nad hlavou jenom široké nekonečné nebe. Spíše šedé než modré, ale nevadí. I ty tlumené pochmurnější barvy mají svůj půvab.
    Zvedá se mírný větřík a opírá se do vlasů. Nastavím mu tvář a rozpřáhnu ruce. Je to skoro jako letět. Jen okamžik a poletím doopravdy.
    Volná! Svobodná…
    Jak mi tohle celou dobu chybělo…

  • Mějte se před nimi na pozoru!

    Úvodní poznámka: 

    Vlastně trochu vykrádám své starší nápady. Ale když PAVOUK, tak jsem si nemohla pomoci.

    Drabble: 

    Možná tu organizaci neznáte, ale určitě už jste slyšeli o tom, co dělá.
    Jednoduše škodí. Ubližuje. Zabíjí. Protože ONI nenávidí lidi a celé lidstvo.
    Frustrovaní zatrpklí jedinci. Mrzáci. Nevyléčitelně nemocní. A všelijací, co jsou prostě od přírody zlí.
    Přece jste také slyšeli o jehlách nakažených HIV. O lidech svrhávaných z mostů či do tunelů metra. O záhadných otravách.
    Říkají si PAVOUK. Perfektní a výborně organizované útočné komando.
    Vlastně by měli mít jméno v angličtině. Ale ve vedení je prý Čech.
    Každopádně pavouky mají rádi. Ty jedovaté. S oblibou je sem pašují. Třeba v exotických rostlinách nebo v ovoci.
    Nechcete banán?

    Závěrečná poznámka: 

    A vůbec. Třeba je to Perfect And Well Organized Union of Killers. Akorát teda to v je dvojité.

  • Tchýně

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Nějak mi to holt nedalo.

    Drabble: 

    Pořád je tady. Pořád. Pořád ona.
    Dokonce i když není přímo s námi, tak jako by tu byla.
    Vždycky ta nejdůležitější, nejmoudřejší, nejzkušenější, vždycky má pravdu. Zvykla si poroučet a ani ji nenapadne, že by už mohla uvolnit místo mladší generaci.
    A hlavně, ona ví nejlépe, jak vychovávat děti. Jen ať jí je nechám, ještě mi ušetří starosti. Kdyby na ně občas dohlédla, byla bych ráda, ale takhle? Ten starší už pořád jen babička tohle, babička tamto, a já nic. Aspoň že ten druhý je zatím můj.
    Copak ta baba zatracená nikdy neumře?
    Tak tedy dobře. Tunno, Gommone, pojďte sem!

    Závěrečná poznámka: 

    Divíte se té Drahomíře?

    Neviditelný fandom: 
  • Do světa snů

    Úvodní poznámka: 

    Takové téma si prostě říká o lyrizování.

    Drabble: 

    Hlavu mám v oblacích,
    všechen shon, pokřik, smích
    téměř už nevnímám.
    Zbavím se zemských pout,
    mysl má může plout
    k vábivým výšinám.

    Do vzdušných zámků
    na vlnách vánku
    nechám se unášet.
    Vysněnou říší
    v závratné výši
    nahradím pustý svět.

    K zemi mě táhne blíž
    stále ta strašná tíž,
    útrapy všedních dnů.
    Pusťte mě, nechte jít,
    já už si nedám vzít
    svou krásnou říši snů.

    Do vzdušných zámků
    na vlnách vánku
    nechám se unášet.
    Tam květ nezvadne,
    tam radost vládne,
    tam je můj pravý svět.

    Na lehkých vlnách vánku
    do svých vysněných zámků
    snad alespoň ve spánku
    můžu se nechat unášet.

  • Strana osm vpravo dole

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Prostě mi zase hrabe.

    Drabble: 

    Řekněte vlkům, že jsme doma a očekáváme je.
    Takto (nebo podobně) nadepsaný článek byl otištěn v Lidových novinách počátkem března 1939. Známý novinář v něm znovu prokázal svou fascinaci Hitlerem. Už titulek napovídá, že v podstatě vyzýval národ, aby otevřel dveře nacistům a nechal se dobrovolně pohltit třetí říší, jak se ostatně krátce poté také stalo.
    Není úplně jisté, v kterém čísle přesně článek vyšel, nicméně nacházel se na osmé straně vpravo dole. Ostatně, i kdyby ho nebylo možné dohledat, vůbec to neznamená, že by dotyčný novinář nemohl podobný článek někdy napsat, a tím méně, že by takový názor nezastával.

    Závěrečná poznámka: 

    A dokažte, že opravdu ne!

  • Dva nehybní strážci

    Úvodní poznámka: 

    Tak se nápad dostavil, asociace s tím slovem je příšerná, ale co už.

    Drabble: 

    Stojí tam, ustrnulí v pohybu, jako by na ně spočinulo oko Medusy.
    Ne přímo dvojčata, ale bratři určitě. Siláci s téměř nahými mohutnými těly, každý z nich právě srazil na zem svého bezmocného protivníka.
    Jeden třímá hrozivý kyj. Druhý tiskne jednou rukou soupeře k zemi a v druhé, vztyčené, drží dýku připravenou k ráně.
    Ale ještě větší úctu než zbraně budí samotná síla jejich těl. Pohleďte na ty nohy pevné jako sloupy, na rýsující se břišní svalstvo, na paže s napjatými bicepsy, které na vás zapůsobí už při zběžném pohledu zpovzdálí.
    Kdo by se opovážil napadnout hrad střežený takovými hrdiny?

    Závěrečná poznámka: 

    Sousoší gigantů či titánů střežící hlavní bránu Pražského hradu. Původně sochy od Ignáce Platzera z poloviny 18. století, nyní bohužel už jen kopie.
    foto zde

  • Byl to prostě zázrak!

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Ehm, fandom pojatý velmi volně.
    A jestli tam vidíte nějakou podobnost s nějakou událostí v úplně jiné zemi a době, tak není čistě náhodná.

    Drabble: 

    Ale pánové, dovolte mi přece vysvětlit to trapné nedorozumění.
    To víno opravdu není pašované, věřte mi. Netvrdím, že nevím, kde se vzalo pod podl... ve spodním patře mého sklepa. Mám jisté podezření.
    Pánové, asi už jste slyšeli o takovém tom chlápkovi odněkud z Nazaretu, co pořád někde káže a k tomu dělá zázraky. No ano, jak tehdy v Káni proměnil spousty vody ve víno! Tak ten tu nedávno byl! Rozumíte už? Neměl jsem o ničem tušení, až když jsem dole uviděl ty plné sudy. Předtím byly prázdné! Vážně!
    Můžu za to, že vybral zrovna tohle převzácné víno? Já to nechtěl!

  • Zelená čarodějka

    Úvodní poznámka: 

    Prostě mám chuť si napsat bylinkovou.

    Drabble: 

    V antických dobách rostlina zasvěcená Artemidě, paní divoké přírody, panenské měsíční bohyni. Mocná ochrana proti zlým silám a nemocem. Někdy odměna pro vítěze sportovních her, protože dobré zdraví je přece to nejcennější.
    V křesťanské společnosti svatojánská bylina, plná tajemné síly. Jan Křtitel ji prý nosil při sobě na poušti na ochranu proti démonům a pokušení. Nezbytná rostlina pro všechny čarodějnice i na obranu proti jejich úkladům.
    Časy se opět změnily. Smaragdově zelený nápoj září ze sklenic. Přináší opojení, roztodivné vidiny, inspiraci… delirium.
    Zvláštní rostlina. Před všemi možnými zlými silami chrání, jenom s jednou je zřejmě velice zadobře. S démonem alkoholu.

    Závěrečná poznámka: 

    ... i když se pelyněk užíval i proti kocovině, takže zase aspoň zahlazoval bezprostřední následky řádění tohohle démona.

  • Ďáblice a měsíc psavců

    Úvodní poznámka: 

    Mimosoutěžní (za tohle bych ten bod opravdu nemohla chtít). A téma se tam nakonec stejně jen tak šmrnclo.
    Moc se omlouvám za tenhle drzý vpád do fandomu a rozepsaného příběhu, ale prostě jsem si nemohla pomoci, nápad si nedal pokoj. Samozřejmě se to může naprosto ignorovat.
    A brát samozřejmě s hodně velkou rezervou.

    Drabble: 

    Od začátku měsíce postřehla, že pacientka věnuje zvýšenou pozornost jistým stránkám. Každý večer tam vyhlašovali téma na krátký textík a ona během noci a dalšího dne vymýšlela, co napsat.
    Strýc byl momentálně smrtelně uražený, analyzovala tedy situaci sama. Na pacientčině zájmu neshledávala nic škodlivého. Navíc se společnost na oněch stránkách chovala až nechutně dobře, samá chvála a povzbuzování, ostrá slova téměř nepadala.
    Zato očividně rostla pacientčina žádost po chvále a obdivu ostatních. Některá obtížná témata v ní navíc probouzela agresivní sklony. Občas nádherně nadávala. Když jednou zaječela: „Co je tohle za téma? Takové by měli zakázat!“, Dezinvektila se tetelila veselím.

    Závěrečná poznámka: 

    Tak snad mě za to strýc neodnese do pekla.

  • V zájmu zdravé mysli

    Fandom: 
    Drabble: 

    Měli ty rozhovory velice rádi, to si uvědomoval. Sám to ostatně necítil jinak. Vyprávění o známých místech, příjemných zážitcích, to přece zahřeje v duši. Některé vzpomínky obzvlášť. A tak to nějakou dobu nejen toleroval, ale i podporoval.
    Jenže časem změnil názor. Možná ty hřejivé vzpomínky spíš demotivují. Připomínají všechno, co je momentálně nedosažitelné, a o to horší je potom čelit mrazivé realitě.
    A tak se jednoho rána k tomu nepopulárnímu opatření odhodlal. Vydal okamžitý zákaz rozhovorů o čemkoli, co souvisí s teplem, horkem, ohněm, prostě vším obdobným. A místo toho začal určovat povolená témata hovoru, která pro ně byla aktuálnější.

    Neviditelný fandom: 
  • Půjde to hladce

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Z mé strany trochu bjb. Zas jednou moje "oblíbené" téma.

    Drabble: 

    První zkouška dopadla na výbornou. Všechno šlo hladce, jako na drátku.
    Následovala druhá zkouška, ale tentokrát se to trochu zadrhlo. Očividně tu k dokonalosti ještě něco chybělo a žádné nedostatky se nepřipouštěly.
    A tak bylo potřeba plán ještě přepracovat a výsledná podoba se trochu změnila. Povedlo se, další pokus ukázal, že teď už tomu nic nechybí.
    A tak mohl být vynález konečně uveden do provozu.
    Jednoho dne za ranního šera přivedli prvního odsouzence.
    Kat trhl pákou. Těžká, řádně nabroušená šikmá čepel sjela dolů jako blesk, hladce odseknutá hlava odlétla do koše.
    Humánní způsob popravy se mohl začít praktikovat ve velkém.

    Závěrečná poznámka: 

    Když naostro, tak na ostro.
    Původně navržená gilotina měla ostří půlkruhové jako válečnická sekera. Napoprvé ji zkoušeli na jatečních zvířatech a všechno šlo dobře. Napodruhé na mrtvých tělech, a tam se to v jednom případě nezdařilo jedním sekem. Proto bylo ostří změněno na šikmé, jak ho známe, a to už nezklamalo.
    (Z toho vylepšení bývá někdy dokonce podezírán sám král Ludvík XVI., budoucí oběť, ale to jsou asi jen fámy.)

    Neviditelný fandom: 
  • Kazatel

    Úvodní poznámka: 

    Mimosoutěžní cestovatelský střípek.

    Drabble: 

    Červené a zelené německé městečko Brandenburg an der Havel není příliš známé, ale za návštěvu rozhodně stojí. Už kvůli gotickému cihlovému dómu s krásnou klenbou z červených žeber a skvostným oltářem.
    A na kamenném portálu se odehrává příběh. Hejno hus s nataženými krky vzhlíží k sedící postavě v kápi. Hltají každé slovo, které podivný kazatel hlásá. V další scéně se k nim během svého plamenného proslovu naklání blíž. A najednou – chňap! Zakuklený vlk popadl za krk tu nejtučnější husu.
    Tak to dopadá, když vlk káže. Mějme se před takovými na pozoru, vyskytují se všude. A hlavně nebuďme jako ty husy.

    Závěrečná poznámka: 

    Vlk kázající husám patří k motivům, které se občas objevují ve staré německé literatuře i výtvarném umění. Totožnost kazatele ale kolísá, někdy je to místo vlka lišák. I tohle zvíře do bajky samozřejmě dobře zapadá.

  • Píseň věnovaná nejkrásnějšímu období

    Úvodní poznámka: 

    No tak jsem to dala dohromady. S formou nejsem úplně spokojená, ale čas pokročil, tak to tak nechám.

    Drabble: 

    Rádo ke mně přicházíš poněkud nevítáno,
    jako když noc příliš brzy vytlačuje ráno,
    a tvůj první paprsek mou duši nehřeje,
    protože v mysli mám jen mráz a závěje.

    Nakonec to každým rokem nikdy jiné není,
    po prvních dnech nezájmu nastane okouzlení,
    když na stráních se fialové kvítky rozvoní,
    když se třešně pod záplavou květů nakloní,
    když v hájích modré z nebe na zemi vykvétá
    a větvemi se zeleň prvních listů proplétá.

    Toužím k tvojí poctě píseň chvály pět,
    a toulat se a pozorovat omlazený svět,
    jenomže tvému vábení se nesmím zcela vzdát,
    vždyť dokonce i na jaře je nutné - pracovat.

    Závěrečná poznámka: 

    Je to asi divné, ale já mám prostě na začátku jara vždycky takové rozporuplné pocity - potřebuju ke štěstí všechna roční období, a když si neužiju zimu, nemám náladu ani na jaro. Takže někdy to jaro přijde na můj vkus moc brzo a potom nějakou dobu nemám zájem. Ale nakonec se stejně vždycky nechám znovu získat.
    No a pak se mě zmocní tak, že bych nejraději se vším flákla a jen si užívala všechny ty jarní krásy... a to samozřejmě není správné, protože povinnosti jsou povinnosti. Takže nastupuje morální kocovina.

  • Máme se tu dobře

    Úvodní poznámka: 

    Tak přece jen deprimující námět. Někdy se tomu nejde vyhnout.

    Drabble: 

    Takové příjemné městečko, pěkně se tu žije, všichni jsou spokojeni. Nevěříte? Podívejte se na ty záběry! Pěkné domy, veselé zdravé děti, sportovci se tuží na hřišti.
    „Mám se v Terezíně dobře a nic mi tu neschází!“ hlásají mladí obyvatelé ve své mateřštině (té i oné) a opakují to i francouzsky a anglicky.
    Takhle bylo světu představeno ghetto, kde byli lidé v každém domě natěsnáni po mnoha, špatně živeni, špatně léčeni. Přestupní stanice na cestě na smrt, pro leckteré už rovnou konečná.
    A fungovalo to, dokonce i zblízka. Návštěva Červeného kříže dopadla velmi úspěšně.
    Pravda začala vycházet najevo až mnohem později…

    Závěrečná poznámka: 

    Je to k nevíře, ale Terezín opravdu za války fungoval jako ukázkový příklad příjemného a slušného ghetta, byla tu pěstována iluze kulturního a sportovního života a pro zmíněný dokumentární film a pro inspekci Červeného kříže byli vybraní jedinci připravování tak, aby vypadali dostatečně zdravě a celkově v pořádku.
    Zmíněný dokument, resp. ukázky z něj, promítají v terezínské Malé pevnosti.
    A brrrr.

  • Banda nevděčníků

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Nechtělo se mi psát nic vyloženě deprimujícího, takže...

    Drabble: 

    Jak mu tohle mohli dělat?!
    Chtěl přece pro všechny to nejlepší. A nejenom to! Pořád by pracoval, od rána do večera, a nepožadoval za to nic. Jenom radost z povedeného díla. Jenom trochu vděčnosti. A samozřejmě aspoň nějakou snahu!!!
    Ale kdepak oni. Přiložit taky ruku k dílu, jen to ne. Pořád ty jejich kyselé výrazy přehlížel, všechno odpouštěl, snažil se dál. Až jednou uslyšel, jak se o něm baví!
    „Kdoví, s čím ten otrapa zas přijde.“
    „Furt by nás komandoval, mravenečník ho vem!“
    To bylo moc. Ferda si okamžitě sbalil ranec a opustil mraveniště. Někde ve světě ho určitě ocení!

    Závěrečná poznámka: 

    Prostě jsem tak uvažovala o tom, proč vlastně Ferda opustil mraveniště a postavil si domek někde stranou. Tak možná že tak.

    Neviditelný fandom: 
  • Přítelkyně ze zrcadla

    Úvodní poznámka: 

    Mimosoutěžní, už pro ten fandom.

    Drabble: 

    Malá zrzavá dívka v obnošených šatech se opatrně proplížila do salónu. Tam nedočkavě zamířila k prosklené skříni.
    Ano, byla tam. Přicházela jí vstříc, usmívala se. Obě na sebe zamávaly. „Konečně zase spolu!“
    A pak ji druhá dívka vzala s sebou na druhou stranu skleněných dveří. Šly spolu, jako už několikrát, do tajemné překrásné zahrady, kam za nimi nemohl nikdo zlý ani nepříjemný…
    Příliš pozdě zaslechla kroky. Paní Thomasová nakoukla do dveří.
    „Ale Anno, už zase se tam zhlížíš? Dítě, proč zrovna ty jsi tak marnivá?“
    Anna tiše odešla. Jak má vysvětlit někomu bez fantazie, že tam má svou jedinou přítelkyni?

    Závěrečná poznámka: 

    Epizodka z Anniny minulosti, o které někde na začátku vyprávěla svým novým pěstounům.

  • Hlavně když je šťastná

    Fandom: 
    Úvodní poznámka: 

    Nijak originální nápad, ale stejně se mi to chtělo napsat.

    Drabble: 

    Na první pohled ho okouzlila. Zbožňoval ji, a proto jí rád odpouštěl nějaké ty rozmary a nectnosti. Nikdo přece není bez chybičky.
    Prostě byla trochu marnivá a zahleděná do sebe. Ale jak by ne, sám se na ni také díval tak rád…
    Jenom mu připadalo, že to zrcadlo má nakonec nejraději ze všeho. Nedávno, když se zavřela v ložnici, ji dokonce za dveřmi zaslechl, jak si s ním povídá!
    Nu co, ať si dělá, co ji baví. Jenom se trochu usmál pod vousy. Nebude jí brát její iluzi, ale asi si ještě nevšimla, jak jeho dceruška najednou vyrostla do krásy.

    Neviditelný fandom: 
  • Slavné i zapomenuté

    Úvodní poznámka: 

    Pořád se mi nepíše nejlíp, ale nějak to snad půjde.

    Drabble: 

    Kdo by netoužil uniknout přeplněnému rozpálenému městu i nesčetným starostem s prací. Málokdo si ale tohle přání splnil tak, jako bohatí Benátčané minulých dob.
    Ve venkovských vilách plynuly dny poklidně. Elegantní vzdušné budovy chránily před horkem, zahrady lahodily oku. Malby s mytologickými výjevy i sochy bohů a nymf v parcích navozovaly iluzi vysněného ideálního světa.
    Vzniklo jich mnoho, jedna krásnější než druhá. Stále poskytují hezké chvíle nesčetným návštěvníkům.
    Jedna však už neslouží nikomu. Nenápadná ušlechtilá bílá budova blízko silnice. Okna jsou prázdná, zahrada zpustla. Jen sochy ve vysoké trávě ještě pohlížejí přes vodní příkop na pocestné, směřující za zajímavějšími místy.

    Závěrečná poznámka: 

    Renesanční venkovské vily od architekta Palladia v Benátsku jsou opravdu skvost. Zmíněná opuštěná vila (dříve majetek rodiny Valmarana, ale neplést se slavnou vilou téhož jména) se nachází na předměstí města Vicenzy (které je samo o sobě nádherné), asi už je to jedna přes počet, navíc nešťastně umístěná u silnice, takže o ni není zájem. Na tu zarostlou zahradu s roztroušenými sochami je opravdu zvláštní pohled.

Stránky

-A A +A