Moje články

"Kdysi tu býval parčík," řekneš posmutněle. Teď je tu rozkopaná ztvrdlá hlína, pár opuštěných polozrezlých bagrů a kde tu roztroušené odpadky. Plot rezavý, poválený a děravý. Nesplněnej sen developera lokálního vyznamu. Ani pálící sluníčko nenarušuje lehkou postapo atmosféru.
"Parčíky se přeceňují," zahuhlám. "Kdyby tady byl parčík, hřadovaly by tu důchodkyně na lavičkách, pobíhaly matky s harantama a šlapali bychom po psích hovnech."
Rozhlídneš se po té bezútěšné pláni, oba si představíme tu absenci pohoršených pohledů, blbých keců a následných drbů, šířících se jako požár stepí tímto pojebaným maloměstem. Odkopneš použitou šprcku a usměješ se.
"Máš pravdu, takhle je to lepší."

Matka na mě vždycky velice dbala. Na pochůzkách městem, když nám bylo minout pár horších ulic, plných neupravených, hlučících dětí, vždycky svírala mou ruku, jakoby mě měl už už strhnout příboj a ona se mě ze všech sil snažila udržet. A já se k ní zezačátku rád přimykal, jakobych se bál, že se od těch druhých nakazím. Chudobou, špínou, špatným smýšlením.
Smím se stýkat jen s dětmi ze slušných rodin. Když nás nikdo nehlídá, Kristián mi bolestivě dává najevo, o kolik je silnější. Jsem dobře vychovaný, takže nikdy nebrečím.
Rád přemýšlím, jestli by byl Kristián vychovaný stejně dobře jako já.

Jdeš s davem lidí
koupit pár laciných plastikových ozdob
(ať jsou hezké!)
(pak se to vyhodí)
a levná vejce!
(miliony slepic v obřích halách - jen stroje na produkci zboží)
umučený Bůh, koho to zajímá

Jdeš jako bůh
koupit pár laciných plastikových lidí
(ať jsou hezcí!)
(pak se to vyhodí)
a levné ozdoby!
(miliony lidí v obřích halách - jen stroje na produkci zboží)
umučené slepice, koho to zajímá

Jdeš, jak hejno slepic
koupit pár laciných plastikových bohů
(ať jsou hezcí!)
(pak se to vyhodí)
hlavně levně!
(miliony bohů v obřích halách - jen stroje na produkci zisku)
Umučení lidé, koho to zajímá

Poslední nezhasne
už nemusí
účet beztak není komu vystavit
a zbytky dohoří samy
jako všechno
vždyť je to jedno, teď už jo

Zůstaly trosky a vyplýtvané životy
pozůstatky naší hostiny
není nikdo, kdo by sbíral zbytky pod stolem

A ticho nastává
a trvá
na omluvy není nikdo zvědavej
tak nač se ptát
kdo za to může

Co kdybysme to zkusili znova
a tentokrát celé správně, chce se říct
už víme, kde jsme udělali chybu
ale písek se přesypal a druhé šance se nedávají

Jen hvězdy žhnou a září
jako by je pořád někdo viděl
jako by se vůbec nic nestalo

Tři uličky garáží v průmyslový zóně na periferii velkoměsta. Zkušebna mnoha kapel, koncertní místo. V létě pohoda, před garáží kapela, publikum okolo, na střeše garáží, všude. Někdy i táborák (ovšem na tý střeše to byla dost kokotina). V zimě atmosféra komornější, když publikum i kapela narváni v mrňavý garáži.
Rychlá hlasitá muzika, spousta přátel a známých, tvý oblíbený kapely z celýho světa, co nejsou žádný zkurvený nedostižný idoly, ale lidi, kterým můžeš napsat, zařídit turné, a přijedou zahrát za cesťák, veganskej guláš a spaní na podlaze v obýváku.
Bizarní zážitky. Komunikace. Dělání věcí po svým.
Ne, Visací Zámek opravdu neposloucháme.

Kočka se přispí, zakanyluje, dostane antibiotika a analgetika. Během zákroku a po zákroku infuze. Přesun na sál. Zde připraveny sterilní nástroje - backhausy, skalpel, preparační nůžky, chirurgická pinzeta, kochry, peány, jehelce, šití. Rouška, sušení.
Intubujeme nebo nasadíme masku, pustíme inhalační anestezii. Operační pole důkladně vydesinfikujeme. Zarouškujeme. Nařízneme kůži. Následně břišní stěnu v místě linea alba. V dutině břišní najdeme, podvážeme a odpreparujeme oba rohy děložní a vaječníky. Podvážeme, odstřihneme a zašijeme krček. Uzavření břišní stěny, sešití podkoží ve dvou vrstvách a sešití kůže. Očistit, osušit. Nakonec kočka dostane slušivý trikotek, aby si nelízala ránu. Za deset až čtrnáct dní vyndáváme stehy.

Stojím na rozcestí a čekám
kterým směrem poletí ptáci
nevím
jestli následovat ty
co spatřím jako první
nebo se přidat k těm
kterých bude víc

Zatímco váhám
každá z cest pokračuje ke svému cíli
kolem se rodí a umírají lidé
plynou hodiny, dny a týdny
a pomíjejí zázraky
co se nezopakují
a které jsem mohla spatřit
kdybych jen měla odvahu se rozhodnout a jít

Stojím na rozcestí a čekám...

...nejen když jde o velká životní rozhodnutí. Přece jen, ty člověk nečiní každé ráno.
-Nevíš, jestli chci kafe nebo čaj?
-Šmarjá, si dej oboje.
-Hm. A nevíš, jestli mám i hlad?

Jak každý ví a Příběh vypráví, naše město vděčí za svoji existenci obrovi. Jeho mohutné tělo tvoří základy města, hustá černá krev, která mu proudí v žilách, pohání naše auta, rozsvěcuje naše lampy, zahřívá naše domovy. Nebyli bychom tím, kým jsme, nebýt obra - tak každý soudí a tak Příběh vypráví.
Vypravěči žel, exploatace těla obrova není bez následků. Naše ulice jsou zavalené mastným, dusivým smogem. Horníci, těžící obrovu krev, se potýkají s nemocí z povolání - hrozivou a neléčitelnou exo- či endofossilií.
A i kdyby nám tohle všechno bylo přiměřenou cenou - co si počneme, až obrovi žádná krev v žilách nezbyde?

1) Čo sa stalo s Frickovým očkom?

a) puklo mu
b) vypadlo mu
c) vytvoril sa mu na ňom rohovkový vred

2) S akým i/y sa píše r_ba?

a) s mäkkým
b) s tvrdým
c) záleží na druhu

3) Salamander je:

a) plaz
b) obojživelník
c) opica

4) Z ktorej končiny nepochádza žiadna opica?

a) z Marsu
b) zo Severného pólu
c) z Bornea
d) zo Zeleného oceánu

5) Ktorá opica je najväčšia?

a) Jumbo
b) Fricko
c) Starý otec

6) Zaklali už Alfonza?

a) áno
b) nie
c) nevieme

7) Mama je...

a) opičiacka prababička
b) zrelá na štamprlík

U králíků, žijících v bytě v kleci, je každodenní možnost výběhu naprostou nutností, praví příručka o chovu zakrslých králíků. (Příručka o užitkovém chovu, kterou jsem dostala taky, kupodivu podobnou informací nedisponuje.) Králíci, titulovaní dle situace kamarádi nebo mrchy, si velmi brzy zvykli, že můj pokoj je beze zbytku i jejich pokojem, ba nezřídka se dožadují i vypuštění mezi nevinné obyvatele do zbytku bytu. Nespoutaně hopkají po obýváku, neohroženě šmejdí pod kredencí, já si pod vlivem oblíbeného komiksového hrdiny představuji, jak s katanou, wakizashi a samurajským copánkem putují světem.
Pak bouchnou dveře, a hrdinní průzkumníci metelí do klece jak namydlený blesk.

Už přicházejí. V ulicích štěkot střelby, řev motorů, nelidské výkřiky. Jsou všude, ze všech stran. Nestihneme utéct, není kam, není kdy. Jsou všude, dostihnou nás, dostanou nás. A potom...
Z prádelníku vytahuju pistoli, nejdřív zachráním tu starší, dřív, než ji výstřely vzbudí a zeptá se, mami, co to děláš? Potom miminko, dívá se na mě, v pusince dudlík, ještě nic nechápe a na nic se neptá. Pes naopak chápe moc dobře, v panice pobíhá kolem, škrábe na dveře, ani napodruhé ho pořádně netrefím, a tak ho nechávám být. Musím ještě zachránit sebe. Pistoli do úst a stisknout spoušť. Už jdou.

Za sídliskom bývala rozľahlá trávnatá pláň, na ktorej som rada venčievala psa. Raz zrána tam môj pes stretol Dámu svojho srdca, hárajúcu a navoľno. Než sme s príslušným majiteľom stihli k psom dobehnúť, naviazali veľmi tesnú a důvernú známosť.
Už som v duchu počítala korunky v prasiatku, či budem mať dosť na alimenty pre šteniatka; majiteľ fenky riešil bezprostrednejšiu starosť.
"Neviete náhodou, ako dlho im to potrvá? Čože? Ale ja sa ponáhľam do práce, nemohli by sme ich nejak... rozpojiť?"
Či ako dôvod neskorého príchodu do práce vážne uviedol šukajúceho psa, som sa nedozvedela. Odvtedy som ho už nikdy nestretla.

Nakonec začal vnímat Michaela Kahnwalda jako útočiště. Pomáhalo představovat si, že to, co se odehrává, nemá s jeho životem nic společného. Je to cizí život, Michaelův život. Michael do této doby patří. Nemá tam někde, o třiatřicet let jinde, sourozence a rodiče, kteří ho zoufale hledají. Být Michaelem tolik nebolí.
Byly chvíle, kdy se objevila otevřená skulina naděje na cestu zpátky, jen aby se vzápětí s třísknutím opět zavřela. V takových chvílích se choulil v nejtemnějším koutě své mysli a Michael Kahnwald jím prorůstal jako plíseň.
Mikkel Nielsen, zašeptal jednou při pohledu do zrcadla.
Byl překvapen, jak cize to zní.

Walter a dáma jeho srdce se sunuli k východu. Najednou z chodby po levé straně zaslechl kroky. Nebyl čas se vracet a cpát mrtvolu zpátky do boxu, nehledě na to, že ani vlastní přítomnost na tomto místě neměl jak legálně zdůvodnit. Přidal do kroku, byl téměř venku, když se nalevo rozlétly dveře, ze kterých na něj zírala nepříjemně povědomá ženská a neméně nepříjemně nabušený zřízenec.
"Šmarjá pane Vomáčka, to je von, ten úchyl! Ať neuteče!" Že jim prchá i klientka, jim kupodivu nevadilo.
Walter měl priority zcela jasné. "Zadrž je, ma chérie," křikl, a utíkal, co mu krátké nožky stačily.

Neklidně prochází po pokoji, šmejdí v policích, občas strne a nepřítomně hledí do prázdna.
"Co hledáš, mami?"
"Časovač. Časo... vrat. Víš co."
Rose povzdechne. Staré téma - právě díky posedlosti obracečem zpozorovali první příznaky nemoci. "Je v opravě, mami." Ještě chvilku sleduje, zda její matka nespatří obraceč třeba v budíku, váze nebo stolní lampě, a odchází do vedlejší místnosti.
Hermiona bloudí v mlze svých stále zakalenějších myšlenek. Prosvítá jimi jediný planoucí bod, vědomí, že kdysi dávno provedla s myslí svých nejdražších něco zlého. Proto potřebuje obraceč, musí se vrátit zpátky, být zas nezralá a hloupá, ale tu jedinou věc tentokrát neprovést.

Kdybych mohla
zabít pro tebe zlého draka
přinést ti srdce ptáka ohniváka
odehnat od tebe temné stvůry
plamenem spálit tvoje chmury
bylo by to tak hrdinské, šlechetné
a snadné
jednou zazářit
a žít pak šťastně až do smrti

Nejsem hrdina
ani na jediný den
I pro tebe budu
jen součástí každodenní nevzrušivé všednosti
banální a pořád přítomna
jak židle u stolu
záclony na oknech
asfaltový chodník před domem
Nejsem zachránce
můžu jen bezmocně
trpět tvou bolestí
a snášet s tebou i nejhorší z dnů co nastanou
nic víc
Ale žít aspoň občas
aspoň trochu šťastně
až do smrti
můžeme zkusit

Dřív nebýval samotářské ani uzavřené dítě. Naučil se ale držet stranou a moc nemluvit, aby bezděky neřekl něco, co v téhle době nemohl nikdo vědět nebo znát. Co ještě neexistovalo. Mobily. Nové série X-menů. Angela Merkel. Pád Berlínské zdi.
Dalším problémem byli Ulrich Nielsen a Katharina Albers. Vyhýbal se jim, co to šlo - nechtěl, aby mu vzpomínku na rodiče kazil pohled na dva neurvalé protivné puberťáky. Nechtěl, když do něj Ulrich na školní chodbě vrazil a řekl ať odprejskne, myslet na to, že tohle je jeho táta. Jediné co Mikkel kvitoval, alespoň ten debilní účes "vpředu byznys, vzadu párty" nenosil.

-Vzpomínáte, kolego, jak naše domácí odjela na pár dní k rodičům?
-A druhá domácí nás měla na starost? Na to si vzpomínám velice dobře. I na to, jaký šok jste jí způsobil. Prý jak naší domácí vysvětlí, že jí zdrhnul šnek... A jak jí matka radila, aby doběhla do zverimexu koupit nového...
-A ona to odmítla, že prý by to stejně poznala. Já ale nikam nezdrhnul, kdyby každý den řádně prohrábla substrát, tak by mě našla...
-Každému nemusí vyhovovat prohrabávání substrátu... Stejně jste naší domácí připravil k návratu překvápko.
-Myslíte tu snůšku? Ale prosím vás. To už žádné překvápko není.

Horní a Dolní Uš mnoho společného neměly, tu se živili zemědělstvím, tam pastevectvím, tu rozhodovala rada starších, tam náčelník, i bohy měli malinko jiné, ale řeč podobnou, navzájem si nepřekáželi.
Jednoho dne přijeli objevitelé, zajásali, hurá, objevili jsme divoké končiny, teď to tady bude naše, domácích se na nic neptali, obě Uši obehnali hranicí, ať se to líp hlídá, taky zatrhli pastevectví, protože dobytek na hranice moc nehleděl, jenže Hornoušané tím přišli o obživu, zaútočili na Dolnoušské, byla z toho válka, a objevitelé řekli, no podívejte na ty divochy, po dobrém to neumějí, je vidět, že naši pevnou ruku potřebují!