Nejhezčí je údolí když...

V muminím údolí prší. Všichni zalezli do domu, jen Šňupálek zůstal ve svém stanu, leží a poslouchá, jak kapky dopadají na stanové plátno a kreslí na něm obrazy.
Kapky plác a kap a chlíst, pak sjíždějí áčko jako skluzavku, tu přidají čárku, tu zas oblouček a malba se začíná rýsovat.
Je to vzdálený pohled na muminí údolí, šeříkové keře a dřevník a houpačka, co vrže jen tak drobátko, aby nerušila, a zábradlí, co jsou v něm vyřezané drobné motivy.
„Je to krása,“ řekne si Šňupálek, „a nejhezčí je údolí, když se sem vracím.“
Po dešti sbalí a vyrazí na cestu.