36. Potom

Lycva se probudila a překvapilo ji, že se vlastně cítí docela dobře. Ano, v ústech měla odpornou pachuť, něco mezi pískem a žlučí, každý pohyb bolel, jako by si namohla všechny svaly v těle, a točila se jí hlava, ale nepřipadala si, jako by měla každou chvíli umřít.
Za okny šuměl déšť, otevřenými dveřmi k ní občas zavanula vůně mokré hlíny, a někde blíž cítila med a bylinky – rozmarýn, fenykl, mátu, heřmánek. Pomalu otevřela oči. Vedle jejího lůžka seděla Nevaia a šila plátěné sáčky. Deira něco kutila u krbu a Rain v rohu opravoval opeření na šípech. Lycva se opatrně pokusila posadit, ale ruka pod ní podklesla.
„Lycvo!“ vyhrkla Nevaia. „Co se děje?“
„Pomůžeš mi?“ zachraplala. Ve vyschlém hrdle každé slovo drhlo jako hrubý kámen.
Nevaia už odkládala šití. „To víš, že ano. Deiro, podej nám sem hrnek toho odvaru,“ zavolala. „Máš určitě žízeň.“
„Jako trám. Jak dlouho jsem byla mimo?“
Opřela se o stěnu a nechala si do ruky vtisknout hrnek, ze kterého se kouřilo. Naklonila se nad něj, vdechla vůni bylinek a nechala si polaskat tvář párou.
„Tohle je třetí ráno po hostině. Probudila ses i mezitím, ale moc jsi nevnímala.“
Lycva si něco matně vybavovala, ale jen těžko rozlišovala, co z jejích vzpomínek je skutečné a co byl jen špatný sen – a že těch byla spousta.
„Byl tu Fanred?“
„Skoro pořád. Teprve včera o půlnoci jsem ho donutila jít spát.“ V Nevaiině úsměvu bylo něco, co napovídalo, že neříká celou pravdu, ale Lycva měla důležitější otázky.
„Co se stalo?“
„Někdo se tě pokusil otrávit.“ Nevaia vzala znovu do ruky šití.
„To vím, ale kdo? Talzid?“
„Těžko říct. Důvod by měl, a Fanred tomu věří, ale jistotu nemáme.“
„Ale proč?“
Nevaia dotáhla steh a zvedla obočí. „Milá zlatá, všichni víme, že to on dal přepadnout Fanreda ve Slienně. Briwal ho podezírá, že má prsty i v tom útoku na princeznu, a oba plány jsi překazila. Kdybych řekla, že tě nenávidí, nepřeháněla bych.“
Zachránila jsem život malé holčičce a za to mám být potrestaná? Za to, že nechci jen ničit, ale že se snažím škody napravovat?
Lycva viděla válku zblízka, znala bezmoc, žal, dokonce i vztek, ale emoce, která ji zaplavila teď, pro ni byla novinkou. Nikdy, ani v nejtemnějších chvílích se nechtěla mstít. Neviděla v tom žádný smysl, pomsta plodila jen další zlo a nikomu nepomohla. Dokázala nenávidět, dokázala přát smrt těm největším zrůdám, dovedla si i představit, že na někom vykoná spravedlivý trest. Ale teď s ní lomcovalo nutkání vstát a donutit Talzida, aby se jí postavil čestně, tváří v tvář, bez úskoků. Nezáleželo jí na tom, jestli je to spravedlivé, ani jestli je to správné, jen na tom, aby utišila tu spalující touhu vrátit mu všechno bezpráví i s úroky.
„Zabiju ho,“ procedila mezi zuby.
„Ty taky? Fanred to slibuje od chvíle, co se ti to stalo. Zatím se udržel jen proto, že od tebe nechtěl odcházet, a protože se mu v tom já, Maila i Briwal snažíme zabránit, co to jde. I kdyby se ti povedlo Talzidovi ublížit, víc ublížíš sobě. Jen si hezky vypij čaj a nech spravedlnost na Briwalovi, on tě nezklame.“
„Jako bych teď mohla dělat něco jiného,“ zamumlala Lycva a foukla do hrnečku, aby čaj rychleji vychladl. Ona sama také trochu chladla. Musíš vědět, proč a koho chceš zabít a koho a proč nikdy zabít nesmíš. Hranice, které se nepřekračují. Nevaia měla pravdu, ničemu by nepomohla, kdyby se na Talzida vrhla jako nějaké divoké zvíře.
Proto Lycva udělala jediné, co v tu chvíli dávalo smysl – vypila si čaj, pak do sebe dostala i trochu vývaru. Po krátkém odpočinku se s Deiřinou a Nevaiinou pomocí alespoň základně omyla navlhčeným plátnem a převlékla. To ji vyčerpalo natolik, že si musela znovu zdřímnout, ale jen krátce. Po probuzení požádala Nevaiu, aby jí pomohla do křesla ke krbu, protože se pořád nemohla zahřát.
Zrovna v křesle začínala klimbat, když se na dřevěných prknech verandy ozvaly rychlé kroky a vzápětí do otevřených dveří vpadl Fanred. Mokré rozcuchané vlasy se mu lepily na čelo a z ramen stahoval vlněný plášť, na kterém se leskly kapky. Při pohledu na něj cítila teplo, které nemělo nic společného s ohněm v krbu a náhle jí bylo lehčeji. Na světě bylo málo věcí tak pevných a spolehlivých jako Fanred.
„Co jsi mi to včera dala?“ obořil se polohlasem na Nevaiu. „Probudil jsem se až teď!“
„Já ti říkala, že mám rozsáhlou zahrádku,“ poznamenala nevzrušeně, beze spěchu zapíchla jehlu do látky, sbalila rozpracovaný sáček a vstala. „Deiro, Raine, pojďte pryč.“
Přesně v tu chvíli si Fanred uvědomil, že lůžko je prázdné. Zapotácel se, jako by dostal ránu.
„Támhle ji máš,“ ukázala Nevaia ke krbu.
Jejich pohledy se setkaly. Zornice se mu rozšířily a pootevřel ústa. Nepohnul se ani když kolem něj Nevaia popoháněla Deiru a Raina, kteří rozhodně neměli radost z toho, že musí do deště. Královna vdova se na prahu otočila, její oči sklouzly z Lycvy na Fanreda, pousmála se, trochu smutně, trochu povzbudivě, a pak i ona odešla.
Lycva a Fanred osaměli.
„Ahoj,“ zamávala mu, schválně veselá, aby nedala najevo, jak jí buší srdce a po celém těle jí probíhá zvláštní mravenčení.
„Ty žiješ,“ vydechl.
„Tvým bystrým válečnickým smyslům nic neujde. Ukázalo se, že jsem stejně paličatá jako ty. Sedni si,“ ukázala na křeslo vedle sebe.

*

Všechny instinkty na Fanreda křičely, aby se k ní rozběhl, vzal ji do náručí a už nikdy nepustil. Místo toho došel ke křeslu, trhaně jako loutka, a posadil se. Měl dost času přemýšlet o Briwalových slovech a když mu předchozího dne ranhojič slíbil, že se Lycva uzdraví, rozhodl se, co je třeba udělat.
Jen nečekal, že jakmile se podívá do těch jejích liščích očí, všechno odhodlání ho opustí.
Odkašlal si. „Jak se cítíš?“
„Jako by se mě někdo pokusil otrávit,“ prohlásila a trochu se zavrtěla. Pořád byla bledá a tvář měla strhanou.
„Ale budeš v pořádku.“ Nevěděl, jestli ujišťuje ji nebo sebe.
„Samozřejmě,“ usmála se. „Jen to bude chtít čas.“
Tak do toho, musíš to vyslovit teď, jinak už to neuděláš nikdy. A jestli to neuděláš, nikdy si to neodpustíš.
Zhluboka se nadechl, sebral všechnu odvahu, kterou kdy měl, a řekl: „Kdy budeš moct cestovat?“
Zamrkala a popotáhla si přikrývku, kterou měla kolem ramen. „Nevím, ještě to bude pěkných pár dní trvat. Proč?“
„Protože se musíš co nejdřív vrátit domů. Tady u dvora ti hrozí nebezpečí, kterému tě nemůžu vystavovat ani o chvíli déle, než je nutné. Jakmile ti bude lépe, dám ti vůz a svoje vlastní muže, aby tě doprovodili do Slienny.“
Tak, a řekl to. Nejtěžší měl za sebou, se zbytkem se vypořádá později.
Lycva se zadívala do ohně a dlouho mlčela.
„Posíláš mě pryč kvůli tomu, co jsem ti přiznala tehdy v noci?“
„Proto to není. Vím, že nejsi vrah a že jsi mi to prozradila, abych ti pomohl. Jde mi jen o tvoje bezpečí.“ Zauvažoval, jestli jí říct, že Briwal už stejně všechno ví, ale rozhodl se situaci ještě víc nekomplikovat.
O to se vzápětí postarala Lycva sama.
„V tom případě zůstávám,“ prohlásila.
„Co?“
„Nikam nepojedu. Ještě jsem tu neskončila.“
„Ty jsi mě neposlouchala? Zaútočí na tebe znovu. Tohle ti nestačilo?“ mávl rukou směrem k posteli.
„A tobě?“ zamračila se na něj. „Pokud si pamatuji, potrhal sis stehy, když ses snažil doplazit se sem, a to tebe chtějí zabít ještě víc než mě. Přesto zůstáváš.“
„Já musím.“
„Já také.“
I přes slabost a nemoc byl její výraz neoblomný. Jenže Fanred pořád v uších slyšel její prosby, aby ji neopouštěl. Nikdy předtím nezažil, že by žádala o něco pro sebe, vždycky jen pro druhé. Jen ve chvíli, kdy si myslela, že umírá, se odhodlala o něco poprosit – o to nejmenší, co pro ni kdo mohl udělat.
„Prosím,“ klekl si před její křeslo a vzal ji za ruku. „Prosím, vrať se domů. Když už ne kvůli sobě, tak to udělej pro mě.“
Tvář se jí stáhla. „Ty mě tu nechceš?“
Chtěl jí říct, že nic si nepřeje víc, než aby zůstala. Měl jí zlomit srdce, odmítnout ji tak, aby ji už nikdy ani nenapadlo ho vyhledat. Místo toho sklonil hlavu a vypravil ze sebe:
„Myslel jsem, že umíráš, a nikdy, už nikdy…“ Hlas se mu zlomil.
Položila mu ruku na tvář a donutila ho podívat se na ni. Po tvářích jí stékaly dvě slzy a byla stejně krásná, jako když její tvář viděl ověnčenou světlem v horečnatých snech – a přece ne. Ve svém blouznění ji vnímal jako nějaké nadpozemské zjevení, ale teď cítil její studené prsty na tváři a vdechoval vůni bylinek a medu, a to znamenalo, že je skutečná, je živá, je tady. Dvorské intriky a hrozby odpluly někam daleko, celý jeho svět se náhle scvrknul na bukové listí v dešti, na jeho chytrou, krásnou, smutnou lišku.
Políbil ji.
Ostře se nadechla, jak ji překvapil, ale pak mu vyšla vstříc, něžně a beze spěchu, jako by to byl začátek a ne konec. Dokonce se i trochu usmála.
To ho probralo. Rychle se odtáhl.
„Omlouvám se. Musel jsem. Aspoň jednou…“
„Jen jednou?“ zvedla obočí.
„Sama víš, že to nemůže být. Jednoho dne se budu muset oženit s jinou, a myslím, že ani jeden z nás by se nechtěl dělit.“
„Já vím,“ schoulila se do přikrývky. „Ale zatím nemusíš, nebo ano?“
„Dojde na to brzy.“
„Tak až se to stane, máš můj slib, že se vrátím do Slienny a nebudu stát v cestě. Jenže do té doby nechci marnit víc času. Skála, voda a obloha mě dovedly k tobě, a i když se možná v budoucnu budeme na nějakém rozcestí muset rozdělit, teď můžeme alespoň kousek kráčet společně.“
Nadechoval se, aby namítnul, že o to bolestivější bude loučení, když si náhle uvědomil jednu věc – už nebyl ten mladíček, kterého výhružkami odloučili od jeho první lásky. Vstoupí-li na cestu, kterou Lycva navrhovala, s otevřenýma očima, pak dokáže unést i její konec. Bolest už byla v tuto chvíli nevyhnutelná, ale mohl se vyhnout výčitkám a lítosti.
Proto místo odpovědi vzal její obličej do dlaní, palci setřel její slzy a znovu přitiskl své rty na její. Po nemoci je měla suché a rozpraskané, ale nevyměnil by je ani za tu nejžádoucnější krásku v celé Anlonně. A když mu zajela prsty do vlasů, byl rád, že klečí, protože jinak by se mu dozajista rozklepala kolena.
Potřeboval ji mít blíž, hned. Chytil ji nad lokty a zatáhl. S vyjeknutím sklouzla z křesla a přistála na něm. Dal si dobrý pozor, aby se neuhodila, a i tak zkontroloval, že se jí nic nestalo. Ale ona pro něj měla jen úsměv a další polibek. Obtočil kolem ní paže a tiskl ji k sobě.
Zaslechl nějaký zvuk a oba otočili hlavy ke dveřím. Zahlédli už jen záda a rudý cop, jak mizí do zahrady. Lycva se zasmála, sklouzla tak, aby ležela vedle něj, a opřela si hlavu o jeho rameno. Nějakou dobu leželi bez hnutí.
„Pomůžeš mi do postele, prosím?“ řekla po chvíli.
Nadzvedl a pootočil hlavu, aby na ni viděl. „Už? Ty tedy na nic nečekáš.“
Hravě ho pleskla. „Potřebuju si lehnout, cos myslel? Na to, že ještě včera jsem byla napůl v bezvědomí, toho tropím až dost.“
Přes její protesty ji vzal do náruče a na lůžko ji odnesl. Tam jí urovnal přikrývky, sedl si do uprázdněného křesla po Nevaie a vzal Lycvu za ruku.
„Zůstaneš se mnou, dokud neusnu?“ požádala ho.
Zlehka ji políbil na spánek. Tušil, že tuhle prosbu jí nikdy nebude schopen odmítnout.