Neslibuj to, co nemůžeš splnit

Souhrn: Zatímco Tom se zotavuje z úrazu a snaží se splnit slib, který dal Frances, je kapitán Doyle pověřený neoficiální záchrannou misí.
Poznámka: Odehrává se ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná. Veškerý místopis je zcela fiktivní
Za beta-read děkuji Veveričce
Navazuje na Co jsi zač?
Varování: Opět nic vysloveně explicitního, ale je to Skřivánek a Skřivánek je válečná loď, obsahuje námořnickej potěr

Od střetu se Sokolíkem uplynuly tři dny. Skřivánek zvolna plul směrem k jihozápadu zpět k eskadře admirála Browna. Byla to náročná plavba, která vyžadovala značné zkušenosti a um, a kapitánu Doyleovi scházeli dva zkušení důstojníci, kteří by veleli hlídce. Čerstvý poručík, pan Sandridge, jistě dokázal uspokojivě nahradit jak padlého pana Gladstonea, tak pana Rodgerse, kterému svěřil velení nad Sokolíkem. Už méně si byl kapitán Doyle jistý ohledně mladého pana Colliera.
Pan Collier s panem Aldridgem, který odplul s panem Rodgeresem na Sokolíkovi, přišli na Skřivánka společně krátce po té, co byl uveden do služby. Nebožtík kapitán Pelham si oba mladé muže chválil. Avšak Robertu Doyleovi připadalo, že pan Collier je spíš stínem svého o něco staršího a průbojnějšího přítele. Za jiných okolností by v tom viděl pro mladého důstojníka příležitost ukázat, co v něm opravdu vězí. Avšak nepříznivý vítr a nepřátelské pobřeží číhající za obzorem by mladické chyby nemusely odpustit. Velení třetí směny se tak dočasně ujal první důstojník pan Powell. Však on pan Collier svou šanci dostane.

Tom Martin se probudil. Po kolikáté už? Nebyl si jistý. Tiše zíral do příšeří ošetřovny. Lucerna zavěšená u stropu se pohupovala s pohybem lodi. Slyšel skřípění dubového trupu a dech i chrápání ostatních raněných. Hlava ho pořád bolela jako střep. Alespoň žaludek už se mu neobracel naruby. Pokusil se v závěsném lůžku posadit, ale hned zase klesl zpátky. Potom zaslechl šramot a cupitání bosých nohou. V matném světle lucerny se nad ním objevil pihovatý obličej. Byl mu povědomý. Jméno měl doslova na jazyku, ale mysl ho odmítala poslouchat stejně jako tělo.
„Doktor říkal, že máte ležet,“ zašeptal dětský hlas. Vrzání dřeva o dřevo bodalo v uších. Pak ucítil, jak se ho snaží podepřít drobná ruka, zatímco druhá mu podala cínový hrnek s vodou.
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se pomalu, když se napil. Poslední, co si pořádně vybavoval, byl záblesk z děl té druhé lodi. Pak už měl v hlavě jen tmu, mlhu a zmatek.
„Praštil jste se do hlavy,“ odpověděl plavčík. „Musela to být pěkná šlupka, říkal Ben Harvey. Tři dny jste skoro pořád jenom spal.“
Tři dny! Tomovi to připadalo jako celá věčnost. A potom si vzpomněl.
„Fanny, tys tu byla celou dobu?“ slova mu drhla na jazyku.
„Jenom když nemáme službu,“ zavrtěla hlavou Frances. Seděla na lavici, klátila nohama a neobvykle dlouho mlčela.
„Bála jsem se, že umřete jako pan Gladstone,“ hlesla, avšak její slova se rozplynula v laskavé ospalosti.
Když na konci střední hlídky přišel raněné zkontrolovat doktorův asistent pan Jennings, našel Frances Doyelovou, jak spí stočená do klubíčka pod lavicí, kterou zjevně přistrkala k lůžku pana Martina. Za poslední tři dny ji tak našel už podruhé. Zamračil se a zatřásl jí ramenem.
„Vstávej!“
Rozespale zamžourala do tmy a posadila se.
„Tady nemáš v tuhle denní dobu co dělat!“ hartusil pan Jennings rozmrzele. Prý býval vyhlášeným lékárníkem, ale láska ke karbanu a hrozba vězení pro dlužníky ho nahnaly do náruče námořnictva.
„Když já nechtěla, aby tu byl pan Martin sám,“ zamumlala Frances napůl pro sebe. Pana Jenningse neměla ráda. Možná se vyznal v doktorových mastech a dryácích, ale s lidmi to moc neuměl. S důstojníky jednal uctivě, téměř podlézavě, ale řadovými námořníky pohrdal a býval na ně hrubý.
„Sypej odsud! Než odepnu pásek!“
Nemusel ji pobízet dvakrát. Vystřelila z marodky jak namydlený blesk.
Vběhla rovnou do rukou bocmanova pomocníka Ludlowa, který tahal ranní směnu z hamak. Většina lodníků vyskočila na nohy hned, ale některým se vstávat nechtělo. Takové čekalo nemilosrdné probuzení v podobě pohotového odříznutí, takže spáč k nemalému pobavení svých druhů žuchnul na tvrdé dubové fošny i s hamakou.
„Zase jsi nespala ve svý hamace? Jestli usneš ve službě, zmaluju tě rákoskou, že si tejden nesedneš, a kapitán ti ještě přidá!“ zpražil ji, když ji čapnul za límec vesty. „Upaluj na palubu a koukej vypíglovat všecko mosazný kování, ať se blejská!“
„Aye aye,“ přikývla se zívnutím a odkvačila za zbytkem směny.

Život na palubě Skřivánka se pomalu vracel do starých kolejí a vzácné slunečné dny vystřídala podmračená obloha a dešťové přeháňky. Ranění se zvolna zotavovali. Byla však patrná všeobecná ostražitost a napětí. Kapitán Doyle nechal posádku každý den během první psí hlídky nacvičovat vyhlášení bojové pohotovosti a manipulaci s děly alespoň naprázdno, protože zásoby střelného prachu a kulí nebyly bezedné, a do ráhnoví posílal ty nejspolehlivější muže, aby jim neunikla ani sebemenší rybářská bárka.
Osmého dne pršelo od samého rána. Ze šedivé oblohy šlehaly provazce vytrvalého deště a viditelnost byla vpravdě mizerná. Ben Harvey v těžkém pršiplášti seděl v úponách košové čnělky a očima se snažil proniknout hustou clonou deště. Byl sám. Frances měla průšvih za svoje noční výpravy na marodku a Ludlow se postaral o to, aby si pan Jennings na zatracené plavčíky courající po nocích už nestěžoval. Harvey si přitáhl pršiplášť ke krku.
„Zpropadenej slejvák,“ zavrčel a chystal se spustit z lanoví do koše, když se mu zazdálo, že k němu slabý vítr donesl kovový hlas lodního zvonu. Zpozorněl. Napodruhé už nepochyboval.
„Hej Palubo! Zvon!“ zahalekal.
Na palubě nastal shon a za nedlouho už bylo jasné, že zvon patřil Kentaurovi, dvojpalubníku o čtyřiasedmdesáti dělech. A za ním se z šedé opony vynořila obrovitá silueta stodělového Altairu s admirálským plamencem na vršku hlavního stěžně. Vlajkový signál vyzýval kapitána Doylea, aby se dostavil na palubu vlajkové lodi. Skřivánek se vrátil k eskadře.

Kajuta admirála Jeremyho Browna byla zařízena vcelku jednoduše. Stůl, několik čalouněných židlí, komoda. Jediným kusem nábytku, který do toho celkově strohého prostoru nezapadal, byla prostorná knihovna, která s admirálem Brownem putovala z lodi na loď už od dob, kdy byl teprve velitelem válečné šalupy. Vedle odborných svazků zabývajících se matematikou, navigací, meteorologií, hydrografií nebo astronomií zahrnovala i množství čistě zábavné literatury. Rozečtená kniha ležela dokonce i na stole mezi mapami, rozepsanými dopisy a změtí nejrůznějších lejster, když admirál Brown vyzval kapitána Doyela, aby vstoupil.
„Doyle!“ přivítal ho s obvyklou srdečností. Robert Doyle znal admirála velmi dlouho a za ty dlouhé roky by spočítal na prstech jedné ruky situace, kdy ho viděl skutečně rozzlobeného. Kdo ho neznal, mohl ho snad mít za slabocha, ale kapitán Doyle věděl, že se za tou dobromyslnou tváří skrývá tichá síla.
„Už mě informoval pan Rogers. Je to zatracená situace. Měsíce hlídkujeme v celém Průlivu, a oni nám seberou fregatu přímo pod nosem a nikdo o tom nemá ani ponětí. Štěstí, že jste toho mizeru prokoukli a Sokolík už je zase zpátky v našich rukou. Víno?“
Admirál Brown nabídl Robertu Doyleovi pohár.
„Ano, pane,“ odpověděl kapitán Doyle a upil.
„Podrobnosti se zcela určitě dočtu v hlášení. Doufám, že ztráty nebyly příliš vysoké.“
„Ztratili jsme pana Gladstonea a čtyři další muže,“ odpověděl kapitán Doyle stručně.
Admirál Brown potřásl hlavou.
„Ovšem kapitána Clifforda je škoda. Znáte ho?“ pokračoval konverzačním tónem.
„Neměl jsem tu čest, pane.“
„Líbil by se vám,“ poklepal admirál kapitána Doylea důvěrně po rameni. „Za současné situace nelze očekávat, že by jedna či druhá strana byla nakloněna výměně zajatců.“
Robert Doyle ostražitě vyčkával, kam admirál Brown vlastně míří. Znal ho dost dlouho a dobře na to, aby věděl, že nikdy nic neříká jen tak do větru, i když to tak na první pohled vypadalo.
„Z informací o tom, kde jste se Sokolíkem střetli, máme sice nějaké indicie, kde by mohli kapitána Clifforda a jeho lidi držet, ale záchrannou misi admiralita samozřejmě neschválí. Nelze kvůli jednomu, byť jistě schopnému, kapitánovi zbytečně riskovat další ztráty.“
„Ovšem, pane,“ přitakal kapitán Doyle. Začínalo mu svítat.
„Dám vám volnou ruku, Doyle. Samozřejmě budete dál sledovat pobřeží,“ řekl admirál. Potom odložil pohár vína a dodal: „Snažte se nedostat do maléru.“
„Aye aye, pane.“
Věděl, že pro tenhle úkol písemný rozkaz nedostane.

Během odpolední hlídky měla směna pana Sandridge volno. Ludlow seděl v koutě jejich stolu a potahoval z vyřezávané dýmky, zatímco mladý Harvey se snažil Frances naučit správně uvázat lodní uzel. S dalším neúspěšným pokusem motouz nazlobeně zahodila.
„Pitomej uzel! Nikdy se ho nenaučím,“ zaprskala a nasupeně založila ruce na prsou. Dvojice lodníků sedící na protější straně stolu se zasmála.
Ludlow odložil dýmku.
„Koukej to sebrat,“ houkl na ni. „A nechci slyšet žádný nikdy.“
Frances se zamračila ještě víc, ale seskočila z lavice a natáhla se pro provaz. Moc dobře věděla, že Ludlow odmlouvání trpět nebude.
„Podej mi to,“ vybídl ji Harvey. „A ještě jednou se pořádně dívej.“
Frances nastavila ruku, rukáv košile měla vyhrnutý k lokti, a pozorně sledovala, jak jí Harvey kolem zápěstí váže jednu smyčku za druhou.
„Teď ty,“ vybídl ji a podal jí motouz. Pozice se vyměnily. Teď kůl přestavovala Harveyho ruka. Frances soustředěně krčila čelo, když kolem ní vedla první smyčku. U druhé si zase nebyla jistá. Má ji vést vrchem nebo spodem? Protáhla konec motouzu do jednoho z ok a zatáhla. Čekala, že se smyčka opět rozsype, ale tentokrát se stáhla okolo Harveyho zápěstí.
„Drží!“ zajásala. „Už můžu jít?“
Podívala se tázavě na Ludlowa.
„No jo,“ zavrčel Ludlow a potáhl z dýmky.
Frances stáhla motouz Harveymu z ruky, omotala si ho kolem pasu místo opasku a odběhla.
Ošetřovna se nacházela v podpalubí pod čarou ponoru a po celý den zde panovalo příšeří. Lucerny se mírně komíhaly s pohybem lodi, která zvolna plula svým větším družkám po boku.
Tom Martin seděl v závěsném lůžku a trochu se nudil. Už se cítil lépe, ale nohy ho ještě pořádně neposlouchaly, takže mu doktor Dobbler povolil jen dvě krátké vycházky v doprovodu pana Jenningse denně a jinak stále trval na klidu na lůžku. Za krátkou dobu, co byl na lodi, si nestihl mezi ostatními podporučíky najít přátele, a tak ho mnoho lidí nenavštěvovalo.
Po obědě s ním přišel prohodit pár slov pan Sandridge, ale ten si v boji se Sokolíkem vysloužil povýšení na poručíka a Tom byl v jeho přítomnosti značně nesvůj. Styděl se, že přišel k úrazu takovým hloupým způsobem a nemůže kvůli tomu vykonávat svoje povinnosti.
Jediný, kdo ho na marodce navštěvoval pravidelně, byla Frances Doyleová. Na jiném místě a v jiném čase by v takovém škvrněti sotva viděl přítele. Vždyť byla ještě malé dítě. Navíc holka! Jenže malá fregata měla svá vlastní pravidla. Každý, kdo toho byl schopen, musel přiložit ruku k dílu. Kapitánovu dceru nevyjímaje. Pokud zrovna neměla přidělenou jinou práci, nosila mu na marodku nejčerstvější novinky. Tom měl pocit, že má uši snad úplně všude, ostatně soukromí na palubě fregaty prakticky neexistovalo, a na rozdíl od lodníků ještě neměla takové zábrany se o informace podělit. Když Toma konečně přestala z pouhého přemýšlení bolet hlava, rozhodl se splnit svůj slib, že ji naučí číst.
„Připojili jsme se k eskadře!“ hlásila, sotva se usadila na lavici u jeho lůžka a rozhlédla se po ošetřovně. Pan Jennings byl z dohledu. Nejspíš hrál karty s lodním hospodářem v důstojnické jídelně. Doktor Dobbler přepočítával zásoby různých prášků a pilulek a zdánlivě jim nevěnoval pozornost.
„Chtěla jsem vidět Altair, ale musela jsem pomáhat v kuchyni,“ řekla trochu zklamaně. Natáhla se pro křídu a břidlicovou tabulku, které předchozího dne uložila pod lavici, a podala ji Tomovi. Půjčil jim ji pan Wilkins.
„Prý je obrovská,“ potřásl hlavou Tom. Taky by vlajkovou loď rád viděl. Na tabulku napsal velkými písmeny její jméno.
„Má sto děl. Říkal to bocman Williams,“ přikývla. Tom jí tabulku podal zpátky. Prohlížela si ji a soustředěně se mračila.
„Myslím, že byste měl začít něčím jednodušším, pane Martine,“ ozval se za nimi hlas doktora Dobblera.
Tom slovo smazal a napsal jiné. Frances ho pozorně sledovala.
„To je F!“ vyhrkla, když poznala první písmeno. „Vypadá jako vlajka, když fouká vítr.“
Tom souhlasně kývl a ukázal na další. Frances nakrčila čelo. Snažila si písmeno vybavit.
„A. To vypadá jako ráhno a úpony. Ale chybí mu stěžeň,“ řekla a přikreslila písmenu svislou čáru a oblouček představující neumělý trup lodi. „Dva stěžně a stěh. To je N. Vidlička je Y. F-anny!“
„Teď se můžeš podepsat,“ usmál se Tom, vzal si tabulku a napsal na ni svoje jméno. Nakonec se i on zapojil do vymýšlení, jaké části lodi se které písmeno podobá.
Písmenka se Frances ještě pletla, avšak měsíce života s posádkou fregaty nezapřela a na poli námořního názvosloví Toma předčila. Ještě před pár týdny by se ho dotýkalo, že ho poučuje malé prostořeké pískle, ale ty dny byly dávno pryč a hra jim vydržela skoro až do dalšího zvonu. Frances by ještě pokračovala, ale Tom si začal mnout spánky a oči se mu klížily, takže ji doktor Dobbler nekompromisně vyprovodil z marodky se slovy, že má nechat pana Martina odpočívat.

Nazítří se Skřivánek, opět s téměř plným stavem posádky, protože se na palubu vrátil pan Rodgers s panem Aldridgem, rozloučil se svými většími družkami a s mírným větrem v plachtách, který se během noci stočil a vál od severu, hladce klouzal po šedivé, deštěm zčeřené hladině přímo na východ. Za lepšího počasí a viditelnosti by se Robert Doyle nerozpakoval využít příznivého větru a přiblížit se pobřeží téměř na dohled, ale v hustém dešti, který trval už druhý den, a s mizernou viditelností si držel odstup. Věděl, že déšť nebude trvat věčně.
Skutečně během druhé psí hlídky déšť přešel v mírné mrholení a před setměním ustal úplně. Do rána se pak protivná nízká oblačnost zvedla a Skřivánek měl před sebou řadu vcelku příjemných dní s proměnlivou oblačností, kdy se vždy alespoň na pár hodin denně mezi mraky objevilo slunce a vzduch byl průzračný. Naneštěstí pro něj se však vítr vtipálek opět stočil a vál střídavě od severovýchodu a východu. Malé fregatě nezbývalo než křižovat a posádka měla plné ruce nastavování ráhen a trimování plachet.
Odpolední hlídce velel pan Rodgers s mladým panem Collierem, když se kapitán Doyle zavřel ve své kajutě s prvním důstojníkem panem Powellem. Od setkání s eskadrou a rozhovorem kapitána s admirálem Brownem se tak scházeli každý den a často dlouhé hodiny bádali nad mapami. Nikdy ke svým poradám nepřizvali ani pana Wilkinse, který byl nejdéle sloužícím důstojníkem na palubě, ani ostatní důstojníky. To bylo značně neobvyklé. Robert Doyle si obvykle na tajnůstkářství nepotrpěl.
„Asi se shodneme, že naším cílem je Chéneville,“ pronesl zamyšleně kapitán Doyle a odložil pohár vína na stůl do změti rozložených map a papírů.
„Zdá se to jako nejpravděpodobnější možnost,“ přitakal pan Powell. „Pokud tedy můžeme věřit informacím, které měl admirál Brown.“
Tvářil se poněkud nesouhlasně a upil ze svého poháru.
„Lepší ovšem nemáme, Anthony.“
Kapitán Doyle měl ve tváři neobvykle ustaraný výraz.
„Při vší úctě, pane, nelíbí se mi to.“
„Ani mně se to nelíbí,“ pokýval hlavou kapitán Doyle. Stejně jako jeho první důstojník si příliš dobře uvědomoval rizika záchranné akce. A neúspěch nebyl tím největším. Věděl, proč si admirál Brown vybral zrovna jeho, i když pod jeho velení spadalo několik dalších fregat se schopnými kapitány. A znovuzískání Sokolíka nebylo jediným. Možná to dotáhl na řádného kapitána doslova od píky, ale v očích mnohých bude napořád klukem z rybářské vsi, balík bez původu, jmění nebo známostí. Úspěch by mu mohl přinést uznání, ovšem pád v případě krachu mohl být víc než tvrdý. Posunul mapu s příslušnou částí pobřeží a poklepal prsty na linie přístavu.
„Pokud si dobře pamatuji, otec pana Colliera obchoduje se suknem. Pan Collier v Chéneville i jinde s otcem během obchodních cest často pobýval. Jeho pohled by mohl být užitečný.“
Pan Powell si zamyšleně promnul tvář, ale po chvíli váhání souhlasil, a kapitán Doyle pro mladíka poslal.

Mužstvo se sešlo v podpalubí k večeři. Frances odložila břidlicovou tabulku, na kterou se zkoušela neohrabaně podepsat, a vrhla se na svůj příděl fazolí jako hladový vlk. Starší plavčík Joe jí pohotově tabulku sebral a posměšně se zašklebil.
„Vrať mi to!“ zamračila se a odložila lžíci.
Ben Harvey přestal jíst a zpozorněl. Mladý Joe rád dělal potíže.
Kluk se nehezky zasmál.
„Proč? Myslíš si, že seš něco víc, když se přítelíčkuješ s tím důstojníčkem, Doyleová?“
„Joe, vrať jí to,“ zpražil ho Harvey.
„Tak si pro to pojď, Doyleová.“
Marně se ji Harvey pokoušel zastavit. Seskočila z lavice a natáhla hubené ruce po tabulce. Joe ji však držel vysoko nad hlavou.
„Seš zatracenej mizera a pitomec, Joe!“ zaprskala a vší silou své muší váhy do něj strčila. Kluk se jen trochu zapotácel a zasmál se. Úsměv mu však zmrzl na rtech, když ho popadl za límec bocmanův pomocník Ludlow.
„Vrať to a ztrať se,“ zavrčel.
Kluk schlípl. Ludlowovi se neodporovalo. Neochotně mu tabulku podal a odporoučel se k vedlejšímu stolu, odkud ukazoval neslušná gesta tak, aby ho jeho starší druzi neviděli. Ludlow vrátil tabulku Frances.
„Někam si to schovej, holka.“
Přikývla. Schovala tabulku pod vestu, křídu strčila do kapsy a posadila zpátky ke svému talíři. Chvíli se ozývalo jen mlaskání a klepání dřevěných lžic o hranaté talíře, když promluvil kormidelník Hawkins. Seděl v koutě a i během jídla bafal ze své vyřezávané dýmky.
„Kapitán něco chystá. Zase byl zavřenej s panem Powellem ve svý kajutě skoro celou odpolední hlídku. Vždycky něco chystá, když...“
„Nežvaň!“ zpražil ho Ludlow. Neměl rád tlachání.
„A co chystá?“ zeptala se zvědavě Frances, zatímco doslova vdechla poslední sousto fazolí.
„Ať chystá nebo nechystá. Nám je po tom kulový,“ zavrčel nabroušeně Ludlow.
Frances se ještě nadechovala k další otázce, ale Ludlowův významný pohled další vyptávání utnul. Hawkins na jeho adresu zamumlal pod vousy cosi o nerudném mezulánovi a bohatě si zavdal rumu ředěného vodou půl na půl ze svého cínového hrnku.
Od vedlejšího stolu se ozvala nesourodá směsice obhroublých hlasů s přístavní odrhovačkou. Harvey se k nim v refrénu připojil a za chvíli se přidali i ostatní. Jeden z lodníků z levoboční směny vytáhl oprýskané housličky a Poďobaný Jack z kuchyně, kterému chyběla noha od kolene dolů, bubnoval do rytmu na bubínek z kůzlečí kůže. Frances zasvítily oči. Dokonce i Ludlow se přestal tvářit kysele a připojil se k všeobecnému halasení.

O pár dní později už však nešířil klepy jen Hawkins. Nikdo z mužstva samozřejmě nevěděl nic konkrétního, ale domněnky začaly žít vlastním životem. Poďobaný Jack z kuchyně tvrdil, že jejich cílem je určitě nějaký obchodní konvoj, ze kterého by jim káplo pěkně tučné kořistné, a rozhodně si pořádně namastí kapsy. Snění utnulo, když kapitán Doyle svolal do své kajuty všechny důstojníky včetně kadetů.
„Pánové,“ oslovil všechny přítomné kapitán. „Naším úkolem je osvobodit ze zajetí kapitána Clifforda,“ oznámil a mezi důstojníky to zašumělo. Byl to rozhodně neobvyklý úkol.
„Víme, že kapitána Clifforda drží v přístavní pevnosti v Chéneville...“ ujal se dalšího slova pan Powell.
„Budeme útočit na přístavní pevnost?“ vyhrkl s očima na vrch hlavy mladý pan Fletcher dřív, než ho pan Aldridge stačil umlčet významným dloubnutím do boku.
„Pane Fletchere, naši posádku tvoří necelých dvě stě dvacet mužů a naše boční salva činí všeho všudy tři sta liber, to skutečně není síla, se kterou bychom mohli dobývat přístavní pevnost,“ sjel ho pan Powell nevybíravě. Mládenec zrudl a zadíval se na špičky svých střevíců. Ovšem jeho neopatrná otázka mluvila za všechny přítomné. Kapitán však měl jejich nevyřčené dotazy záhy zodpovědět.
„Naším úkolem skutečně není protivníka citelně ohrozit. Vyšleme na břeh pouze malý oddíl, jehož úkolem bude proniknout do pevnosti, osvobodit zajatce a dostat je ke člunům, aniž by způsobili rozruch. Celé akci bude velet pan Powell. K ruce mu bude pan Collier.“
„Aye aye, pane,“ přitakal mladý muž ochotně. Ostatně s hrubými rysy plánu už byl obeznámen dříve.
„Pan Sandridge bude velet druhému člunu a jeho úkolem bude zajistit bezpečný ústup pana Powella. Skřivánek se v průběhu celé akce bude držet z dohledu. S ohledem na riskantnost celé akce vyberete ještě dnes z mužstva skupinu dobrovolníků,“ pokračoval kapitán Doyle, než poradu rozpustil. „Zbytek plánu upřesníme s ohledem na počasí později. Od Chéneville nás přece jen dělí ještě dobré tři dny plavby.“
Když kapitán Doyle svolal mužstvo, aby si pánové Powell a Sandridge vybrali dobrovolníky, panovala mezi námořníky napjatá nálada. Už se rozkřiklo, že žádný konvoj, a tedy ani kořist, nebudou, a za nehybnými tvářemi námořníků bylo cítit nevyřčené zklamání. Vhodně zvolená slova snad trochu pomohla rozehnat neochotu. Potom se přihlásil bocmanův pomocník Ludlow, a s ním mladý Harvey. Osobní příklad oblíbených členů posádky rozehnala pochyby váhavců a postupně se přidávali další. Nakonec se přihlásilo dobrých dvacet schopných námořníků.

Odhad kapitána Doylea, že se ke Chéneville přiblíží za tři dny, se ukázal jako správný a v polovině druhé psí hlídky se na jihovýchodním obzoru objevila nejasná linie pobřeží. Navíc se zdálo, že jeho smělému plánu počasí přeje. Oblohu po celý den kryly těžké šedé mraky a těsně před setměním se rozpršelo hustým, vytrvalým deštěm. Kapitán Doyle sledoval temnou oblohu bez jediné hvězdy nebo snad záblesku světla měsíce s nečitelným výrazem.
„Ten déšť by vám mohl pomoci, pane Powelle,“ pronesl zamyšleně.
„Mohl by,“ odpověděl pan Powell neméně vážně.
Než se pan Powell vydal ke skupině dobrovolníků, aby zavelel k nalodění do člunů, přátelsky si stiskli ruce.
„Hodně štěstí, Anthony.“
Dvacítka námořníků vyčkávala na poslední rozkazy u brlení. Kolem pravých paží si vzájemně či za pomoci svých druhů, kteří zůstávali na palubě Skřivánka, vázali šátky. Frances s nesmírně vážným výrazem uvazovala šátek na ruku Benu Harveymu a byla neobvykle zamlklá.
„Co se mračíš, děvče?“ usmál se na ni mladý námořník.
„Bene, že se ti nic nestane?“ zašeptala sklíčeně.
Harvey se povzbudivě usmál, poplácal ji po rameni, ale nic neřekl. Věděl, že jsou sliby, které dát nemůže. Nejistě popotáhla.
„Drž nám palce, jo?“
Vážně přikývla a ustaraně krčila čelo. Rty se jí krabatily zadržovaným pláčem. Stejně jako při střetu se Sokolíkem si uvědomovala, že jde o nebezpečnou záležitost, a měla o Harveyho strach.
Potom pan Powell zavelel, námořníci nastoupili do člunů a přes černou hladinu zamířili do noci směrem k pobřeží.
Čluny dávno zmizely ve tmě. Frances sklíčeně seděla v úponách hlavního stěžně a dívala se do noci, zatímco Skřivánek hladce klouzal tmou pryč z dohledu pobřeží. Déšť studil na tvářích.
„Přál bych si jít s nimi,“ ozval se vedle ní hlas Toma Martina. Stál u brlení a i on upíral do tmy upřený pohled. Doktor Dobbler ho z marodky propustil už před pár dny. Frances se na něj zadívala. Když seděla v úponách, hleděla mu téměř zpříma do očí.
„Jsem ráda, že tě pan Powell s sebou nevzal,“ řekla. „Nechci, abys umřel, Tome.“
Poprvé ho oslovila jménem.

Čluny se kýlem zaryly do dna a pan Powell dal povel k vylodění. Dvacet námořníků ozbrojených tesáky, píkami a pistolemi a deset námořních pěšáků s mušketami vyskákalo ze člunů do mělké chladné vody a vytáhlo čluny na břeh.
„Pane Sandridgi, schovejte ty čluny. Poté nám zajistěte ústupovou cestu. Já, pan Collier a čtyři muži se vydáme do přístavu. Pokud se do pěti hodin nevrátíme, považujte akci za neúspěšnou a vraťte se zpět na loď. Je vám to jasné?“
„Aye aye, pane,“ odpověděl pan Sandridge.
Pan Powell se v tlumeném světlě lucerny, než ji zakryli kusem tmavé látky, podíval na své hodinky.
„Dobrá. Mé hodinky ukazují deset hodin a třicet osm minut. Sejdeme se zde ve tři čtvrtě na čtyři.“
Potom se obrátil k námořníkům.
„Chlapi, potřebuju čtyři dobrovolníky. Kdo se hlásí?“
Na to, že se přihlásí Ludlow a mladý Harvey, se mohl spolehnout. Těžko by v mužstvu hledal věrnější duše. Přidal se k nim ještě velký, rozložitý Milligan z levoboční směny a tesařův pomocník Jim Hall. Šestice mužů se vydala do tmy.
Postupovali pomalu. Cesta k Chéneville vedla listnatým lesem. Prodírali se hustým podrostem. Nejednou zakopli o kořen. Tenké haluze je šlehaly do tváří. Byli celí podrápaní a mokří. Milligan polohlasem zaklel, když se zamotal do ostružinových šlahounů, a pan Collier ho zpražil, aby byl zticha.
Lesem se drali vpřed přinejmenším půl hodiny, možná déle. Nakonec se však stromy a keře přece jen rozestoupily a před nimi se objevila kamenitá cesta vedoucí k městské bráně. Teď je čekala ta obtížnější část. Dostat se pokud možno nepozorovaně za městské hradby, aniž by způsobili zbytečný rozruch, a potom proniknout do pevnosti. Z města se ozval kostelní zvon. Odbíjel půl dvanácté v noci.
„Počkáme do půlnoci,“ zašeptal pan Powell. „To by se měly střídat stráže. Potom bychom měli mít dost času, než je začne někdo postrádat.“
Pan Collier souhlasně přikývl.
„Chlapi, žádné pistole. Vyřídíme je hezky potichu,“ obrátil se na čveřici námořníků. Ludlowovi se nebezpečně zablýsklo v očích. S nožem to uměl jako málokdo.
„Aye aye, pane,“ zamručeli souhlasně.
„Harvey a Milligan půjdou se mnou. Pane Colliere, vy s Ludlowem a Hallem si vezměte strážného na pravo.“
Půlhodina do půlnoci se vlekla nekonečně dlouho. Když se konečně ozval hlas kostelního zvonu, vyrazili vpřed. Pan Collier se svými muži překonal cestu v místě, kde se ztrácela ve stínu stromů. Skupina pana Powella se plížila nízkými keři vřesu k bráně.
Stráže si vyměnily pozdrav se střídající dvojicí.
Vyčkávali.
Když kroky odcházejících vojáků splynuly se zvuky nočního města, ozvalo se trojí zavolání sýčka. Muž na pravé straně brány jen heknul, když mu Ludlow zarazil nůž mezi žebra. Druhý nežil o mnoho déle. Milligan ho uškrtil. Potom z nich stáhli uniformy. Jednu si oblékl pan Powell, druhá padla Harveymu. Ludlow otřel nůž do kapesníku.
„Veďte nás, pane Colliere,“ zavelel pan Powell a vydali se do spleti přístavních uliček směrem k pevnosti.

Cela v přístavní pevnosti v Chéneville byla bezútěšným místem. Kamennou podlahu pokrývala chabá vrstva hnijící slámy. Ve stínech se proháněly krysy. Věčnost odměřovalo kapání vody z vlhkého stropu. Nářek a vzdechy vězňů drásaly mysl. Chlapec sotva patnáctiletý se choulil v koutě cely do klubíčka. Třásl se zimou a snad se snažil spát. Muž dřímající opodál zvedl hlavu a zamžoural do tmy. Stáhl ze sebe navlhlou pokrývku prožranou od myší a přešel k chlapci. Zabalil ho do ní. Opatrně se dotkl jeho čela. Bylo rozpálené horečkou. Zdrceně sevřel hlavu v dlaních.
V tom zaslechl zvuky, které sem nepatřily. Kroky! Šramot! A potom chrastění klíče v zámku! Zpozorněl. Krčil se jako zvíře zahnané do kouta a čekal. Těžké dveře vrzly. Objevil se pruh matného světla a v něm tvář vojáka.
Muž se stáhl k chlapci.
„Kapitán Clifford?“ promluvil voják jeho mateřštinou.
„To jsem já,“ vydechl nevěřícně.
Voják překonal těch několik kroků, které je dělily
„Poručík Powell ze Skřivánka. Přišli jsme vás odsud dostat,“ představil se.
„Cože?“
Kapitán Clifford byl zmatený. Ještě před pár minutami byl přesvědčený, že v té špinavé, vlhké díře skončí do konce války. Pokud ho dřív nezabije tyfus nebo horečka.
„Pane, musíme sebou hodit,“ ozval se zpoza dveří mladý hlas.
Pan Powell krátce kývl.
„Můžete chodit, nejste zraněný?“ ptal se starostlivě.
„Jen hladový a rozlámaný. Ale mladý Heyward má horečku.“
„A ostaní?“
„Prvního důstojníka zabila gangréna. Už je to čtyři nebo pět dní. Kam odvedli zbytek posádky, netuším. Rozdělili nás.“
Pan Powell mu pomohl vstát. Potom se ve dveřích objevila rozložitá postava velikého námořníka. Medvědími tlapami zvedl mladého Heywarda do náruče jako nic. Chlapec překvapením vyjekl, ale muž mu zacpal ústa.
„Mlčte, jestli to chcete přežít, mladej pane,“ zavrčel a vynesl ho z cely ven.
Kapitán Clifford se vypotácel v doprovodu pana Powella za nimi. Před celou čekali další dva řadoví námořníci oblečení do cizích uniforem a mladý muž v uniformě podporučíka. Hlídali dva zjevně omráčené strážné.
„Harvey, Ludlow, strčte ty strážné dovnitř! A stáhněte z nich ty kabáty!“ zavelel pan Colllier, když byli všichni venku.
Nemusel námořníkům říkat dvakrát. Ludlow s Harveym s výrazem nesmírného, téměř škodolibého potěšení, strčili omráčené vojáky do cely. Jejich kabáty podal kapitánu Cliffordovi a panu Collierovi. Potom pan Collier otočil klíčem v zámku.
Pan Powell se podíval na hodinky. Ukazovaly za pár minut dvě hodiny ráno. Do času setkání s oddílem pana Sandridge nezbývaly ani dvě hodiny.
„Vypadneme odsud,“ zavelel pan Powell. „Když nás někdo zastaví, budu mluvit já nebo pan Collier. Jestli někdo jiný jen cekne, osobně mu vyrvu jazyk.“
„Jestli nás chytí, jsme stejně mrtví,“ ucedil suše Ludlow. Když je chytí převlečené za vojáky, bez milosti je zastřelí za špionáž.
„Ticho! Jdeme!“

Snad jim štěstí přálo, snad jim nepřátelské uniformy a suverénní vystupování pana Powella poskytly dostatečnou ochranu a podařilo se jim bez úhony dostat za brány pevnosti i městskou bránu. Od kraje lesa už je dělilo snad jen sto yardů, když nad Chéneville zazněl výstřel z děla. Kapitán Clifford ztuhl.
„Vědí o nás!“ hlesl
„Ale ještě nás nemají,“ popadl ho pan Powel za paži. „Honem k lesu!“
Přidali do kroku. Milligan nesoucí nemocného kadeta však začal zaostávat.
Pan Collier se ohlédl.
„Tam jsou!“ ukázal směrem k městu. Z brány se vyrojil početný oddíl vojáků. „Musíme přidat!“
Už byli téměř u prvních stromů, když nocí třeskly první výstřely. Jim Hall klopýtl a zhroutil sek zemi. Harvey se ho pokusil postavit na nohy.
„Nechte ho. Je mrtvý!“ křikl na něj pan Collier, zatímco natáhl kohoutek pistole. Ludlow následoval jeho příkladu. A s ním Ben Harvey. Dají panu Powellovi s Milliganem šanci dostat zajatce do bezpečí! Couvali k lesu. Jeden z pronásledovatelů padl. Kule z Harveyho pistole našla svůj cíl. Druhého dostal pan Collier.
„Už tam skoro jsme!“ volal s nadějí v klase, když dosáhli hranice lesa. Pana Powella s kapitánem Cliffordem a Milliganem už ztratili z dohledu. Mohli jen doufat, že už jsou v relativním bezpečí nočního lesa.
Pak třeskly další výstřely. Pan Collier se zastavil. Ve tváři se mu objevil překvapený výraz.
„Pane!“ vykřikl Harvey. Oddanost mu velela vrhnout se navzdory rozumu zpět. Ludlow ho popadl za paži.
„Tomu už nepomůžeš!“ houkl na něj a vlekl ho do houští.

Déšť ustal a mezi mraky vykoukl nesmělý srpek měsíce. Pan Sandridge se odvážil na okamžik stáhnout tmavou látku ze zakryté lucerny. Podíval se na hodinky. Velká ručička se pohnula od půl směrem ke tři čtvrtě zase o něco blíž. V tom se mu zazdálo, že snad z dálky slyší výstřely. Les na téhle části pobřeží dosahoval téměř k pobřeží, přesto musela ustupující skupina pana Powella překonat úzký pruh pláže, aby se dostali ke člunům. Prozřetelně zformoval své muže a záhy už měl jistotu. Nabili zbraně. Vzdálené štěkání mušket se neslo skrze stromy. A blížilo se. Poslal čtyři námořníky, aby připravili čluny ke spuštění na vodu.
Potom se na kraji lesa objevila postava pana Powella. V těsném sledu za ním běžel prostovlasý muž v kabátě, kerý snad kdysi býval kapitánskou uniformou. Teprve se zpožděním se vynořila rozložitá postava lodníka Milligana s bezvládným tělem chlapce v náručí. A za ním Ludlow s Harveym. Ludlow podpíral klopýtajícího druha.
„Krycí palbu!“ zavelel pan Sandridge.
Muškety námořních pěšáků zahřměly. Daly prchajícím čas.
„Ke člunům! Rychle!“ volal pan Sandridge na pana Powella.
Dva muži od Milligana převzali bezvládné tělo pana Heywarda.
„Kde je pan Collier?“
„Padl. Jim Hall taky,“ odpověděl na otázku pan Powell zadýchaně. „Do člunů! Honem!“
Nejprve naložili pana Heywarda. Potom námořníci pomohli nastoupit kapitánu Cliffordovi.
„Pane, Harvey je zraněný!“ volal Ludlow. Už i oni se dostali za řadu námořních pěšáků, když se Harveymu podlomily nohy.
„Pomozte jim!“ křikl pan Powell. O dalšího muže už nepřijde. Ne když se dostali až sem!
Ludlow se pokusil přítele zvednout. Jeden z námořních pěšáků mu přispěchal na pomoc. Napůl ho vedli, napůl vlekli, ke člunu. Zbylí vojáci ustupovali naposled.
„Spustit čluny na vodu!“
Paže námořníků se opřely do vesel. Byli na vodě. Ale ne v bezpečí! Oba důstojníci vyhlíželi světla luceren z paluby Skřivánka. Obloha na východě bledla.

Ještě panovala tma, když se Skřivánek obrátil zpět k pobřeží. Kapitán Doyle stál na zádi a upřeně sledoval tmavou linii pevniny. Na první pohled působil stejně klidným dojmem, jako by velel soukromé výletní jachtě, ale byl na nohou celou noc a vypil téměř plnou leštěnou konvici kávy, kterou mu Travis připravil. Pan Wilkins se ho jednou či dvakrát velice opatrně zeptal, zda si nechce jít odpočinout, ale kapitán pokaždé jednoznačně odmítl. Zkontroloval hodinky. Do svítání zbývala hodina. Bylo na čase vyrazit na místo setkání. Pokud se mají s kým setkat.
Krátce po druhém zvonu ranní hlídky se z ráhnoví ozvalo zvolání.
Na šedivé hladině se houpaly dva čluny.
„Oni to dokázali!“ zajásal pan Aldridge, ale jeho radost uťal kapitánův ostrý pohled a podle všech zvyklostí vyhlásil všeobecnou pohotovost.
Na palubě fregaty nastal rozruch. O několik minut později už pomáhali na palubu kapitánu Cliffordovi. Mladého Heywarda museli na palubu vytáhnout a hned ho svěřili do péče lodního chirurga doktora Dobblera.
Harvey byl při vědomí, ale v obličeji bílý jako stěna, provizorní obvaz prosakoval krví a rozhodně nebyl s to se dostat na palubu bez pomoci.
Frances se prodrala mezi okounějícími námořníky k zábradlí, právě když Harveyho opatrně vytahovali na palubu. Vytřeštila rozespalé oči.
„Bene!“ vyhrkla. Zadržela ji Tomova ruka. Držel ji, dokud Harveyho neodnesli do podpalubí.
Jako poslední na palubu vystoupili pan Powell s panem Sandridgem. Námořníci je přivítali všeobecně nadšeným pokřikem. Jásot však brzy utichl. Možná zachránili kapitána Clifforda a jednoho jeho kadeta, ale byl to úspěch s hořkou pachutí. Životy dvou mužů vyměnili za život mladého pana Colliera a tesařova pomocníka Jima Halla. Ten den panovala v mužstvu i na kadetské ubikaci chmurná nálada.