Drahý kapitáne

Souhrn: Pomsta chutná nejlépe za studena. I když ji za vás provede někdo jiný. A Frances netuší, že se kolem ní stahují sítě komplotu...
Varování: Konzumace alkoholu
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná. Veškerý místopis je taktéž fiktivní. Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní verzi Francouzštiny.
Opět narážím na limity Češtiny a v přímé řeči v přítomnosti neinformovaných postav používám ohledně Frances mužský rod.
Volně navazuje na Úskalí společenského života. Pojďte se podívat na ples. Ples potřebuje propagaci. Jsou tam dámy a pánové všeho druhu a hlavně oficíři!

Ti tři se sešli v hostinci U Zlaté lilie v Côteverte. Elegantní černovlasý muž, oblečený do uniformy námořního kapitána z modrého sukna s červenými manžetami a zlatým lemováním, seděl v čele stolu, upíjel víno z poháru a sledoval své dva společníky pronikavýma černýma očima.
První byl vyhublý pobledlý chlapík v černém kabátě s bílou vázankou s výrazem i postavou pavouka. Jeho druh s kulatým růžolícím obličejem oděný do zeleného sukna, kterému se pod kabátem a vestou trochu rýsovalo blahobytné bříško, působil zcela tuctovým dojmem průměrného obchodníka. Ovšem muž v kapitánské uniformě se nenechal zmást a ani na okamžik nepochyboval o tom, který z těch dvou je nebezpečnější.
„Prý pro nás máte nějakou práci, kapitáne,“ řekl ten zeleném a přihnul si ze svého poháru.
Kapitán přimhouřil oči a nenápadně přikývl.
„Vaším úkolem bude se postarat o jednoho kapitána.“
„O řadového kapitána? Poslyšte, Bertrande, my nejsme obyčejní nájemní vrazi,“ ozval se odmítavě pavouk.
„Ale rozhodně se vraždy neštítíte, že, Barreau? Můžete to brát jako službu vlasti,“ protáhl kapitán Bertrand a položil na stůl naditý váček s penězi. Nevěděl, jestli je to jeho skutečné jméno, ale na veřejnosti pod ním vystupoval a byl mu tak představen. „Ten člověk nám zatápí už dost dlouho.“
„Nám? Nebo vám?“ opáčil Barreau. „Všichni vědí, jak jste přišel o Nemesis, že, Fabiene.“
Jeho druh v zeleném sukně se uchechtl.
„O koho jde?“ zeptal se Fabien zdánlivě lhostejně.
„Jeho jméno je Doyle. Pokud je mi známo, velí na dvaatřicetidělové fregatě Skřivánek.“
„To je ten samý člověk, který překazil plány admirála Pélissiera?“ vložil se hovoru Barreau. Jméno kapitána mu nic neříkalo, ale o té lodi už slyšel nejen ve spojitosti s Bertrandovým zajetím.
„Říkal jsem vám, že jde o službu vlasti,“ ušklíbl se kapitán Bertrand. „Předpokládám, pánové, že to vyřídíte ve vší tichosti a bez zbytečných svědků. Kdyby se rozkřiklo, že zabíjíme nepřátelské důstojníky v posteli, nevypadalo by to moc dobře.“
„Co o tom Doyleovi víte?“ zeptal se Fabien.
„Je to takový malý, hubený zrzek. Na pravé tváři má jizvu. A pokud si pamatuji, tak trochu kulhá. Toho si nespletete.“
Kapitán Bertrand se na okamžik odmlčel a pak dodal:
„A nepodceňujte ho. Mečem se sice ohání jako venkovský balík, ale je zákeřný jako had. Víc si určitě zjistíte sami, pánové. Ostatně to je vaše práce,“ ušklíbl se a pozvedl pohár.
S trochou štěstí do pár týdnů kapitán Doyle už nikomu vrásky dělat nebude.

Slečna Margarete Hughesová vstala brzy. Už několik dní nemohla po ránu pořádně dospat. Trápila se. Mladý muž, ve kterém našla zalíbení na plese v domě pana a paní Miltonových, jistý kapitán Doyle z námořnictva, s ní tehdy stihl prohodit sotva pár slov a zdálo se takřka nemožné, že by se mohli, čistě náhodou samozřejmě, setkat znovu. Ani její drahá sestřenka Rosemary jí nebyla v jejím soužení oporou. Kdykoliv se jí pokusila svěřit, nenechala na nebohém kapitánovi nit suchou. Ó bože, jak ta byla povrchní! Neustále poukazovala na kapitánovy zjevné fyzické nedostatky. Ale Margarete nezajímala tělesná krása. Vždyť k té nehezké jizvě přišel v boji za krále a vlast. Zcela určitě to byl nesmírně statečný člověk. A také velice roztomilý. Jak se červenal! Určitě se za tím nepěkným zevnějškem skrývala citlivá duše.
Margarete si povzdechla a usedla k psacímu stolu u okna. Nemůže-li spoléhat na náhodu, pokusí se kapitána Doylea kontaktovat sama. Ze zásuvky vyndala arch dopisního papíru, hrot brku smočila v kalamáři a zamyšleně hleděla z okna. Sněžilo a velké, těžké sněhové vločky tvořily na okně bílou krajku. Jak by měla kapitána Doylea oslovit?

Drahý kapitáne…

Nene. Vždyť se sotva znali. Tohle by mohlo být považováno za příliš důvěrné.

Pozdravy kapitánu Doyleovi

To znělo příliš oficiálně, téměř odměřeně. Margarete si v hlubokém zamyšlení mimoděk hryzala rty. To je ono!

Vřelé pozdravy kapitánu Doyleovi…

Ustala v psaní a přemýšlela, jak by měla pokračovat. Vždyť to bylo takřka neslýchané, aby slušně vychovaná mladá dáma z dobré rodiny psala cizímu mladému muži, se kterým se sotva znala. Co když si o ní kapitán pomyslí, že se chová nepřístojně a bude ji považovat za ženu poněkud volných mravů?

Omluvte, prosím, mou troufalost Vás oslovit tímto způsobem…

O notnou chvíli a nemálo urputného přemýšlení později odložila brk, a když inkoust zaschl, pečlivě jej složila, nadepsala úhledným rukopisem a zapečetila. Když si pospíší, odejde ještě ranní poštou.

Dostat se do nepřátelského přístavu pod falešnými jmény a s falešnými doklady nebylo pro Fabiena s Barreauem tak obtížné, jak se mohlo na první či druhý pohled zdát. Nedělali to poprvé a měli své kontakty, především mezi pašeráky. Fabien se vydával za zámožného obchodníka s  exotickým zbožím, který se po letech pobytu v cizině vrací domů, a Barreau vystupoval jako jeho sekretář. Najali si pokoj v hostinci U Koruny a zahájili pátrání po svém cíli.
Vytáhnout informace z námořníků bylo až uboze snadné. Za panáka rumu nebo pálenky se ochotně rozpovídali a mezi bohapustým tlacháním a opěvováním husarských kousků zjevně oblíbeného důstojníka zachytili i užitečné informace.
Skřivánek připlul do Summertonu před dvěma týdny. Je v loděnici v suchém doku. Děkujeme za optání. Jak dlouho tam bude? To lodníci nevěděli. Od jednoho obzvlášť upovídaného chlapíka zjistili, že kapitán Doyle bydlí někde v pronajatém bytě nebo snad pokoji na kraji přístavní čtvrti. Fabien tomu muži zaplatil další rundu. Víc z něj nedostali, ale dozvěděli se toho dost, aby se měli od čeho odrazit.

Nekonečné dohady se správcem loděnice Frances zmáhaly. Ten starý, ginem nasáklý vydřiduch nehnul ani prstem a nepustil ani sáh lana nebo dřevěnou třísku navíc, pokud mu doslova nedýchala za krk. A Skřivánek byl po letech na mořích celého světa v opravdu žalostném stavu.
Za normálních okolností by alespoň část těch nepříjemných povinností svěřila navigačnímu a prvnímu důstojníkovi, ale po fiasku s panem Whitfieldem jí ještě nového prvního důstojníka nepřidělili, a nebohý starý pan Wilkins ulehl s těžkou chřipkou a nebylo jisté, zda se z toho vůbec vykřeše. A tak celé dny trávila od rána do večera v docích a osobně dohlížela na průběh oprav.
Toho večera se vracela do domu paní Potterové obzvlášť pozdě. Nebyla spokojená s odvedenou prací, zdržela se až do tmy a potom ještě zašla s pány Sullivanem a Keithem na večeři ke Krakatici. Společnost starých spoluplavců a přátel jí zvedly náladu a o nemálo veselých přípitků později se rozcházeli v dobrém rozmaru.
Paní Potterová už čekala ve dveřích, jak bylo jejím dobrým zvykem. Založila ruce v bok.
„No to je dost! Víte kolik je hodin, kapitáne!?“ spustila.
Frances téměř provokativně vytáhla své kapesní hodinky.
„Je přesně jedenáct hodin a třináct minut,“ odpověděla. Střapatý, ušatý vořech jí způsobně seděl u levé nohy.
Paní Potterová nesouhlasně našpulila rty.
„Že se nestydíte, takhle se courat po nocích.“
„Při vší úctě, madam, nejsem žáček z jednotřídky, abyste mi hlídala večerku,“ odbyla ji Frances a s vořechem v patách zamířila ke schodišti.
Ubytování Frances po jejím návratu ze západních kolonií doporučil admirál Farrel osobně. Pamatoval ho ještě z dob, kdy sám býval mladým důstojníkem často bez větších finančních prostředků. Tehdy byl domácím ještě starý pan Potter a paní Potterová byla mladým děvčetem. Život z ní udělal zapšklou, hašteřivou ženštinu. Rozhodně nesouhlasila s přemírou pití nebo nedejbože ještě horšími prohřešky proti dobrým mravům. Ale jinak to byla poctivá žena, která si potrpěla na pořádek, a Frances se mohla spolehnout, že najde vždy čistě povlečenou postel a v pokoji nebudou blechy, vši ani jiná obtížná havěť, což se dalo říci jen o málokterém ubytování ve městě, a tak její pravidelné hartusení brala jako nutnou nepříjemnost.
Paní Potterová si ještě zamumlala cosi o zhýralých mladých důstojnících, ale nahlas neřekla nic a zavřela vchodové dveře. Tmavé postavy postávající ve stínech na protější straně ulice si nevšimla.

Barreau sundal těžký zimní plášť, oklepal z něj sníh a pověsil ho na háček u dveří jejich pokoje. Trojrohý klobouk odložil na komodu.
„Tak co?“ zeptal se ho jeho společník, který seděl v houpacím křesle v rohu místnosti a kouřil doutník.
„Dneska jsem tam mrznul skoro jedenáct hodin. Jedenáct! Ten kripl má tu zatracenou loď snad místo milenky,“ zavrčel Barreau. „Dnes tedy zašel se dvěma dalšími důstojníky do hostince U Krakatice a vorvaně. Zdrželi se tam asi tři hodiny. Ale jinak je to skrz naskrz divný patron,“ předkládal Barreau svá pozorování, zatímco si z karafy nalil plný pohár vína.
„Sledujeme ho už pět dní a za celou dobu nezašel do karetního klubu. Podle všeho poslední dva roky strávil na moři, ale co je ve městě, nevyhledal dámskou společnost.“
„Třeba je sodomita,“ pronesl zamyšleně Fabien. „Nalijte mi také víno, Barreau.“
„Proč ho prostě nevyřídíme někde v temný uličce? Takových mordů se stávají stovky, možná tisíce.“
Fabien zavrtěl hlavou.
„Najdou tělo, bude se to vyšetřovat… Navíc s ním všude chodí ten čokl. To chce něco rafinovanějšího. Musíme o něm zjistit víc.“
Druhý den ráno si Fabien v kavárně pana Bralowa, která se nacházela naproti bytu kapitána Doylea, objednal plněný koláček a horkou kávu. Usadil se ke stolečku hned u okna a zpoza rozložených novin pozoroval dění na ulici a poslouchal cvrkot. Kapitán už zase dávno odešel i s tím svým vořechem a Barreau se vydal obezřetně za ním.
Právě otočil stránku s ohláškami, když si všiml poslíčka, jak klepe na dveře, a když mu nikdo neotevíral, položil dopis, který nesl, na zápraží a odběhl. Fabien odložil noviny i nedopitý šálek kávy a vyběhl z kavárny. Rozhlédl se po ulici, ale tuctovému obchodníkovi nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Sebral dopis. Byl nadepsaný mimořádně úhledným, velmi pravděpodobně ženským rukopisem. Tak přece! S otevřením psaníčka počká, až se večer vrátí Barreau. Zatím si dopije svou kávu.
„Dnes našemu kapitánovi přišel dopis,“ spustil Fabien, když se po večeři uchýlili do soukromí svého pokoje. Rozlomil pečeť a začetl se. Rozhodně dopis psala žena. Podal list svému druhovi.
„Zdá se, že má ctitelku. Jakousi slečnu Hughesovou.“
Barreau si psaní zběžně přečetl.
„Možná bychom mohli o té dámě zjistit víc,“ navrhl. Zatím si nebyl jistý, jak jim to pomůže splnit jejich úkol, ale sledování mladé ženy mu v tuto chvíli připadalo jako nepoměrně příjemnější činnost, než mnohahodinové mrznutí v okolí loděnice.
Zjistit, že slečna Margarete Hughesová je ve městě pouze na sezónu a společně se svou sestřenicí slečnou Rosemary Daviesovou přebývají v domě jejího strýce, nebylo obtížné. A když Fabien podplatil jednoho ze sluhů, zjistil ještě víc. Otcem té mladé dámy je jistý velkostatkář od Crickfordu, který má ještě dvě další děti. Staršího syna Edwarda, který svou sestru nade vše zbožňuje, a mladší dceru, která ještě nebyla uvedena do společnosti.
V myslích obou agentů se začal rodit plán.

Odpověď slečně Hughesové přišla o několik dní později s ranní poštou. Když si psaní odnášela do svého pokoje jako největší poklad pod sluncem, pronásledoval ji starostlivý pohled její sestřenice. Margarete ho však nevnímala. Zavřela za sebou dveře, usedla za psací stůl a nedočkavě dopis otevřela.

Drahá slečno Hughesová…

Stálo hned v první větě. Následovala kapitánova omluva, že je možná snad až příliš důvěrný, ale že strávil tolik času na moři, že si není jist svou společenskou obratností. Následovalo několik společensky přijatelných poznámek a velice zdvořilý, téměř nesmělý dotaz, zdali by mohl slečně psát i nadále. Už opravdu velice dlouho zde nebyl nikdo, kdo by očekával jeho dopisy.
Přečetla si list ještě několikrát. Cítila jak jí tváře planou vzrušením. Kapitán Doyle jí odpověděl! Tak přece jen mu nebyla zcela lhostejná, jak se jí snažila namluvit sestřenka Rosie! Vzala papír a brk a pustila se do psaní odpovědi.

Drahý kapitáne Doyle…

Může napsat „drahý“? Ale kapitán ji odlovil „drahá slečno“. Jistě jí její důvěrnost odpustí.
Když se dopoledne vydali společně s Rosmary a panem a paní Daviesovými na procházku do parku, téměř nevnímala strýčkův nadšený výklad. Obsahoval jistě mnoho důležitých a zajímavých údajů o historii, jak bývalo jeho dobrým zvykem, Margarete však najednou připadaly naprosto nepodstatné a zasněně pozorovala kachny a čírky v zimním šatu, plující po jezírku.
„Maggie…“ pronikl k ní mlhou zasnění hlas její sestřenice. „Maggie, jsi v pořádku? Celý den jsi zamlklá. Nemáš horečku? Úplně ti hoří tváře,“ vyptávala se starostlivě.
„Cítím se dobře,“ odpověděla stále poněkud nepřítomně, ale zavěsila se do ní. Přemýšlela, jestli se sestřence svěřit. Přece jen její názor na kapitána Doylea nebyl zrovna lichotivý. Nakonec se však odhodlala.
„Rosie,“ naklonila se ke své sestřenici. „Musím ti něco říct, ale musíš mi slíbit, že to nikomu nepovíš.“
Rosemary pohlédla Margarete o očí.
„Maggie, tak co mi chceš říct?“
„Nejdřív slib, že to nikomu neřekneš.“
Rosemary si povzdechla. Byla zvědavá, co má její sestřenice na srdci.
„Tak dobře. Slibuju,“ přikývla.
Margarete se opatrně rozhlédla.
Pan a paní Daviesovi šli o dobrých deset nebo i víc kroků před nimi. Pan Davies své ženě zrovna vycházkovou holí ukazoval rozložitý dub a nadšeně vykládal o jeho bezesporu nemalém historickém významu.
„Napsal mi kapitán Doyle,“ pošeptala vzrušeně své sestřenici.
Rosemary vytřeštila oči.
„Tedy nejdřív jsem mu napsala sama. A on mi odpověděl a byl nesmírně pozorný,“ pokrčovala Margarete potichu.
„Ale Maggie, to se přece nesluší!“ odpověděla Rosemary zděšeně a zakryla si ústa dlaní. „Vždyť ho skoro vůbec neznáme. Co o něm vlastně víš? Co když je hrubián nebo karbaník?“
„Ty v něm hned vidíš jen to nejhorší!“ zaškaredila se Margarete. „Mluvila bys takhle o panu Miltonovi? Nebo o tom pěkném důstojníkovi, co jsi s ním taky tancovala? Říkáš to jenom proto, že není zrovna krasavec. Psal mi, že posledních několik let strávil na moři. V Západních koloniích a bůhvíkde všude ještě. A nikoho už nemá. To musí být strašné, nemít nikoho, kdo by se o něj strachoval,“ rozpovídala se. Ona se o něj rozhodně strachovat bude, namlouvala si Margarete.
Rosemary sestřenku pozorně poslouchala, tvářila se chápavě a soucitně, ale ve skutečnosti se jí Margaretin popis vysněného kapitána vůbec nezamlouval.

Fabien s Barreauem seděli v koutě lokálu U Koruny. Fabien se znechuceně vrtal v lojovém pudinku. Nechápal, jak něco tak odporného může někdo s chutí pozřít. Ovšem hostinský trval na tom, že to je vrchol kulinářského umění jeho ženy. Upřímně toho muže litoval. Barreau si prozřetelně vyžádal zbytek hovězího z předchozího dne.
„Zdá se, že se naše rybička chytila,“ utrousil spokojeně Fabien a podal Barreauovi dopis, který odpoledne přinesl vytáhlý poslíček.
„Nechápu, co na našem drahém kapitánovi ta mladá dáma vidí,“ ušklíbl se Barreau, když dopis dočetl a odložil.
„Ženy mají různé chutě, Barreau. Ostatně my také, že?“ zasmál se Fabien. „Hlavní je, že si touží se svým kapitánem psát i nadále. Teď už můžeme jen čekat, až se to donese k jejímu otci. Nebo lépe bratrovi. Ti jistě nebudou nadšeni, že jí plete hlavu nějaký obyčejný námořník. Mladý pan Hughes by mohl chtít žádat zadostiučinění. Ale teď pojďme vymyslet, co náš kapitán své vyvolené odpoví.“
Nechali si přinést karafu se silným vínem a pustili se do díla. Nazítří obratem poslíček spěchal s listem pro slečnu Hughesovou do domu pana Daviese a ona ho již netrpělivě vyhlížela.

Slečna Rosemary Daviesová si o svou drahou sestřenku Margarete dělala nemalé starosti. Ten zrzavý, kulhavý kapitán z plesu jí úplně popletl hlavu. Chodila jako tělo bez duše a neustále mu psala stále obsáhlejší dopisy. Rosemary se ten člověk vůbec nezamlouval. Vždyť jí to říkala už na plese. Ale Maragarete byla jako slepá a Rosemary přemýšlela, co by vlastně měla udělat. Vždyť se vůbec neslušelo, aby si mladá dáma z dobré rodiny psala s úplně cizím člověkem. Dokonce s mužem!
Rosemary byla přesvědčená, že ten člověk jenom bídně zneužívá Margaretiny nesmírné dobroty a naivity a určitě to s ní nemyslí upřímně. Snažila se to Margarete několikrát citlivě sdělit, ale sestřenka ji odmítala poslouchat. Rosemary si utrápeně povzdechla. Usedla k psacímu stolu, připravila si papír, inkoust a naostřila brk.

Drahý bratranče

Začala psát. Pak se na okamžik zarazila. Slíbila přece, že Margaretino tajemství nikomu neřekne. Ale co když to zajde ještě dál a rozhodne se s tím strašným člověkem sejít? Nebo dokonce utéct? To by byla ovšem naprostá hrůza a skandál. Je její povinností ochránit dobrou pověst své drahé sestřenky za každou cenu. I za cenu porušení slibu.

Posílám vřelé pozdravy a doufám, že se Vám i Vašemu otci a matce daří dobře. Taktéž doufám, že i drahá Charlotte se těší pevnému zdraví. Bohužel Vám musím s nesmírnou lítostí sdělit, že během našeho pobytu v Summertonu Vaše drahá sestra Margarete začala udržovat nevhodné styky s jistým kapitánem Doylem…

Připojila stručný popis kapitána i celé té nešťastné záležitosti, potom dopis složila a přiložila k ostatní poště, která čekala na odeslání. Necítila se dobře, že svou sestřenku takto zrazuje, ale neviděla jiné východisko, pokud nechce, aby se Margarete úplně společensky znemožnila.

„Kola se točí, Barreau!“ hlásil takřka rozjařeně Fabien a nalil svému druhovi víno z karafy. Temně červená tekutina se třpytila ve světle praskajícího krbu.
„Pan Hughes prý zuří a mladý pan Edward, ten je úplně nepříčetný. Myslím, že si můžeme připít. Rozhodně jsme na dobré cestě.“
„Neříká se: ‚Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil?“ pozvedl Barreau obočí. „Co když Hughes Doylea nevyzve? A i když ano, pořád ho může Doyle porazit.“
„Edward Hughes je údajně vynikající šermíř. A vsadím svůj týdenní příjem, že Doylea vyzve. A my už za pár dní budeme na rychlé pašerácké lodi zpátky do Côteverte. Kapitán Bertrand bude mít svou pomstu, my své zlato a páni admirálové o jednu osinu v zadku méně.“
Barreau se stále tvářil pochybovačně. Fabienův plán byl promyšlený jako vždy, samozřejmě, ale připadal mu zbytečně složitý. Kdyby to záviselo na něm, dávno by Doyleovi prostě podřízl krk někde v temné uličce a tělo hodil do řeky nebo do moře. Nemrzl by celé hodiny u loděnic nebo před přístavní knajpou, ani by nemusel sledovat zamilovanou slečnu, která byla sice možná celkem pěkná, ale jinak skrz naskrz hloupá a naivní.

Admirál Farrel se probíral neubývajícím stohem hlášení, když se ozvalo opatrné zaklepání.
„Vstupte!“ zvolal a odložil arch papíru hustě pospaný drobným písmem kapitána Talbota z Pegasu. Jako obvykle bylo jeho hlášení neuvěřitelně podrobné a až únavně rozvláčné. Ten člověk se měl dát na kariéru novináře nebo romanopisce a ne k námořnictvu.
Do pracovny vstoupil jeho viditelně nervózní sekretář ve vypulírovaném kabátě.
„Pane, na chodbě čeká jakýsi pán a žádá, abyste ho okamžitě přijal. Zdá se neuvěřitelně rozčilený a prý neodejde, dokud ho nevyslechnete.“
Admirál Farrel se tvářil zcela nečitelně.
„A co je to za pána, Noble?“ zeptal se lhostejným hlasem.
„Představil se jako pan Hughes. Vlastní statek a značně výnosné pozemky někde u Crickfordu,“ odpověděl sekretář a mnul si upocené dlaně.
Admirál Farrel si povzdechl. Neměl čas ani náladu na nějakého statkáře, který po něm chce bůhvíco vlastně.
„Proboha, Noble, vyprovoďte ho ven.“
„Samozřejmě, pane,“ hlesl sekretář a vycouval z pracovny. Vzápětí se ozval čísi značně pobouřený hlas a za okamžik se Noble vrátil.
„Prosím za prominutí, pane, ale ten pán trvá na tom, že s vámi musí mluvit okamžitě,“ pronesl ještě o něco nervózněji.
„No tak mu řekněte, ať vstoupí,“ rezignoval admirál. Možná bude rychlejší toho muže vyslechnout, než si posílat odmítavé vzkazy po nejistém sekretáři.
Netrvalo dlouho a do pracovny se nahrnul muž středního věku v elegantním kabátě, hedvábných punčochách a s bíle napudrovanou parukou. V obličeji byl celý brunátný.
Admirál se neobtěžoval vstát, pouze založil ruce na leštěné desce stolu a sledoval toho pána svýma chytrýma očima.
„Mám dojem, že by se slušelo, kdybyste se představil, pane,“ pronesl líně.
„Jsem Hughes. Charles Hughes,“ utrhl se netrpělivě pán.
Teprve nyní admirál vstal.
„A jak vám mohu být nápomocen, pane Hughesi?“ zeptal se.
Pan Hughes se zhluboka nadechl a spustil s energií boční salvy trojpalubníku:
„Podívejte, admirále, měl byste si tu udělat pořádek! Hlavně mezi svými důstojníky. To teda! Jeden váš kapitán, nějaký Doyle nebo jak se ten zatracený chlap jmenuje, úplně popletl hlavu mojí dceři. To já teda nedopustím! Mně nějaký bezvýznamný kapitán za dcerou brousit nebude a vy to zařídíte! Třeba ho suspendujte nebo pošlete do kolonií nebo…“
Admirál Farrel dál tu slovní průtrž příliš nevnímal. Zarazil se u jména onoho zlotřilého důstojníka, který se dopustil toho hanebného činu. Měl co dělat, aby zachoval zcela kamennou tvář. Téměř neznatelně pozvedl obočí. Popravdě si nebyl jistý, jestli se nepřeslechl.
„Promiňte, ale říkal jste Doyle?“ zeptal se.
„Kapitán Doyle, přesně tak!“ potvrdil pan Hughes, už poněkud klidnější. Snad dospěl k závěru, že jeho žádost bude vyslyšena.
Admirál pozvedl obočí ještě o nepatrný kousek výš. Znal Doyleovou už víc než deset let a obvinění, která na její adresu z úst pana Hughese padala, byla až neuvěřitelně absurdní. Doyleová snad byla poněkud neukázněná a vznětlivá, ale tento konkrétní druh afér se jí z pochopitelných důvodů vyhýbal širokým obloukem. Admirál Farrel si odkašlal.
„Při vší úctě, pane Hughesi, nejsem si jist, jak bych vám mohl být nápomocen. Soukromý život mých důstojníků nespadá pod mé kompetence, pokud nijak nenarušuje plnění jejich povinností. A troufám si tvrdit, že zrovna kapitán Doyle své povinnosti nikterak nezanedbává.“
Pan Hughes se nafoukl jako bojový kohout, zbrunátněl ještě víc a zjevně se chystal spustit další litanii. Admirál Farrel ho však rázně uťal.
„Domnívám se, že máte-li nějaký spor s kapitánem Doylem, bylo by nejvhodnější pokusit se ho vyjasnit přímo s ním osobně. Noble, vyprovoďte pana Hughese, buďte tak laskav,“ obrátil se na sekretáře, který po celou dobu jednání stál u dveří a tvářil se neviditelně.
Když za panem Hughesem zapadly dveře, nalil si admirál z karafy silný koňak. Byl si téměř naprosto jistý, že musí jít o nějaké nešťastné nedorozumění, ale přesto usoudil, že by měl zjistit, do čeho se to Dolyeová zase namočila. Jako by nestačila ta mrzutá záležitost s panem Whitfieldem. Rozhodl se, že hned zítra pro ni pošle.

V hostinci U Krakatice a vorvaně bylo toho večera rušno. Snad proto, že od samého rána foukal nepříjemně vlezlý severozápadní vítr a s sebou přinesl těžký mokrý sníh. Sešla se tu pestrá společnost obchodníků, měšťanů, námořních důstojníků a dokonce se zde mihla i karmínová červeň armádní uniformy.
Frances s pány Sullivanem a Keithem seděli u svého oblíbeného stolu v rohu. Povečeřeli velice chutné skopové a nyní už před nimi stála pouze lahev těžkého vína. Francesin malý, střapatý vořech ležel pod stolem a spokojeně ohlodával zbytky masa z kosti, kterou mu hodila.
Tři námořní důstojníci se zrovna halasně smáli veselé historce, kterou jim s náležitě teatrálním přednesem vyprávěl pan Sullivan, když do hostince vstoupil další host.
Mladý, elegantně oblečený muž s krátce střiženými kučeravými vlasy podle poslední módy se rozhlédl po lokále, o výčep ani nezavadil pohledem a s odhodlaným výrazem ve tváři zamířil přímo ke stolu v rohu.
„Kapitán Doyle?“ zeptal se ten mladý muž chladně.
Smích ustal, jako když utne. Pes pod stolem pustil kost a srst na hřbetě se mu naježila.
Frances se podívala na příchozího.
„To jsem já. A vy jste?“ zeptala se. Ještě nikdy se s tím mladým mužem nesetkala.
Místo odpovědi ji však pouze udeřil rukavicí do tváře.
„To je za mou sestru!“ ucedil skrze zuby.
Lokál ztichl. Frances na okamžik ztuhla a poté vstala a podívala se muži zpříma do očí. Její společníci napjatě vyčkávali.
„Obávám se, že vám nerozumím, pane. Neznám vás a ani vaši sestru,“ odpověděla pomalu. Výzva byla zřejmá, ale Frances vůbec netušila, čím toho neznámého mladého muže tak popudila.
„Nejsem s vámi v žádném sporu.“
„Odmítáte se bít, pane?“ zeptal se útočně. „Myslel jsem, že jste důstojník a gentleman. Ne zbabělá sketa.“
To už stáli na nohou i pan Keith s panem Sullivanem.
Frances nebezpečně přimhouřila oči. Nestála o to zbytečně prolévat krev, ale nařčení ze zbabělosti nemohla nechat bez odpovědi.
„Kdy a kde?“ zeptala se odměřeně.
„Čekám vás s mečem zítra za úsvitu za východní branou,“ odpověděl muž, otočil se na podpatku a odkráčel středem. Frances ho nevěřícně sledovala.
„Co to mělo, u všech čertů, znamenat?“ ulevil si po chvíli pan Keith.
„To by mě také zajímalo,“ odpověděla prázdným hlasem.
„Budete se s ním bít, madam?“ zeptal se Sullivan.
„Zjevně mi nic jiného nezbývá. Jinak ten hejsek ještě začne rozhlašovat, že královští důstojníci jsou zbabělci. Georgi,“ obrátila se na Sullivana. „Mohu vás požádat, jestli byste mi nešel za sekundanta?“
„Samozřejmě, madam,“ odpověděl ochotně, ale poněkud zaraženě. Takový vývoj večera nikdo z nich neočekával. Potom Frances u hostinského objednala sýr, chléb a to nejlepší pití, které ve sklepě najde. Jestli to má být poslední večer, tak ať stojí za to.
Do domu paní Potterové dorazila až dlouho po půlnoci.
Ráno vstala ještě za hluboké tmy. Opláchla si obličej, oblékla vestu a kabát, nasadila klobouk a k pasu připnula meč. Když scházela se psem v patách do chodby, objevila se ve dveřích z kuchyně paní Potterová s krajně nesouhlasným pohledem.
„Kapitáne, jestli si myslíte, že se budete takhle tahat po no…“ spustila obvyklé hartusení, ale Frances ji nevybíravě utnula.
„Proboha, alespoň dnes mlčte, madam.“
Sullivan už na ni čekal i s najatou bryčkou. Pan Keith s ním nebyl.
Kočí pobídl grošáka do klusu a vezl je stále ještě spícím městem ke smluvenému místu. Byl jím nevelký palouk v bukovém lese hned za městskou branou. Od moře se táhly cáry mlhy a bylo citelně chladno.
Když dojeli, vyzyvatel se svým sekundantem už tam čekal. Teprve nyní se dozvěděla, že její sok se jmenuje Edward Hughes a je starším bratrem jisté Margarete Hughesové, se kterou se před pár týdny setkala na plese, pořádaném Katherine Miltonovou a jejím manželem. A podle tvrzení mladého pana Hughese měla vést s jeho sestrou nevhodné styky.
Celá záležitost Frances připadala ještě nesmyslnější než předchozího večera. Ovšem urážka už byla vyřčena a Edward Hughes naprosto odmítal Francesino upřímné tvrzení, že se sice s jeho sestrou na plese setkala, prohodila s ní možná jednu nebo dvě věty, ale od té doby ji nijak nekontaktovala. A tak bylo po nezbytných oficialitách rozhodnuto, že spor nelze vyřešit jinak než krví.
Podala Sullivanovi kabát. Mladý důstojník jí přátelsky stiskl ruku.
„Hodně štěstí, madam,“ zamumlal polohlasem.
„No tak, Georgi, vypadáte víc nervózní než já,“ utrousila, než se obrátila čelem k Edwardu Hughesovi. Ten si ji měřil krajně nepřátelským pohledem a Frances bylo jasné, že tenhle souboj první krví nejspíš neskončí.
Než však stačili souboj zahájit, ozval se zběsilý dusot kopyt a na cestě k palouku se objevil kočár tažený čtyřspřežím ryzáků. Kočí zatáhl za otěže, koně přešli nejprve do kroku a nakonec zastavili vedle Sullivanem najaté bryčky. Dveře kočáru se otevřely a z nich briskně vyskočil pan Keith.
„Zadržte! Zadržte!“ volal.
„Pane, musím vás, požádat, abyste nenarušoval souboj,“ pokusil se ho zadržet Hughesův sekundant, ale to už z kočáru vystoupil ve zlatem lemovaném kabátě admirál Farrel.
„Doyle, opovažte se tasit meč. To je rozkaz!“ zahřímal.
Frances spustila ruku z jílce.
Poté admirál vykročil přímo k Edwardu Hughesovi a o poznání diplomatičtěji, ale pevně a neústupně ho oslovil.
„Pane, žádám vás, abyste přerušil souboj a vyslechl mne.“
Edward Hughes se tvářil značně popuzeně, ale nakonec sice neochotně, ale přece jen krátce přikývl.
Admirál z kapsy uniformy vytáhl jakési listiny.
„Toto je jeden z dopisů, které jménem kapitána Doylea chodily vaší sestře. Laskavě mi ho před necelou půlhodinou zapůjčil váš otec. A toto,“ ukázal druhý list, „je jedno z mnoha hlášení, které kapitán Doyle během let své služby sepsal. Dovoluji si tvrdit, že za ty roky znám kapitánův rukopis víc než dobře a mohu potvrdit, že kapitán Doyle rozhodně není autorem těch dopisů.“
Edward Hughes si oba listy bedlivě prohlížel.
„Obávám se, že jste se všichni stali obětí podvodu,“ zakončil svou řeč admirál.
Nepřátelský výraz ve tváři Edwarda Hughese zvolna mizel. Pomalu vykročil Frances vstříc.
„Zdá se, že jsem vám křivdil, kapitáne,“ řekl s jistým sebezapřením. „Přijmete mou omluvu?“ napřáhl k ní ruku na znamení smíru.
Frances mu hleděla zpříma do očí. Poslední o co stála, bylo zbytečné krveprolití.
„Zdá se, že si z nás někdo ošklivě vystřelil, pane Hughesi. Vaši omluvu přijímám.“
Stiskla nabízenou ruku. Věnovali si zdvořilou úklonu a poté se Edward Hughes odebral i se svým druhem ke kočáru.
Frances se připojila k Sullivanovi. Podal jí její kabát.
„Tomu tedy říkám obrat,“ utrousil mladý důstojník.
Frances potřásla hlavou.
„Kapitáne, na slovíčko,“ vyzval ji admirál a poodešel stranou prostranství. Vydala se za ním. Admirál zvolna kráčel po cestě a notnou chvíli mlčel. Teprve když došli dost daleko z doslechu ostatních, promluvil.
„Doyleová, viděl jsem ty dopisy a ten komplot byl zcela zjevně namířen proti vám. Někdo se vás pokusil zdiskreditovat. Zamyslete se, koho jste si znepřátelila?“
Frances se ušklíbla.
„To bude asi dlouhej seznam, pane,“ ucedila s kyselým úsměškem. Na dělání si nepřátel měla rozhodně talent.
„Já nežertuji, Doyleová. Jak to vypadá se Skřivánkem?“
„Pan Waterhouse si myslí, že by do dvou nebo tří týdnů mohl být na vodě. Taky potřebuje doplnit posádku. A stále neznám jména svých důstojníků, pane.“
„To zařídím. Vy zařiďte, ať je Skřivánek na vodě co nejdřív. A Doyleová, buďte opatrná. Už žádné podobné eskapády. Příště vás z maléru tahat nebudu.“
„Vynasnažím se, pane,“ odpověděla. Doufala, že to slovo bude moci dodržet, alespoň než se dostane na loď. Něco jí říkalo, že ačkoliv problémy cíleně nevyhledává, vždycky si ji nějak najdou samy.