Posel špatných zpráv

Souhrn: Skřivánek kotví u ostrova a kadety napadne, že by si mohli vyrazit na lov. Výprava však nabere nečekaný spád.
Varování: Obsahuje pubertální a prepubertální entity, jejich nápady a tělesné tresty. Doporučuji číst s teplou chlupatou dekou nebo svetrem a hrnkem kakaa nebo čaje v křesle u krbu.
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Volně navazuje na Hlad, ale myslím že může dost dobře fungovat i samostatně.

Skřivánek kotvil v zátoce u ostrova už několik dní. Do prostoru pro dobytek na přídi naložili slíbená prasata, za která si domorodci vymínili několik štůčků pestrobarevných látek a pentlí. Z drůbežích klecí pod schody na dělovou palubu se opět ozývalo kvokání slípek. Podpalubí se začalo plnit zásobou sladkých brambor, zelených banánů, kokosových ořechů a dalších plodin. Čerstvé ovoce, které by se rychle kazilo, zpracovávali námořníci rovnou a doktor Dobbler dohlížel na to, aby ho přednostně dostali jeho pacienti.
Domorodci si na přítomnost námořníků za krátkou dobu docela zvykli a denně se objevovali u jejich tábora s nejrůznějšími věcmi ke směně. Kromě ovoce, šperků z mušlí a ulit občas přinesli i zajímavější zboží.
Tak bylo brzy vidět mladého pana Penningtona, jak se po palubě fregaty nebo po táboře prochází s červeným papouškem se zelenými křídly na rameni. Vyměnil ho za černý hedvábný šátek, za což si vysloužil kázání od pana Sandridge o řádném ustrojení. Papouška pojmenoval Roger a snažil se ho naučit říkat jeho jméno a „ať teče rum“, jak si kdysi přečetl v románu, který pojednával o neuvěřitelných dobrodružstvích jakéhosi bukanýra, ale ten nebohý pták neprojevoval sebemenší nadání.
Zato se ukázal jako sice milý a legrační, ale také všetečný společník, který svým nenechavým zobákem ohlodal deník pana Richmonda, takže od pana Wilkinse schytal nejen pohlavek, ale i důraznou promluvu do duše, že si má na své věci dávat lepší pozor a že s takovým salátem zkouškou před komisí kapitánů rozhodně neprojde. Pan Richmond si to příkoří s panem Pennigtonem vyřídil ručně, čímž si oba mladí pánové vykoledovali ještě výprask rákoskou u děla.
Naopak námořníci nikdy nechodili k hoře, která rozdělovala ostrov na severní a jižní polovinu. Kapitán Doyle ctil slovo, které dal náčelníkovi Maikaikeakuaovi, a když doplnili zásoby pitné vody, vydal zákaz překročit hřeben hory pod hrozbou bičování. Nechtěl ani v nejmenším pokoušet, jak by domorodci reagovali, kdyby dohodu porušili.

S nápadem, že by mohl vyrazit na lov, přišel mladý pan Abernathy. Ostatně doma chodíval s otcem a starším bratrem lovit od dětství a považoval se za mimořádně dobrého střelce.
„Nepřipadá v úvahu, že byste šel sám,“ namítl docela rozumně Tom Martin s tím, že se pokusí vyjednat propustku od pana Aldridge.
„Mohla bych jít s váma?“ vložila se do hovoru Frances. I ji ostrov, ležící co by kamenem dohodil přes zátoku, lákal k prozkoumání.
„Nedolejzej, Doyleová. Umíš vůbec střílet?“ utrhl se na ni. Na rozdíl od svých starších druhů její přítomnost na pozici podporučíka stále nepřekousl.
„Náhodou trochu jo,“ zaškaredila se na něj. Ben Harvey jí ukazoval několikrát, jak správně zacházet s pistolí i mušketou, i když ta na ni byla ještě trochu těžká.
„Když to dovolí pan Aldridge,“ vložil se do jejich škorpení Tom. „A ještě slovo a ani za ním nepůjdu,“ zpražil je rázně.
Pan Aldridge kupodivu proti nápadu zkusit ulovit nějakého z pralesních tvorů nic nenamítal a přislíbil, že sobotní odpoledne by mohlo být vhodné, pokud jim vycházku schválí kapitán.
Kapitán Doyle námitky neměl. Nezapomněl však Tomovi znovu zdůraznit, že se mají držet při jižním pobřeží ostrova a rozhodně nesmí překročit hřeben hory.
V sobotu po obědě jim velitel námořních pěšáků půjčil dvě muškety a kapitán Doyle jim dal svolení vzít si jolu. Pan Abernathy sice pořád trochu brblal, že sebou berou i Doyleovou, ale Tom jeho mumlání uťal s tím, že ještě slovo a nechá člun otočit zpátky k lodi.
Pomalu kráčeli po téměř neznatelné pěšině vyšlapané divokými prasaty a bedlivě se rozhlíželi po zeleném příšeří. Les byl však hustý a jeho obyvatelé ostražití. V jednu chvíli sice pan Abernathy zahlédl vypaseného hlodavce, snad nějaký druh krysy, a zkusil po něm vystřelit, ale zvíře bez úhony zmizelo v podrostu kapradin.
Tomovi se sice podařilo zastřelit velkého holuba se světle šedým tělem a tmavými, lesklými křídly, ale víc úspěchů je nepotkalo a zklamaně se posadili na kmen padlého stromu. Tom vytáhl z torny lahev s vodou a nechal ji kolovat.
„Když jsme ostrov obeplouvali, tak jsem si na útesech na jihozápadě všimla spousty ptáků na hnízdech. Třeba bychom mohli mít víc štěstí tam,“ ozvala se Frances, když se napila a vrátila lahev Tomovi.
„A třeba najdeme ještě nějaký vajíčka,“ pronesla. Jako všechny děti z Kelly se záhy naučila vykrádat ptačí hnízda na pobřeží.
Abernathy se sice nejdřív tvářil trochu pochybovačně, ale vlastně se mu ten nápad docela zamlouval, i když nahlas by to nepřiznal.
Tom vytáhl hodinky, zkontroloval čas a chvíli přemýšlel, jestli se ve Francesině návrhu neskrývá nějaký háček. Útesy se nacházely na vzdálenějším konci ostrova, ale ten zase nebyl tak velký, a od pana Aldridge i od kapitána měli beztak nakázáno držet se spíš u pobřeží.
„Tak dobře,“ souhlasil. „Fanny, příští rána bude tvoje,“ dodal a podal jí mušketu.

Frances měla pravdu v tom, že na útesech, které se svažovaly do moře na jihozápadě ostrova, žilo neuvěřitelné množství ptáků – racků, buřňáků, holubů, ale i takových, které ještě nikdy v životě neviděli, a na rozdíl od zvířat v lese se trojice mladičkých námořníků skoro vůbec nebáli. Zjevně neměli zkušenost s vykradači hnízd. Domorodci se drželi na severní straně ostrova v bezprostřední blízkosti své laguny, na lov chodili do lesa na úbočí hory, a tak ptáky hnízdící na útesech nikdo nerušil. Mladý pan Abernathy si spravil chuť párkem skalních holubů a vyvolal mezi opeřenci nezvyklými na tento druh nebezpečí paniku.
Útesy netvořily jednolitý hladký masiv, ale byly spíš rozeklaným a spletitým bludištěm skalisek, průrev a děr, které se u kraje tvářilo pro šikovného šplhavce zdánlivě přístupně. Tom zpočátku znepokojeně sledoval Frances, která se pouštěla mezi skaliska a nebojácně hledala hnízda, ve kterých by našla chutná vejce. Byla ve svém živlu, tohle znala už od dětství a teď jí ani nepřekážely spodničky a sukně.
Ptáci vyplašení střelbou záhy poznali, že nejlepší je před těmi nebezpečnými zvuky uletět, a oba starší chlapci se k ní nakonec připojili. Na většině hnízd, ke kterým se jim podařilo dostat, se už ozývala ochmýřená mláďata, ale občas se na ně štěstí usmálo.
„Už bychom se měli vrátit,“ ozval se Tom při pohledu na hodinky, které ukazovaly skoro čtvrt na tři odpoledne.
Frances zvedla hlavu a přikývla, že rozumí. Schovala do torny dvě bílá holubí vejce, vyškrábala se na okraj skaliska a po okraji lesa zamířila k Tomovi.
„Percy! Vrátíme se!“ zavolal Tom na pana Abernathyho, který se zdržel za nimi v naději, že se mu snad podaří zastřelit ještě nějakého holuba nebo alespoň racka, a společně s Frances se vydali po kraji útesů směrem k němu.
Chlapec seděl na skalnatém výběžku, který se mu zdál jako výborná pozorovatelna. Trochu zklamaně hodil mušketu přes rameno a chystal se sešplhat a vydat k okraji lesa, když se mu smekla noha. Polekaně vykřikl. Pokusil se zachytit skály rukama, ale než k němu Tom s Frances doběhli, zmizel kdesi v hloubce mezi skalisky spadajícími k mořské hladině.
V Tomovi by se krve nedořezal.
„Percy!“ V hlase měl nesmírnou úzkost. Ještě před pár okamžiky si dělal starosti, aby se stihli vrátit do první psí hlídky a nevysloužili si pokárání za pozdní příchod, a teď se mu přímo před očima kolega a kamarád zřítil bůhvíkam a leží někde na dně propasti zmrzačený nebo mrtvý.
Rozeběhli se k místu, kde viděli pana Abernathyho naposledy. Když doběhli ke skalisku, otevřela se před nimi úzká průrva. Opatrně se blížili k jejímu okraji. Tom chytil Frances, která se chtěla pustit ještě blíž k její hraně, za rukáv.
„Já nespadnu,“ utrousila a pokusila se mu vyškubnout, aby se mohla nahnout se přes okraj. Tom však nehodlal riskovat, že přijde o dalšího člena výpravy, a držel ji pevně.
„Podívám se sám,“ namítl.
„Jsem lehčí než ty, Tome.“
To byl pádný argument. Povolil sevření a Frances se opatrně naklonila přes okraj.
„Pane Abernathy!“ zavolala.
A potom se odkud si z hloubky ozvalo volání zpět. Byl naživu! Jenže co teď? Neměli s sebou žádné lano nebo provazový žebřík, po kterém by se pro pana Abernathyho mohli spustit. Potřebovali pomoc. Ale pan Abernathy je nejspíš zraněný, možná krvácí, a do tábora měli aspoň hodinu cesty.
„Já k němu slezu,“ navrhla Frances a vytrhla Toma z horečného přemýšlení.
„Co?“
Chystal se namítnout, že bez lana si akorát sama srazí vaz, ale než ji stačil zadržet, spustila se přes okraj průrvy.
„Fanny, vrať se, nevíš, jak to tam vypadá! Co když taky spadneš!“
Marně se ji pokusil přimět k návratu. Snad by si ulevil nějakou jadrnou nadávkou, kdyby strach o kamarády nebyl silnější.

Frances šátrala špičkou námořnické trepky a hledala nejlepší cestu, kudy se dostat na dno průrvy. Skalní stěna byla zpočátku drsná, hrubá a plná škvír a nerovností. To bylo dobré. Zespoda se ozývalo Abernathyho volání. Opatrně nakoukla přes rameno, kolik jí ještě zbývá.
„Už jsem skoro u vás!“ křikla a odhodlala se k dalšímu kroku. Čím hloub však klesala, tím byla skála vlhčí. Už byla téměř na dně, chyběl jí jeden nanejvýš dva sáhy, když se jí noha na mokré, kluzké skále smekla. Leknutím vyjekla a přitiskla se ke stěně. Srdce jí zběsile bušilo. V duchu si nadávala, do čeho se to pustila. Měla poslechnout Toma. Jestli si sama zláme údy, Abernathymu nepomůže. Musí být opatrnější. Jeden krok. Druhý. Tře…
Napodruhé už pádu zabránit nedokázala. S tichým žuchnutím dopadla na mokrou skálu. V prvním okamžiku nemohla popadnout dech a hodnou chvíli trvalo, než se jí podařilo posbírat na nohy. Nezdálo se však, že by měla něco zlomeného. Jen odřené předloktí nepříjemně štípalo.
„Pane Abernathy!“ zavolala. Ačkoliv na dno průrvy pronikala trocha denního světla, panovalo v ní šedivé příšeří a vlhký chlad.
Chlapec seděl opřený o vlhkou stěnu průrvy pár kroků od ní, tvář měl zkřivenou a rukama svíral levý kotník. Mušketa ležela v louži i kousek dál.
Frances přiložila ruce k ústům a jak nejsilněji dokázala, zavolala vzhůru, kde tušila Toma:
„Mám ho! Ale má něco s nohou!“
Od stěn se odrážela ozvěna. Tomu, co jí Tom odpověděl, nerozuměla. Přiklekla k Abernathymu.
„To byl teda nápad, Doyleová,“ skučel. „Kdybychom zůstali v lese, tak by se tohle nestalo.“
Frances se zamračila.
„Kdybyste nebyl takový nemehlo, tak byste sem nezahučel,“ utrhla se na oplátku poněkud dotčeně. Copak mohla za to, že se spadl? Ona ho přece nestrčila, i když se občas choval jako pitomec.
„Ukažte mi ten kotník,“ řekla už o něco méně naštvaně. Abernathy neochotně vyhrnul nohavici. Kotník měl pěkně fialový a oteklý. Sundala z krku šátek a pokusila se mu nohu poněkud neuměle obvázat.
„Jak se teď chceš, k čertu, odsud dostat?“ hučel Abernathy napruženě a mezi slovy sykal bolestí.
Frances pokrčila rameny. Ve skutečnosti nad tím nepřemýšlela. Snad by mohla zkusit vyšplhat zpátky, kdyby na dně průrvy nebyla skála vlhká a kluzká. Ale to s Abernathyho poraněnou nohou nepřipadalo v úvahu. Nejspíš tu prostě počkají nebo se pokusí najít cestu ven jinudy. Rozhlédla se po průrvě.
„Možná nás to dovede ven,“ ukázala na tmavý otvor ve skále a pomohla Abernathymu na nohy. Křivil tvář bolestí, když se pokusil na zraněnou nohu došlápnout.
„Ty ses úplně pomátla, Doyleová!“ skučel. „Neudělám ani krok.“
Frances nechala jeho špačkování bez odpovědi, podepřela ho a pomalu a namáhavě se vydali do nitra skalního bludiště.

Tom se natáhl k okraji průrvy a podíval se dolů. Zrzavá kštice Frances Doyleové mu už zmizela v šeru. Nezbývalo než počkat, až se ozve. Zdálo se mu, že čeká celou věčnost. Potom se z nitra průrvy ozvalo krátké vyjeknutí. V obavě stiskl rty. Pak bylo ticho. Teprve po hodné chvíli se ozvalo Francesino volání. Rozuměl jí jen na půl, ale pochopil, že Abernathyho našla.
„Počkejte! Dojdu pro pomoc!“ houkl z plných plic do průrvy a postavil se na nohy, mušketu i s úlovkem hodil přes rameno a rozeběhl se podél lesa směrem, kterým přišli.
Běžel, jak nejrychleji dovedl, ale pohodlná pěšina se záhy zanořila do lesa a cesta se stala mnohem náročnější. Prodíral se podrostem, přelézal padlé kmeny, ale džungle mu bránila v rychlejším postupu. Několikrát zakopl o kořen. Potom mu ve svahu podjely nohy na vrstvě tlejícího listí a svezl se po boku pěkný kus, dokud nepřistál v nevelkém bahništi rozrytém od divokých prasat.
„K čertu,“ ucedil a postavil se na nohy. Pokusil se ze sebe oklepat to nejhorší, ale černé mazlavé bahno drželo jako přibité. Vydal se na další cestu. Srdce mu v hrudi tlouklo nejen fyzickou námahou a spěchem. Strach o kamarády na dně průrvy se mísil s obavami, s jakou ho přivítají v táboře. Byl si naprosto jistý, že za tohle fiasko ho kapitán nejspíš stáhne z kůže. Byl ze všech nejstarší. Měl na ně dohlédnout a postarat se, aby se nikomu nic nestalo, a všichni se včas vrátili na loď. Naprosto selhal.
Do tábora doběhl celý zablácený a zadýchaný. Zastavil se na kraji lesa a hledal některého z vyšších důstojníků. Potom si všiml třetího důstojníka, pana Spencera, který organizoval návrat, těch kteří dostali vycházku na břeh, zpět na loď. Zahlédl mezi nimi červenou šerpu Bena Harveyho. A také Jamese Richmonda.
„Pane! Pane!“ volal už z dálky.
Pan Spencer se ohlédl po hlase. Okamžitě mu došlo, že trojici mladých lovců potkalo nějaké neštěstí. Vykročil Tomovi vstříc.
„Pane Martine, proboha, co se vám stalo?“ zeptal se a pohledem zkoumal jeho zablácenou uniformu.
Tom se zastavil. Sotva popadal dech a v boku ho píchalo.
„Pan. Pan Abernathy,“ funěl, „On spadl… do průrvy… na útesech,“ vysoukal ze sebe a rukou ukázal směrem, odkud přišel.
„Fanny… Slečna Doyleová… tam slezla za ním.“
A bylo to venku! Čekal, že se na jeho hlavu sesypou hromy a blesky. Hromobití však nepřišlo. Místo toho vzal pan Spencer za rameno a podal mu placatku, kterou vylovil z kapsy u kabátu.
„Zpomalte, pane Martine. Dokážete nás na to místo dovést?“ zeptal zcela věcně pan Spencer.
Tom si lokl a krátce přikývl.
„Výborně. Teď si sedněte a dejte se trochu dohromady.“
Potom pan Spencer začal pohotově organizovat záchranou výpravu. Ludlowa poslal, aby sehnal nějaká dostatečně dlouhá lana. Ben Harvey přinesl dvě lucerny. Blížila se první psí hlídka, do západu slunce jim zbývalo nanejvýš dvě a půl hodiny a kdo ví, jak dlouho jim bude trvat, než ty dva nešťastníky najdou a vytáhnou. Pana Richmonda pověřil informováním kapitána a organizací návratu dovolenců na loď. Chlapec poněkud nervózně přitakal a zamířil ke člunům.
O dobrou půlhodinu později už se záchranná výprava složená z pana Spencera, Ludlowa, Bena Harveyho a dalších čtyř námořníků vydali za Tomem Martinem do nitra džungle.

Klopýtali tmavou, vlhkou, stísněnou chodbou. Občas k nim shora pronikl záblesk denního světla, ale většinu cesty je obklopovala naprostá, neproniknutelná tma. Frances jednou rukou šátrala po studené, mokré stěně, zatímco druhým ramenem podpírala pana Abernathyho. Chlapec čas od času zaúpěl, když nedopatřením došlápl na poraněnou nohu, a častěji špačkoval, že se Doyleová úplně zbláznila a že za to, že jsou v téhle kaši, může stejně ten její zatraceně pitomý nápad se sbíráním ptačích vajec, a Frances na něj několikrát zavrčela, že má zavřít klapačku.
Měla pocit, že se tou chodbou potácejí už celou věčnost, když stěna před její rukou ustoupila a před nimi se otevřel neznámý prostor. Udělali několik váhavých kroků, když v tom Frances skoro polekaně vyjekla a ustoupila tak prudce, až si oba kecli na zadnice na mokrou, studenou zem.
„Co blbneš!?“ vyjel na ni Abernathy.
„Je tam voda.“ odpověděla vyjeveně a ždímala namočenou nohavici. Jejich hlasy se odrážely od stěn jeskyně, o jejíž velikosti neměli nejmenší představu.
„Ty se bojíš vody?“ zeptal se překvapeně Abernathy.
„Nebojím se vody,“ ucedila kysele, když do ní Abernathy strčil loktem.
„Hej, Doyleová, asi jsi vážně našla cestu ven,“ ukazoval do prostoru před nimi. Ze tmy na ně mrkal proužek světla. Frances se na něj zadívala. Nezdál se příliš daleko. Jenže mezi nimi a otvorem vedoucím na denní světlo se prostírala tmavá zvlněná hladina. Šplouchání vln se neslo prostorem. Jeskyně ústila do moře.
„Co je? Ztratilas‘ řeč?“ ozval se znovu Abernathy, když dlouho neodpovídala.
Frances nejistě stiskla rty. Nechtělo se jí přiznávat své slabiny, ne před Abernathym. Jenže v téhle bryndě skončili společně.
„Neumím plavat,“ zamumlala neochotně. Stejně by jim taková dovednost nepomohla. Byli v podzemí dokonale uvěznění a počáteční odhodlání ustoupilo plíživému strachu.
„Oni nás najdou, Doyleová,“ utrousil Abernathy a poprvé v jeho hlase nezněl ani náznak nepřátelství nebo pohrdání. I na něj padala tíseň.
Dlouho seděli mlčky. Frances objímala kolena a očima sledovala tmavou hladinu podzemní zátoky. Vlhký jeskynní chlad neodbytně zalézal pod zmáčené punčochy a od nohou pronikal do celého těla. Abernathy na tom nebyl o nic lépe. Poraněná noha ho bolela, i jemu byla čím dál větší zima a v břiše mu kručelo. Vylovil z torny lahev s vodou, ale bylo v ní už jen pár loků.
„Doyleová, máš ještě vodu?“ hlesl, ale její lahev na tom nebyla o mnoho lépe, a tak si nedovolili víc než jen svlažit rty.
Jak čas ubíhal a tma, hlad, zima a žízeň začaly být stále neodbytnější, začaly se jim do mysli vkrádat černé myšlenky, že žádná záchrana nepřijde a oni zůstanou v jeskyni, dokud neumřou hladem nebo žízní. Frances podala Abernathymu jedno z uloupených holubích vajec, ale chlapec jen zavrtěl hlavou. Ještě nebyl tak hladový, aby je jedl syrová.
„Všimla sis tý vody?“ kývl směrem k temné hladině.
„Klesá?“
Abernathy přikývl.
„Jo. Třeba klesne dost na to, abychom se dostali ven,“ řekl s náznakem naděje v hlase.
Jak voda klesala, pronikalo do jeskyně sice o trochu víc světla a otvor už byl docela velký, takže k nim pronikl i závan teplého vzduchu zvenčí, ale pořád byl pro ně stejně nedosažitelný, jako když jeskyni objevili. Ani si nemohli být jistí, kolik času zbývá do nejnižšího odlivu, ačkoliv Frances měla matné tušení, že ten nastane až po setmění. Do té doby je snad někdo najde. Tom by je určitě nenechal na holičkách.
V tom ji Abernathy drcl loktem do žeber.
„Hej Doyleová, vidíš to taky?“ ukazoval směrem přes jeskynní zátoku k otvoru.
Chvíli si nebyla jistá, na co vlastně ukazuje, ale pak si i ona všimla jakéhosi stínu. Potom zaslechli hlasy, byť jim nebylo příliš rozumět. Záchrana! Našli je!
„Tady jsme! Ahoj!“ spustili volání, ale slova jim zmrzla na rtech, když poznali, že se k nim z moře neblíží nikdo z lodní posádky.
V otvoru se objevily tři kánoe, každá obsazená dvěma domorodci, kteří na sebe cosi halasně pokřikovali. Dvojici malých námořníků zachvátil náhlý příval paniky. Abernathymu bolavému kotníku navzdory vyskočili na nohy a začali couvat zpět k tunelu, dokud se mu noha nepodlomila.
Kánoe přirazily a šest domorodců hbitě vyskočilo na břeh.
Frances s Abernathym se k sobě přitiskli jako pár vyděšených divokých koťat. Teprve nyní si s hrůzou uvědomili, že Abernathyho mušketu zapomněli na dně průrvy. Abernathy vytasil dýku. Frances třímala v ruce námořnický nůž.
Domorodci se s pokřikováním blížili. Teprve v tu chvíli si všimli, že to nejspíš nebudou bojovníci. Čtyři chlapci a dvě dívky, všichni oblečení v těch zvláštních sukních, jaké vídali u jejich soukmenovců, kteří přicházeli do tábora za obchodem, byli nejspíš jen o pár let starší než pan Abernathy. Nezdálo se, že by byli ozbrojení. To jim však v očích obou kadetů neubíralo na hrozivosti.
Abernathy sevřel Francesin rukáv.
„Asi bychom měli složit zbraně,“ hlesl tváří v tvář přesile a schoval dýku.
Frances ztuhle přikývla a následovala jeho příkladu.
Jak se domorodí výrostci blížili, srdce jim zběsile tloukla.
Jeden z výrostků došel až k Frances. Byl při nejmenším o hlavu vyšší a rozhodně mnohem urostlejší. Frances se ještě víc přitiskla k Abernathymu, který ji pořád držel za rukáv. Kluk něco křikl. Zatahal ji za klopu u kabátu. Další dva podobně zkoumali Abernathyho. Povykovali mezi sebou i na vyděšené kadety, a pak je začali postrkovat směrem ke kánoím. Marně se jim bránili. Nakonec je rozdělili a každého strčili do jiné kánoe. Odrazili od břehu, pádla se zanořila pod tmavou hladinu a trojice kánoí zamířila k východu z jeskyně.

Když Tom konečně dovedl pana Spencera a námořníky k útesům, kde se pan Abernathy zřítil do průrvy, slunce už se sklánělo k západu. Rozeběhl se k průrvě a zavolal:
„Percy! Fanny! Přivedl jsem pomoc!“
Z průrvy mu však odpověděla jen vlastní ozvěna.
„Jste si jistý, že jsme na správném místě, pane Martine?“ zeptal se ho pan Spencer. Cesta džunglí byla spletitá a několikrát se vraceli, protože si Tom nebyl jistý, jestli jdou správnou cestou.
„Určitě to bylo tady,“ přikývl mladík. „Ale nikdo neodpovídá.“
V jeho hlase zněla zřetelná obava. Pan Spencer krátce přikývl.
„Dobrá. Ludlowe, upevněte ta lana třeba támhle k tomu stromu. Harvey, vy s tady s panem Martinem jste nejlehčí. Spustíte se dolů. Až pana Abernathyho a slečnu Doyleovou najdete, dáte světlem znamení a vytáhneme vás.“
Plán byl jasný. Za chvíli už se Harvey vybavený dalším lanem a lucernou s lojovou svíčkou u pasu spustil přes okraj římsy a Tom Martin ho následoval. Na dně průrvy už se šero změnilo v tmu. Nikoho však neslyšeli. Ben Harvey rozsvítil lucernu. Stísněný prostor na dně průrvy zel prázdnotou. Jen már kroků od nich ležela na dně Abernathyho mušketa. Kam se však poděl pan Abernathy s Frances? Nahoru vyšplhat nemohli.
„Fanny!“ zavolal Tom s úzkostí v hlase. Nikdo mu však neodpověděl.
Potom ho Ben Harvey zatahal za rukáv.
„Pane, podívejte!“
V místě, kam dopadalo světlo jeho lucerny, se ve stěně průrvy nacházel úzký průlez.
„Možná se vydali hledat cestu ven,“ řekl Harvey. To by bylo Frances podobné.
Tom s Harveym vzali lucerny a zamířili do tunelu. Jeden za druhým obezřetně kráčeli chodbou. Mírně se svažovala a její stěny byly studené a vlhké. Tom odhadoval, že jdou už asi deset minut, když se chodba otevřela. Světla luceren se rozptýlila v prostoru klenutého dómu. Stáli na břehu zatopené jeskyně. Po panu Abernathym a Frances však nebylo ani památky. Žádná jiná chodba, než ta, kterou přišli, do jeskyně neústila. Jen v protější stěně si všimli odlivem odhaleného otvoru. Do jeskyně jím pronikaly poslední zbytky světla skomírajícího dne.
„Třeba se probrodili ven,“ pronesl Tom, který už ztrácel naději, že pana Abernathyho a Frances najdou. „Harvey, jistěte mě,“ vyzval námořníka. Svlékl si kabát, uvázal si kus lana okolo pasu, zul střevíce i punčochy a opatrně se vydal do vody.
„Buďte opatrný, pane.“
Tom přikývl. Prvních několik kroků se břeh mírně svažoval. Dno bylo hladké stejně jako skály kolem. Už měl vody nad kolena, když udělal další pátravý krok. Chodidlem však došlápl do prázdna. Před Tomem se otevřela náhlá hlubina a než se nadál, zahučel pod tmavou hladinu. Ben Harvey ho pohotově vytáhl prskajícího a kuckajícího na břeh.
„Tudy se určitě ven nedostali, pane,“ zamručel Harvey, zatímco promáčenému Tomovi podával kabát, aby se zahřál.
„Ale kde tedy jsou?“ zeptal se Tom zoufale. Věděl, že Harvey má pravdu. Ohledně pana Abernathyho si nemohl být jistý, ale dobře věděl, že Frances zcela určitě plavat neumí. A pokud je nenašli ani na dně průrvy, ani v jeskyni, tak jedinou další možností bylo, že… Zdrceně složil hlavu do dlaní. Harvey mu položil ruku na rameno.
„Možná je někdo našel dřív než my,“ pronesl pomalu.
„Co tím myslíte, Harvey?“ zeptal se Tom celý zmatený a zvedl hlavu.
„Nejsme tu na ostrově přece sami. A Fra… slečna Doyleová je možná trošku zbrklá, ale rozhodně není hloupá. Nevlezla by do neznámé vody.“
„Takže se nemuseli utopit?“ hlesl Tom ještě pořád otřesený. Ben Harvey zavrtěl hlavou.
„Pojďte. Tady už nejsme nic platný. Vrátíme se.“
Tom krátce přikývl. V jeskyni kamarádům nepomůže.

Už se smrákalo, když kánoe domorodých výrostků přistály na pláži v laguně. Dívka, která seděla vpředu na kánoi, do které naložili Frances, hbitě vyskočila a vytáhla plavidlo vydlabané z palmového kmene na břeh. Chlapec, který kánoi kormidloval, vyskočil, popadl Frances za kabát a přiměl ji vystoupit na pláž. Dvojice chlapců podobným způsobem vytáhla z kánoe Abernathyho.
Chlapec udělal pár kroků směrem k Frances. Výrostci mu nijak nebránili, ale semkli se kolem nich v kruhu a skoro zvědavě si oba kadety prohlíželi.
„Co s náma udělají?“ hlesla Frances.
„Nevím,“ odpověděl Abernathy, když ho podepřela.
Potom je výrostci popadli za rukávy a pomalu je vedli z pláže směrem k porostu palem. Byli snad poněkud neurvalí, ale nezdálo se, že by se jim chtěli ublížit. Za pásem kokosových palem se před nimi objevila vesnice.
Chýše se střechami z palmového listí a malá políčka byly rozesety mezi pobřežím a severním úbočím hory. Před chýšemi hořely ohně. Když se objevili na okraji vesnice, okamžitě se kolem nich seběhl houf dětí od nahatých mrňousů, co se sotva batolili, po ty, které byly skoro stejně velké jako Frances. Rozjařeně na výrostky pokřikovaly a ti jim halasně odpovídali, kadeti mohli jen odhadovat, že se mladším kamarádům chlubí svým úlovkem. Kolem dětí se štěkotem pobíhali psi. A za nimi se k tomu hlasitému průvodu začali sbíhati i dospělí. Muži i ženy.
Výrostci je dovedli na kulaté udusané náměstíčko ve středu vesnice. Tam jim cestu zastoupil urostlý muž s celým tělem potetovaným a na cosi na nejstaršího chlapce spustil. Mluvil hlasitě a mohutně gestikuloval. Chlapec mu odpověděl a rozčileně při tom rozhazoval rukama.
Frances s Abernathy tu výměnu názorů oněměle sledovali. Netroufali si ani hlesnout. Byli bytostně přesvědčení, že jsou snad v ještě větším maléru, než na dně průrvy nebo v zatopené jeskyni. Kapitán jim před jejich loveckou výpravu důrazně opakoval, že rozhodně nemají chodit na severní stranu ostrova. A teď tu byli, přímo uprostřed domorodé vesnice a hlavou jim vířily zběsilé úvahy o tom, co s nimi domorodci za porušení toho tabu asi udělají.
Výměna názorů mezi zjevně náčelníkem a chlapcem skončila. Výrostek se schlíple ztratil v hloučku svých kamarádů. Pak se náčelník přišel až skoro k nim. Dlouze si je prohlížel. Frances zatahal za ryšavý pramínek vlasů, který se ve víru událostí osvobodil z černé stuhy. Potom promluvil. Nerozuměli mu ani slovo, ale nekřičel a gestikuloval mnohem méně zuřivě, než když mluvil s výrostkem.
„My jsme se ztratili...“ sebral odvahu se ozvat Abernathy, ačkoliv věděl, že mu náčelník nemůže ani v nejmenším rozumět.
„Kamarád má bolavou nohu,“ hlesla Frances.
Chvíli se zdálo, že přemýšlí a potom, k jejich naprostému údivu a v rozporu s jejich představami, jim gestem naznačil otázku, jestli mají hlad. Měli. A jaký! Poněkud vyjeveně přikývli, ale to už se jich ujalo několik žen a vedly je k jednomu ze vzdálenějších z ohňů.
Stahování z kůže, mučení u kůlu ani vaření zaživa a další ukrutné způsoby, kterými je divoši podle jejich bujné fantazie měli za porušení tabu potrestat, nenastaly. Alespoň prozatím. Dostali najíst, u ohně bylo příjemně a strach je zvolna opouštěl. Nejistota však zůstávala. A také úvahy, jak se z téhle šlamastiky dostanou zpátky na loď, a jak je za jejich neplánovaný výlet potrestá kapitán, až (pokud vůbec) se vrátí.

Výprava pana Spencera se do tábora vrátila už za tmy ve značně zachmuřené náladě. Obzvlášť mladý Tom Martin se tvářil zkroušeně. Chtěl věřit myšlence Bena Harveyho, že se Frances s Percym při snaze dostat se ze zatopené jeskyně neutopili, a že je našli a odvedli domorodci, ale ani ta představa ho příliš neutěšovala. Domorodci se sice zatím neprojevovali nepřátelsky a čile s nimi obchodovali, ale pořád to byli divoši a podle slov pana Wilkinse mohli být nevyzpytatelní.
Kapitán Doyle už na jejich návrat čekal. Tábor byl po setmění tichý a prázdný. Jen ze stanu doktora Dobblera a jeho polní marodky, kde ležely ty nejhorší případy kurdějí, vycházelo teplé světlo luceren. Když pan Spencer kapitána o neúspěchu záchranné výpravy informoval, zdálo se, že tu informaci přijal naprosto stoicky.
Potom si zavolal Toma Martina stranou. Tom za kapitánem vykročil a byla v něm docela malá dušička. Kabát uniformy měl ještě pořád pokrytý vrstvou zaschlého bláta a celkově působil značně neupraveným dojmem.
„Pane Martine,“ oslovil ho kapitán a Tom se snažil v jeho zcela nečitelné tváři rozpoznat alespoň náznak kapitánova rozpoložení. „Tak co mi k tomu řeknete?“
Tom provinile klopil hlavu a usilovně přemýšlel, co vlastně říct. Že pád pana Abernathyho byla nehoda? Bez ohledu na to, že to byla pravda, znělo takové tvrzení jako prachobyčejná výmluva a snaha vyhnout se odpovědnosti. A rozhodně nemohl popřít, že nedokázal Frances zabránit v tom, aby za Abernathym do průrvy neslezla také.
„Zvoral jsem to, pane,“ řekl co nejodhodlaněji. Jako služebně nejstarší měl za své mladší druhy zodpovědnost. A to, že je nedokázal přivést ve smluvený čas z výpravy zpět všechny a v pořádku, šlo za ním.
Kapitán Doyle hodnou chvíli mlčel. Tvář ošlehanou sluncem a větrem měl dokonale kamennou a sledoval svého nejstaršího kadeta upřeným pohledem. Tomovi připadalo, že jeho mlčení trvá snad celou věčnost.
„Pane Martine, víte, co čeká kapitána, který přijde o svou loď?“ zeptal se konečně.
Tom stiskl rty.
„Jde před válečný soud,“ hlesl.
„Přesně tak. A měl by být schopen obhájit svá rozhodnutí.“
Tom neodpovídal. Nenapadalo ho nic, čím by mohl obhájit to, že jeho kamarádi jsou buď v rukou domorodců, nebo je potkalo něco ještě horšího.
„Jít lovit na útesy bylo neuvážené rozhodnutí. Zrovna od vás bych očekával, že budete uvážlivější.“
Kapitán ani trochu nezvedl hlas, ale ta chladná výtka ťala do živého.
„Teď se vrátíte na loď. A koukejte se dát trochu dohromady, podívejte se, jak vypadáte,“ sjel kapitán pohledem zablácenou uniformu.
Návrat na Skřivánka byl rozhodně neslavný. U stolu v jejich koutě seděl jen Pennigton s červeným papouškem na rameni ponořený do knihy, kterou si půjčil od pana Richmonda. Všetečný opeřenec mu důvěrně probíral slámově žluté vlasy, které byly příliš krátké, aby mu dosáhly do tenkého copánku. Když Tom přišel, zvedl hlavu a snad se chtěl začít vyptávat. Při pohledu do kamarádova obličeje ztichl dřív, než vůbec stačil otázku vypustit z úst, a podal mu cínový hrnek s naředěným přídělem rumu.
Mezitím kapitán s prvním důstojníkem, panem Sandridgem, a panem Wilkinsem uvažoval o možnostech dalšího postupu. Jistě zde bylo slovo dané náčelníkovi Maikaikeakuaovi, že nepřekročí hřeben hory na severní polovinu ostrova. Ale pořád zde byla nemalá pravděpodobnost, že se oba ztracení kadeti nacházejí právě v jeho vesnici. Nakonec padlo rozhodnutí, že hned ráno se do vesnice vypraví pan Sandridge s lodníkem Sandsem a dvěma dalšími muži (Ludlow a Harvey se přihlásili dobrovolně) pod vlajkou příměří, aby zjistili, co se s nešťastníky stalo, a pokud by se do poledne nevrátili, bude nutné předpokládat, že domorodci se stali nepřáteli.

Výprava pana Sandridge vyrazila z tábora hned za úsvitu s bílým kapesníkem uvázaným na provizorní žerdi. Sands se dušoval, že si cestu do vesnice určitě pamatuje, ale i tak jim trvala skoro půldruhé hodiny. Když se konečně vynořili z džungle a před nimi se otevřel prostor vesnice, svažující se k bílému břehu laguny s dokonale průzračnou vodou, byl pan Sandridge přesvědčený, že domorodci už o jejich příchodu vědí.
Jeho odhad se ukázal jako správný. Ještě než se přiblížili k prvním chýším, zastoupili jim cestu čtyři bojovníci s oštěpy. Přiměli je odložit zbraně a poté je mezi chýšemi odvedli na udusané náměstíčko ve středu vesnice. Po celou cestu je zpovzdálí ostatní obyvatelé vesnice bedlivě sledovali. Několik hnědých nahatých dětí se odvážilo k cizincům zvědavě přiběhnout, ale bojovníci je s křikem zahnali zpět.
Na náměstíčku už je čekal náčelník Maikaikeakua neurčitým výrazem ve tváři. Po boku mu stál onen mladý bojovník, který je ujal role tlumočníka už při prvním setkání s námořníky. Přivítal vyslance trochu rezervovaně, ale bez známky nepřátelství, a po výměně nezbytných zdvořilostí je vyzval, aby usedli k jeho ohni. Teprve poté, když se všichni usadili, se Maikaikeakua zeptal, co námořníky do jeho vesnice přivádí, jestli snad náčelník s ohnivými vlasy nezapomněl na svůj slib.
Pan Sandridge náčelníka ujistil, že kapitán Doyle na dané slovo zcela určitě nezapomněl a velice pokorně se jeho jménem i jménem svým náčelníkovi omluvil, že do jeho vesnice vtrhli tak neurvale. Vysvětlil, že se jim předchozího dne na lovu ztratili dva členové posádky. Byli ještě skoro děti - jeden větší s hnědými vlasy, asi takhle vysoký, ukázal pan Sandridge, a druhý menší s vlasy jako oheň, jako má jejich náčelník.
Maikaikeakua pokýval hlavou a potom velmi pomalu odpověděl, že dva malé námořníky předchozího večera přivedl jeho nejstarší syn, který s přáteli rybařil na vzdálenějším konci ostrova. Potom zavolal na jednu z přihlížejících žen a něco jí řekl jejich vlastním jazykem. Žena odpověděla a pak přišla k panu Sandridgeovi a vybídla ho, aby šel za ní.
„Počkejte tady,“ řekl trojici námořníků, kteří divošku napůl podezřívavě a napůl zálibně sledovali, a vydal se za ní.
Žena ho přivedla k jedné z chýší. Před ní na zemi dřepěla dvojice ztracenců a z listových misek jedla jakýsi domorodý pokrm. Rozhodně vypadali trochu pocuchaně, uniformy měli uválené a špinavé a okolí sledovali s jistou nedůvěrou, pan Abernathy měl jednu nohavici vyhrnutou a poraněný kotník měl obložený listy nějaké rostliny, ale jinak vypadali docela v pořádku. Když si příchozích všimli, ostražitost v jejich tvářích vystřídala viditelná úleva.
„Pane Sandridgi!“ zavolal chlapec.
„Konec zahálky,“ zavelel pan Sandridge. I jemu se citelně ulevilo.
Potom pomohl panu Abernathymu vstát. Dovedl oba ztracence ke zbytku výpravy. Vyměnili si s náčelníkem Maikaikeakuaem další zdvořilosti, srdečné poděkování i příslib nehynoucí vděčnosti náčelníka s ohnivými vlasy, dva námořníci vzali pana Abernathyho mezi sebe, aby si bolavou nohu ještě víc neporanil, a vydali se zpět k táboru. Ostatně slunce stoupalo a čas se krátil.

Pana Abernathyho po návratu do tábora zanechali v laskavé péči doktora Dobblera, zatímco zbytek výpravy se i s Frances nalodil do joly a zamířil přes zátoku ke Skřivánkovi.
Frances seděla ve člunu celá zkroušená. Pan Sandridge za celou cestu z vesnice téměř nepromluvil, ale výraz jeho obličeje stačil k tomu, aby jí bylo naprosto jasné, že má zatraceně velký malér.
„Slečno Doyleová, do mé kajuty!“ ozval se kapitánův hlas, sotva vyšplhala na palubu. Ohlédla se po Harveym, který šplhal hned za ní. Věnoval jí sotva znatelný povzbudivý úsměv. Potom schlíple zamířila za otcem.
„Ten nápad s lovem na útesech byl čí?“ zeptal se přímo, sotva za nimi zapadly dveře.
„Můj, pane,“ odpověděla a očima zkoumala podlahu kajuty.
Kapitán Doyle jinou odpověď ani nečekal.
„A slézt do té průrvy za panem Abernathym?“
Frances si nervózně hryzala rty. Čekala hromy a blesky, ale otcův klid byl snad ještě nebezpečnější.
„Taky můj,“ připustila. Zhluboka se nadechla, sebrala odvahu a promluvila dál. „Tom, totiž pan Martin říkal, ať to nedělám. Ale já ho tam přece nemohla nechat samotného.“
Kapitán Doyle své dceři rozhodně nemohl upřít odvahu. V jejím věku by nejspíš jednal stejně. To ovšem neznamenalo, že takové jednání schvaluje.
„Neuposlechla jsi rozkaz. Ohrozila jsi sebe i svého kolegu. O ohrožení vztahů s domorodci ani nemluvím!“
Frances si netroufla ani pípnout, když jí otec spílal.
Aby se naučila nejdřív přemýšlet, a až pak jednat, vysloužila si dva tucty ran rákoskou.