Tak kudy?

Zed s Paulem vyrazili po pásu bíleho světla. Šli hodiny. Dny. Roky. Nebo jim to tak alespoň připadalo. Čas tu neběžel. Nebyli unavení, neměli hlad.

...

Šli snad celou věčnost, než v dálce uviděli rozcestí. Přišli ke křižovatce. Uprostřed, mezi cestami, stála socha vysoké postavy v kápi.

„Tak kudy?“ zeptal se Paul a ušklíbl se na Zeda.

„Tězko říct ...“ odvětil Zed a zamžoural do dáli. Ani na jedné cestě neviděl nic, co by napovídalo, kam vede.

„Poradím vám ... ale musíte uhodnout heslo ...“ řekla socha.

Zed s Paulem se na sebe podívali a pokrčili rameny.

„Ale pokud neuhodnete, propadnete nicotě na věky ...“