Údolí Shatheků

Když už vřava pomalu ustávala, Sergrej se vytratil, sbalil vysílačku a vyrazil do kopce.

...

V táboře se atmosféra dala krájet, když přišel Sergej. „Kontaktoval jsem základnu ...“

„Parchante!“ ozval se Ivan a chtěl po něm skočit, ale ostatní jej chytili.

„Chtějí, abych přebral velení a dokončil operaci. Nepřítel má několik lidí na lovu, máme tedy šanci tábor získat ...“ pokračoval Sergej.

„Blázne, zabijou nás!“ oponoval Ivan.

„Je to všechno nebo nic. Naše jednotky zaútočí na hlavní bránu a my jim vpadnem do týla. Útok začne patnáct minut po západu slunce, my se mezitím musíme přiblížit k táboru.“ řekl Sergej a posadil se.

Ivan se škrábal po skalách ven z údolí, když si v dálce všimnul člověka. Rychle slezl a schoval se do křoví.

Muž se k němu pomalu přibližoval. Byl vysoký a hubený. V obličeji měl piercing a tetování. Byl ozbrojený, pravděpodobně na lov zvířat.

Ival se připravil ho přepadnout, když si za ním všimnul dalších dvou postav. Schoval se a čekal.

Skupinka jej minula o desítky metrů. Když byli z dohledu, rychle vyrazil zpátky do tábora.

„Tak co, dovolal ses?“ ptal se Sergej.

„Nestihl jsem to. Je tu parta lovců z toho tábora. Jestli nás tu najdou, tak to bude průser ...“

Ivan zaběhnul pro lékárničku a jal se ošetřovat pokousaného Dimitrije. Zvládl zastavit krvácení, ale Dimitrij už ztratil docela dost krve.

Dokončili stan a uložili Dimitrije do něj. Ivan šel hledat vysílačku. Složil anténu, nastavil kanál a odvysílal testovací šifrovanou zprávu: „Ivan Vasiliev základně, slyšíme se?“

Chvíli čekal na odpověď, ale nic. Zkontroloval anténu a nastavení vysílačky, ale nenašel žádnou viditelnou chybu. Znovu odvysílal: „Ivan Vasiliev základně, slyšíme se? Máme těžce raněného, žádáme o povolení ukončit operaci.“

Po několika dalších pokusech to vzdal a šel do stanu za Dimitrijem. „Nemohu nijak kontaktovat základnu, pane. Vrátíme se?“

„Ani omylem ..." zahuhlal nesrozumitelně Dimitrij.

Gejza už jen pozorval utíkající nepřátele, když si všimnul ze jeden z padlých nepřátel simuluje a je jen postřelený.

Vzal několik kolegů a vyběhli na něj. Když se otočil po zbrani, tak mu ji stihli přišlápnout a zpacifikovat jej.

Dovedli jej k veliteli a svázali. Několik hodin z něj zkoušeli vylámat detaily ohledně jejich skupiny, ale nehli se z místa.

Velitel už ztratil trpělivost. „Zavřete ho do basy, ať sedí, klidně než shnije ...“

„Ale pane, my nemáme vězení ...“ poznamenal Gejza.

„Tak improvizuj, udělějte ho třeba z toho starého přepravního kontajneru ...“ odpověděl velitel.

Gejza mávnul na kolegy a odešeli ze stanu.

Nad ránem se z vysílačky ozvala nezrozumitelná zpráva. Kapitán se rozespale doplazil ke stolu a když se nic neozývalo tak odvysílal: "Tady kapitán Leraux, opakujte prosím zprávu."

Po chvíli se ozvala špatně srozumitelná zpráva: "Vy poseroutkové, zítra za váma přijdem podívat se, co ste to za srágory!" Vysílající špatně artikuloval a v pozadí byl hluk.

"Co prosím? S kým mluvím?" odvysílal kapitán.

"Co ti po tom, srabe! Si myslíš ze si ňákej pán? hovno si. Všichni tam ste sráči. Zmalujem vám ty líný zadky!" zněla odpověď. Opět bylo špatně rozumět.

"Malebně nás nazýváte. A to jsme s vámi chtěli jednat ..."

Mei vstoupila do kapitánova stanu. „Pane, úspěšně jsme lokalizovali předsunutý tábor nepřítele.“

„Kolik jich je?“ ptal se rozespale kapitán.

„Tak maximálně dvacet. Většina slušně ozbrojená.“ odvětila Mei.

„Jestli dojde na boj, tak to bude tuhý ... Měli bychom zmizet ...“ prohlásil kapitán zklesle.

„Možná to nebude tak zlé. Postřehla jsem ta nějakou potyčku a někoho tam shazovali ze skály. Evidentně mají problémy s morálkou. Když se dáme dohromady tak to bude vklidu. Nebo se taky třeba vyvražděj sami.“ zkusila Mei odlehčit situaci.

„Tak to je super!“ vyskočil kapitán. „To je mnohem optimističtější vyhlídka. Připravím muže a pokud neustoupí tak se prostě ubráníme!“

Tábor už se chystal pomalu ke spánku. Ilya ještě obcházel své soukmenovníky a snažil se přesvědčit.

„Dejte se k pravým křesťanům a bůh vás v boji ochrání!“ chodil po táboře a opakoval.

„To tak, ta vaše sekta fanatiků tu je akorát na škodu!“ osočil se Dimitrij.

„Bezvěrče! Bílé holubice šírí mír a lásku!“ odpověděl Ilya.

„Já že jsem bezvěrec? To vy si překrucujete písmo svaté!“ brání se Dimitrij.

„Jsi. Sešli jste z pravé cesty!“ huláká Ilya na Dimitrije. Dimitrij do Ilyi šťouchnul.
Ilya zavrávoral, pokusil se chytit blízkého stromu, ale noha mu uklozla a začal se kutálet ze srázu dolů.

Za soumraku třetího dne se Ilya a Alexej vrátili na základnu. Zamířili do budovy velení.

„Máme důležitý report z průzkumu, pane!“ spustil Alexej. „Našli jsme nepřátelskou základnu. Vypadá dlouhodobě osídlená, mohli by mít dost zásob a vybavení. Odhadujeme v táboře 50 mužů. Tábor má dvě strážní věže a v širším okolí chodí hlídka.“

„Tak to je terno. Zásoby se budou hodit.“ uchechtl se velitel. „Viděl vás někdo?“

„Nebyli jsme si jistí, tak jsme hlídku zneškodnili. Nastražili jsme to jako útok divoké zvěře.“ odvětil Alexej.

„Dobrá tedy, vypravíme družinu a zjistíme, co tam mají.“ prohlásil velitel a mávnul na svého kolegu.

Kapitán nechal nastoupit celý tábor.

„Asi tušíte, proč tady jsme ...“ začal sklesle. „Potřebuju probrat několik věcí. Zaprvé, máme necelé tři dny, něž se nás pokusí napadnout nepřítel. Předpokládám, že jde o stejnou skupinu, co přepadla Maetha s družinou na lovu. Netušíme, kolik jich doopravdy je.“

V táboře bylo hrobové ticho, nikdo se neodvážil situaci komentovat.

„Druý problém je, že nám skro došly zásoby.“ pokračoval kapitán. „Nemáme ani na týden.“

„A co ten rozbitý kryt, co jsme našli loni?“ ptal se Peter.

„Příliš riskantní. Nevíme, nakolik jsou ty zásoby ozářené.“ odvětil kapitán.

„Ty konzervy s tučňákama byly docela dobrý ...“ poznamenal Peter.

(V dálce zazněla tlumená rána)

„Kurva, kdo ste zas co provedli s generátorem!“

(venku) „Jdu to prověřit, kapitáne!“

„Jestli si Peter zas s nečím hrál, tak ho přerazím!“

„Já to nebyl! Generátor měl dneska na starost Gejza!“

„Kde je?“

„Asi u generátoru, pane!“

(tupá rána) „Au, kurva! Se tu kvůli němu po tmě přerazím! Ho roztrhnu jak hada!“

...

(rázné kroky) „Gejza! Co je kurva s generátorem!“

„Netuším, pane. Vypadá že po toku přitekl kus bordelu a zasekla se turbína. zkusím to dát dohromady, ale ohla se lopatka. Bude to chvíli trvat.“

„Dobře, jdu zpátky do stanu, dej mi pak vědět.“

Paul se Zedem šli snad věčnost. Cesta se z bílé začala pomalu barvit do oranžova. Pomalu sestupovali níž a v dálce viděli, že se cesta rozšiřuje v prostor. Po čase viděli i obrysy budov a postav.

...

Zed zaklepal na nejhonosnější budovu co našli. Dveře se pootevřely.

„Tak kde budeme bydlet?“ vychrlil na ně Zed rovnou. "Chci to nejluxusnější, co tady máte!"

„Kdo sakra jste, abyste si kladli podmínky?“ ozvalo se zevnitř. Ze dveří vystoupila rohatá postava.

„Uhodli jsme hádanku, zasloužíme si svůj ráj!“ trval na svém Zed.

„To tak. Takhle rozmazleného zákazníka jsme tu dlouho neměli. Do kotle s ním!“

Peter se vrátil do tábora. Sám. Nemluvil a vyrazil rovnou za Kapitánem.

„Kde jsou ostatní?“ ptal se Kapitán.

„Nejsou.“ odpověděl Peter smutně.

„Vysvětlíš mi to?“ zeptal se kapitán a zamračil se.

„Vemu to chronologiky. Lov byl úspěšný, zabili jsme medvěda. Maeth byl v boji zraněn. Pak přišla banda banditů, Maetha dorazila a medvěda si vzali. Včetně našeho vybavení.“ povzdech si Peter.

„Co Asheka?“

„Pokusila se o sebevraždu a já jí už nedokázal pomoct.“ řekl smutně Peter.

„To je v prdeli, přijít o čtyři lidi za pár dní ... Ale jsem rád, že konečně vím, že nejsme v tomhle zkurveným světě sami ...“

Mei se s družinou vrátila do tábora. Pozdravila hlídku u palisády a nakráčela si to rovnou do kapitánova stanu.

„Kapitáne, jsme zpět. Museli jsme až k nezmapovaným skalám na jihu Údolí.“ pronesla ke kapitánovi.

„Jaký byl lov?“ ptá se kapitán.

„Údolí je podezřele prázdné. Ve skalách jsme ulovili nějaké supy, ale větší zvěr snad vymizela ...“ povzdechla si. "Ale alespoň jsme zmapovali část jižních skal, přibližně tady." ukázala na kapitánově mapě část bílého fleku na jihu Údolí. „Podezřele se to tam hemží Shatheky. Nemám z toho dobrý pocit.“

„Hm ... Až se vrátí Maeth se skupinou z hor, musíme to lépe prozkoumat ...“

„Zmizte, než se vrátíme pro toho medvěda!“ přikázal jeden z banditů poté, co jim sebrali veškerou užitečnou výbavu a zásoby.

Askeha si klekla k tělu Maetha a brečela. Peter si sedl, opřel se o strom a koukal do nikam.

...

Peter se snažil Asheku marně utišit, ale bez výsledku.

„Napij se alespoň vody ...“ šťouchnul ji do ramena lahví.

„Nech mě být, nejsem malý dítě! Postarám se o sebe sama!“ odsekne Asheka.

„To vidím ...“ povzdechl si Peter. "Vodu máme sotva na den, zásoby žádné, ani stan, spacáky, oheň, prostě nic. A domů dva dny cesty.“

„To mi je jedno ...“ odvětí Asheka zoufale.

Zed s Paulem vyrazili po pásu bíleho světla. Šli hodiny. Dny. Roky. Nebo jim to tak alespoň připadalo. Čas tu neběžel. Nebyli unavení, neměli hlad.

...

Šli snad celou věčnost, než v dálce uviděli rozcestí. Přišli ke křižovatce. Uprostřed, mezi cestami, stála socha vysoké postavy v kápi.

„Tak kudy?“ zeptal se Paul a ušklíbl se na Zeda.

„Tězko říct ...“ odvětil Zed a zamžoural do dáli. Ani na jedné cestě neviděl nic, co by napovídalo, kam vede.

„Poradím vám ... ale musíte uhodnout heslo ...“ řekla socha.

Zed s Paulem se na sebe podívali a pokrčili rameny.

„Ale pokud neuhodnete, propadnete nicotě na věky ...“