Papírové oči
Adeline cípem kapesníčku nervózně setřela neviditelnou skvrnku na svém podšálku a... A...
A co? Edmur mrštil perem do trávy.
„Ne!“ S Jayou se přihnal vítr. „Zase očesali jabka!“ prskala. Draci za stodolou spokojeně vrněli.
„Maj je rádi.“
Zaťala pěst. „Já ve štrúdlu taky.“
Edmur raději sklonil hlavu a pohladil králíšočka, který pero ochotně přinesl zpátky.
„Žádná inspirace?“ zmírnila.
„Je to příšerná blbost,“ rozhodil rukama. „Proč nemůžu psát o skutečných věcech, o dracích, vodnících, mluvících králících? Vždyť o tom píšou všichni a navíc blbě, draci nežerou princezny, ale ovoce!“
„Znáš zákon...“
„A co když to stejně napíšu?“
Jaya se smutně usmála.
Aneb nejez jabko, zachráníš draka (sněz radši princeznu) xD Jak by řekl Edmur, je to příšerná blbost, ale nechtělo se mi dneska přemýšlet o fandomech. Děkuju všem za krásné komentáře u mých předešlých kousků, na všechny postupně odpovím, jen mi to strašně trvá.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To vypadá na docela zvláštní
To vypadá na docela zvláštní svět :-)
..
Po desáté večer vznikají jen zvláštní světy xD Spíš jen nápad, kdyby fantasy příběhy byly opravdové, ale lidé v nich žijící o nich nemohli vůbec referovat dál ostatním, nepolíbeným. Děkuju za přečtení :)
A já zase váhám,
možná je klíčem k Akumakirei nemít klíč, vždy znovu se nechat okouzlit novými pravidly a novým světem: a je nádherně paradoxní, když zrovna u ní tematizován motiv pravidel, zákonů, kánonů psaní... Trochu jak David Lynch, šílený krvavý surrealista (vynikající!), který změní kinematografický svět svým střihem, aby pak natočil nejpomalejší film devadesátých let: Příběh Alvina Straighta... Jsi neuchopitelná.