Originální

Jednou jsem šel na procházku podél Tiché vody, jdu dál a najednou potkám své dva kamarády, kteří se koupali ve vodě. Jeden se jmenuje Jakub a má přezdívku Hrošík a druhej Tomáš a jeho přezdívka je Bobr. Pozdravil jsem je a šel dál. Po 500 metrech jsem potkal opravdového bobra a po dalších 500 metrech opravdového hrocha. Trošku jsem se bál, koho potkám po dalších 500 metrech, protože tady evidentně ožívaly mé největší noční můry. Ušel jsem dalšího půl kilometru a minul hrošici Sofii. Zamířil jsem domů, protože jsem si chtěl zahrát Fortnite a tam mě paradoxně zabil skin hrocha.

Největší radost, když bloudím cestami prastarých lesů
Stíraje nohama rosu z měkké trávy
Je keška.

Koordináty mě neomylně vedou ranním stínem,
A nad obzorem, svítáním ověnčená
Pne se Sněžka.

Nejspíše víte, kam směřuji, vy, kdo nalézáte
Smysl života v dubnu - ano:
Spatřil jsem ježka.

Vzácné setkání. Hle, není tu sám - s ním druhý ježek,
Třetí, čtvrtý, a mezi nimi
Na zemi běžka.

A nejen běžka. Bota. A ta zpráva vzduchem
Že v botě vězí víc, než by se zdálo.
Dýchám ztěžka.

Ježek je
Hmyzožravec
A když sešel sníh
Odhalil děsné věci.
Vůkol to zabzučelo.

Zastavil jsem se až v Peci.

Po škole jsme se sešli, my klucí, za obecní ohradou, kde rostly báječné lopuchy, úplná plantáž lopuchů, mezi kterými se dalo nenápadně plížit a navíc - a to bylo nejdůležitější - které plodily senzační munici, totiž arzenál pichlavých ježků, zvaných čumbrky.

Toho odpoledne strhla se za ohradou bitva, čumbrky jako déšť skrápěly nepřítele i přítele mohutně podporovány naším Olínem, který byl pro tu příležitost jmenován armádním psem, štěkal a lítal v lopuchách jako šílený.

Doma ovšem nastalo velké lání a místo večeře musel jsem Olína odčumbrkovat, což bylo pitomé. A navíc jsem všechny vypreparované ježky musel spálit. Toho střeliva co přišlo nazmar!

„Nejmocnější přírodní živel, opět ukázal svou obrovskou moc. Má na svědomí stovky životů…“
„Tyhle bláboly odmítám poslouchat!“ Ovladačem mířím na televizi. Jak mohou tvrdit, že nejmocnějším živlem je voda?
Ukážu vám ten nejmocnější živel! A ten bude mít na svědomí NE stovky, ale tisíce životů!
***
V mých rukou dřímá ta největší síla světa.
Škrtám.
Ukázal se plamínek.

„Dobrý den, má lásko.“
Ukážeme světu tvé schopnosti.

Přikládám ho k hromadě klestí.

„Žij, má lásko!“
Ukaž, jim co umíš. Pracuj pilně, aby o tobě mluvili roky!

„Dokážeš to, má lásko!“
Zab je všechny, ať shoří v tvých mocných plamenech.

„Hoř, má lásko!“

Rád bych upozornil, že na ramenou obrů není a nemůže existovat žádný stát, neřku-li království!
Jak si vůbec zastánci této myšlenky takové království představují? Postavil snad nějaký národ na obřích šíjích města? Vztyčil na nich věže a brány? Udusal cesty?
A i kdyby ano: Neotřásá se takové království v samých základech při každém obrově kroku? Nekácí se hradby při každém jeho pšíknutí?! A když obr ulehne k spánku, nezavalí ulice obrovská masa jeho masa těla?

Ne, pravím vám, není takového království! A proto vzdávejme díky, že náš stát je vystavěn na pevných základech. Neboť co je stabilnějšího než krunýř želvy?!

Jak příjemné by bylo pět
o stromech v jarním sadu,
obdivovat třešňový květ
pučící v dešti, chladu.

Však jinak velí dnešní den,
nyní přebírá vládu
spíš poetika šenkoven
a pivovarních skladů.
Zelenají se klíčky jen
ječmene, který připraven
je na výrobu sladu.

V sladovně zrno nasává
ohromné množství vláhy,
do tří dnů ječmen nazrává,
klíčky vyraší záhy.
Pak ale zrno musí schnout
podle všech předpokladů,
teprve, když je jako troud,
vytváří základ sladu.

O tomhle zkouším veršovat
jenom tak pro parádu.
Kdo viděl ječmen vodu sát
v pivovarnickém skladu,
mnohem lépe by mohl znát
retenční schopnost sladu,
retenční schopnost sladu.

Nesu papriky
a brambory
lezu po hlavě do nory
mučím se stístěností mokřadů
kdy asi přijdu o hlavu
z paprik lečo stává se
mhouřím oči
dívám se
dopředu
pomalu se sunu
vylézám ven
na kameni luštím runu
ploštice kolem tančí
jsem na cizím ranči
kostela
na cizí lézt
to se nedělá
díra za mnou zmizela
já jsem z toho zhrzená
teď musím jít za nosem
promluvím s tím kosem
je to kos?
pták odletěl
teď v dáli vidím tura
chci zakřičet hurá
přede mnou otvírá se brána
nad ní letí bílá vrána
jsem vrána tvého otce
sděluje mi černá ovce

"Číslo desať, prosím." zvolala slečna veselo. Nikto sa neozval.
Zopakovala. Potom zas. Stále nič. Tu jej zasvietilo šibalsky v očiach
"Vyhráva objednávka číslo dééėsať!" zavolala šťastne.
Trochu ju zaskočilo, keď sa skoro okamžite zdvihol pán v zadnej rade.
"Ja som vyhral? Čo som vyhral?"
"No..vašu objednávku, pane" povedala čo najnevinnejšie.
Pánovi sa nebezpečne zúžili oči. Slečna sa nedala.
"U nás vyhráva každý!" podala mu hrdo tácku s prekliato dobrým kuraťom.
Pánovi našťastie zapol zmysel pre humor, ale slečna si zotrela kvapku potu, keď smejúc odchádzal. Fakt to chvíĺu vyzeralo,že sa jej mentálne snaží uštedriť zranenia nezlučiteľné so životom...

Vyšetřovatel obchází tělo oběti a tváří se, že každou chvíli svým obsahem žaludku znehodnotí ostatky.
„Žena utrpěla zranění neslučitelná se životem.“
Pohlédla jsem na vyšetřovatele otráveným pohledem.
„Jak tuto práci děláte dlouho? Mám dojem, že vám po bradě stéká mléko! Tohle není vaše náplň! Myslíte si, že to na první pohled nevidím?“
Dívám se na tělo a kroutím hlavou.
Dívka leží v necudné poloze. Genitálie má pořezané, v břiše má obrovskou díru, ze které vylézají vnitřnosti. Ale především její hlava drží na posledních milimetrech kůže.
„Žena je mrtvá….“
Plácla jsem se rukou do čela: „Bože, pošlete mi sem někoho jiného!“

Keď bol svet ešte mladý, šamani Imaí používali moc Ducha. Poskytoval im náhľad do budúcnosti i minulosti, dokázali meniť tvár sveta len myšlienkou. Avšak prišli nezhody, katastrofy, a Moc sa úplne vymkla kontrole. Zem sa chvela, skaly pukaly a rieky sa vylievali z korýt.
Vtedy sa šamani rozhodli. Šesdesiat ohňov zaplálo, šestdesiat hlasov sa ozvalo. Plamene sa spojili a na mieste, kde plápolali, začala vznikať hora. Obrad trval štyri dni, kýmn Hora osudu poňala celú Duchovu moc.
Od tej doby na Horu osudu chodia pýtať na budúcnosť len šamani, pomaľovaní znakmi sveta, aby bol svet pred jeho silou v bezpečí..

Válku v sobě svádím
bolavou
tak krásný
že nemám slov
múzu svou mlhavou
marně honím
osamotě
slzy roním
došla mi slova
už nevím kudy kam
vidím tě, kam se podívám
snažím se marně napsat, co cítím
a tak slova skládám náhodile
za sebou
vybírám ta správná
jaká vlastně správná jsou?
ta, co marnost nenesou?
pak by mi žádná nezbyla
pravda naději zabila
šedomodrá
hnědozlatá
hlava moje paličatá
vzala si do sebe
chce tě mít pro sebe
taky tělo, duše
civím do prázdna
suše
v nitru boj
nějaká nemoc?
nebo černý humor vesmírný...
stav je to vskutku nesmírný
jako nekonečný hlad

Zámek vypadal poměrně udržovaně, ale momentálně opuštěně.
Když jsem nahlížela do zahrady, zčistajasna se otevřela branka. Jakýsi milý, elegantní prošedivělý pán mě zval dál. Říkal si Bernard.
Provedl mě zajímavě zpustlou zahradou, dokonce i komnatami. Vyprávěl nespočet zajímavostí z dávných i novějších dob. Posledním majitelům dovolili komunisté setrvat jako správcům, ale hrabě vadil místním funkcionářům natolik, že mu tropili naschvály včetně nehody, která snad nechtěně způsobila jeho smrt. Což se utajilo.
Nezapomenutelný zážitek.
Nedávno zámek zpřístupnili. Prohlídka ušla, ale nic pozoruhodného do momentu. kdy průvodkyně ukázala portrét onoho posledního, prý náhle zesnulého hraběte. Vypadal velmi povědomě.
A jmenoval se Bernard.

Vyšel jsem brzy, abych došel včas. A konečně se blížím k tomu správnému místu, o kterém vím jen JÁ. A které najdu v tomhle lese jen a jen JÁ!
Roztahuju sáček, ve kterém je pro ni ten dokonalý dar. Dar, který díky ní pokvete dál.
O jejeeej, cesta ji dala zabrat. „Vypadáš dost zmučeně, Mučenko.“
Klekám si. Kypřím hlínu a vkládám do jejich útrob kořeny té dokonalé květiny.
„Víš drahá, ten název mi tě připomněl. Pevně doufám, že máš radost, že jsem nezapomněl na tvůj významný den…Den tvého výročí.“
Usmívám se na neoznačený hrob.
„Uvidíme se zase za rok, drahá.“