12. Člun

Obrázek uživatele Lomeril
Úvodní poznámka: 

S ukončením kapitoly nejsem úplně spokojená, ale což.

V minulých dílech jste viděli: Čarodějka Nerissa se vydává na vědeckou expedici na souostroví Morinkay, kde kdysi pracoval její otec. Krátké setkání se záhadným Philipem je ale rychle zapomenuto, když jde o zvířata...

Kapitola: 

Člun se kolébal na vlnách a pasažéři namačkaní mezi bednami nákladu o sebe každou chvilku naráželi rameny. Nerissa se tiskla k hromadě zavazadel, jak to jen šlo, i když to znamenalo, že se při každé větší vlně, o které nebyla nouze, udeřila do spánku o držadlo jednoho z kufrů. Z druhé strany se k ní zase tlačila Jimena, která se odtahovala od Benoita Auclaira, co to šlo. Jejich magii, šťouchání a pocit něčeho za krkem, doplňovaly návaly horka, pocházející od pana Tancreda, člena topologické skupiny. Stejné pocity v ní kdysi vyvolával jeden její spolužák inkubus, a i když se vysoký hubený muž s vysedlými lícními kostmi a stříbrem prokvetlými skráněmi dotyčnému hezounkovi z plakátu v ničem nepodobal, nepochybovala, že pochází ze stejné rasy. Ruměnec jakékoliv ženy, kterou během dosavadní cesty viděla v Tancredově přítomnosti, její závěry jenom podporoval.
„Nerisso, mohl bych si půjčit dalekohled?“ požádal ji Tancred zničehonic, jako by poznal, že o něm přemýšlí.
„Sa-samozřejmě,“ zakoktala se. Když si přetahovala řemínek dalekohledu přes hlavu, zachytil se jí ve vlasech. Trvalo jí několik nekonečných vteřin, než ho vymotala, a když ho podávala profesorovi, cítila, jak jí červenají tváře.
Usmál se na ni a ji znovu zalilo horko, které nemělo nic společného se sluncem v nadhlavníku.
Jestli tohle není inkubus, tak já jsem trojhlavý drak, pomyslela si a předsevzala si, že bude muset vymyslet nějaký způsob, jak jeho nadpřirozenému šarmu odolávat. Doteď se nemusela pohybovat v jeho blízkosti, ale to se mělo brzy změnit.
„Támhle krouží wyvern, jestli se nepletu,“ upozornil Tancred.
Nerissa mu málem vytrhla dalekohled z ruky a během chvilky už sledovala zvíře pátrající po kořisti. Oproti wyvernům, které znala ze zoo, měl wyvern stěhovavý křídla delší a užší, a místo mohutných žvýkacích svalů a hrozivě působících zubů se pyšnil štíhlými protáhlými čelistmi, připomínajícími spíš harpunu. Náhle, téměř v polovině pohybu, přitáhl křídla k tělu a střemhlav se vrhnul do vln, jen aby se vzápětí vynořil s mrskající se rybou v zobáku. Nerissa z něj nespouštěla oči, snažila se zapamatovat si, kterým směrem odlétá. V tu chvíli do jejího zorného pole vlétlo jiné zvíře, větší, s rozpětím určitě více než dva metry, a typickými zkroucenými rohy.
„Mokele,“ vydechla Nerissa a sevřela dalekohled, až jí prsty skoro zabolely.
Wyvern mokele, druh, který většina vědců znala jen z knih, jim zakroužil nad hlavami a přistál na skalním výběžku. Při pohledu na jeho siluetu proti obloze Nerissa pocítila zvláštní chvění, které výjimečně nezvěstovalo přítomnost magie.

Komentáře

Obrázek uživatele Eillen

To musel být zážitek vidět takové tvory naživo!
Co bych dala za to být tam s nimi (i s vědomím, že to fakt nebude procházka růžovým sadem)

Obrázek uživatele Esti Vera

Příjemné čtení, taky bych hned jela s nimi :)

Obrázek uživatele Killman

Ti wyverni jsou docela malí, jsem myslel že jsou o dost větší.

-A A +A