Z deníku podporučíka Miltona o plavbě fregaty Jeho Veličenstva Skřivánka

Zdejší pobřeží se zdálo pusté. Šedivé jako moře, které ho omývalo. Snad neminul den, kdy by vítr nepřihnal aspoň malou přepršku. Jindy pršelo celé dny, jako bychom už nikdy neměli vidět slunce a přišla druhá potopa světa.
Tmavé útesy se tyčily do výšky až sedmi set stop. Zuřivý příboj bičoval jejich úpatí. Běda neopatrné lodi, kterou by vítr zahnal příliš blízko.
Nejednou jsme spatřili místní ženy a děti, kterak paběrkují v zátokách, kde se útesy sklání ke kamenitým plážím a mezi skalisky hledají to, co moře vydalo ze svých spárů. Chabá náplast na bídu, která svírala kraj v železných okovech.