První případ: kapitola V

Shrnutí: Problematičtí bystrozoři Johnsonová a Potter mají hlavní podezřelou a necelých sedm hodin na to, aby ji usvědčili z prokletí Minervy McGonagallové. A možná i z něčeho dalšího. Featuring Zachariáš Smith a pasivně agresivní stařenka.

Poznámka: Povídka se odehrává v alternativním vesmíru už několik let vyprávěném v rámci DMD, ale třeba to bude dávat smysl i čtenáři, který náš vesmír nezná :). Ve zkratce – byla kouzelnická totalita, jiná věštba pronesená profesorkou Trelawneyovou se naplnila, totalita padla. V této povídce se řeší to, co přišlo pak.

Poznámka druhá: Ano, tato povídka patří do loňské dobročinnosti. Sypu si popel na hlavu a lkám. Doufám, že i tak si ji někdo přečte ;). Pokud si chcete povídku přečíst celou od začátku, 1. kapitolu najdete zde, v ní odkaz na 2. kapitolu a tak dále až na konec věků :).

***

„První létající ryby sem vypustil můj pradědeček. Zjistil, že jsou velmi efektivní proti pergamenovým mšicím.“

Archivní studovna skýtala o půl třetí ráno mimořádné krásy, ostatně stejně jako v každou denní nebo noční dobu. Komentovat je ale právě teď by napadlo jen velmi zabedněného jedince. Zachariáš Smith byl ten jedinec.

„Děkujeme za informaci,“ utrousil Potter během vybalování případu – krabice a složky se samy postupně rozkládaly po stolech ve studovně, jako orchestr řízený velice unaveným dirigentem. „Můžete nám o tom povyprávět víc po pracovní době. Teď na to vážně není čas.“

Šest hodin. Teď už pět a půl. Vektorová nemůže celu předběžného zadržení opustit, dokud analýza její hůlky nevyloučí, že na svou dlouholetou nadřízenou použila útočnou magii. Fabian Prewett přes protesty advokáta Vektorové kategoricky vyloučil vytahování techniků z postelí uprostřed noci, přihrál tím vyšetřovatelům šest hodin času (do začátku šichty v osm) a pak jim jako gesto dobré, ale zlomyslné vůle přihodil řadového pochůzkáře Smithe.

„Pusťme se do toho,“ vyzval James Potter pasivně přihlížející dav, aby se k němu připojil. Hůlkou vynesl nad jeden z dlouhých stolů pergamen rozměru menší plachty. Plán bitvy. „O co nám jde především?“

„Dokázat, že Vektorová chtěla McGonagallovou zranit nebo zabít,“ nadhodila Angelina a její slova se začala sama kroutit na levitující tabuli.

„Souhlasím,“ přikývl. „Není moc pravděpodobné, že se nám to povede. Pokud tedy...“ Zarazil se a svraštil čelo. „Ale ne, nic,“ mávl rukou a posunul si brýle na nose. „Co dál?“

„Dokázat, že stála za tím prvním útokem v květnu.“ Klikatění. „Ale za šest hodin...“

„Ještě méně pravděpodobné a nejsem optimista, ale ano. Co myslíte vy, Smithi?“

Smith si odkašlal a napřímil se. Cvočky na jeho uniformě házely sotva postřehnutelná prasátka. Odkašlal si ještě jednou. Angelina nevěřícně zírala přímo na Pottera, který byl náhle obrázkem trpělivosti.

„Měli bychom prověřit, jestli mluví pravdu ve všem ostatním,“ pronesl konečně naprosto sebejistě. „Pokud lže, je to důvod pro prodloužení vazby.“

Třetí bod se postupně zhmotnil na pergamenu. Bystrozor Potter nezastíral překvapené uznání, které se zrcadlilo v Angelinině tváři. Kdo by tušil, že pan „šťourám se v uchu na veřejnosti“ má taky mozkové buňky?

„Správně, Smithi, skvěle. To si vezmete na starost vy. Prověříte pohyb u Munga za celou dobu hospitalizace napadené. Vektorová tvrdila, že na oddělení 49 nikdy nebyla a dnes v noci ji nikdo neviděl. Pokud lhala – a já jsem přesvědčený, že lhala – máme ji v hrsti.“

„Pane,“ přikývl Smith stále v pozoru.

„Co mám dělat já?“ zeptala se nedočkavě.

„Projděte všechny záznamy, které tu máme o podezřelé. Zkuste sestavit zběžný profil, najděte cokoli, co by mohlo ukazovat na vztah k McGonagallové, potažmo na motiv napadení. Já se pokusím zmapovat pohyb Vektorové během bitvy. Dáme si hodinu, pak poradu o dalších krocích.“ Když klesl intonací a nikdo neskočil šipku do papírů, zvedl ruce v gestu podobném odhánění hejna hus na zahrádce. „Tak do toho!“

___

Pracovali tiše, rychle a s urgencí hledačů jehly v kupce sena. Papíry a pergameny šustily všude kolem nich a mezi nimi. Čas od času některý z nich vstal a vyslal vyhledávací kouzlo do prostoru nikdy nespícího archívu plného tajemství a ryb dobrých proti mšicím. Angelinu by nikdy nenapadlo, že ji hledání stop v listinách bude bavit.

„Tak co mi můžete říct?“

Trhla sebou. To už je to hodina?

„Smithi, začněte.“

Před nejnovějším členem vyšetřovacího týmu ležela velká kniha návštěv zhmotněná rovnou od Munga, kupička papírů, v nichž i na dálku poznávala školní rozvrhy hodin, a několik deníků vázaných v různobarevné kůži, které se objevily snad samy od sebe (nikdo si nepovšiml archiváře konajícího efektivně svoji práci).

„Kromě rodiny měla napadená jedenáct návštěvníků,“ napřímil se Smith a pozvedl list popsaného papíru před sebou. „Z nich čtyři přišli jen jednou: Rolanda Hoochová, Vilemína Červotočková, Irma Pinceová a Argus Filch.“

„Dámský klub a školník. Zajímavé... Pokračujte.“

„Dvakrát až čtyřikrát to byli Poppy Pomfreyová – vypadá to, že k Mungovi přišla s napadenou v květnu.“ Smith tázavě pohlédl na vyšší šarži. Šarže přikývla. „Pak Pomona Prýtová, Filius Kratiknot a Lily Snapeová.“

„Kdo zbývá?“ zeptala se Angelina a Smith se zamračil.

„Několikrát jsem za ní byl já,“ poznamenal Potter.

„Sedmkrát, pane. Třináctkrát, takže asi jednou za měsíc, navštívila napadenou Aurora Sinistrová. A skoro každý týden od června do prosince přicházela Sybila Trelawneyová.“

Statistika návštěv překvapila Angelinu stejně jako rozcuchaného bystrozora naproti ní. Nikdo se ani slovem nezmínil o tom, že by mezi bývalou ředitelkou a zesnulou profesorkou byl přátelský (nebo jakýkoli jiný) vztah. Proč by ale Trelawneyová jinak k Mungovi chodila každý týden?

„Zaznamenal jste si také, jak dlouho jednotlivé návštěvy trvaly?“

Smith se chopil dalšího listu s poznámkami. Chvíli očima procházel řádky. „Obvykle hodinu nebo kratší dobu. Jenom profesorka Trelawneyová někdy zůstala déle... Hodinu, hodinu a půl, dvě, hodinu a půl...“

„Co Sinistrová?“

„Poprvé hodinu, pak půl hodiny, půl hodiny... čtvrt hodiny...“ Okamžik prstem projížděl zbytek návštěv. „Kromě první návštěvy vždy míň než hodinu, pane.“
„Johnsonová, kam myslíte, že tím mířím?“

Hlavou jí proběhlo snad celé vyšetřování. Proč je důležitý čas návštěvy? Proč je důležité, že se Sinistrová moc nezdržovala? Bingo.

„Mnoholičný lektvar,“ vydechla a podle Potterova výrazu poznala, že se trefila. „Nefunguje déle než hodinu, pokud si člověk nevezme další dávku.“

„A na oddělení 49 nesmí nikdo vnášet jídlo nebo pití bez kontroly na přítomnost lektvarů a zaklínadel. Auroru Sinistrovou při bitvě viděli ve stejný čas na dvou místech. Máme precedent. Nedá se to ale dokázat, pokud Auroru neviděli někde jinde taky během návštěvy u Munga. Smithi?“

„To ještě nemám hotové, pane,“ odvětil nešťastně. „Ale to by přece ještě neusvědčovalo profesorku Vektorovou ze lži, nebo ano? Mnoholičný lektvar mohl použít kdokoli.“

Potter si povzdechl. „Nejde o přesvědčivý důkaz, ale skládá nám mozaiku. Jenom strašně pomalu...“ V gestu frustrace si oběma rukama prohrábl vlasy. „Johnsonová, co máte vy?“

„Záznamy z Bradavic, záznam o navazujícím studiu numerologie a matematiky. Žádné rodinné vazby, žádné styky s Ministerstvem. V osmdesátém prvním se ale ucházela o místo ředitelky,“ dodala s nádechem dramatické pauzy. „Výběrové řízení vyhrála McGonagallová, Vektorová se tehdy připojila k formálnímu protestu proti výsledku, ale vypadá to, že to k ničemu nevedlo.“

„Pamatuju si, že o tom tehdy psaly noviny,“ řekl jediný pamětník zamyšleně. „Co dál?“

„Bohužel už nic zvláštního. Žádné doklady o práci pro Ministerstvo ani po roce osmdesát jedna, nic, co by ukazovalo na napětí mezi ní a McGonagallovou. Právě naopak.“ Ze skromné hromádky vylovila složku se znakem Bradavic. „McGonagallová jí každý rok psala skvělé hodnocení, v osmdesátém čtvrtém ji dokonce navrhla na místo své zástupkyně.“

„Proč k tomu nedošlo?“

„Odbor školství dosadil jako zástupce Averyho. Asi přes to nejel vlak.“

„Samozřejmě, že nejel. Kde by se tam vzal?“ zaprotestoval Smith s výrazem rozhořčeného zmatení. Potter se pousmál a kývl na Angelinu, aby pokračovala.

„Z poslední doby tu mám ale ještě něco. Letos v lednu nahlásila ztrátu hůlky a zaregistrovala novou. Přišlo mi to důležité.“

„Hm... To je dobré vědět. Všechno?“

Přikývla.

„Moje práce taky není u konce,“ navázal na své podřízené James Potter a své tvrzení odůvodnil mávnutím ruky přes stůl pokrytý dokumenty. „Zatím se zdá, že naše podezřelá je skoro jako duch. Máme samozřejmě její výpověď.“ Pohlédl do svého bloku v mudlovském stylu: „Vzbudil ji poplach, pohybovala se na místech, kde byl chaos, takže není zvláštní, že ji jmenovitě nezmiňuje moc lidí. Někteří ano, ale prověřit všechny bude ještě trvat nejméně dvě hodiny. Zatím alibi nemá, ani nikomu alibi neposkytuje. McGonagallovou viděla krátce po příletu, pak už ne. Není mezi nimi žádné spojení. To je problém.“

„Co když je mezi nimi někdo třetí?“

„Jak to myslíte, Johnsonová?“

„Spojka. Někdo, kdo má vazby k nim dvěma i k Minervě McGonagallové.“

„To je celá škola, ne?“ pocítil Smith zjevně touhu přispět svou troškou do mlýna. „Každý učitel a každý student. Já znám všechny tři. Ty...“ Zarazil se, když ho Angelina zpražila pohledem. „Vy znáte všechny tři. To není důkaz.“

Potter vstal od stolu a přešel ke stále se vznášející pergamenové tabuli. „Vektorovou jsme zatím nespojili s obětí ani místem činu. Vzhledem k tomu, jak si je jistá analýzou své hůlky, ví nejspíš moc dobře, že Prior Incantato nic neodhalí. A její původní hůlku na analýzu nemáme. Jestli to udělala, je to dokonalý zločin... Smith má pravdu. Nemáme nic.“

„Sybila Trelawneyová,“ řekla Angelina do nepříjemně poraženeckého ticha. „Je všude. U Munga. V dámském klubu. Je jediná, kdo viděl druhou Auroru Sinistrovou. Musí to být ona.“

„Není po smrti?“ ozval se Smith a Angelina ho zatoužila zavraždit vlastníma rukama.

„Do své smrti,“ v hlase neskryla rozladění, „byla u všeho podstatného. Byla všude vidět. A teď se to samé děje Sinistrové. To nemůže být náhoda!“

„Quaerendo!“ zahřměl Potter s hůlkou pozvednutou do výšky. „Trelawneyová, Sybila, Oddělení záhad.“

Ve stěně se rozzářil jediný šuplík.

„Accio!“

Krabice přistála na stole, nedbajíc na listinný nepořádek pod ní. Podle zvuku dopadu byla přesně tak velká, jak se tvářila. Bystrozor Potter, náhle plný odhodlání, odklopil víko a vylovil první složku, tmavou a označenou rudě vyvedenými slovy PŘÍSNĚ TAJNÉ a NEJVYŠŠÍ PRIORITA.

„Toho si nemusíme všímat. Kdyby šlo o aktuálně tajné dokumenty, neobjevily by se,“ poznamenal, ale stejně na okamžik zaváhal, než složku otevřel. Nic se nestalo. „Tak co tu máme...“

Angelina vstala, přešla k protějšímu stolu a nahlédla do krabice. Nebyla ani do půlky zaplněná. Sáhla po poslední sloze v pořadí, která se od ostatních lišila barvou i rozsahem – byla tlustá sotva jako jídelní lístek. Zpráva o úmrtí, dostatečně podezřelém na vyšetření bystrozorskou kanceláří, byla stručná a neskrývala ani náznak tajemství. Smrt násilná, (lékouzelnický žargon pro opak přirozené smrti), ale bez cizího zavinění. Směs silného alkoholu a několika omamných látek. Hrubé neodhadnutí míry. Našli ji dva dny po Vánocích.

„Trelawneyová opravdu měla přítele na ministerstvu.“

S úlevou zavřela svou složku. Některé závěry byly příliš těžké. Zvlášť o půl čtvrté ráno.

„Ale pokud o něm věděla, dělal hodně špatnou práci. Syn starého Notta vedl její sledování. Měla být pod dohledem, kdyby zase přišla s nějakým věštěním. Nott by se jen těžko nenápadně infiltroval do Bradavic. A kromě mučení lidí stejně nikdy nehnul prstem. Záznamy o sledování tu ale jsou. Takže?“

„Sledování přenechal někomu jinému. Někomu, kdo měl k Trelawneyové blízko,“ doplnila cestu dobré policejní myšlenky. „Třeba její kolegyni?“

„Profesorka Vektorová není v žádných záznamech. Johnsonová to říkala,“ podařilo se Smithovi vrazit klín do jakéhokoli střípku sympatií, které k němu kdokoli v místnosti včetně tajného archiváře kdy choval.

Potter skoro vyštěkl v odpověď: „Raddle měl něco na každou duši v Bradavicích! Viděl jsem to, jsou toho stohy. A o paní ředitelce Vektorové ani řádek? Myslete hlavou, Smithi.“

Zachariáš Smith několikrát otevřel a zase zavřel ústa – asi jako ryba jeho pradědečka.

„Pokračujte v prověřování návštěv. A až budete procházet deníky Červotočkové,“ pohodil hlavou ke svazkům opuštěným na Smithově stole, „zaměřte se taky na cokoli o McGonagallové, Sinistrové, Vektorové a Trelawneyové. Dvě hodiny by vám měly stačit. Johnsonová, se mnou.“

„Chtěl jsem říct, že profesorka Vektorová není jediná možnost.“ Ryba se vzpamatovala a hrdě se přestala dusit pod hladinou. Angelina znala tyhle typy. Děti z dobrých starých rodin, kterým všechno spadlo do klína. Sotva ho k nim přiřadili, hned si myslí, že je mistr světa.

„Co pořád máš s profesorkou Vektorovou?! Byla tvoje oblíbená úča?“

Smith zrudl a okamžitě uhnul očima. Přehnala to, řvala z ní únava a možná, tak trochu, pachuť z předchozího večera, který se zdál teď být dávnou minulostí. Sakra!

„Johnsonová, podobné výlevy si nemůžeme dovolit.“ Potter promluvil téměř okamžitě, přesto měla pocit, že ticho po jejím výkřiku trvalo roky. „Běžte se projít. Deset minut vás tu nechci vidět.“

Nepokoušela se nic namítat.

___

Stála u zábradlí jedné z cest zavěšených nad oceánem archívu a pozorovala hejno ryb kroužící nad zdánlivě nekonečnými uličkami plnými dveří a průchodů. Celé město uprostřed jediné budovy. Místo lidského hemžení šustění pergamenu. Prakticky ticho. A pak odkašlání. Smith a jeho protivná hnusná uniforma s vyleštěnými knoflíky.

„Už to bude deset minut.“

Přikývla. Nádech, výdech. „Omlouvám se, bylo to ode mě nefér.“

„Děkuju.“ Překonal vzdálenost mezi nimi a stoupl si k zábradlí po její pravici. Ticho, ryby. „Věštění z čísel jsem měl rok. Vektorová mi pomohla, když mého tátu zatkli. Mohl jsem ve škole zůstat až do konce školního roku. Sehnala mi taky tohle místo.“

Nejraději by si nafackovala. „To jsem vůbec nevěděla. Je váš otec v pořádku?“

„Už se z toho dostal.“

Odmlčel se. Oba měli pocit, že vylévání srdcí je u konce. Znali se z Bradavic, spíš od vidění, nebyli přátelé a neměli ani žádné ambice přátelství vybudovat. Ale jednou byli na stejné lodi, museli se podle toho taky chovat. Jedna z lekcí dospělosti.

„Měl jste pravdu. Vektorová není s ničím a nikým spojená víc než ostatní učitelé. Dávalo by smysl, aby Trelawneyovou špehovala sama McGonagallová. S Ministerstvem spolupracovala, není to nepravděpodobné. Ale neumím si představit, že by Trelawneyová byla schopná někomu ublížit.“

„To já taky ne,“ připustil. „Ale svoje učitele asi nikdy doopravdy neznáme.“

Dostala ze sebe unavený úsměv a odpoutala se od vyhlídky. „Jdeme.“

___

Bystrozora Pottera našli zabraného do jedné z mnoha výpovědí ze spisu popisujícího takzvanou bitvu o Bradavice.

„Pojďte sem, oba!“ zvolal, když si všiml jejich příchodu. Něco se změnilo. Že by stopa?

„Smithi, přečtete nám stranu pět,“ řekl a předal oslovenému složku, kterou právě procházel. „Johnsonová, vemte si protokol z výslechu Septimy Vektorové. Leží na kraji stolu. Budeme vás potřebovat, až Smith dočte.“

Smith nalistoval správnou stranu a odkašlal si. „Pastorek, dvojtečka. ‚Co následovalo? Připomínám, že jsme už v závěru celého incidentu, po smrti ministra.‘ Nott, dvojtečka.“

„Jde o Amantiuse Notta,“ poznamenal Potter.

„Jmenuje se Amantius?“ Není divu, že všichni používali jeho příjmení. Taky by si říkala Johnsonová, kdyby ji rodiče už po narození takhle vytrestali.

Potter se ušklíbl. „Pokračujte, prosím.“

„Nott, dvojtečka,“ zopakoval Smith lehce vyčítavě. „‚To jsem ještě nevěděl. Podle příkazů jsem monitoroval západní křídlo. U knihovny jsem narazil na profesorku Vektorovou.‘“ Na okamžik se zarazil a očima přelétl z protokolu nejdřív na Pottera, pak na Angelinu, nakonec zpět k výpovědi. Pokračoval: „‚Asi deset minut jsme bojovali, nebo možná patnáct.‘ Závorka: tázavě. ‚Nakonec jsem použil mdloby na tebe, nechal jsem ji tam ležet a běžel jsem do přízemí.‘“

Ocelově pevné alibi. McGonagallová byla napadena v úplně jiné části hradu právě v době, kdy Vektorová někde na chodbě vyspávala silné omračovací kouzlo. Takže se opravdu spletli. A pořád neměli nic, jen podklad pro propuštění Vektorové z vazby...

„Johnsonová, přečtěte nám, co o setkání s Nottem říká podezřelá.“

Protokol v jejích rukách nebyl zdaleka tak dlouhý jako Nottův, najít svědectví o souboji s ním by nemělo být... „Nic takového tady není.“

„Zajímavé, co?“ Potter ze stolu zvedl pergamenový svitek a zamával jím ve vzduchu. „Tohle je seznam všech ošetřených a prohlédnutých po bitvě a během ní. Poppy Pomfreyová je velmi pečlivá osoba, za to jí musíme poděkovat. Zaznamenala i vyšetřené, kterým nakonec nic nebylo. Například Septimu Vektorovou.“ Nato pergamen rozvinul a našel správný řádek. „Cituji: ‚Žádná zranění, bez známek prokletí nebo omráčení.‘ Moje otázka zní – proč by Nott lhal?“

„Chtěl jí poskytnout alibi,“ odvětil Smith tiše. Stále zíral do výpovědi ve své ruce.

„A udělal to sám od sebe,“ řekla Angelina, méně zdrcená, ale stejně překvapená. „Kdyby o tom věděla... Moment!“

V záchvatu inspirace skočila k poloopuštěným záznamům o McGonagallové z Oddělení záhad, které jí už skoro úplně vypadly z paměti. Záznamy o komunikaci ředitelky s Ministerstvem. Udání Aurory Sinistrové.

„McGonagallová pracovala s Nottem. Jenom s Nottem, aspoň deset let. Nott je člověk mimo Bradavice, který spojuje Trelawneyovou, Vektorovou, McGonagallovou i Sinistrovou. Musíme s ním mluvit.“

„Johnsonová, skvěle!“ přikývl Potter. „Souhlasím. Ale bez advokáta nás k němu nepustí. Kolik je hodin?“

„Čtyři pryč.“

„Dobře...“ řekl spíš pro sebe. Sundal si brýle a jal se pomalu pochodovat kolem stolu. Něco si mumlal, ale nerozuměla mu. Najednou se zastavil a mávaje okuláry se otočil zpátky k nim. „Zařídím to. Vy dva zatím pokračujte v prověřování návštěv u Munga. Asi nám to hned k ničemu nebude, ale čím víc i nepřímých důkazů, tím líp. Vrátím se, co nejdřív to půjde.“

Smithovo poslušné „Pane.“ už patřilo jen kvapně se vzdalujícím a nakonec zcela mizícím Potterovým zádům.

___

Bylo přesně pět minut před pátou, když Angelina zavřela desky deníku profesorky Červotočkové a Smith odložil návštěvní knihu nemocničního oddělení 49 a několik rozvrhů bradavických učitelů. První fáze průzkumu byla u konce. Na stole před nimi se vlnil pergamen plný dat a časů se jmény návštěv – většina z nich byla opatřena malou fajfkou značící návštěvy, jejichž přítomnost nebyla prokázána zároveň na jiném místě. Několik položek bylo označeno červeným otazníkem. 

Angelina se protáhla, až klouby zapraštěly, protřela si oči a mrkla na kolegu „Shrňme si to.“

„Našli jsme čtyři možné důkazy použití mnoholičného lektvaru nebo jiného kouzla měnícího podobu. Aurora Sinistrová byla viděna zároveň u Munga a v Bradavicích dvacátého třetího září, sedmého ledna a dvacátého devátého ledna. V lednu byla v obou případech na večeři, měla tam napsaný dvouhodinový dozor, takže ji nejspíš viděli studenti i kolegové. V září byla na čaji s Červotočkovou a Pomfreyovou.“

Po vyslovení poslední věty se neubránila bolestivé grimase. Deníky profesorky Červotočkové byly stručné a jasné a nevyhýbaly se záznamu výměny intimních informací, které ani Angelina, ani Smith už nikdy nedostanou z hlavy. Snad to bude znamenat, že si všechny účastnice rozhovoru na daný den dobře vzpomenou, až dojde na jejich svědeckou výpověď.

„Pojďme dál. Ještě je tam ten Filch.“

„Jo,“ přitakal Smith, milerád opustivše nepříjemnou vzpomínku. „Přišel jenom jednou o Vánocích, byl tam hodinu od půl desáté, ale Červotočková píše, že po snídani v deset řval na studenty za bláto na botách.“

„Ve všech případech to mohla být Vektorová, nevíme o žádném alibi. Aspoň zatím.“ V zamyšlení zabubnovala prsty o stůl. „Viděl ‚Sinistrovou‘ a ‚Filche‘ někdo u Munga? Kromě personálu?“

Smith nalistoval správnou stranu návštěvní knihy. „V září Trelawneyová a Isobel McGonagallová, matka oběti, v lednu tam Sinistrová byla vždycky sama. A Filch...“ S překvapeným výrazem vzhlédl. „ Stejná sestava jako v září.“

„Myslíte na to, co já?“ nadhodila a zazubila se.

„Ne-e?“

___

Bylo deset minut po páté, čtyři stupně nad nulou a úplná tma. Pod majestátním dubem uprostřed jinak zcela holé pláně stály dvě temné siluety, jedna o něco vyšší než druhá, obě v dlouhých pláštích a ostentativně bez čepice. Postavy bez hnutí (umožněného pouze strategicky užitými zahřívacími kouzly) zíraly na domek pod kopcem.

„Pokud nerozsvítí do pěti minut, probudíme ji,“ řeklo menší ze strašidel tónem, který naznačoval, že zahřívání začíná podléhat skotskému vzduchu.

„Nezdá se mi to jako dobrý nápad,“ odvětilo podobně okolnostmi sužované druhé strašidlo.

„Musíme jednat rychle. A není to proti předpisům – říkal jste, že svědky vyslýcháte běžně. Takže když jsem s vámi, můžu i já.“ Po chvíli ticha se ozvalo ještě podstatně méně sebevědomé „Asi.“.

Tušenou námitku druhé osoby přerušilo světlo, které se rozlilo v pokoji v patře. Spustili se mokrou trávou dolů po svahu na cestu, obešli dům a zazvonili na zvonek u vchodových dveří. Otevřely se právě v okamžiku, kdy se chystali zazvonit podruhé.

„Co chcete v tuhle nekřesťanskou hodinu?!“

„Neradi obtěžujeme, paní McGonagallová. Jsme z bystrozorské kanceláře. Johnsonová, Smith.“

Obyvatelka domu byla starší dáma, ne nepodobná své dceři. Nelibě si je oba změřila pohledem, pak se otočila a nechala je, aby ji následovali chodbou do kuchyně. „Dáme si čaj. Očistěte si boty!“

Angelina pomyslela na to, jak se před pár lety plížila v noci po hradě a potkala mladší paní McGonagallovou na hlídce, a přes veškerou dospělou logiku se cítila jako přistižená při něčem nekalém. Vešli.

___

Seděli v kuchyni, která se nijak nelišila od každé mudlovské kuchyně (jak věděla Angelina, Smith se kolem rozhlížel, jako by byl v muzeu), pokud se tedy člověk nepodíval pořádně a nezjistil, že většina spotřebičů včetně lednice není připojená do zásuvky, a přesto bezchybně plní svou funkci. Nebo že na okně z nějakého důvodu stojí pytlíček s krmivem pro sovy. Majitelka kuchyně se ostatně také nelišila od jiných starých dam, pokud jste přehlédli kouzelnou hůlku v kapse jejího fialového županu.

Čaj silný jako sama smrt Angelinu přesvědčil, že koncentrované nechutenství, které vypila po půlnoci, konečně ztratilo svou moc. Nepohrdla by mlékem, stará paní McGonagallová ale ani slovem nenaznačila, že mléko má. Soudě podle jejího výrazu a faktu, že si k nim nepřisedla, by pravděpodobně popřela, že mléko vůbec kdy měla, že ani neví, co to takové mléko je. 

„Nebylo by mléko? A trocha cukru? Au!“

Angelina se po strategické likvidaci kolegy kopnutím pokusila o profesionální úsměv. „Ještě jednou se omlouváme, že jsme tu tak brzy.“

„Čekala jsem, že přijdete dřív, po tom, co se stalo Minervě,“ poznamenala nikoli bez výčitky. „Byla jsem vzhůru do jedné hodiny!“

„Tak to... je nám líto,“ pokoušela se Angelina udržet úsměv za každou cenu. To, že nemusí oznamovat nic o napadení z první poloviny noci, bylo příjemné překvapení. Ušetří čas a o ten jde nakonec především.

„Všimli jsme si, že za dcerou chodíte hodně často,“ rozhodl se i přes bolestivé zranění nakopnutím pomoci Smith. „Takže určitě máte přehled o ostatních návštěvách.“

„Co chcete vědět?“

„Rádi bychom se zeptali na několik lidí,“ navázala Angelina a z kapsy vylovila dvakrát přeložený papír s poznámkami. Okamžitě zalitovala, že si nesehnala notes. „Zajímá nás například Sybila Trelawneyová.“

„Sybila byla moc hodná. Je hrozné, co se stalo,“ pokývala hlavou paní McGonagallová, odmlčela se a v zamyšlení vyhlédla z okna do stále tmavé ulice. Svítat začne nejdřív za půl hodiny. „Za Minervou chodila hodně často, někdy snad častěji než Rowena. Párkrát jsme spolu byly i na obědě.“

„Řekla byste, že spolu dobře vycházely?“

Isobel se pousmála. „Minerva teď vychází dobře s každým.“

„Nebylo vám divné, že ji navštěvuje tak často? Nenapadlo vás, že...“

„Že Minervu proklela ona a teď ji chodí kontrolovat? Napadlo. Ale víte, Sybila...“ Zarazila se. Pak bezmyšlenkovitě sáhla ke své hůlce, podivně trčící z huňatého materiálu županu, vyhnula se jí ve prospěch neviditelného smítka, smetla ho a znovu založila ruce. „Přes padesát let jsem nekouzlila. A i tak poznám, že Sybila neměla nadání pro většinu magie, natož pro kletby. Neměla to ani v povaze.“

„Co Aurora Sinistrová?“

„Nepříjemná ženská,“ odvětila Isobel takřka bez zaváhání. „Několikrát jsme se u Munga potkaly, vždycky spěchala. Říkala jsem si, proč vůbec chodí, když pořád kouká na hodiny. A ty její náušnice...“

Angelina se zamračila. Byl to jenom instinkt, něco vystupovalo z řady. Představila si Auroru Sinistrovou, svou bývalou kolejní ředitelku, hodně zaměstnanou, někdy roztěkanou, na první pohled žijící z kofeinu a síly vůle. Její hábity, praktické, jednoduché. Její vlasy, tmavé a husté. Snažila si vybavit jedinou snídani, jedinou večeři, jedinou noční hodinu astronomie...

„Všimli jsme si, že jednou jste u Munga byly všechny tři,“ navázal Smith. „Vy a profesorky Trelawneyová a Sinistrová. Vzpomenete si?“

„Hmm... Ano. Sybila byla překvapená, že Sinistrovou vidí. Ta taky hned odešla.“

Angelina se jala po kapsách hledat tužku. Paní McGonagallová využila trapného momentu k tomu, aby si do vlastního šálku dolila mléko a bez přerušení očního kontaktu s párem poloamatérských detektivů ho vrátila zpět do lednice. Smith podal kolegyni tužku. Do skrumáže poznámek vepsala několik dalších. Toužila se propadnout někam hodně hluboko. Nejlépe do postele.

„Ještě nás zajímá,“ – odkašlala si – „Argus Filch. Vaši dceru navštívil jednou, pětadvacátého prosince. Pamatujete se na něj?“

Přikývla. „Přišel chvíli po Sybile. Bylo to zvláštní, bradavičtí většinou chodili ve dvojici. Moc nemluvil a pak s námi šel na čaj. Připadalo mi nezdvořilé mu to vymlouvat.“

Angelina si nedokázala bradavického školníka představit na neformální posezení. Ale pokud to nebyl on...

„Nikdo se mě na to nikdy neptal,“ přerušila její myšlenky paní McGonagallová váhavým tónem, „ale asi jsme byli mezi posledními lidmi, co Sybilu viděli naživu. Nechápala jsem tehdy, jak se to mohlo stát. Dařilo se jí líp, povídala o tom, jak si dá život dohromady. Zrovna ten den...“

„Ano?“

„Ale nic... Chystala se promluvit s někým ze školy. Nevím přesně o čem, ale bylo to pro ni hodně důležité.“

___

Zpátky na ministerstvo odcestovali krbem – po agresi strany mléka a cukru jim bylo dostatečně odpuštěno a paní McGonagallová jim dovolila použít svůj vstup do letaxové sítě. Když vyšli z ohně, pohlédla na hodinky. Necelé dvě a půl hodiny, než přijdou technici.

„Určitě to byla Vektorová,“ řekla, jakmile se pustili k výtahům.

„Protože...?“ Smithi, sakra!

„Sinistrová nenosí žádné náušnice. Myslím, že nemá ani propíchnuté uši.“

Výtahové dveře se před nimi samy otevřely. Vešli.

„Ale Vektorová taky ne. Na rozdíl od vás jsem se s ní viděl každý týden. Všiml bych si.“

„Dřív je asi nenosila, ale teď je jak krám s bižuterií,“ odvětila a cinkání náušnic a náramků na schodišti bradavického hradu se na okamžik vynořilo ze vzpomínky ze včerejška.

Zastavili v prvním patře, kde se k nim připojil jeden jediný oběžník. Výtah se dal znovu do pohybu.

„A bude to znít šíleně, ale...“

„Myslíte, že Vektorová byla i Filch.“

„Ano. A zabila Trelawneyovou.“

Z výtahu v druhém patře vyšla sama, jelikož Smith ztratil slova i schopnost pohybu. Tedy alespoň na okamžik. Doběhl ji v půlce chodby, chytil ji za rameno a zastavil ji.

„Smrt Trelawneyové byla objasněná!“

„Nesahej na mě!“ sykla a vytrhla se mu. „Mám pravdu! Vektorová napadla McGonagallovou, Trelawneyová o tom věděla, nebo to tušila, možná jí pomáhala, co já vím... Hnulo se v ní svědomí, chtěla o tom někomu říct, tak ji Vektorová umlčela. Neříkejte, že to nedává smysl!“

„Co nedává smysl?“

Oba nadskočili, když zpoza rohu vyšel bystrozor Potter. Smith zasalutoval. Angelina toho využila a odstoupila od něj o pár kroků dál.

„Johnsonová si myslí...“

„Řekne mi to sama,“ přerušil ho Potter a pokynul jí, aby šla za ním. Vnímala to jako malý triumf, když... „V zasedačce na vás někdo čeká. Máte deset minut. Smithi, se mnou, mám pro vás práci.“

„Ale...!“

„Je to jen deset minut, Johnsonová,“ usmál se na ni povzbudivě a spolu se Smithem se vydal směrem ke své provizorní kanceláři.

___

Dveře zasedačky div nerozkopla. Přišla na to, že je ve hře vražda! Co může být důležitějšího?! Ten zatracený...

„Ahoj.“ Katie. Katie a piksla sušenek, určitě čerstvě upečených. Katie u stolu v bystrozorské zasedačce ve tři čtvrtě na šest ráno.

„Ahoj... Co tady děláš?“

„Přišla jsem se omluvit,“ špitla a stočila oči k sušenkám. „A nepřišla jsem s prázdnou.“

„Kdy jsi proboha vstávala?“ zeptala se a sedla si na židli vedle ní. Pak proti vlastní vůli sáhla po sušence. Už několik hodin nic nejedla, ale až v tuhle chvíli si toho všimla. Byly vynikající.

„Nespala jsem. Cho s Cedrikem odešli, dala jsem si střízlivák, pak ostropestřec a šla jsem péct.“

„Ale to jsi nemusela...“ Katie a její pečení bylo stejně produktivní jako destruktivní, záleželo jenom na tom, jaký má zrovna den. Angelina nemohla snést pomyšlení, že tentokrát může být na vině zrovna ona. „Mohly jsme se o tom pobavit, až se vrátím domů.“

„Stejně nerada spím,“ pokrčila rameny Katie a nabídla si svoji sušenku. „Je v tom moc cukru.“

Chvíli seděly a žvýkaly. Ticho mezi nimi bylo příjemné, skoro jako by seděly doma a nic se nedělo. Ale deset minut je deset minut.

„Nemusíš se mi omlouvat,“ přerušila nakonec klid Angelina a pokusila se o úsměv. Chtěla Katie ujistit, že je všechno v pořádku. Jestli ne pořád, tak aspoň v tuhle chvíli. „Měly jsme to asi předem probrat.“

Katie zakroutila hlavou. „Nemůžu po tobě štěkat, jako bych na tebe měla nárok.“

Z nějakého důvodu, který si nedovolila sama v sobě analyzovat, tohle zabolelo.

„Takže se ti omlouvám, že jsem na tebe ječela a zkazila nám večer. Sušenky můžeš brát jako dárek na usmířenou?“ usmála se, posunula krabici blíž k Angelině a vstala. „Nebudu tě už rušit. Třeba půjdu konečně do postele.“

„Katie,“ natáhla se prosebně a vzala ji za ruku. Nevěděla, co dalšího říct. Snad to bylo kombinací hladu a únavy. Určitě, to bylo ono. Katie se usmála, na rozloučenou stiskla její ruku a zmizela v labyrintu chodeb venku.

___

Do výslechové místnosti vstupovalo očarovanými okny první ranní slunce. Aktuální osazenstvo záměrně malého stolu tvořili duo Potter–Johnsonová na straně jedné, advokát proslulého udavače Amantiuse Notta na straně druhé. Byl to muž kolem padesátky, na první pohled stejná sorta jako jeho klient, na rozdíl od Notta staršího ale mnohem méně vyzývavě odpudivý. Jeho hábit byl z kvalitní látky a na prstě pravé ruky měl výrazný rodový prsten, jinak ale spíše splýval s šedavými zdmi okolo. Sivá barva jeho obličeje vycházela patrně hlavně z toho, že musel být na nohou už v šest ráno.

„Kde je Nott?“ zašeptala.

„Brzy tu bude. Smith ho provází po oddělení. Kvůli starým časům,“ odpověděl úplně nahlas Potter a... To opravdu mrkl na jeho právníka? Advokát zůstal u svého výrazu člověka čekajícího na pomalou a bolestivou smrt. Pokud věděl, co měl bystrozor na mysli, nedal to ani náznakem najevo.

„Amantius Nott k výslechu,“ ozvalo se vzápětí ode dveří, kde se objevil nejprve Smith, za ním spolupracující obviněný, nakonec strážný, který měl noční službu u ministerských cel. Nott měl ruce spojené tenkým řetízkem vedoucím od jednoho zápěstí opatřeného o něco tlustším kovovým náramkem k druhému. Standardní pouta pro přepravu méně nebezpečných zadržených. Dohromady je držela série zaklínadel, jejich materiál nebyl důležitý, stejně tak by mohly být z krajky.

Strážný dovedl Notta k židli vedle jeho advokáta a sám se odklidil do rohu místnosti. Smith zaujal místo u okna a na uniformu chytal první sluneční paprsky. Angelina by přísahala, že si knoflíky a ostatní blýskavé propriety nově naleštil.

„Začneme,“ řekl Potter a doprostřed stolu položil zaznamenávací formulář a brk.
„Recordi!“

„Uveďte celé jméno a datum narození.“

„Amantius Theodore Nott, třetího listopadu tisíc devět set šedesát jedna,“ odvětil bez prodlení a s dávkou nacvičené pokory. Přesto na něm bylo cosi arogantního. Čistokrevnou výchovu a život mezi elitami pár měsíců za mřížemi nemohlo potlačit.

Angelina Notta znala z fotografií ve Věštci. Ministerstvo ho vodilo snad na každé soudní stání a on skoro ke každému měl co říct. Udával všechny a popíral všechno o svých zločinech, co se popřít dalo. Byl užitečný a hnusil se starým kolegům a kamarádům, stejně jako osvobozené veřejnosti. Hezká tvář ronící krokodýlí slzy.

„Zahajuji vlastní výpověď. Dnes je dvacátého šestého března, devatenáct set devadesát devět, 6:00, před polednem. Výslech provádí bystrozorka v zácviku Angelina Johnsonová, výkonný dozor James Potter.“

Brk se dal do radostného zapisování.

„Přítomni Evelyn Flint, advokát vyslýchaného Amantiuse Notta, dále Zachariáš Smith a Merlin Brimley, hlídky,“ doplnil Potter, který měl zjevně dokonalou paměť na jména.

„Pane Notte, našli jsme jisté nesrovnalosti ve vaší výpovědi z května devadesát osm.“

Evelyn Flint si po této větě nasadil hranaté brýle s tenkými obroučkami a otevřel kožené desky před sebou. Okamžik listoval. Angelina znejistěla. Stále listuje zachytil její pohled a zvedl obočí. Odkašlala si a obrátila pozornost zpátky na vyslýchaného.

„Popisujete, že jste vedl souboj se Septimou Vektorovou.“

„Ano, to je pravda.“

„A že jste ji nakonec přemohl pomocí omračovacího kouzla.“

„Přesně tak.“

Flint dolistoval, ze své slohy vyjmul kopii výslechu a našel správnou stránku. Neznatelně přikývl. Angelina výrazně preferovala tohoto čistokrevného privilegovaného advokáta před Nottem starším. Ale možná proto byl tenhle nebezpečnější?

„Víme, že lžete.“

Nott zamrkal, ale neřekl nic.

„Septima Vektorová nebyla během bitvy zraněna. A nikdy neuvedla že se s vámi ten den setkala.“

„Co z toho vyvozujete, slečno?“ Flint upřel na Angelinu ledový pohled. „Pokud tedy chcete něco víc než očistit mého klienta z napadení.“

Cítila, jak se jí potí ruce. Poprvé za celé vyšetřování si nebyla jistá, jestli má právo vést důležité výslechy. Co když říká něco špatně? Co když Nottovi nebo Flintovi nahraje něčím, co můžou použít? Mají jen dvě hodiny, jen jeden pokus!

„Jak byste popsal svůj vztah k Minervě McGonagallové?“ nadhodil zdánlivě bez kontextu Potter a zachránil ji.

Opět odpověď bez zaváhání: „Nikdy jsem s ní nemluvil.“

„To je zajímavé, že, Johnsonová?“ obrátil se k ní a nonšalantně se usmál. „Řekněte nám proč.“

Výdech, nádech. Upřený zrak Evelyna Flinta. „Více než deset let vám předávala informace o bradavických učitelích. Máme o tom na Oddělení záhad záznamy.“

„Souvislost?“ nadhodil jediné slovo Flint, tentokrát mířené na Jamese Pottera.

„Domníváme se, že váš klient proklel Minervu McGonagallovou...“

Přelétla pohledem ke Smithovi. To se domníváme??? Pokrčil rameny.

„A střet se Septimou Vektorovou chtěl použít jako alibi. Jen pro připomenutí – to by bylo těžké ublížení na zdraví s trvalými následky, potenciálně použití černé magie, možná i obecní ohrožení, protože tu najednou máme magicky nadanou osobu, která svou magii nedokáže ovládat...“

Nott měl obličej čitelný jako leporelo pro novorozence. Překvapení přecházelo v šok, šok v obavu, obava v prachobyčejný strach. Jeho právní zástupce se lehce mračil.

„Nějak se vám povedlo nikoho nezavraždit a ti chudáci, co jste mučil, nestihli mít trvalé následky. Proto s vámi moji šéfové taky jednají tak hezky,“ pokračoval vyšetřovatel, zatímco brk na pergamenu předváděl bleskurychlé piruety. „Ale taková ošklivá kletba…“

„Máte pro toto tvrzení nějaké důkazy?“ zeptal se Flint věcně, zatímco se Nott topil v tichém děsu.

„Máme svědka.“

Všechny oči se obrátily na Angelinu, jen James Potter se na ni neotočil docela. Všimla si, jak na setinu sekundy překvapením ztuhl. Byl tohle dobrý nápad? Bez risku není zisk… Nadechla se a skočila: „Septimu Vektorovou.“

„Lže!“ vykřikl najednou Nott, jenž ztratil poslední zbytky hraného klidu. „Neudělal jsem to! Přísahám!“

„Tvrzení proti tvrzení,“ řekl Flint. Byl nečitelný jako socha. Ano, takového advokáta by chtěla mít, kdyby to bylo potřeba. Snad jen méně zmijozelského.

„Důkazy ukazují na ni stejně jako na vás, takže máte pravdu,“ chopil se opratí opět Potter, „ale ona na rozdíl od vás nikdy nepoužila Cruciatus. Komu bude soud věřit víc?“

„Ach tak,“ odtušil Flint a na jeho nepohyblivé tváři se objevilo cosi podobné kyselému úsměvu.

„Víme, že mezi vaším klientem a paní Vektorovou probíhala spolupráce – jinak by se ji nesnažil krýt ve výpovědi.“

„Spletl jsem se,“ zakuňkal Nott, „musel to být někdo jiný. Ne Vektorová, někdo jiný.“

„Jinými slovy alibi nemá nikdo,“ rozložil Potter ruce ve výmluvném gestu.

„Byla tam tma. Myslel jsem, že je to ona,“ trval na svém velice chabě Nott. Slabší vůli aby člověk pohledal. „Jestli nebyla… tak jsem ji za celý den neviděl. Nevím, co dělala nebo ne.“

„Ale tak to nebylo, že ne?“

Tón hlasu, který Potter použil, byl náhle mnohem útočnější. Angelina si netroufala odhadovat, k čemu se chystá.

Naklonil se přes stůl blíž k Nottovi. „Vymyslel jste si, že jste viděl Vektorovou, protože jste moc dobře věděl, co ona právě dělá ve skutečnosti, není to tak?“

„Ne…“

„Chtěl jste ji chránit a ona vás přišla udat!“

„To by snad stačilo,“ pokusil se o intervenci Flint, ale nebylo mu souzeno být úspěšným.

„Půjdeš do Azkabanu!“

„Ne!“ zařval Nott a uhodil rukama v poutech do stolu. Strážný za ním udělal krok vpřed. „Byla to ona. Musíte mi věřit. Můžu to dokázat.“

Flint si sundal brýle a promnul si obočí. Pak vrhl nesouhlasný pohled na Jamese Pottera, který se po svém pečlivě kalkulovaném výbuchu znovu pohodlně usadil, kromě toho ale neřekl ani slovo.

___

Angelina se nervózně kroutila na židli v další z dnešní série výslechových místností. Před chvílí do sebe nalila snad litr kofeinu v podobě tentokrát ne tak odporné kávy, kromě toho ji ale rozechvívalo očekávání věcí budoucích. Na stole před ní ležela složka s nedávno formálně uzavřeným výslechem ochotného svědka Amantiuse Notta, plná informací, které bude mít právní zástupce Septimy Vektorové problém otočit v její prospěch. Tohle byla hodina H.

„Madam, račte,“ ozval se ještě z chodby hlas bystrozora Pottera.

„Kde je můj advokát?“ připojil se k tomu jeho ostrý tón Vektorové. „Nemůžete mě vyslýchat bez právního zástupce!“

Vešli, Vektorová zjevně proti své vůli, Potter s lehkým úsměvem, za nímž se dala tušit vidina klidu, míru a pořádného spánku. A nepochybně také vítězství, nejoblíbenější nebelvírské kratochvíle. Trojici uzavíral Smith, který se tvářil poněkud nešťastně, jako by nevěděl jak se najednou před svou bývalou profesorkou chovat.

„Kde je Nott?!“ zopakovala Vektorová, když si sedla na místo pro ni vyhrazené. Po pěti hodinách čekání nevypadala ani tak unaveně, jako vztekle. Z jejího dlouhého copu se vyprostila celá legie jednotlivých vlasů, která teď ve světle slunce vystupovala jako temná svatozář.

„Pan Nott se rozhodl přerušit poskytování svých služeb.“

Angelina viděla Notta staršího pochodovat po chodbě, když odcházela od jeho syna. Nevěnoval jí pozornost – jak se za okamžik ukázalo, číhal na Evelyna Flinta. Když vcházela za roh směrem ke kuchyňce, vzrušeně gestikuloval a agresivně kolegovi cosi šeptal. Tím se jeho nepřítomnost asi vysvětlila.

„I kdyby to byla pravda,“ odvětila Vektorová kousavě, „nemění to nic na tom, že s vámi bez advokáta nebudu mluvit.“

„To je vaše svaté právo. Stejně si ale myslím, že bychom si mohli obyčejně, nezávazně popovídat. Jenom mezi…“ odmlčel se a přelétl pohledem všechny zúčastněné, „osmi očima. Smithi?“

Zarazila se. Zatím všechny výslechy vedla ona (z nutnosti, ale přesto!) – co je na tomhle jiné? Proč jí ho nechce dopřát? Tohle ale není výslech. Nevěděla, co přesně má Potter v plánu. Jeho instrukce mezi oběma sezeními byly prosté: předložit Vektorové obvinění, která vznesl mladý Nott (Potter použil přesně tuto frázi – „mladý Nott“ – jako by mu, stejně jako Potterovi, nebylo skoro čtyřicet), a nechat se překvapit tím, co na to řekne. Angelina si nebyla jistá, jakou roli v tomto plánu ne-plánu měla ona sama.

Smith, který zatím postával v rohu místnosti, položil doprostřed stolu formulář a brk. „Recordi! Dvacátého šestého března devatenáct set devadesát devět, 7:00, před polednem.“

„Pan Nott nám řekl zajímavé věci,“ zahájil výslech, který nebyl výslechem, Potter. „Myslím pana Notta mladšího.“

Pokud to na Vektorovou mělo nějaký vliv, pak to na sobě nedávala znát. Zírala střídavě na Pottera, Angelinu a Smithe, ruce založené, v očích stále stejně nenávistný žár.

„Měl takovou teorii. Říkal, že vám existence Minervy McGonagallové bránila v rozletu. Že jste se chtěla stát ředitelkou a ona že na vás měla nějakou špínu. Osobně si ale myslím, že jste to s tou kletbou trošku přehnala.“

Nic, ani sval, jen vztek v tmavých očích.

„Když se to tak vezme, bylo to od vás skoro… mistrovské. Vrstvená kletba vytvořená speciálně pro konkrétní osobu? Budete v učebnicích.“

Potter kývl na Angelinu. Otevřela složku před sebou – slova na papíře jí dodávala tolik potřebnou sebedůvěru.

„Pracovala jste pro McGonagallovou, ale už předtím jste pro Ministerstvo, konkrétně pro Amantiuse Notta, sledovala profesorku Trelawneyovou.“ Problém je, že nikde není vaše jméno… „Vy a Nott jste byli milenci. Svěřila jste se mu se svými plány. Věděl, že se chystáte kletbu použít, až Raddle vpadne do Bradavic.“

Když to od Notta před hodinou slyšela, nemohla tomu uvěřit. Každou minutou ale tenhle nepravděpodobný pár dával víc a víc smysl. Kdy to asi začalo? Byla o patnáct let starší než on. Museli se setkat v Bradavicích… Pomyslela na Smithe a jeho příběh o tom, jak ho zachránila jeho oblíbená učitelka. Angelina doufala, že v tomto bodě nemá pravdu.

„Ten den jste se potkali. Řekla jste mu, kde a kdy máte s McGonagallovou schůzku. Použila jste mnoholičný lektvar a přestrojila se za Auroru Sinistrovou.“

Vektorová se pohodlněji opřela. Neřekla nic, jen je sledovala jako zvířata v zoo.

„To jste potom ještě několikrát opakovala při návštěvách v nemocnici U Svatého Munga. Proč jste si vybrala zrovna Auroru Sinistrovou?“ zeptala se.

Odpověď neočekávala a také nepřišla. Vektorová se – snad v reakci na absurditu toho, že je na cokoli dotazována – dokonce pohrdavě usmála.

„Je to celkem zábavný příběh, že?“ neuniklo to Potterovi, který se usmíval taky. Ani v jeho případě to ale nebyl úsměv dvakrát příjemný. Dával tušit bouři. „Pan Nott se bál, že mu neuvěříme. Naštěstí si vzpomněl, kde necháváte věci, které by neměl nikdo kromě vás vidět. Je pravda, že pokoj mrtvé kolegyně by nás nenapadl.“

Tentokrát byla změna v postoji i výrazu tváře patrná na první pohled. Vektorová se předklonila vpřed a dala obě ruce na desku stolu. Její výraz opět získal na intenzitě.

„Kolegové právě míří do Bradavic. Nemusíte mluvit. Nakonec nejsilněji promluví důkazy. Ale stejně se zeptám…“ odmlčel se, jako by váhal, jestli má pokračovat. Angelina už ale poznala, že veškerá zaváhání lze vykládat jako hru. Ať už u podezřelých, svědků nebo bystrozorů. „Proklela jste Minervu McGonagallovou?“

Uchechtla se a protočila oči.

Angelina pod stolem stiskla ruku v pěst. Cítila, jak se jí vlastní nehty bolestivě zarývají do kůže. Ať už měla k McGonagallové jakékoli výhrady, výsměch si nezasloužila. Sotva postřehla, že Potter řekl něco dalšího. Povolila pěst, vydechla. Nádech.

„Zabila jste Sybilu Trelawneyovou?“

„Prosím? Co jste to řekla?“

Paní ředitelka promluvila! Nebesa se hnula! Merlin sestoupil mezi smrtelníky a požehnal jim. Otázku zopakovala, slovo za slovem.

„Sybila se upila k smrti,“ odvětila s výrazem pohrdavého pobavení. „Vyšetřovali jste to tady na oddělení. Vy jste to nečetla?“ Skutečný význam poslední věty („Vy už ani neumíte číst?“) jí čišel z očí.

„Pan Nott samozřejmě nemůže vědět nic o její smrti, protože byl tou dobou dávno zavřený, ale řekl nám, že jste ji nejen sledovala a popisovala mu každý její pohyb, ale také jste ji využívala, když jste potřebovala mezi učitele rozšířit nějakou pomluvu.“

„Nikdy nic než pravdu,“ odtušila Vektorová a zřejmě na znamení absolutního nezájmu se jala kontrolovat stav své manikúry.

„Předstírala jste, že jste její přítelkyně. Často jste jí nosila alkohol.“

„Zajímalo by mě, odkdy je pití trestné.“

„Chodila jste do jejího učitelského bytu a nechávala si u ní bez jejího vědomí různé věci.“

„Pořád čekám, až uslyším o nějakém zločinu,“ řekla a opět se na Angelinu podívala. V jejím pohledu byla výzva. Dokážeš to, bystrozorko v zácviku?

„Využívala jste ji tak často, že jste zapomněla, že má i vlastní rozum,“ vychrlila rychleji, než zamýšlela. Klid! „Neuvědomila jste si, že si spojí vaši nenávist k ředitelce s jejím prokletím. Že vás pozná u Munga a napadne ji, že jste to byla také vy, kdo šel na schůzku s McGonagallovou v květnu, ne Sinistrová.“

Tentokrát neřekla nic. Jako by se nadechovala k odpovědi, ale pak se rozhodla, že ticho bude nejlepší cesta. Angelina pro jednou ocenila, že ji nepřerušuje protivnými poznámkami.

„Když jste přišla na to, že chce o svých domněnkách říct někomu dalšímu, zpanikařila jste. Šla jste za ní, zabila ji a narafičila to tak, že si všichni mysleli, že zemřela nešťastnou shodou okolností.“

„A je to pořád jen teorie,“ nadhodil Potter, když se Vektorová stále neměla k vyjádření, „ale myslím, že u Sybily Trelawneyové objevíme vaši starou hůlku. Naši technici ji prověří důkladně. Budou se snažit – víme, jak jste kreativní.“

„Vy o mně nevíte vůbec nic,“ skoro zašeptala, snad aby svému výhrůžnému tónu dodala váhy. „Vůbec nevíte, čeho jsem schopná. Nikdy to nikdo neviděl.“

Smith, stojící stále opodál, v Angelinině periferním vidění, se v tu chvíli ošil, jako by ho svědilo něco za límcem. Neměla ale čas o něm přemýšlet. Paní ředitelka jednou začala a už se z ní slova hrnula jako voda z rozvodněné řeky.

„V Bradavicích jsem byla neviditelná, nikoho jsem nezajímala. Když zmizel Brumbál, měla jsem konečně šanci se prosadit. A kdo se objevil, aby nás spasil?“ rozhodila ruce, jako by mluvila k neviditelnému davu, který jí dostatečně nevidí do tváře a musí spoléhat na jasná gesta.

Mluvila rychle a ve volném sledu asociací. Zdálo se, že z nějakého důvodu ztratila veškerý filtr. A také zájem o lidi v místnosti. Mluvila do prostoru a vášnivě, jako by mluvit musela: „To si o sobě totiž myslela. Jednou mi to řekla – ‚nechtěla jsem tady být, nikdo mě nemá rád, ale kdybych tady nebyla, kdo ví, kdo by tu byl místo mě‘. Já! Ale že by školu vedl někdo, kdo ji dobře zná, to ji ani nenapadlo. Vždycky si o sobě myslela, že je hlavní postava a my ostatní jenom komparz, co skáče, jak ona píská. Nesnášela jsem ji. A pak, když za mnou přišla, abych pro ni sledovala ostatní! Nejlepší den mého života. Dávala mi čtvrt svého platu! Přitom bych to dělala i pro radost. Jenom ji vidět, jak se morálně hroutí!“

Angelina zaváhala. Tohle nebylo v pořádku. Něco se dělo. Ale pokud Vektorová směřovala k přiznání… Otočila se na Pottera. Seděl jako uhranutý, dělal si poznámky do svého bloku a lehce se usmíval.

„A že jsem ji pomlouvala? Musela jsem, někteří si začínali myslet, že je pro školu dost dobrá. Tak jsem jim ukázala, kdo doopravdy je. Sybila poslíčka dělala ráda, vyžívala se v tom, milovala, když ji někdo poslouchá. Tak jsem jí to dopřála. No a co?!“

Angelina se od Pottera obrátila ke Smithovi. Na jeho tváři našla odraz své vlastní. Na rozdíl od ní ale vypadal, že ví přesně, co se před nimi odehrává, ale stejně jako ona to nemůže nijak zastavit.

„Víte, kdo ji nakonec obrátil proti mně? Stará McGonagallová! Je to jak z blbého románu! Jaká dcera, taková matka! Když jsem viděla, jak se k sobě mají, nemohla jsem dělat nic jiného! Nebyla jí škoda. Nikomu nechybí. Nemá žádnou rodinu. Žádné skutečné přátele… Nebyla ani pořádná čarodějka.“

Septima Vektorová se přiznala k vraždě. Její slova nešlo vnímat jinak. Potter se přestal usmívat, ale také nepřerušil psaní svých poznámek. Brk na zaznamenávacím formuláři se téměř svíjel v čiré rychlosti zápisu. Všechno je oficiální, když jde o vraždu. Výslech, ne-výslech.

„Nikdy by nedokázala to, co já. Pracovala jsem na tom měsíce. Neumíte si představit, kolik proměnných musí brát člověk v úvahu, když chce přerušit všechny důležité funkce mozku bez zabití. Teď už ale vím, že jsem se neměla namáhat. Smrt je jednoduchá.“

Ticho. Škrábání brku o pergamen. Jinak nic.

Angelina se od Smithe obrátila zpět k bývalé podezřelé. Zírala do zdi za nimi, zdánlivě mimo sebe. Pak pohlédla na své ruce, které ještě před chvílí kontrolovala kvůli nedokonalostem laku, a nakonec zvedla hlavu. Její oči se setkaly s Angelininými.

„Vy… vy jste mi podstrčili Veritasérum,“ řekla, tvář plnou děsu.

„A vy jste se přiznala k vraždě,“ odvětil Potter a jen velmi špatně skrýval svůj vztek.

___

„Procesně je to katastrofa.“

Angelina Johnsonová, bystrozorka v zácviku, stála v kanceláři Fabiana Prewetta, ruce za zády, obličej upřený na magická oblaka za oknem. Bylo skoro poledne. Technici provedli svou práci na obou hůlkách Septimy Vektorové. To, k čemu se přiznala, prokázali bez nejmenších pochybností. Informace o kletbě, která byla použita na Minervu McGonagallovou, hned putovaly k lékouzelnickým expertům. Sybila Trelawneyová byla otrávena. Jiní bystrozoři zajistili důkazy o přítomnosti mnoholičného lektvaru v lahvičkách rozházených po už několik měsíců neobývaném obývacím pokoji Trelawneyové a taky krev, která se do pokoje dostala, když se Vektorová té noci vrátila od svatého Munga a potřebovala schovat všechny důkazy, než se nechala ošetřit. Byla to dlouhá, únavná noc, do které by se vešlo sedm klidných.

„I když se Nott přiznal, že Veritasérum podal klientce on, je to stejně na vás třech.“

Zkušený bystrozor rozezná příznaky působícího Veritaséra a zastaví výslech. Přiznání pod vlivem lektvaru pravdy u soudu obstojí jen v případě závažných zločinů. Zkušený bystrozor to ví.

„Ale nebojte se. I když jste technicky prováděli výslech spolu, nikdo nebude postihovat vás. O Smithovi ještě rozhodneme.“

Zkušený bystrozor nikdy nedopustí, aby byl podezřelý vyslýchán bez přítomnosti právního zástupce. Jedinou výjimkou je přiznání k závažnému zločinu. Zkušený bystrozor to ví.

„Potter je uvnitř dobrý chlap. Ale zvykl si na to, jak to tu fungovalo za Raddlea. Starého psa… Odvedla jste dobrou práci, Johnsonová. Běžte domů, vyspěte se.“
Na chodbě potkala Jamese Pottera. Široce se usmál. Chytili vraha. Svět byl zase v pořádku.

***

Epilog a celá povídka v lehce jiné organizaci kapitol na Archive of Our Own.