2. Podívej se zblízka

Když Abigail ráno třetí den kurzu přišla do posluchárny, našla Sophie už na svém místě, pohrouženou do knihy. Abigail se zastavila a promnula si oči, ale neměla vlčí mlhu – Sophie seděla bez hnutí, jen si natáčela na prst pramen dlouhých ryšavých vlasů, a s mírně pootevřenými rty četla jednu z knih, které jim Jasper Dunne doporučoval hned první den.
„Kdo jsi a co jsi provedla se Sophie Flickovou?“ pronesla Abigail místo pozdravu a posadila se vedle ní.
„Já umím číst,“ udělala na ni Sophie obličej.
„Já vím, příspěvky na Instagramu mívají popisky,“ pokývala Abigail hlavou a koutky úst jí cukaly.
„Ty jsi poslední člověk, od kterého bych čekala, že si ze mě bude dělat legraci kvůli čtení. Tohle by tě mohlo bavit,“ zavřela knížku a ukázal jí titul – 100 neznámých nadpřirozených případů.
Abigail začala hledat zápisník a propisku a dala si pozor, aby si Sophie nevšimla, že má v batohu mimo jiné hned další titul na seznamu Dunnových doporučených knih.
„Tohle jsem četla ještě na vysoké,“ přiznala. „Psala jsem seminárku o hotelu Atlantic. Případ sedmdesát dva,“ dodala, když Sophie začala listovat obsahem.
„Ty jo, začínám skoro litovat, že jsem dělala ekonomku,“ zazubila se Sophie.
Jenže to byla celá Sophie – vždycky si vybírala cestu nejmenšího odporu, vždycky chodila včas, ale ne brzo, vždycky splnila svůj úkol, ale neudělala nic navíc. Sophie, která celou svou charakteristiku vzápětí popřela tím, že znovu otevřela svojí knihu a pokračovala ve čtení. Když o pár minut později přišel Dunne, naaranžovala hřbet tak, aby na něj bylo od katedry dobře vidět, a trochu se na židli předklonila, aby lépe vynikl výstřih jejích letních šatů.
Dunne o ní ani nezavadil pohledem a pustil se do výkladu. Stejně jako předchozí dva dny celé dopoledne sršel energií a nutil je do diskuze, i když ne každý přenesl přes srdce jeho kousavou kritiku nepovedených nápadů. Nakonec z dvaceti účastníků kurzu vykrystalizovali čtyři, kteří se nebáli s ním debatovat, mezi nimi i Sophie.
Když se vrátili z obědové pauzy, Dunne požádal mladíka, který seděl nejblíž u dveří, aby jim rozdal vytištěné papíry.
„Nejvíc se toho naučíte, když si to sami zkusíte, tak jsem se všechno naučil já,“ prohlásil. „V první odpoledním bloku máme tak asi hodinu a půl, což by nám mělo bohatě stačit,“ vytáhl z tašky elegantní, v kůži vázanou Bibli a položil ji na katedru. „Za posledních devadesát let tahle kráska vystřídala devět majitelů, z toho pět zemřelo za záhadných okolností. Podrobnosti a přesné zadání úkolu najdete ve svých materiálech. Zajímalo by mě, jak byste k takovému předmětu přistupovali vy, ale protože už mě nebaví poslouchat pořád ty samé lidi, chci návrh od každého z vás. Žádné radění, žádné opisování. Pokud budete potřebovat něco navíc, strýček Google je váš kamarád. Do toho, čas běží,“ tleskl.
Abigail se sklonila nad papírem. Někteří majitelé Bibli vlastnili i několik let aniž by se jim stalo něco horšího než chřipka, jeden z nich ale zahynul jen tři týdny poté, co knihu dostal. Pak začala počítat a brzy už se usmívala pod vousy – úmrtí se udála vždy v intervalu přesně sedmnáct let, čtyři měsíce a jedenáct dní. Takže se jednalo o kletbu, která mnoho let sbírala energii a pak udeřila na aktuálního majitele, ať už to byl kdokoliv. Jenže jak se do knihy dostala?
Chvíli okusovala konec propisky, než jí oči padly na jednu drobnou zmínku v popisu předmětu: Desky v dobrém stavu, mírně ohmatané, na první straně ex libris v art deco stylu.
Mohlo by ex libris poskytnout nějakou nápovědu? Kéž Dunne aspoň do materiálů přidal fotografii nebo podrobnější popis...
Provrtávala Bibli očima, jako by mohla snad z dálky a skrz desky něco vykoukat. Všichni ostatní četli, psali, nebo ťukali do notebooku nebo telefonu. Dunne neříkal, že by se směli jít podívat zblízka, ale ani to nezakázal…
Jestli teď vstanu, všichni budou čekat, že mám nějaký geniální nápad. Co když se pletu? Co když je to obyčejné ex libris, nic zajímavého? Všichni se budou smát, jak jsem si myslela, jaká jsem chytrá, a ono nic…
Nikdo tvoje závěry neuvidí, ozval se jí v hlavě slabý hlásek. Jen Dunne a ten si myslí, že blbec je každý kromě něj. A řešení se odevzdává písemně a on neví, jak se jmenuješ, takže nebude vědět, které odpovědi jsou tvoje.
Jasper Dunne se houpal na židli, oči přivřené, ruce složené v klíně a nepatrně pohyboval prsty, jako by skládal neviditelnou Rubikovu kostku. Když jedna z posluchaček odešla na záchod, ani nezvedl hlavu, a to Abigail dodalo odvahu. Tak potichu jak to jen dokázala, vstala a došla ke katedře. Celou dobu klopila oči k podlaze a snažila se nepředstavovat si, jak ji ostatní pozorují. Už stála u katedry, už se natahovala po Bibli…
„Moje materiály vám nejsou dost dobré?“
Ucukla, jako by se spálila. Dunne se přestal houpat a s nečitelným výrazem si Abigail prohlížel.
„Já jenom…“ hlesla přiškrceně. „Když mám psát hodnocení pravděpodobně prokletého předmětu, tak si chci… prohlédnout ten předmět?“
Teď už museli zírat úplně všichni. Škoda, že cestování časem nebylo možné, jinak by se Abigail vrátila o pět minut zpátky a přivázala by svému minulému já tkaničky od bot k židli.
„Může to být nebezpečné,“ nadhodil.
„Kdyby bylo, tak to tu neleží jen tak.“
Dunne jen zvedl obočí.
„Kromě toho, umím počítat. Mám čas,“ dodala.
Z posluchárny se ozvalo něco, co znělo jako tlumená kletba a zuřivé škrtání. Dunne se nepohnul, vteřinu, dvě, a pak se pousmál, znovu se zhoupl na židli a gestem jí naznačil, ať si poslouží.
Nadechla se a roztřesenýma rukama knihu otevřela. Ex libris tam bylo, veliké, sofistikované a krásně vyvedené, i když bez jména. Ale v komplikovaném geometrickém vzoru se skrývalo víc než jen umění. Na první pohled rozeznala hned několik run. Tohle by mělo stačit na analýzu toho, o jakou kletbu se jedná a zodpovězení většiny otázek.
Vyfotila si vzor telefonem, i když pro jistotu zabrala nejdřív jednu polovinu a potom druhou, aby znak rozdělila do dvou souborů. Něco takového nechtěla mít uložené v paměti telefonu v neporušené podobě. Už se chtěla vrátit na místo, když si všimla, že tři další spolužáci postávají opodál a čekají na příležitost. Měli stejný nápad jako ona nebo je jen zajímalo, co je na Bibli k vidění?
Zachvátila ji zlomyslnost, o které si vždycky myslela, že je jí schopná, ale nikdy se jí nepoddala. Spolužáci ze svého místa nemohli pořádně poznat, co zkoumala, a tak ještě chvíli listovala zažloutlými stránkami, vyfotila pár náhodných pasáží a nechala knihu otevřenou někde uprostřed Žalmů.
Když odcházela, všimla si, že Jasper Dunne se pořád tváří, jako kdyby napůl spal, pořád pohybuje prsty v tom zvláštním rytmu, ale navíc tiskne rty k sobě, na tvářích se mu dělají dolíčky a ramena se mu téměř neznatelně otřásají.