První případ: epilog

Shrnutí: Tři měsíce po uzavření vyšetřování se James Potter vydává na čaj.

Poznámka: Povídka se odehrává v alternativním vesmíru už několik let vyprávěném v rámci DMD, ale třeba to bude dávat smysl i čtenáři, který náš vesmír nezná :). Ve zkratce – byla kouzelnická totalita, jiná věštba pronesená profesorkou Trelawneyovou se naplnila, totalita padla. V této povídce se řeší to, co přišlo pak.

***

James se zhmotnil v uličce mezi dvěma domy, rozhlédl se a vykročil ze stínu na světlo. Bylo krásné červnové odpoledne, předzvěst všeobecně hezkého léta. Samozřejmě v mezích klimatu britských ostrovů. Ulice, kde se ocitl, byla tichá a lemovaná vzrostlými listnáči, jen tlumený šum dával tušit, že se nachází sotva desítky metrů od rušné silnice mířící do centra Londýna. Skoro jako by na tom příjemném tichu bylo něco magického…

Nešel úplně na jistotu, v domě Lestrangeových byl jednou, na oslavě něčích narozenin. To, že si z nich příliš nepamatoval, svědčilo o tom, že byly úspěšné, alespoň co se týkalo množství alkoholu. Jeho pohled zachytil ozdobně vyvedené L nad vstupními dveřmi a vzápětí druhé na kamenném sloupku u branky. Ten dům se ničím nelišil od ostatních v řadě, jak to ostatně ulice boháčů vždycky měly ve zvyku.

Vyšel několik schodů ke vchodovým dveřím a klepadlem dal najevo svou přítomnost.

„Máma je hodně unavená,“ spustila na něj Rowena hned po pozdravu, přesto ho ale vedla dál vstupní halou do útrob domu. „Být celé ráno u soudu ještě rozhodně není pro ni. Ale bránit jí taky nemůžu.“

„Ale chce mě vidět?“ ujišťoval se za pochodu a navazoval nepříjemný oční kontakt s dávnými předky na stěnách chodby. Napůl čekal, že na něj za rohem z rámu vybafne nějaká paní Blacková. Každý den děkoval Merlinovi, že Potterovi byli buď všichni přátelští a milí lidé, nebo byly portréty těch méně sympatických odklízeny mimo dům. Každopádně to prospělo dekoru i obecné náladě.

„Chce,“ odvětila rezignovaně a ustoupila mu před vchodem na zahradu. „Ale možná je ještě kočka.“

Minerva McGonagallová byla opravdu stočená do klubíčka na poduškách v křesle z ratanu. Když se přiblížil, zvedla hlavu a chvíli si ho měřila očima orámovanýma hranatými skvrnami, o kterých věděl, že jsou brýle. Naprosto nekočičím způsobem kývla na taburetku vedle zahradního stolku, kde se právě sám naléval čaj a rovnaly sušenky. I když se pozval sám, respektoval právo hostitelky hodit první rukavici. Posadil se a čekal. Kočka nastavila tvář slunci a oči přivřela ve slastném výrazu značícím dokonalé pohodlí. Pak se proměnila a přijala diskomfort ratanu.

„Doufala jsem, že někdy přijdete,“ obrátila k němu konečně plnou pozornost. Mluvila pomalu a velice precizně vyslovovala každou slabiku, což ji zjevně stálo mnoho úsilí. Po prolomení všech vrstev kletby, kterou na ni uvalila bývalá podřízená, nemluvila vůbec. I pokroky, kterých dosáhla ještě v prokletém stavu, byly pryč. To, že byla teď schopná komunikovat bez větších obtíží, bylo ukázkou její tvrdohlavosti a síly vůle, která by mohla lámat skály.

„Přišel jsem, hned jak jsem si byl jistý, že vás nebudu zatěžovat,“ odvětil a na taburetce se pokusil najít pohodlnou polohu. Hlavou mu proběhlo, že pro něj místo vybrala schválně matka nebo dcera, aby se cítil stejně nepohodlně jako jeho společnice. „Ráno jsem byl u soudu.“

„Viděla jsem vás na…“ Zamračila se soustředěním. „Na galerii. Myslela jsem, že budete svědčit.“

Na tváři vytvořil něco mezi úsměvem a bolestivou grimasou. „Šéf usoudil, že bude nejlíp vypadat, když za bystrozory bude mluvit on. Můj ksicht pořád budí vášně. Pardon.“

„Dejte si čaj.“

Byl neskutečně černý. Přilil by si mléko, ale nebylo v nabídce. Pokrčil rameny. Dobrý černý čaj mléko nepotřebuje. A tenhle byl vynikající.

„Děkuji vám, Jamesi,“ řekla. „Zachránil jste mi život. A děkuji i za Sybilu.“

„Za to druhé patří dík Angelině Johnsonové. Nevím, jestli by mě to samotného napadlo. Má opravdový talent.“

„Angelina… Budu jí muset poslat sovu.“ Odmlčela se. Bylo těžké odhadnout, jestli váhá nad tím, co říct dál, nebo jen hledá slova ztracená mezi mozkem a ústy. Stáhla rty do poněkud kyselého úsměvu. „Až udržím brk. Nebo hůlku.“

„Vím, že vaši hůlku máme ještě u nás v úschově,“ přikývl do svého šálku. Omezení v používání magie bylo pro každého kouzelníka nebo čarodějku citlivé téma. Ať už bylo nucené nebo způsobené zhoršeným zdravím. Nebo obojím zároveň.

„Vezměte si sušenku.“

Jednu uchopil mezi prsty. Byla připálená, nadprůměrně velká a šišatá.

„Pekl je vnuk.“

Tím pádem to dávalo smysl. Robert Lestrange měl osm let.

„Jsou dobré,“ utrousil, když připálenou, hrudkovitou hmotu konečně dožvýkal. Co člověk neudělá, aby neurazil hostitele na návštěvě.

„Lháři.“

Zakřenil se.

Chvíli seděli v tichu. Opravdu byl mimořádně krásný den. Až odsud odejde, vezme Narcissu na loďku po Temži. Už nějakou dobu nikoho nezajímali, takže se mohli bez obav vydávat na výlety na očích potenciálních kouzelnických čumilů. Alespoň zatím.

Vytrhl se z rozjímání, když na sobě ucítil pátravý pohled bývalé ředitelky. Co dál, pane Pottere?

„Právníci Vektorové dnes nezmínili nic o tom, jak jste ji přesvědčila ke spolupráci.“

„Tak proto jste tady,“ odtušila spíš pro sebe a ve svém křesle se o něco více napřímila.

„Nott nám při výslechu řekl, že jste na ni něco měla,“ pokračoval už zcela policejně. „Zajímá mě, co to bylo.“

Zavřela oči a obrátila obličej k odpoledním paprskům. „Je to důležité?“

„To záleží na tom, jestli to Vektorové prodlouží trest.“

„Pak si to nechám pro sebe,“ řekl pevným tónem, který naznačoval, že nesnese diskuze. „Nejsem pyšná na to, že jsem ji vydírala. Za některé věci se hnusím sama sobě. Nemíním v nich pokračovat.“

„To je na vás.“ A na ministerské vyšetřovací komisi, která po několika měsících znovu zasedla, aby prověřila její zločiny. Jestli nějaké byly, komu ublížily, jaký trest se za ně hodí. James věřil Roweně, když matku bránila, ale jako bystrozor se naučil vidět v lidech vždycky to nejhorší. „Snad nebudete muset.“

„Pozdravujte paní Malfoyovou,“ řekla s úsměvem, ale významně. Návštěva byla u konce. „Na shledanou, Jamesi.“

Pozorovala ho, když odcházel ze zahrady, a ještě zaslechla, jak se loučí s Rowenou, pak klapnutí dveří. Zavřela oči a proměnila se. Když byla kočka, nikdo se jí neptal na minulost. V kočičím těle bylo bezpečí. Ztráta slov ani hůlky nic neznamenala.

Protáhla se, jak jako člověk nikdy nemohla, a pak se vrátila k tomu, co všetečné dotazy bystrozora přerušily. Stočená do klubíčka se oddala spánku.