Poslední přání

Tato povídka vznikla na základě některých mých drabblů o loutkách.

Vánoce nikdy neměl moc rád. Od té doby, co matka zemřela, se jeho otec rozhodl, že už je nikdy slavit nebudou. Jako dítěti mu to bylo líto, záviděl spolužákům, kteří se chlubili vánočními dárky a popisovali zdobení stromku. Snažil se otce přesvědčit, dokonce se jednou i rozbrečel, ale nic nepomáhalo. Otec zůstával zatvrzelý a pevně rozhodnutý.
Dlouho přemýšlel, jaký má vlastně nyní s otcem vztah. Nenáviděl ho? Možná. Tak trochu. Bál se ho? Nepatrně ano, to si přiznával. Měl ho někdy rád? Na tuhle otázku odpověď nenacházel.
A dnes? Dnes by řekl, že k otci necítí víc než lhostejnost. V nejzazším koutku duše ho ta myšlenka děsila, ale vždycky se mu podařilo ji zahnat zpátky.
Tohle všechno se mu honí hlavou, když dnes, den po Vánocích, které u nich doma jako by nebyly, sedí u postele svého umírajícího otce a upřeně se na něj dívá. K změti pocitů se přidává postupně náznak lítosti a snad i smutku.
Otec má zavřené oči, ale nespí. V pokoji je slyšet jeho těžký dech.
Zachroptění, vzápětí zalapání po dechu. Poplašeně se nad otcem skloní.
"Pamatuješ si na moje loutky?" Hlas starého muže je kupodivu docela silný.
Samozřejmě. Jak by si nepamatoval! Překrásné starožitné loutky ze dřeva, s namalovanými obličeji, oblečené do červených šatů vyšívaných zlatou nití. Největší otcova záliba a radost.
Přikývne, přestože otec má stále zavřené oči a nemůže ho vidět.
Starý muž pokračuje. "Znič je. Všechny. Jsou v krabicích vzadu tady ve skříni…" Slova přejdou v záchvat kašle.
Vyděsí ho to. "Cože? Myslíš to vážně?"
"Hoď je všechny do ohně! Musíš to udělat! Žádám tě, abys mě poslechl!" Hlas se mění na děsivé sípání.
Nemá slov, neví, co by měl na otcovo přání říct. Neklidně pozoruje, jak se sípavý dech uklidňuje a starý muž poté opět usíná.
Zamyšleně vstane a tiše z ložnice odchází.
Druhý den ráno je otec mrtvý.
Mlčky sleduje, jak tělo starého muže odnášejí z pokoje pryč. V hlavě mu neuspořádaně víří útržky myšlenek a pocitů. Otec je pryč. Navždy. Nic už nebude stejné jako dřív.
Vzpomene si na poslední přání. Přistoupí ke staré dřevěné skříni a vytahuje papírové krabice. Otevře je a prohlíží si jejich obsah. Leží v nich devět téměř stejných dřevěných loutek v krásných šatech a hledí na něho namalovanými tvářemi.
Taková nádhera. Proč by je chtěl otec nechat zničit? Navíc na nich velmi lpěl a málokdy je někomu ukázal. Nikdy ani neřekl, odkud je vlastně získal.
Chvíli si loutky prohlíží a vzpomíná, jaký míval otec ve tváři výraz vytržení, když je při vzácných příležitostech vytáhl. Nediví se mu, jsou opravdu nádherné a působí dojmem cenných starožitností. Znovu se mu hlavou honí otázka, jaký je vlastně jejich původ.
Pak se rozhodne. Kdepak. Vypadají příliš cenně, příliš neobvykle, než aby byly zničeny.

***

Starožitník se na loutky pozorně dívá, ale pak zavrtí hlavou. "Jsou překrásné, ale jako celek bych je za vaši cenu neprodal. Buď snížíte své požadavky, nebo si vezmu jen jednu, možná dvě."
Zamyslí se. Cena, kterou mu nabídl starožitník za dvě, je velice slušná. Souhlasí a dvojici loutek pokládá na stůl.
Zítra půjde do dalšího starožitnictví.
Uběhne měsíc. Osm loutek už prodal, a ne za malé peníze. Poslední ale už prodávat nebude. Rozhodl se si ji nechat.
Mine dalších několik dní a on čte v novinách překvapivou zprávu. Vyhořel obchod starožitníka, právě toho, kterému prodal první dvě loutky. Jaká je to podivná náhoda… Další informace v článku jsou ještě zvláštnější: v haldách spálených trosek se našly jako zázrakem nedotčené dvě krabice. Uvnitř se nacházely vzácné starožitné loutky.
Příští týden čte podobnou zprávu. Dům jednoho z nejbohatších lidí ve městě shořel do základů. Příčinu se dosud nepodařilo zjistit. Nedotčena zůstala pouze jediná věc, krásná starobylá loutka.
Divná shoda okolností, pomyslí si, ale vzápětí celou věc pustí z hlavy.
V průběhu roku se objevuje ještě několik podobných zpráv o požárech. Zaparkované auto, obchod s oblečením, luxusní jachta v zálivu, dva domy. A všude tam byly nalezeny nedotčené loutky ve zlatem vyšívaných šatech.
Je to je náhoda, náhoda a nic víc, říká si. Ale zvláštní pocit pochyb raší někde v koutku jeho mysli a přetrvává. Ne a ne se ho zbavit. Pro jistotu nechá v domě zabudovat nový požární alarm a zkontrolovat elektroinstalace. Přesvědčuje sám sebe, že za tím není strach.

***

Od smrti otce právě uběhl rok. Vzpomíná na něj, dokonce svíčku mu zapálil, a přitom vytahuje z krabice poslední loutku, kterou si nechal na památku. Drží ji v rukou a prohlíží. Jak je krásná. Obličej je na dřevěné hlavě pečlivě namalovaný černou barvou a oblečení přesně ušito do nejmenších detailů. Ve světle stolní lampy zlaté vyšívání jasně září. Plně chápe, že pro ně měl otec slabost.

Musel nejspíš usnout. Když se probere, tančí kolem něj plameny. Na chvíli ztuhne děsem, ale pak už neváhá a vyskakuje z křesla. Proč neslyšel alarm? Pokouší se vyběhnout ven z pokoje, ale dveře se nějak zasekly. Cloumá jimi jako šílený, lomcuje klikou a křičí, ale nic. Žádný efekt. Prudce se otočí a cítí, jak se ho panika snaží pohltit. K oknu už se nestihne dostat. Kouř, tmavý a dusivý, a nesnesitelné horko mu vnikají do plic, až se mu zakaluje vědomí a on padá v mdlobách na podlahu. Vedle něj leží loutka a namalovanýma očima netečně zírá do stropu.
Plameny šlehají do noci, kterou rozezní sirény hasičských aut.

***

Neví, kolik času uteklo od onoho večera den po Vánocích, když ho vytáhli z hořícího pekla. Probral se až v nemocnici.
Měl namále, dusivý kouř a šlehající plameny ho skoro dostaly. Tehdy, krátce předtím, než upadl do mdlob, si pomyslel, že přišel jeho konec, ale naštěstí sanitka i hasiči přijeli včas.
Z chodby je slyšet vzdálené, tlumené hlasy. „Ten chudák starý pán z posledního pokoje dneska brzo ráno zemřel. Zrovna na Štědrý den…“
Štědrý den! To už uběhl skoro rok? Tak dlouho leží v nemocnici? Pak si vybaví, že lékař, který před chvílí odešel, mu mezi řečí sdělil, že venku napadl první sníh.
Do pokoje vchází sestra, usmívá se a zdraví ho veselým hlasem. „Něco tu pro vás mám. Na vrátnici někdo nechal balíček s vaším jménem. Dárek pro vás. Otevřu ho, abyste věděl, co pěkného jste dostal.“
Kdo by mi dával dárky, proletí mu hlavou. Slyší šramot a vzápětí má před očima otevřenou velkou krabici. A v ní leží… Ledový strach mu sevře srdce. Devět starožitných loutek s namalovanými obličeji, v rudých šatech vyšívaných zlatou nití.
„To je krása,“ zajásá sestřička obdivně, „položím vám je na noční stolek.“
Chce se mu křičet, odneste je pryč! Ale v krku má sucho, nemůže promluvit. Snaží se, ovšem z hrdla vyjde jen nesrozumitelný chrapot.
V noci se mu zdá, že na postel vedle něj cosi měkce dosedlo. Nebo je to skutečnost? Otevře oči a vyděšeně zírá. Slabé světlo pouliční lucerny přicházející oknem zvenku se odráží od zlatého vyšívání na červené látce.
Zoufalý chropot nikdo neslyší.

***

Doktor stojí u okna svého bytu a hledí ven. V oknech protějších domů vidí slavnostní zářící světýlka. Jasný příznak blížících se Vánoc.
On nic takového nemá. Co ho žena opustila, žije v domě sám a svátky neslaví. Je zcela ponořený do své práce v nemocnici a soukromý život pro něho téměř neexistuje.
Otočí se zpátky do pokoje osvětleného stojací lampou a zamyšleně si ho prohlíží. Místnost působí poněkud smutně. Časy, kdy v ní stával vánoční stromek a všude zářily svíčky, jsou dávno pryč.
Zrak mu padne na předmět položený na horní desce klavíru. Probere se ze zamyšlení a přejde k nástroji. Ovšem, krabice s loutkami. Vzpomínka na pacienta v nemocnici, který už téměř před rokem zemřel za poněkud podivných okolností. Už se začínal zotavovat, když přišel náhlý konec. Uzavřeli to jako srdeční zástavu, ale v něm pořád hlodá pochybnost. Pro pacientův majetek si nikdo nepřišel, rozhodl se tedy, že si loutky nechá.
Sundá krabici z klavíru a sedá si na křeslo. Bere loutky jednu po druhé a prohlíží si jejich pečlivě nakreslené obličeje a červené, zlatem vyšívané šaty. Odkud asi pochází taková krása?
Najednou má pocit, že mu loutky něco chtějí sdělit. Upřeně na něho zírají namalovanýma očima a on cítí v tom pohledu jakousi naléhavost. Přinášejí snad nějakou zprávu? Něco by měl vědět? Ale co?
Zírá do krabice a cítí, jak se třese. V hlavě slyší neznámé hlasy, něco mu říkají, znějí neodbytně a téměř zlostně, ale nedokáže jim porozumět. Co se to děje…
„Ne!“ Neví, jestli vykřikl nahlas. Prudce háže krabici s loutkami na zem. Pak se vzpamatuje. Přece nebude věřit na nějaké nesmysly o vnitřních hlasech, on, vždy racionálně uvažující lékař! Krabici opět ukládá na klavír a jde spát. Ale celou noc se mu neodbytně vtírá do snů neuvěřitelná představa. Že loutky jsou živé.

***

Starý malíř sedí na nepohodlné židli a nervózně se rozhlíží kolem. Tak tohle je doupě té čarodějnice. Tmavý pokoj, na stěnách rozvěšené nejpodivnější předměty. Malíř poznává jen nějaká vycpaná zvířata, ale zbytek je mu zcela neznámý.
Zakašlání. Čarodějnice sedí před ním za dřevěným stolem a upřeně na něho hledí.
„Máš tu věc, o kterou jsem tě žádala?“
Malíř přikývne a zpod kabátu vytahuje loutku. Podívá se na ni a pocítí náhlou pýchu. Je to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké kdy vytvořil. Umně namalovaný obličej na dřevěné tváři, červené, zlatem vyšívané šaty. Přesně podle návodu. Odtrhne zrak a podá ji čarodějnici.
„Je krásná. Dal sis opravdu záležet,“ usměje se čarodějnice a pokládá loutku na stůl.
Malíře mimoděk napadne, že vlastně vůbec není tak stará, jak se mu zpočátku jevila. Zachvěje se. Pověst o ní určitě nelhala, musí znát mocná kouzla. Pomohla prý už hodně lidem a stále se jí daří uniknout zatčení a výslechu před inkvizicí. Jestli pomůže i mně…
„Udělám, o co jsi mě prosil, zakleju zlou duši do loutky. Cena je ovšem vysoká, s tím počítej. Dáš mi svůj život.“ Čarodějnici téměř svítí oči.
Malíři přejede mráz po zádech. Čekal sice hodně, ale zrovna tohle ne. Myšlenky mu letí hlavou. Chci se pomstít. Stojí za to můj život? Žít s vědomím, že pán, bohatý a všemocný, páchá neskutečné krutosti a zničil už hodně lidí, nejen moji rodinu? Pak se rozhodne, Nenávist a zoufalství se mu zažraly do morku kostí. Od té doby, co mu ten tyran odvlekl a zabil jediné dítě, už radost nemá v jeho duši místo. Sám vlastně spíš jen přežívá. Co z toho vyplývá?
„Souhlasím,“ přikývne nakonec. Dcerku už stejně nikdy neuvidí.
Čarodějnice se jen usměje a natáhne k němu ruku.
Poslední, co malíř cítí, je chladný dotek jejích prstů na kůži.

***

Doktor se s trhnutím probírá ze spánku. Tedy to byl děsivý sen. A ta čarodějnice… Ještě stále před sebou vidí její temné oči, na jejichž dně se skrývá oheň. Pak si náhle uvědomí, že tohle není poprvé, co ty oči uviděl.
Zmateně sedí na posteli. To přece není možné. Úplně stejný sen se mu zdá už poněkolikáté. Od té doby, co měl ten zvláštní pocit, že mu loutky chtějí něco sdělit.

Uběhne měsíc. Už několik dní nemívá v noci žádné sny. Naštěstí. Kdo by stál o nějaké děsy. Ovšem nedá mu to a večer znovu otevírá krabici s loutkami. Vnímá jejich neobyčejnou krásu, ale zároveň jako kdyby na něho padala jakási tíseň. Jako kdyby těma namalovanýma očima na něho z hloubi světa podivných snů hleděla čarodějnice.
Měl bych se jich zbavit, pomyslí si doktor. Přinesou mi neštěstí.
Zarazí se. Od kdy začal věřit na něco takového? On, vždy rozumně uvažující, nepřipouštějící nic, co by se nedalo vysvětlit logikou reálného světa? Zvláštní. Asi moc pracuju a pak mám takovéhle nápady. Nic víc v tom nebude. Zavře krabici a myslí na své pacienty. Ale v koutku duše pořád zůstává jakýsi stín.

„Děkuji ti, že se tak dobře staráš o mé loutky. Nechal jsi je spolu, nerozdělils je.“
Doktor se s výkřikem prudce posadí na posteli. Kdo tu mluví? Nebo se mu to zdálo? Horečnatě se rozhlíží kolem sebe. V ložnici je tma.
„Už brzy si pro ně přijdu.“ Znovu ten hlas, tichý a měkký, ale zároveň plný nějaké neurčité hrozby.
V rohu pokoje se něco zaleskne. Doktor se probere ze své strnulosti a hmátne po lampičce na nočním stolku. Vzápětí se kolem rozlije slabé světlo. V jeho záři spatří v jednom z koutů neurčitou siluetu temné postavy s blýskajícíma se očima. Čarodějnice!
Prudce zamrká, chce vstát z postele, ale téměř hned si uvědomí, že už žádnou siluetu nevidí. To není možné! Že by se mi to jen zdálo? Vyskočí z postele, rychle se rozhlíží po ložnici. Vyběhne ven a horečnatě prohledává zbytek domu. Nikde nikdo.
V tu chvíli si všimne, že je mokrý od potu a celý se třese. Zbláznil jsem se. Určitě jsem se zbláznil.

***

Sedí na zemi v obývacím pokoji, před sebou otevřenou krabici. Něco si pro sebe mumlá. Krásné jsou, krásné, ale je v nich ďábel. Vysály ze mě duši, ne, to čarodějnice ji ze mě vysává, díky nim. Stvořila je, zaklela do nich zlé duše a teď…
Začíná se kývat ze strany na stranu, oči stále upřené do krabice. Už ne, už je konec, už vám to nedovolím. Vezme do ruky krabičku sirek, která leží vedle krabice. Vytáhne jednu zápalku, škrtne a pár vteřin pozoruje plamínek. Zasměje se a zapálenou sirku vhodí do krabice. Červené, zlatem vyšívané šaty začnou okamžitě hořet. Dívá se do ohně a smích se mění v hlasitý řev.
Ještě stále se hlasitě směje, i když plameny už zachvátily celou krabici. Co je to tam u okna za stín? Čarodějnice, jak jinak. Blíží se k němu a natahuje své drápovité ruce. Zdá se mu to?
Vědomí se zakalí a doktor už nic nevnímá.

***

„Představte si, doktor z vedlejšího domu je mrtvý?“
„Opravdu? Co se stalo?“
„Vypadá to na mrtvici.“
„Přece nebyl tak starý?“
„To je oficiální diagnóza. Našli ho zkrouceného na zemi.“
„Něco se vám na tom nezdá? Takové věci se občas stávají.“
„Prý měl ohořelé ruce a oblečení a na koberci byla vypálená díra. Ale co tam pálil, to nikdo neví.“