Originální

Věřit, že svět bude v pořádku, ne jako v Kauflandu, ale doopravdy, jako svět, který má spoustu chyb, plný lidí, kteří mají spoustu chyb, ale přesto jsou obdarováni milostí.
Věřit, že nebesa nespadnou, svět se nezboří, ani když jednou neuděláš všechno na 100 %, když nenapíšeš drabble, když si jen uvaříš čaj a nebudeš dělat nic.
Věřit, že duben bude vždycky patřit fantazii, i když nezvládneš číst a komentovat, i když budeš jen pozorovat z dálky, i když nebudeš.
Věřit, doufat, mít naději.
Psát ne pro body, ale pro radost.
A nebo klidně nepsat.
Všechno se smí.
Jen nezapomenout snít.

Stál sám uprostřed válečného pole Právě zajali jeho posledního důstojníka, už neměl žádné vojáky, spolubojovníky, kamarády. Stál a čekal, nemohl víc, snad jen po malých krůčcích dostat se do bezpečí. Víc mu jeho indispozice neumožňovala.

Stál sám a přemítal, kde jen udělal chybu? Chybu tak fatální, že ho bude stát život?
Možná, kdyby ...
Kdyby bylo lepší počasí, kdyby rozbahněné pole neuvěznilo jeho pěšáky, kdyby poslal střelce na opačnou stranu, kdyby jízdu rozdělil a napadl protivníka ze dvou stran. Kdyby, kdyby kdyby.

Je pozdě. Nejsilnější válečnice protivníka už je mu na stopě, už brzy uslyší ta dvě osudová slova ŠACH MAT.

Kráčel vstříc oslnivé záři, dokud neobklopila jeho tělo. Na kůži cítil neznámou tíhu atmosféry a vše vonělo poněkud jinak. Na jazyku ochutnával podivné chutě. Otevřel oči a zjistil, že i barvy mají jiný odstín. V uších se mu ozývala pestrobarevná škála zvuků nejrůznějších živočichů, přírodních sil a lidských hlasů.
"Páni, čekal jsem něco jiného," myslel si. "Opustil jsem budoucnost... a zbytek je historie. Historie, kterou mohu prožít!" Vychutnával si každý nádech čerstvého vzduchu a zářících barev. Přišel z dalekého místa, jež oplývá technologií, která nahradila přírodu v šedých barvách a tichých tónech. Z místa, které není již určeno pro člověka.

Legenda praví, že země se mohutně otřásla, listí ze stromů opadlo a voda vyschla, že i ryby v ní se zalknuly.

Otřesy rozlomily starodávné město vejpůl a lidé se dali na marný útěk.

Domy se hroutily v haldy kamení a věže pnoucí se nad tržišti se lámaly jako sirky. Palác se jako dávná civilizace ztratil v hlubinách času. Lesk zlata a drahých kamenů vystřídal prach a suť. Myšlenky vyhasly jako poslední volání ztracených.

Stojíte tu bezejmenní v zapomenutém městě na stráži dějin, přehlížení, neznámí. Hleďte do tváře historie, té, ve které nejste.

Probuďte se padlí, abyste se opět světu připomenuli.

„Tak co vy dva? Co jste to vyvedli? Musíte rychle zmizet, protože vás hledá městská stráž. Za chvíli jsou tu,“ hlaholil mladík, jehož se Fergus s Bedwyrem lekli, jak byli pohroužení do pozorování podivného muže.

„Kdo to je, že si takto povídá s tou naštvanou zeleninou?“ vážně nadhodil Bedwyr a ukázal hlavou dovnitř.

„To je Gwion. Šel vám pomoct.“

„On je nějaký druid nebo co?“

„Kdepak, druidy už pět staletí nikdo neviděl. Je to jen pastýř duší.“

„Pas… co?“ divil se Fergus.

Muž stále vkleče něco potichu drmolil.

„Pastýř... Ale to je dlouhá historie. Pojďte raději se mnou do bezpečí.“

Zvonění zvonku neustále pokračovalo. Přidal se mocný hlas z megafonu.
"Hygienická stanice, opusťte prostory domu, došlu k úniku radiace. Provádíme záchranu obyvatel."

Edík vrátil dívce roubík a se slovem "Tiše!" odešel z místnosti.

Po chvíli Ell uslyšela tupou ránu a opatrné kroky postupující do místnosti.
Napjatě čekala, kdo se objeví. Nemohla zažít větší radost než poznat Alexe v doprovodu dalších dvou těžkooděnců.

"Jak? To? Že ty, tu? A tak rychle?" Koktala poté co jí vyndal roubík.
"Poděkuj Biootci."
"Cože?" Zatvářila se vyděšeně.
"To je název nového vyhledávacího programu. Právě prošel experimentální zátěžovou zkouškou. A uspěl. Podařilo se mu tě najít."

Jedna z mých prvních pacientek. Sdrátovat zlomeninu, za pár dní domů, pak vytáhnout.
Je zlatá, osmiletá přemýšlivá holka. Ale ten otec…
„Pardon, tohle je co?” zkoumá jídlo, které má v dosahu, když přijde na návštěvu. „Pro pacienty byste měli vařit v nejvyšší kvalitě! Zelenina, hlavně ne ultra zpracované potraviny!”
Nedůvěřivě zkoumá chorobopis, předepsaná analgetika a vyžádal si rozhovor s primářem. Protože kdo by věřil mladé doktorce, že.
Jdu si dát kafe a postěžovat si na sesternu.
„Tak mu hlavně neříkejte, že jeho princezna dneska s chutí zblajzla celou čokoládu,” směje se staniční.
Asi jí podstrčím pytlíček gumídků. Zaslouží si to.