První

Souhrn: Skřivánek při své plavbě v dalekých mořích narazí na nepřátelskou fregatu a jeho posádku čeká tuhý boj.
Varování: Je to Skřivánek. Skřivánek je válečná loď. Obsahuje násilí, smrt, zranění
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, za překlad do francouzštiny děkuji Zuzce.
Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní verzi irštiny
Tento příběh je zcela fiktivní a podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Fregata Nymphe je pojmenována podle skutečné francouzské fregaty Nymphe, která byla spuštěna na vodu v roce 1777 a v roce 1780 byla zajata britskou fregatou HMS Flora.
To, jak Frances přišla ke své jizvě, už jsem kdysi psala, ale s tím jak mi Skřivánek během let nabobtnal, zjišťuji, že některé v hlubokém pravěku spáchané záležitosti nejsou tak úplně kompatibilní.

Ostrov s domorodci nechal Skřivánek dávno daleko za sebou a na křídlech stálého pasátu mířil k jihozápadu, kde by, jak kapitán Doyle doufal, mohli natrefit na některou z nepřátelských velrybářských lodí. Obloha na východě ještě nezačala blednout a fregata pouze pod košovkami zvolna plula tmou, když na jižním obzoru zamrkal prchavý záblesk luceren na stěžni neznámého plavidla.
Čtveřice kadetů spala v hamakách rozvěšených kolem stolu a všichni měli hlubokou půlnoc, když se lodí rozeznělo pronikavé drnčení bubnu a hvizd píšťal.
Jako první se probudil Tom Martin. Promnul si tvář a natáhl ruku k hamace po své pravici.
„Richmonde! Jamesi, vstávejte! Poplach!“ zatřásl spícím kamarádem.
Téměř ve stejném okamžiku se zvedla ryšavá hlava Frances Doylové. Po paměti sáhla po kabátu, natáhla punčochy a pohotově vyskočila z hamaky. Bojových poplachů zažila už nepočítaně a byla zvyklá vstát okamžitě. Několik tvrdých pádů i s hamakou, když ji bocmanův pomocník Ludlow odřízl, ji naučilo.
Čtvrtý mládenec ještě pořád hlasitě oddechoval. Nevybíravě s ním zatřásla.
„Hej! Abernathy! Poplach!“
Percy Abernathy se však jen převalil na druhý bok a spal dál.
„Řekl jste si o to, Percy,“ ucedila polohlasem a než jí v tom Tom nebo pan Richmond stihli zabránit, se škodolibým úšklebkem vytáhla námořnický nůž a odřízla hamaku i s Abernathym, takže chlapec se s tupým žuchnutím zřítil na zem.
„Doyleová!“ zavyl a mnul si natlučené pozadí. „Přeskočilo ti!?“
„Poplach, Percy!“ zvedl ho na nohy Tom. Podpalubím se už nesl zběsilý dusot desítek nohou námořníků. spěchajících na svá místa.
Abernathy rozespale mžoural do mihotavého příšeří, ale když po něm Richmond hodil jeho kabát a vestu, přece jen se začal hbitě oblékat. Oba drželi střední hlídku a měli naspanou s bídou hodinu.
Za chvíli už byla celá loď na nohou a hamaky úhledně svinuté. Osádky děl se svými důstojníky napjatě vyčkávaly. Kapitán Doyle rázně vyšplhal po příkrých schůdcích na palbu a zamířil k panu Wilkinsovi s panem Pennigtonem, kteří drželi ranní hlídku.
„Pane Wilkinsi, hlášení!“ zavelel, zatímco okem zkušeného námořníka zkoumal inkoustovou tmu.
„Světlo přímo na jihu. Tak deset mil daleko, pane,“ oznámil pan Wilkins a podal kapitánovi dalekohled. Kapitán Doyle jím zamířil směrem, kterým pan Wilkins ukazoval. Skutečně se na obzoru mihotalo světlo na stěžni neznámé plachetnice. Ve tmě však mohl jen tušit, s kým mají tu čest.
„Do rozednění zbývá ještě půl druhé hodiny. Pak snad poznáme víc. Pane Sandridgi, odvolejte poplach. Jestli nás čeká boj, ať jsou všichni odpočatí,“ obrátil se na prvního důstojníka. „Vezmu si hlídku.“
„Aye aye, pane,“ přitakal pan Sandridge a za chvíli už se od zádi na příď nesl rozkaz, že každý, kdo nemá službu, se má jít vyspat.
Několik nespokojenců si neodpustilo polohlasné mumlání, ale bocman Williams ho ostře utnul s tím, že kdo ještě cekne, skončí u mříže.
Čtveřice podporučíků si opět rozvěsila hamaky okolo stolu ve svém koutě. Abernathy se tvářil poněkud rozmrzele. Poplach mu přetrhl spaní a cítil se dokonale probuzený.
„Co si myslíte, že to je za loď?“ zeptal se svých druhů.
„Asi velrybáři. A koukejte jít spát, Percy,“ zamručel Tom a otočil se k ostatním zády. Nemínil přijít ani o minutu drahocenného spánku navíc.
Abernathy se však se strohou odpovědí nespokojil.
„Mohla by to být třeba fregata...“ vykládal dál.
„Sklapni, Percy,“ utrhl se na něj pan Richmond.
„Nebo korzáři. Představte si, že by ta loď byla až po bort naložená jejich kořistí… Au!“
Zaskučel, když ho trefil střevíc, který po něm hodila Frances.
„Držte už klapačku, Abernathy,“ zavrčela na něj. Zavrtala se do kousavé vlněné pokrývky a zavřela oči ve snaze usnout co nejrychleji. Kdo ví, jestli je záhy zase neprobudí. S neznámou lodí na obzoru byl spánek značně nejistou veličinou.
Za chvíli už se z hamak ozývalo trojí hluboké oddechování. Jen Abernathy ještě hodnou chvíli zíral na komíhající se světlo lucerny zavěšené nad stolem, než konečně také usnul.

Svítání přivítalo Skřivánka dokonale vymetenou oblohou bez mráčku. Před koncem ranní hlídky už bylo jasné, že Abernathyho fantazírování nebylo vzdálené od pravdy. Trojstěžník plul se Skřivánkem na souběžném kurzu a nijak se nesnažil setkání vyhnout.
Kapitán Doyle si ji ještě jednou prohlédl dalekohledem.
„Tak co si o ní myslíte, pane Sandridgi?“ obrátil se na prvního důstojníka a nabídl mu dalekohled.
Pan Sandridge se zadíval směrem k neznámé lodi a zamyšleně nakrčil čelo.
„Rozhodně to je fregata. Šestatřicet děl, pane,“ zhodnotil pan Sandridge. Zaklapl mosazný dalekohled a vrátil ho kapitánovi.
„A naše není. Myslím, pánové, že do oběda nás čeká pěkný tanec,“ uzavřel kapitán Doyle dohady.
Protivník byl na dohled, se zadobočním větrem plul přímo na západ a zdálo se, že nemíní ze svého kurzu uhnout ani o píď. Nastal čas připravit se k boji.
Lodníci z dopolední směny se shrbenými zády drhli palubu pískovcem stejně jako kterýkoliv jiný den, ale hamaky úhledně svinuli do sítí u brlení a celá loď byla ponořena do horečné činnosti. Zbrojířova parta brousila tesáky. Námořní pěšáci chystali prach a kule do mušket.
Kapitán Doyle s prvním důstojníkem pane Sandridgem, velitelem směny panem Aldridgem a navigátorem panem Wilkinsem sledovali svého protivníka, vážili možnosti a jako stín se jich v uctivém odstupu držela dvojice podporučíků - Tom Martin a malá Frances Doyleová.
„Mohla by to být Nymphe,“ pronesl vážným hlasem pan Wilkins. „Jedna z těch jejich nových fregat.“
„Zcela určitě nenese víc než dvanáctiliberky,“ přikývl kapitán Doyle. „Necháme ji připlout hezky blízko. Nehodlám plýtvat prachem na střelbu na dálku. Zchromíme ji a vyčistíme palubu. Abordážní skupině budou velet pan Sandridge a pan Aldridge.“
Oba důstojníci souhlasně přitakali.
Tom s Frances si vyměnili dychtivý pohled. Jejich družstvo se zúčastní abordáže!
„Takže pánové, všichni na místa!“
Důstojníci se uctivě dotkli klobouků a rozešli se.
Na velitelské palubě zůstal kapitán Doyle s panem Wilkinsem. Věděli, že je čeká tuhý boj. Stejně jako Skřivánek, i Nymphe si byla vědoma jejich přítomnosti a její kapitán už se pravděpodobně také chystal na střetnutí. Síly byly téměř vyrovnané a postavit se nepříteli, pokud nemá výraznou převahu mužů i děl, bylo otázkou cti. Kapitán, který by se pokusil střetu vyhnout, by mohl být obviněný ze zbabělosti a stanout před válečným soudem.
Pan Aldridge kývl na kadety.
„Pane Martine, slečno Doyleová, slyšeli jste?“
„Aye aye, pane“ přikývli jednohlasně na srozuměnou.
„A teď k dělům!“
Na dělové palubě se muži, mnozí do půli těla vysvlečení, se šátky omotanými kolem hlavy, tísnili jeden vedle druhého. Ve tvářích se jim zračila směsice napětí a očekávání. Kdyby se jim podařilo zajmout nepřátelskou fregatu, každý z nich by si přišel na nemalé jmění.
Frances s Tomem se prodrali ke svým osádkám.
Nebýt uniformy podporučíka a třírohého klobouku na hlavě, byla by se Frances mezi svými muži ztratila. Stála na svém místě a tvářila se zarputile.
Tom se dotkl jejího ramene.
„Máš strach?“
„Trochu,“ přiznala potichu. Za pět let na palubě Skřivánka už zažila nejeden boj. Dávno ji neděsilo burácení děl ani zápach střelného prachu, ale poprvé měla v boji dělům velet. Poprvé se zúčastní abordáže, jestli se jim podaří tu druhou loď zahákovat. Nechtěla zklamat.
„Ty to zvládneš, Fanny,“ řekl povzbudivě a podal jí pistoli.
Odhodlaně přikývla, vzala si zbraň, ale neřekla nic.
„Pane Martine,“ ozval se pan Aldridge, „Ať si všichni muži, kteří se budou účastnit abordáže, uvážou na pravou ruku šátek.“
„Aye aye, pane,“ přitakal Tom rozhodně.
„Tak slyšeli jste, chlapi!? Šátky na pravou ruku!“ zavelel Tom a potom si sám sundal hedvábný šátek z krku a podal ho Frances, aby mu ho mohla uvázat na paži.
„Až budem na té druhé lodi, drž se u mě. Budu ti krýt záda,“ řekl, když na oplátku uvazoval, ten její.
„A já tobě.“
Snad by to prohlášení z úst dvanáctiletého děvčete znělo poněkud úsměvně, kdyby Tom nevěděl, že vyrostla s posádkou a prát se umí stejně dobře jako kterýkoliv jiný kluk na palubě.
Stiskli si ruce a popřáli si štěstí, když na dělovou palubu sešel kapitán Doyle. Muži ho sledovali pohledy plnými očekávání. Možná nepatřil k nejvýřečnějším kapitánům, ale před bojem nikdy nezapomněl na slova povzbuzení pro posádku. Věděl, že Nymphe může být docela tvrdý oříšek a že vítězství nestojí jen na jeho schopnostech a schopnostech důstojníků, ale také na odvaze a umu jeho mužů.
Když se kapitán Doyle vrátil zpět na velitelskou palubu, pan Pennigton s panem Abernathym se vzájemně vsadili o příděl alkoholu, že jejich děla trefí alespoň ráhno, když už ne stěžeň. Sázku stvrdili podáním ruky a za zády svých mužů se na sebe vyzývavě šklebili, dokud je pan Spencer nezpražil, že takové chování neodpovídá jejich postavení.
Chlapci zvážněli. Za rozverností skrývali nejistotu. Ti dva velrybáři, které před časem Skřivánek zajal, se vzdali, sotva po nich vypálili varovný výstřel ze stíhacích děl, nechtěli se pouštět do křížku s těžce ozbrojenou fregatou, která měla mnohonásobnou přesilu mužů i děl. Tentokrát však posádku Skřivánka čekalo něco docela jiného.

Odhad kapitána Doylea byl téměř přesný. Skřivánek se k Nymphe dostal na dostřel dlouhých děl o prvním zvonu odpolední hlídky. Kapitán Doyle sledoval blížící se fregatu z velitelské paluby pohledem dravce a ze způsobu, jakým byla vedena, se snažil přečíst úmysly svého protivníka.
Kormidelník Hawkins stál u kormidla a zkušeně držel kurz, dokud mu nezavelí jinak. Přestože polední slunce pražilo, měl na hlavě halabala naraženou vlněnou čapku a mezi zuby držel vyřezávanou dýmku, takže působil poněkud nedbalým dojmem. Nikdy nešel do boje bez své čapky a dýmky. Tvrdil, že mu nosí štěstí.
„Pane Wilkinsi,“ obrátil se na navigačního, „veďte nás přímo k ní!“
„Aye aye, pane,“ přitakal pan Wilkins. Za těch pět let společné služby už svého kapitána znal dost dobře a věděl, že si na nějaké zbytečné tanečky nepotrpí.
Frances sledovala Nymphe dělovým otvorem a byl to docela jiný pohled na nepřátelskou loď, než z vrcholku stěžně nebo z paluby. Mohla si tak nepřátelskou loď plující téměř na dosah prohlédnout vlastně úplně poprvé - když s ostatními plavčíky nosila prachové náboje, neměla na nějaké velké rozhlížení nikdy čas.
Napočítala třináct dělových otvorů, které se šklebily z tmavého boku fregaty. Třináct na jednom boku, třináct na druhém. Skřivánek měl na každém boku stejně. Pamatovala si, že kapitán říkal, že je vyzbrojená dlouhými dvanáctiliberkami, ale pan Pennington u snídaně zmínil, že má šestatřicet děl. Skřivánek měl děl třicet dva. Dvacet šest dlouhých dvanáctiliberek a šest šestiliberek na přídi a na zádi, a před vyplutím jim byly přiděleny také poněkud nevyzpytatelné karonády. Ty se nepočítaly, i když si nebyla jistá, proč vlastně. Musí se na to zeptat Toma. Pan Sandridge je neměl rád, že nadělají spoustu škody, obzvlášť když se trefí do trupu, a říkal o nich, že to je zatraceně čertovský vynález.
Nymphe karonády neměla. Ty krátké bachraté potvory by Frances poznala. Na zádi napočítala osm dlouhých bronzových šestiliberek. A dvě na přídi. Počítání uklidňovalo neklidnou mysl. Doufala, že si nikdo nevšimne, jak moc je ve skutečnosti nervózní.
Už mohla docela zřetelně rozeznat postavy na palubě té druhé lodi, když pan Spencer zavelel:
„Děla vysunout!“
Lafety zahrkaly a bronzové hlavě se vysunuly ze střílen. Vyčkávání skončilo. Boj začal.

Dvojice fregat kolem sebe kroužila ve snaze získat převahu jedna nad druhou. Jejich smrtící tanec halil dým tak hustý, že skoro zastínil slunce. Štípal v očích i v plicích. Děla téměř bez ustání burácela. Muškety námořních pěšáků štěkaly a z výšky pětatřiceti stop šířily zkázu.
Potom se ozvalo zlověstné zapraštění a košová čnělka křížového stěžně Nymphe se skácela ke zčeřené hladině a s sebou strhla i vratiplachtu. Osádka děla zvaného Mlátička Billy pod velením druhého důstojníka pana Spencera propukla v jásot. Zchromili nepřítele. Stali se prvními hrdiny dne. Sázka mladých gentlemanů propadla.
Děla utichla. Skřivánek se blížil k boku zmrzačené Nymphe. Námořníci z abordážní skupiny s připravenými háky čekali. Frances vyzbrojená pistolí a dýkou napjatě stála vedle Toma Martina.
„Budete mít jen jednu ránu. V tom šrumci už znovu nenabijete,“ ozval se za ní Ben Harvey.
Krátce přikývla.
Voda mezi boky fregat zmizela. Pak se ozvalo skřípění trupu o trup. Bojový pokřik pana Aldridge spustil lavinu. Harvey a pár dalších chlapů přehodilo háky přes brlení. Nechala se strhnout přívalem. Po spadlé kulatině, snad po pahýlu košového ráhna, přelezla za Tomem na palubu Nymphe. Vypálila na hromotluka, který se na ně hnal se sekerou. Nevěděla, jestli trefila. S dýkou v ruce se drala dál.
Snažila se držet Toma a Bena Harveyho, ale v nepřehledné vřavě je ztratila. Pak o cosi zakopla. S polekaným výkřikem přepadla přes něčí tělo. Byl to ten hromotluk se sekerou. Zíral na ni vytřeštěnýma mrtvýma očima. Košili měl zbarvenou krví. Její rána našla svůj cíl.
Srdce se jí zběsile roztlouklo. Vyděšeně couvala pryč a dýka jí vypadla z ruky. Chtěla utéct. Schovat se.
V tom spatřila Toma. Byl zaměstnaný bojem s tmavým námořníkem jen pár kroků od ní.
Potom si všimla toho druhého. Jestli něco neudělá, tak Toma určitě zabije! Strach o přítele přemohl nával paniky. Posbírala střípky odvahy. Natáhla se po cizím zakrváceném tesáku, který ležel mezi strženým lanovím.
Nepřemýšlela, co udělá. S křikem se na toho muže vrhla.
Odrazil ji, až zády tvrdě dopadla na brlení. Cosi zlostně zavrčel. Ani se nestihla bát, když se tesákem rozmáchl podruhé.
Pak přišla bolest, pád a milosrdná tma.

Tma. Burácení příboje. Určitě je to příboj. Tříští se o skály na pobřeží. Hnízdí tam mořští ptáci. Racci. Buřňáci. Alky. Na jaře jim vykrádá hnízda. Ptáci křičí. Tisíce hlasů nad mořskou hladinou. Křičí tak hlasitě, že má pocit, že se jí hlava rozskočí. Příboj divoce tepe tmavá skaliska. Zvedá se vítr. Přináší vzdálené hřmění. Blíží se bouře.

Tmavý námořník v červené čapce se sesunul na palubu. Tom si zmoženě otřel čelo. Rozhlédl se. Doufal, že někde v tom zmatku a běsnění zahlédne Frances. Říkal jí, ať se ho drží, ale v zápalu boje se navzájem ztratili. Nikde ji však neviděl. Nebyl čas ji hledat. Ani se strachovat. Nesměl se zastavit ani váhat. Odpor mužů z Nymphe byl urputný. Ani zdaleka neměli vyhráno. Snad se po boji bezpečně shledají.
Už neviděl bocmanova pomocníka Ludlowa, který abordážní skupinu uzavíral, jak se nad něčím sklání.
„Zatracená holka...“ ucedil Ludlow, když ve zhroucené hromádce u brlení poznal malou Frances Doyleovou. Přes pravou tvář se jí až k nosu táhla ošklivá rozšklebená rána, vlasy na temeni měla slepené krví a nevěděla o světě.
„Hej! Milligane! Joe!“ houkl na dva námořníky, kteří se drželi hned za ním. „Vodneste slečnu Doyleovou do podpalubí!“
Lodník Milligan s mladým Joem zvedli Francesino bezvládné tělo jako nic a přenesli ji zpět na palubu Skřivánka.
Když ji spouštěli po příkrých schůdcích do podpalubí, přišla k sobě. Hlava jí třeštila. Svět se s ní točil a bolest ho rvala na kusy. Chtělo se jí křičet, ale z hrdla se jí vydralo pouhé zachroptění.
Lodní chirurg doktor Dobbler právě vytahoval ostré střepiny z ramene lodníka Sandse, jeho asistent pan Jennings obvazoval sešitou ránu na paži pana Pennigtona, když Frances přinesli. Ošetřovna čpěla krví a potem. Písek skřípěl pod nohama. Ranění seděli nebo leželi jeden vedle druhého stísnění na malém prostoru. Někteří mlčky, jiní sténali bolestí. Z paluby se stále ozýval ryk bitvy.
„Jenningsi, obvažte mu to,“ předal doktor Dobbler Sandse do péče svého asistenta, když si všiml nově příchozích.
„Dejte ji na stůl! Milligane, držte ji pevně!“ houkl velitelsky na rozložitého lodníka.
Otupená bolestí a nekonečnou únavou vyděšeně sledovala tváře v mihotavém světle lucerny, když ucítila pachuť kůže mezi zuby. Pak se v chirurgově ruce zaleskla jehla a Frances znovu ztratila vědomí.

Hřmění se vzdaluje. Bouře odešla. Odkvetlý vřes voní deštěm. Vítr rve suché listy z haluzí osamělého pokrouceného dubu. Vysoko na nebi krouží hejno vran. Z pastviny za vesnicí se ozývá kozí mečení. Zvon na věži kostelíka odbíjí klekání. Bude se stmívat. Musí odvést Nainsí domů.
Chce se rozeběhnout rozbahněnou cestou k pastvině. Přelézt nízkou kamenici. Ale nohy ji nechtějí poslouchat. Jsou jako z olova. Vrány krákají. Krá! Krá! Vítr skučí mezi stébly stařiny. Cítí z něj sůl a rozkládající se chaluhy. Musí už jít. Je pozdě. Musí domů. Maminka si bude dělat starosti. Nemůže se pohnout. A svět kolem se točí a zmítá. Ořechová skořápka na hladině neklidného moře.

Štěkání mušket ustalo. Pan Sandridge zatlačil důstojníka v uniformě kapitána k pahýlu křížového stěžně. Hrotem svého meče sledoval každičký jeho pohyb. Nakonec kapitán Nymphe nabídl panu Sandridgeovi jílec svého meče na znamení, že se vzdává.
„Monsieur, dites à vos hommes de baisser le drapeau*,“ vyzval ho pan Sandridge energicky a za chvíli už vlajka schlíple klesala z žerdi.
Kapitán Doyle se přehoupl přes brlení Nymphe. Dým se zvolna rozplýval a odhaloval následky zuřivého boje. Pahýl křížového stěžně nešťastně trčel k obloze. Z ráhen visely cáry plachet a lanoví. Paluby obou lodí pokrývala stržená a poničená takeláž i třísky z dubových fošen, ale pan Aldridge na Nymphe i pan Wilkins na Skřivánkovi už pohotově organizovali odklízení trosek.
Bocman Williams se svým pomocníkem Ludlowem a každým, kdo byl zrovna po ruce, obstarávali padlé, aby je později jejich kamarádi mohli zašít do hamak a vydat moři.
Zamířil na záď Nymphe.
„To je jejich kapitán?“ zeptal se pana Sandridge a kývl na zajatého důstojníka.
Pan Sandridge přikývl.
„Kapitán Lamunière, pane,“ představil ho a kapitán Doyle mu věnoval zdvořilou úklonu.
„Capitain Doyle de la frégate Skřivánek. Capitain Lamunière, vos hommes se sont battus courageusement.**“
„La chance était de votre côté cette fois, capitaine,***“ opětoval úklonu kapitán Lamunière.
Potom se kapitán Doyle obrátil opět na svého prvního důstojníka:
„Pane Sandridgi, zajatce dejte odvést do podpalubí. Kapitán Lamunière a jeho důstojníci budou našimi hosty. Postarejte se o to.“
„Aye aye, pane,“ přitakal pan Sandridge a dotkl se klobouku.
Na první pohled se zdálo, že navzdory značně očesané talekáži neutrpěla ani jedna z fregat vážnější poškození trupu, ale kapitán Doyle tušil, že tesaře a jeho pomocníky čeká spousta práce. Překročil stržené vratiráhno, po ochozu přešel k přídi zajaté fregaty a potom se přehoupl přes brlení zpět na Skřivánka. Boj skončil a bylo na čase sečíst škody.

Na ošetřovně už panoval klid, ranění leželi v závěsných lůžkách a někteří spali, když tam kapitán Doyle zavítal, aby se doktora Dobblera přeptal na ztráty.
„Máme osm mrtvých, patnáct raněných,“ oznámil lodní chirurg věcně.
„A oni?“ zeptal se kapitán Doyle.
„Jedenáct mrtvých. Zatím. Sedmnáct raněných. Poslal jsem za nimi Jenningse,“ odpověděl, než kapitána dovedl ke svým pacientům. S ohledem na to, jak urputně se posádka Nymphe bránila, to byla vcelku uspokojivá bilance.
Mladý pan Pennington s obvázanou paží listoval knihou, kterou mu půjčil pan Richmond. Jeho červený papoušek svým nenechavým zobákem ozobával lana, kterými bylo jeho lůžko zavěšené ke stropu, a když se ho kapitán přeptal na zdraví, byl ve vcelku dobrém rozmaru.
Pohled na sousední lůžko byl mnohem neutěšenější. V první chvíli svou dceru málem nepoznal. Zpoza obvazů mohl vidět pouhou polovinu jejího obličeje. Spala. Snad.
„Dostane se z toho?“ zeptal se kapitán.
Doktor Dobbler jen pokrčil rameny.
„Rána na tváři se zahojí, ale zranění hlavy jsou vždycky ošemetná záležitost,“ odpověděl vyhýbavě. Nechtěl sýčkovat. Ani dávat falešné sliby.
Kapitán Doyle vážně pokýval hlavou, ale neřekl nic. Zdržel se snad jen o pár okamžiků déle než u ostatních raněných a pokud si dělal starosti, nedal je na sobě znát.

Do okenních tabulek vytrvale bubnuje déšť. V krbu praská oheň. Voní rašelinou. Od stropu visí svazky sušených bylin a zlaté a bílé hlavy cibule a česneku. Na lavici za stolem sedí maminka. Zpod bílého čepce jí vykukují plavé vlasy. Loupe strupovité brambory a zpívá si. Trochu smutně a trochu vesele. Snaží se zachytit slova písničky, ale unikají mezi prsty jako voda v potoce.
„Maminko?“
Chce jí říct, že už je doma, že přivedla Nainsí z pastvy.
„Maminko?“
Zvedne hlavu. Její tvář jakoby se rozpíjela v mlze. Je důvěrně známá a přece ne. Déšť sílí. Oheň praská. Chce se k ní rozeběhnout. Schoulit se do náruče. Ale nohy jako by jí srostly s hliněnou podlahou. Nemůže se pohnout z místa. Proč? Proč ji tělo neposlouchá? A proč se celá sednice tak houpá?
„Ma… mi… nko.“
Vyslovit to jediné slovo ji stálo nesmírné úsilí. Každá slabika byla vykoupená bolestí. Nad ní se míhaly stíny. Hlava jí třeštila, jako by se opila, a ještě tisíckrát víc. Zaslechla kroky. Na čele ucítila dotek cizí dlaně. Ve světle lucerny se objevila silueta neznámého muže.
„Něco se vám zdálo.“
Ten hlas byl povědomý, ale nedokázala ho zařadit. Snažila si vzpomenout, ale pouhé přemýšlení ji vyčerpávalo a mysl halila neproniknutelná mlha. Opět ji přemohla ta strašlivá a přece konejšivá únava. Zavřela oči. Tma přinášela úlevu. Když ji doktor Dobbler vzal za zápěstí, aby změřil puls, už se její mysl zase toulala kdesi daleko. Na jiném místě a v jiném čase.

Poznámka:
* Pane, řekněte svým mužům, ať stáhnou vlajku.
** Kapitán Doyle z fregaty Skřivánek. Kapitáne Lamunière, vaši muži bojovali statečně.
*** Štěstí tentokrát stálo na vaší straně, kapitáne.