Vzdušné zámky

Souhrn: Mladý poručík Robert Doyle se vrací po letech domů a cestou ho potká nečekané zdržení...
Varování: Obsahuje konzumaci alkoholu a notnou dávku dívčí naivity
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce, za konzultace děkuji svému drahému muži, Zuzce a Torli.
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a místopis je taktéž zcela fiktivní. Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní irštinu.

K molu na nábřeží v Dooley přirazil malý bachratý člun. Námořníci oblečení značně nesourodě, často jen v košilích a volných sukních, zvedli vesla a ze člunu hbitě vyskočil mladý, štíhlý muž v tmavomodrém kabátě námořního důstojníka. Zpod trojrohého klobouku vyčuhovaly nenapudrované vlasy stažené černou stuhou do tuhého copánku, ryšavého jako liščí kožich. Poručík Robert Doyle po mnoha letech stanul na půdě rodného ostrova. Dostal několik týdnů dovolené, než vystrojí Andromedu, kam ho po povýšení jeho bývalého kapitána Jeremyho Browna převeleli, a rozhodl se ten čas využít k návratu domů. Kdo ví, jestli si na něj po takové době doma ještě pamatují.
Kývl na námořníky a dva z nich ze člunu vyložili jeho námořní truhlu. Potom zašátral rukou v kapse a jednomu z mužů podal drobnou minci.
„Poslyšte, zkuste sehnat někoho, kdo by byl ochotný mě odvézt alespoň do Templemore.“
Námořník se zašklebil bezzubým úsměvem.
„Aye aye, pane,“ přitakal. Strčil minci do kapsy a odběhl.
Robert Doyle se obrátil na jeho druha.
„Neznáte tu nějakou dobrou hospodu, Murphy?“
Nechtělo se mu čekat jen tak na nábřeží, než sežene nějakého vozku nebo obchodníka, kteří by byli ochotni přibrat za rozumný obnos cestujícího. Oblohu halily šedivé, těžké mraky, začínalo krápat a Robert si byl jistý, že do pár minut se přižene pěkný slejvák.
Námořník se zamyšleně poškrábal ve vlasech.
„U Kohouta čepujou dobrý pivo, neni tam draho a možná se tam i najíte, mladej pane,“ odpověděl Murphy ochotně. „Pomůžu vám tam s tou truhlou?“
Robert Doyle přikývl. Námořník si nadhodil truhlu na rozložité rameno a vedl mladého důstojníka z nábřeží do města.
Hostinec U Kohouta se nacházel na rušné ulici vedoucí z přístavu do čtvrti obývané nejrůznějšími drobnými řemeslníky. Už udržovaný vývěsní štít s vyvedenou malůvkou bojovně vyhlížejícího kura prozrazoval, že tady hospodský nemá o hosty nouzi a lokál plný už krátce po poledni ten dojem jen utvrzoval. Přesto pro mladého důstojníka našel místo u jednoho ze stolů a postavil před něj korbel piva.
„Vy budete našinec, to jsem hnedka poznal,“ utrousil hostinský, a když Robert Doyle jeho slova potvrdil, tak mu nabídl i zbytek polévky z předchozího dne.
Ještě nedojedl, když ke Kohoutovi přiklusal Murphy, že O´Keefe našel obchodníka s vlnou a suknem, který přijel do Dooley na trh a zítra se bude vracet do Templemore. Poručíka sveze, pokud přijde ke Starýmu Paddymu hnedka ráno. Robert Doyle přikývl. V nic lepšího doufat nemohl. Pravidelný dostavník z Dooley na západ nejezdil a lodě plující do Carricku a potom dál přes oceán do Pine Cove nebo Clearance Bay vítr uvěznil v přístavu a mohlo trvat celé týdny, než vyplují.
Nazítří se Robert Doyle s truhlou na rameni vydal ke Starýmu Paddymu. Pršelo celou noc a teprve nad ránem se prudký liják změnil ve vytrvalý jarní déšť. Strouhou na kraji ulice se valil proud kalné vody, který s sebou strhával páchnoucí směs hnijící slámy, hnoje a odpadků, které ženské vyhazovaly z oken přímo na ulici.
Povoz tažený podsaditým hnědákem s napůl vylínalou srstí už stál před hospodou. Vozka v hnědém kabátě dotahoval řemení a to ošklivé nesouměrné zvíře odevzdaně pokyvovalo hrubou hlavou.
„Dobré ráno. Vy jste pan McLaughlin?“ oslovil vozku a odložil truhlu na zem. Cestou se značně pronesla.
Vozka dotáhl poslední řemen a věnoval Robertovi dlouhý hodnotící pohled.
„Dobrý. To jsem. A vy budete ten panáček, co se potřebuje dostat do Templemore.“
Robert Doyle to potvrdil a hned dodal, že si cestu samozřejmě zaplatí.
„Budou to dva šilinky. A večer U Modrého berana bude pivo na vás, mladej pane,“ vybalil McLaughlin bez skrupulí. Plácli si okamžitě. Za dostavník ze Summertonu do Longcesteru zaplatil násobně víc. Truhlu Robert Doyle naložil na povoz a sám si vyskočil vedle vozky na kozlík. McLaughlin houkl na koníka, práskl bičem a zvíře se překvapivě svižně rozešlo. S trochou štěstí bude do konce týdne doma.

Do Templemore dorazili o tři dny později v pozdním odpoledni. McLaughlin vysadil Roberta Doylea na náměstí, kde se každý den konal trh, ale v tuto denní dobu už se většina trhovců rozjela a rozešla zpět do svých domovů a náměstí téměř zelo prázdnotou až na houf dětí, které se v kruhu procházely mezi dvojicí tvořící bránu a odříkávaly jakousi říkanku, a šedivou ženu zametající na zápraží jednoho z domů.
Robert Doyle ji uctivě pozdravil. Žena přestala zametat. Měřila si ho poněkud nedůvěřivým pohledem. Mladý muž v uniformě námořního důstojníka ve vnitrozemském městečku působil jako zjevení – v očích stařeny nepříliš vítané.
„Pozdrav pánbůh,“ odpověděla na pozdrav poněkud popudlivě.
Robert Doyle se zatvářil zmateně. Rodnou řeč neslyšel už opravdu hodně dlouho a hodnou chvíli trvalo, než v paměti vylovil ta správná slova a poněkud neohrabaně se zeptal:
„Madam, kde bych tady našel slušný hostinec na přespání?“
Stařena na něj pořád krajně podezíravě zahlížela, ale nakonec přece jen neochotně odpověděla.
„Přespat můžete U Buckleyho,“ odsekla nedůtklivě a opět se pustila do zametání, bez ohledu na to, že docela neuctivě mete smetí mladému důstojníkovi přímo na střevíce. Robert Doyle to přešel bez komentáře. Nemínil zbytečně vyvolávat malicherné spory se starými babkami. Poděkoval a zamířil směrem, kterým stařena prve ukázala.
Hostinec U Buckleyho nebyl ten nejlepší podnik, jaký Robert Doyle za svůj život potkal. Lokál byl spíš tmavá, špinavá špeluňka. U jednoho ze stolů vysedávala parta místních chlapíků. Když Robert Doyle s truhlou na rameni vstoupil, ztichli a sledovali ho nepřátelskými pohledy, ale žádný z nich se naštěstí neměl ke konfrontaci.
Hostinský ušmudlaným hadrem otíral prázdný korbel a netvářil se o mnoho přívětivěji
„Pozdrav pánbůh,“ pozdravil Robert Doyle a smekl klobouk.
Hostinský odložil hadr i korbel a překvapeně se na Roberta Doyle podíval. Nečekal, že by ho královský důstojník pozdravil v jejich mateřštině, a zjevně si nebyl jistý, co si o tom vlastně myslet.
„Přejete si, mladej pane?“ zeptal se.
„Říkali, že se tady dá přenocovat,“ řekl Robert Doyle věcně.
Hostinský souhlasně zabručel, ale nic víc neřekl a dál leštil prázdný korbel.
„Rád bych přespal,“ pronesl Robert Doyle už poněkud nedůtklivě a položil na dřevěnou, původně leštěnou, ale značně ohmatanou desku výčepu stříbrnou minci. A potom i druhou.
„Taky bych se rád najedl a napil.“
Provrtával hostinského pichlavým pohledem.
Hostinský mince sebral a dlouze si je prohlížel.
„Nahoře mám ještě jeden volnej pokoj,“ ucedil, ale přece jen načepoval plný korbel piva a postavil ho před důstojníka. „Řeknu pacholkovi, ať vám tam vodnese tu truhlu.“
Pivo U Buckleyho bylo vcelku ucházející a kus sýra a špeku s chlebem byly rozhodně lepší, než Robert doufal, ale pokoj byl nepříliš vábný stísněný krcálek. Z hrubé vlněné pokrývky musel nejprve vyklepat obtížné blechy. Ty, které se mu podařilo chytit, nemilosrdně spálil nad plamenem lojové svíčky.
Rozhodl se, že hned ráno zajde na trh a poptá se, jestli někdo nemá cestu dál na západ. Pochyboval, že by někdo byl ochotný jet až do Carricku, ale třeba bude mít štěstí.

Patrick Mulligan vedl po bahnité cestě mezi poli a pastvinami, vedoucí k Templemore, na provaze dvě loňské jehnice. Doufal, že se mu je konečně podaří prodat. Byla to docela pěkná zvířata s mírnou povahou. Byl by si je nechal, kdyby měl trochu víc půdy. Vedle něj s čenichem u země běžel strakatý pes s klopenýma ušima a za ním se smíchem šly jeho dvě dcery – starší Brigit a mladší Saoirse. Slíbil jim, že budou moci navštívit sestru, která se na podzim provdala za ševce z Templemore. Vyplatil jí tehdy slušné věno a dostala navíc ještě pěknou mladou kozu.
Na trhu bylo rušno jako obvykle. Mulligan si našel místo vedle Finnegana ze sousední farmy, který přivedl mladého volka. Pozdravili se a vyměnili si nejčerstvější novinky. Finneganova žena Caitlín byla zase v očekávání. Už po sedmé. Doufal, že by to mohl být chlapec. Dva starší mu už před lety zemřeli na neštovice a zbyly mu jen dcery.
Potom Mulligan dcery poslal za sestrou, aby vyřídily pozdravy od matky a bratra. Každé dal drobnou minci, ať si koupí třeba stužku na šaty, a děvčata zlákaná houfem kamarádek odběhla. Saoirse by se s ostatními děvčaty úplně zapomněla, kdyby ji starší sestra nevzala za ruku.
„Saoirse, pojď. Nejdřív navštívíme Órlu. Bavit se můžeš potom,“ táhla mladší sestru z hloučku štěbetajících a chichotajících se děvčat pryč.
„S tebou není žádná legrace, Brighid,“ zakabonilo se mladší děvče zklamaně, ale sestru poslechlo, a společně se vydali z tržiště k ševcovu domku.
Orla je přivítala srdečně, ale když si vyměnily pozdravy a novinky, hned je zase posílala pryč. Měla spoustu práce a její manžel by se určitě zlobil, kdyby nebyla hotová.

Robert Doyle bezcílně bloumal mezi trhovci. Dopoledne pokročilo, ale zatím se mu nepodařilo najít nikoho, kdo by měl cestu na západ a byl ochotný mladého důstojníka svézt. Většina trhovců přišla z nejbližšího okolí.
Zastavil se u stánku s pestrobarevnými šátky a pentlemi. Jeden by mohl přivézt matce, napadlo ho. Pro otce měl pěknou vyřezávanou dýmku, ale pro maminku žádný dárek neměl. Drahé látky – jemnou bavlnu a hedvábí, které svým matkám, sestrám a snoubenkám vozili z cest jeho kolegové - si nikdy nemohl dovolit.
Probíral se šátky, když vedle sebe zaslechl jasný dívčí smích a švitoření.
„Tahle je pěkná, Brighid,“ pronesl vesele první dívčí hlas.
„Když já nevím, Saoirse. Neměly bychom zbytečně rozhazovat,“ odpověděla ta druhá vážněji.
Nevěnoval by jim přílišnou pozornost, kdyby se vzápětí znovu neozvala ta první.
„Pane,“ oslovila ho zcela nečekaně.
Otočil se po hlase. Před ním stály dvě dívky. Ta, která ho oslovila, byla mladší, skoro ještě dítě. Tmavé vlasy měla spletené do dlouhého copu.
„Saoirse, to nemůžeš, dyť ho neznáme. To se nemá...“ tahala ji za rukáv ta starší. Ačkoliv na rozdíl od své mladší společnice měla vlasy pod čepečkem plavé, stažené do pevného uzlu, bylo na první pohled jasné, že jsou sestry. Ve tváři se jedna druhé podobala jako vejce vejci.
Robert Doyle se už chystal odvrátit, když ta se starší sestře vyškubla a stoupla si přímo před něj.
„Pane, která bude sestře slušet víc? Červená nebo žlutá?“ zeptala se docela neomaleně a ukázala na stužky.
„Saoirse, nemáme se bavit s cizíma, tatínek se bude zlobit...“ zamumlala ta starší, Brigit, k mladší sestře.
„Nezlobte se na sestru, pane,“ obrátila se na něj, pokusila se udělat pukrle a táhla prostořekou mladší sestru pryč. Bez stužek.
Robert Doyle se vrátil k výběru šátku pro maminku, když ho napadlo, že Brigit byla vlastně docela pěkné děvče. Ne že by měl s děvčaty příliš zkušeností. Tedy kromě těch, kterým se za potěšení platí. Vybral jeden z květovaných šátků a potom bezmyšlenkovitě sáhl po pěkné vyšívané stužce. Rozhodně byla moc hezké děvče. Zaplatil za šátek i za stužku a rozhlédl se po trhu, jestli ta dvě děvčata někde nezahlédne. Nikde je však neviděl. Ztratila se mu v davu. Stužku schoval do kapsy a zamířil ke stánku brašnáře.
„Máte nějaký přání, mladej pane?“ oslovil ho chlapík neodbytně. „Mám tady prvotřídní opasky. Račte se podívat.“
Robert Doyle věnoval jeho práci krátký pohled. Nepotřeboval nový opasek ani sedlové brašny. Ostatně na koni nikdy neseděl. Potřeboval sehnat někoho, kdo by měl cestu dál na západ. U brašnáře však nepochodil. Byl místní.
„Zkuste počkat do soboty. Bude jarmark. To se sjedou obchodníci a řemeslníci z větší dálky, mladej pane.“
Robert Doyle poděkoval. Vyhlídka zdržení ho nijak netěšila.
A potom je znovu zahlédl. Děvčata zavěšená jedno do druhého procházela kolem zelináře a byla zabraná do živého hovoru. Tedy spíš ta mladší cosi energicky vykládala své starší sestře, která jí mírně přikyvovala. Natáhl krok a zamířil za nimi.
„Slečny,“ oslovil je, ale když se ohlédly po hlase, tak měl oči jen pro Brigit. Líbila se mu.
Měřila si ho trochu ostražitě.
„Myslím, slečno, že tohle jste zapomněla,“ řekl a vytáhl z kapsy stužku.
Váhavě vzala stužku do ruky, ale hned ji chtěla vrátit.
„To nemůžu, pane...“ hlesla.
„Proč byste si ji nemohla vzít? Je vaše.“
Brigit plaše poděkovala. Klopila oči a tváře jí zčervenaly rozpaky.
„Myslíte, že bychom se mohli ještě vidět?“ zeptal se a vůbec mu nepřišlo na mysl, že to je poněkud troufalá otázka, že se ani nepředstavili a že se v Templemore stejně plánuje zdržet jen do té doby, než sežene ochotného vozku.
Brigit zčervenala ještě víc, zatímco její sestra, Saoirse, se začala pobaveně uculovat.
„V pátek před jarmarkem se bude tancovat,“ pronesla rozverně a ve tváři její starší sestry se objevil poplašený výraz.
Robert Doyle se na ně usmál. Čekání na sobotu se najednou zdálo mnohem méně nepříjemné.

V předvečer jarmarku město ožilo. Skoro v každém domku i chalupě za městem bydlel muzikant a náměstí kypělo hudbou a veselím. Mladí i staří tancovali v jednom kole a alespoň pro ten jeden večer zapomněli na starosti každodenního života.
Brigit a Saoirse se rozhlížely po tancujících mládencích.
„Myslíš, že přijde?“ zeptala se Saoirse starší sestry.
„Já nevím. Neměla jsi mu to říkat...“ odpověděla Brigit rozpačitě. Barevnou pentlí od neznámého námořníka si olemovala kabátek, ale při pomyšlení na něj se cítila nesvá. Neměla by na něj myslet. Vždyť byl cizí. Kdoví odkud přišel. Zkazek o děvčatech, která se nechala očarovat tajemným cizincem a pak špatně skončila, slyšela od matky a ostatních žen přehršel.
„Ale líbil se ti,“ uhodila na ni Saoirse rozverně.
Brigit zčervenala. Musela dát mladší sestře za pravdu. Námořník byl možná zrzavý jako liška, ale v tmavomodrém kabátě a střevících s přezkou mu to opravdu slušelo. Copak by takový pán vůbec mohl najít zalíbení v obyčejném venkovském děvčeti? A co by tomu řekli rodiče? Ale dal jí vyšívanou stužku na šaty a oslovil ji „slečno“. Tak jí ještě nikdy nikdo neřekl. Rozhlédla se po tom veselém hemžení. Vtom si ho všimla.
Přišel!
Robert Doyle pátral mezi tancující omladinou po té plaché plavovlásce z trhu. Když ji spatřil stejně jako posledně ve společnosti mladší sestry, vydal se přímo k nim a bez zbytečných okolků ji vyzval k tanci. Sestra ji s živým úsměvem postrčila, a tak nakonec rozpačitě, ale ochotně přijala.
„Jak se vlastně jmenujete, pane?“ zeptala se opatrně, když ji prováděl.
„Robert Doyle, slečno,“ odpověděl a snažil se rozptýlit myšlenky, které rozhodně nebyly hodné královského důstojníka.
„A vy?“ oplatil jí otázku.
„Brigit Mulliganová,“ odpověděla a znovu sklopila oči. Na venkovské děvče byla rozhodně nečekaně zdrženlivá. Ne jako její prostořeká sestra.
„Brigit,“ oslovil ji. „Vzala byste si mě?“
Ta myšlenka zrála, od chvíle kdy odešel z trhu. Zprvu byla neurčitá, ale během dvou dnů získala docela jasné obrysy. Doma na něj čekají staří rodiče a on nevěděl, kdy se bude muset znovu vrátit na loď. Nebo na jak dlouho. Měl by se o ně postarat. A zdrženlivé děvče se mu líbilo.
Brigit se zatvářila zmateně.
„Myslíte…“ hlesla a vůbec netušila, co by měla opovědět. Takovou otázku nečekala. Jedna její část, ta, která by s mladým námořníkem odešla třeba na samý konec světa, chtěla okamžitě vyhrknout „ano“, ale ta druhá, rozumnější, ji držela zpátky.
„Chci si vás vzít za ženu, Brigit,“ přikývl.
Brigit se rozpačitě usmála. Vždyť se sotva poznali!
„To byste se musel zeptat tatínka,“ odpověděla vyhýbavě. Vytrhla se mu a celá zmatená odběhla k sestře. Když se večer vrátily ze zábavy domů, dlouho nemohla usnout.

Druhý den zamířil Robert Doyle místo na jarmark k farmě za městem. Zjistit, kde bydlí Mulliganovi, nebylo příliš obtížné. V Templemore se znal každý s každým a hostinský od Buckleyho byl možná starý protiva, ale za šilink se přece jen rozpovídal.
Cesta k farmě se vlnila mezi zelenými pastvinami, na kterých se pásly ovce s čerstvými jehňaty. Robert Doyle na mezi natrhal svazeček macešek. Usoudil, že by asi neměl přijít s prázdnou.
Mulliganova farma bylo bíle omítnuté stavení s doškovou střechou podobné těm, jaká pamatoval z rodné vsi na západním pobřeží, ale oproti domku na pobřeží bylo o něco větší. Když se ke stavení přiblížil, vyběhl mu vstříc s hlasitým štěkotem strakatý pes. Zuřivě na vetřelce dorážel, ale Robert Doyle si ho nevšímal a pokračoval v cestě.
Na dvoře věšela Saoirse vyprané košile. Nikdo jiný v dohledu nebyl. Když si všimla příchozího, houkla na psa.
„Nóra! Místo!“
Čuba na Roberta Doyle naposledy štěkla a odběhla ke stavení, kde se posadila na zápraží, odkud dál podrážděně vyštěkávala.
„Vy jste přišel!“ vyhrklo děvče rozjařeně.
Robert přikývl.
„Přišel. Máte doma rodiče?“
Děvče zavrtělo hlavou.
„Všichni jsou na poli až vzadu u potoka. Přijďte navečer.“ odpovědělo děvče vesele, na okamžik se odmlčelo, a pak se poněkud rozjařeně zeptalo: „Můžu Brigit říct, že jste přišel?“
Souhlasně kývl hlavou.
„Předala byste jí tohle?“ podal Saoirse svazek macešek. Děvče se usmálo, vzalo kvítí a zmizelo ve stavení, zatímco Robert Doyle se vydal pomalu zpět k městečku.

Když se k večeru k Mulliganově farmě vracel, probleskovaly mezi šedivými dešťovými mraky oranžovozlaté paprsky slunce. Na dvoře nikoho nespatřil. Houf hnědých a kropenatých slepic se přehraboval ve vlhké půdě. Dvě slípky se přetahovaly o tučnou žížalu a pestrobarevný kohout Roberta sledoval potměšilýma očima. Strakatá fena seděla na zápraží, a když spatřila vetřelce, vstala, naježila srst na hřbetě a začala štěkat.
Robert ani nestačil zaklepat a už ve dveřích stál Patrick Mulligan.
„Kdo jste? A co tady pohledáváte?“ uhodil na Roberta zhurta. Měřil si ho značně nepřátelsky.
„Pozdrav pánbůh,“ pozdravil Robert a smekl klobouk. „Jsem Robert Doyle. Pane Mulligane, přišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery. Vaší starší dcery. Brigit.“
A bylo to venku! Navenek se snažil zachovat naprostý klid, ale uvnitř už si tak jistý nebyl. Tušil, že ho Brigitin otec asi nepřivítá s otevřenou náručí.
Mulligan se zamračil ještě víc. Hodnou chvíli nic neříkal, potom přibouchl dveře Robertu Doyleovi přímo před nosem a z domu se ozvalo velmi hlasité a neméně rozzlobené zvolání.
„Brighid!“
Robert zůstal stát na zápraží jako opařený. Tohle nebyl zrovna nejlepší začátek.

„Pojď sem!“ křikl Mulligan na dceru, která se právě chystala postavit na stůl kotlík s hustou polévkou.
Děvče odložilo kotlík a opatrně vykročilo k otci. Ve tváři mělo viditelné obavy a očima těkala k oknu, za kterým zahlédla toho pěkného námořníka z trhu. Saoirse jí říkala, že se stavoval už ráno. Nemohla uvěřit tomu, že přišel. Třeba to opravdu myslel doopravdy! Pak ji otec neurvale popadl za paži.
„Co má tohle znamenat!? Co je vůbec zač? Ten?...“ uhodil na dceru a stroze kývl hlavou směrem ke dveřím.
„Potkali jsme se na trhu,“ hleslo děvče vyplašeně a do očí mu vyhrkly slzy.
„Tak na trhu!“ běsnil Mulligan. Ani v nejmenším se mu nelíbila představa, že mu za dcerou brousí nějaký zatracený cizák.
Jeho žena jen spráskla ruce. Saoirse a jejich mladší bratr, chlapec sotva jedenáctiletý, se oba svorně snažili splynout s lavicí a příliš na sebe neupozorňovat, aby se otcův hněv ještě neobrátil i proti nim.
„A na tancovačce...“ pokračovala nejistě Brigit.
„Na tancovačce! Měl bych ti zmalovat hřbet!“
„Pádraigu...“ ozvala se jeho žena roztřeseně ve snaze svého muže trochu uklidnit, ačkoliv na ni div nešly mrákoty z představy, že by dcera snad chtěla odejít s bůhvíjakým obejdou. Kolik děvčat už takhle odešlo z domova za námořníkem nebo za vojákem pro fešáckou uniformu a vzdušné zámky? A kolik jich skončilo s outěžkem a bez manžela?
„Ty se jí nezastávej! Kdybys ji líp hlídala!“
„Ale on se mi líbí. A chci si ho vzít,“ ozvalo se děvče nečekaně odbojně. To se jí nepodobalo. Ze tří Mulliganových dcer byla Brigit ta nejmírnější, povahou po matce na rozdíl od jejích sester, které zdědily prořízlou pusu po otci.
„Brighid, co tě to napadlo!?“ zhrozila se matka. „Je to námořník! Bůhvíkolika dalším děvčatům popletl hlavu!“
Mulligan dceru pustil, zhurta praštil do stolu, a když zjistil, že ten drzý floutek ještě pořád neodešel, rázně zamířil ke dveřím.
„Tatínku, prosím vás, neubližujte mu!“ vrhlo se za ním děvče s neodbytnou představou, že se její otec chystá na pěkného námořníka vzít vidle nebo sekeru, a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.
„Mlč!“ utrhl se Mulligan na Brigit přísně, ale jeho hlas už zněl o poznání méně zlostně.
Potom sáhl do police a vytáhl tmavou skleněnou lahev, kterou schovával až úplně vzadu, a dva cínové panáky.
Musel na dceru pustit hrůzu, ale přece jen usoudil, že dřív, než toho drzého cizáka požene svinským krokem, zjistí si o něm víc. A jak nejlépe člověka poznat, než nad sklenkou. Dobrá whiskey rozváže dřív nebo později jazyk každému.

Robert Doyle ještě pořád postával na dvoře, když Mulligan opět vyšel z domu. Už se netvářil, jako by ho chtěl na místě zamordovat. V jedné ruce nesl lahev a v druhé dva pohárky.
„Pojďte,“ utrhl se na něj Mulligan a kývl směrem ke stodole.
Robert se za ním ostražitě vydal. Ačkoliv farmář nevypadal, že by ho chtěl nabodnout na vidle, to, co slyšel z domu, neznělo zrovna jako klidný rozhovor.
Ve stodole Mulligan nalil z lahve do panáků medově zbarvenou tekutinu a jeden z nich podal Robertovi. Ten k němu přičichl, ale nepřestával Mulligana sledovat.
„Tak vy si chcete vzít moji dceru?“ spustil Mulligan zhurta.
Robert krátce přikývl na souhlas a upil z pohárku, aby snad pána domu neurazil. Po letech strávených na lodích, kde se podávalo jen pivo nebo rum, byla chuť pálenky nezvyklá.
„Proč?“
Robert trochu nervózně stiskl rty. Napadlo ho, že stát tváří v tvář otci děvčete, které mu padlo do oka, je horší než čelit zuřivým námořníkům při obsazení nepřátelské lodi.
„Brigit je hezký děvče...“ odpověděl. Tušil, že to asi není odpověď, kterou by chtěl farmář slyšet, ale žádná jiná ho zkrátka nenapadla. Navíc to byla pravda.
Mulligan pozvedl obočí.
„A to takhle obcházíte všechny chalupy, kde bydlí nějaká jen trochu pěkná holka?“ uhodil na něj farmář. „Já moc dobře vím, co jste zač! A taky vím, co se povídá. Že námořník má nevěstu v každým přístavu. Někde dokonce dvě! Kolika děvčatům už jste takhle nasliboval hory doly, co? Mojí dceru nikdo na nos vodit nebude!“ hartusil.
„Žádnýmu,“ řekl Robert poněkud pobouřeně. To byla taky pravda. Posledních deset let strávil na moři a v přístavu se pokaždé zdržel sotva několik dní, nanejvýš pár týdnů.
Mulligan upil ze svého panáku a zkoumavě si ho měřil. Zjevně přemýšlel, nakolik je jeho odpověď pravdivá.
„Na vobyčejnýho námořníka nevypadáte. Co jste vlastně zač?“
„Jsem poručík na Andromedě. Dostal jsem dovolenou, abych mohl navštívit rodinu,“ odpověděl popravdě. Kopl do sebe zbytek pálenky. Horší už to být nemohlo. Námořní poručík bez známostí byla rozhodně mizerná partie pro kohokoliv. Pro městské slečny z lepší společnosti byl příliš chudý a pro ty ostatní zase příliš nestálý.
„A jak si to vlastně představujete, poručíku?“ zeptal se Mulligan. Jeho hodnost vyslovil se zřetelnou nechutí. „Myslíte si, že s vámi holka půjde z lodi na loď jako nějaká rajda?“
„Máme s rodiči u Carricku domek. Patří k němu i menší pozemek. Není to velké, ale je to střecha nad hlavou.“
„Vy jste našinec! Mělo mě to hned napadnout, podle toho, jak mluvíte,“ utrousil spíš k sobě než k Robertovi Mulligan.
„Napijte se ještě,“ pobídl ho. Prozření, že námořník není žádný zatracený cizák, Mulligana poněkud obměkčilo a Robert ochotně poslechl. Nemínil Mulligana ani v nejmenším nějak popudit.
„A jakýpak máte vlastně příjem, poručíku?“ pokračoval Mulligan ve výslechu bez okolků a s takovou troufalostí, že by z fleku mohl vyslýchat zločince u soudu. Panáček byl sice krajan a měl parádní uniformu, ale kdoví, jestli nemá jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou.
„Mám plat osmdesát liber ročně.“
To bylo rozhodně víc, než si vydělal kdejaký řemeslník a zdálo se, že ta informace na Mulligana zapůsobila. Přesto dál pokračoval ve vyzvídání a s množstvím vypité pálenky rostla i důvěrnost jeho otázek, zatímco zábrany naopak povolovaly.
„Poslyš… škyt… chlapče, ty máš teda výdrž,“ hekal o blíže neurčený počet panáků později Mulligan.
„Tak já ti tu svojí holku dám! Ale zaplatíš… škyt... všecky svatební výdaje,“ vzal Roberta kolem ramen.
Robertovi chvíli trvalo, než si přebral, co vlastně právě Mulligan navrhl.
„Kdepak… Já zaplatím kněze... a vy hostinu...“ oponoval poněkud roztěkaně.
„Ty se nedáš… škyt… a to se mi líbí!“ poplácal Mulligan Roberta po zádech.
Dohodli se na všem, dokud se ještě drželi na nohou.
Jak se Robert dostal zpátky k Buckleymu, si nepamatoval. Když šel druhý den za místním knězem, aby s ním svatbu domluvil, hlava ho bolela jako střep a snažil se vybavit si, co všechno Mulliganovi vlastně nasliboval.
S Brigit se vzali v pátek o týden později. Paní Mulliganová vzdychala, co si o tom pomyslí lidi, že se dcera vdává tak nahonem, ale muž její nářky utnul s tím, že to přece zase tak špatně nedopadlo. Poručík Doyle vypadá, že bude docela slušnej chlap, dokonce ani na žádném závratném věnu netrval. Co na tom, že když to domlouvali, ani jeden nebyl tak docela střízlivý. Holka se necuká a alespoň budou mít o hladový krk v baráku míň.
Druhý den po svatbě jim Mulligan pomohl sehnat vozku, který je měl odvézt do Carricku. Brigit se rozloučila s matkou, sestrami i bratrem, naložila raneček s tím málem, co dostala do výbavy, na povoz a usadila se vedle svého novomanžela. Se směsí nadějí, obav a neurčitých očekávání se vydala vstříc novému životu.