4. O králíčkovi se žlutou hvězdou
„Králičí rodinka žila na louce. Kvetly tam pampelišky a zvonky. Na kopretiny létali barevní motýli. V potoce kvákaly žáby. Na jaře měly pulce.
Rostlo tam plno trávy. Honili se a hráli si na schovku i na babu. Hopkali a smáli se. Máma, táta, a dvě holky. Měli se hezky. Povídali si králičí pohádky. Třeba tu o barevných bobkách. Hráli s nimi kuličky. Chichi. Nebo o králičím princi Duhouškovi. Měl každé ucho jiné barvy. Víš, proč měl růžový ocásek? Ne, neloudi. Tu ti povím někdy jindy.
Jednou se stalo, že přiběhl králíček Otto, to byl jejich strejda, co měl doupě za lesem. Prý je zle. Obklíčili je strašně ohromní vlci s ostrými tesáky a začali lovit. Hlavně ty, co měli v kožíšku žlutá znamínka. Musel utéct.
Králíčci se po sobě podívali. I jim některé chloupky zlátly.
Táta řekl, že jsou ve velikém nebezpečí, protože jsou moc vidět. Je potřeba z louky pryč. Že první pojedou králičky. Daleko za moře. Tam vlci nedoplavou. Rodiče všechno zařídí a přijedou později.
Tak jely. Dlouhým vlakem. Ale jedna se po cestě ztratila. Ta druhá se moc bála. Na moři blinkala. Když přistáli, schválně tlapkou otočila cedulku na krku, aby nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Třeba ji vrátí domů.
Ale nevrátili.
Bydlí teď na zamlžené pastvině. S cizí rodinou. Je taky moc šťavnatá. Ovečkám tu říkají šíp a hlídá je velká bílá fenka.
Králičí holka je hodná. Pomáhá sbírat vajíčka a věšet utěrky a ponožky. Nikdo jí nerozumí. Mléko chutná divně. Lijí do něj čaj. Blé. Moc se jí stýská.
Nesmíš brečet, Ženko, když ti povídám pohádku.“
Hanka nazdvihla cíp peřiny.
„Pojď ke mně. Jestli mě slyšíš. A hezky se vyspinkej.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Uf, to se mi ulevilo. Podle
Uf, to se mi ulevilo. Podle nadpisu jsem to čekala mnohem drsnější. A teď jsem ještě zvědavější, jak to bude pokračovat.
I já
Brum:)
Chuděrka malá.
Chuděrka malá.
Vlastně mě nikdy nenapadlo, jak to s těmi dětmi bylo dál. Jsem moc ráda, že ten příběh píšeš!
Na hromadě rešerší, co zespoda hřejí
si vymýšlím, až se mi práší ode tlamy:)