A co bude dál...

Ten ortel se nade mnou vznášel už dřív, nejasný, mlhavý. A teď je tady, později, než měl, dřív, než jsem čekala. Pořád nejsem připravená.
To druhé město.
Není mi úplně neznámé. Pořád jsou tam lidé blízcí mému srdci i duši, teď ještě víc než dřív. Má temná zákoutí i prosluněné parky a je tam hezky... Jenže není moje. Nekyne mi na uvítanou a přátelsky mě neobejme, je obrovské a plná lidí a já ujdu deset kroků a jsem ztracená.
Kalendář se na mě šklebí ze zdi a připomíná mi, že zbývá posledních pár příliš rychlých měsíců.
A já... nechci. Musím?