DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2013.

Přichází obleva, rozkvétají růže, kachnička kváká.
"Ke strojům!" velí Zámečník.
P.I.F.K.A - Pátá invazní flotila královské armády - se pod dekou mlhy vyloďuje.
Invaze byla milionový nápad. To druhé město v pravé poledne zmizí do větru.
Cvakla klepeta, vlak vjel na vedlejší kolej, rodná hrouda mizí.
"Hlavu vzhůru, nestačí zabít málo!" haleká Alfasavec.
"Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!" povzbuzuje klácení zmijí.
Kopnutí. Křup! Vrzavé panty povolily.
Stará škola díky usilovnému tření vzplála.
Statistika nuda je, avšak zváženo a sečteno to byl masakr.
Jen Nesmrtelný strýček jásá: "Já nejsem mrtvý."
Zubatá mu chystá smrt v hlubinách.

Píši Vám, krásná neznámá, bez krášlení.

Seděla na břehu řeky a urputně přemýšlela, jak se tam dostala.
Hádka s přítelem kvůli jeho flirtování s tou nemožnou odbarvenou cuchtou. Matně si vzpomněla, že se asi rozešli.
Žal šla zapít... Počkat: chtěla to jít vyběhat, ale potkala kámoše a proto skončila v baru. Panáky nepočítala. Vzpomínky se začaly poněkud mlžit.
Rozostřeně viděla samu sebe, jak tančí na barovém pultu a… Bože ne, řekněte mi někdo, že to není pravda, že jsem nepředváděla striptýz.
„Budu se muset utopit,“ prohlásila a zvedla oči.
Z vody na ni zvědavě hleděla malá kachnička. Nesouhlasně zakroutila hlavičkou. Nebo ne?
„Neutopím se,“ slíbila kachničce.

Narazil na něj. Ze všech lidí právě na něj! Jak se to jen mohlo stát? V Anglii by to chápal, ale tady? Navíc teď stál každý z nich na opačné straně.

Už byl unavený. Roky se začaly ozývat. Taky už si dost zažil. A to setkání s Rayem po letech jím otřáslo. Zatoužil se vrátit. Zpět do Anglie, k Rayovi, i kdyby jen jako příležitostný parťák na flám. Ty roky bez něj, jako by nežil. Až teď prohlédl.
Vrátí se domů a bude doufat.

* * *

Hm, není nad probuzení v měkké posteli v náručí milovaného člověka.
"Dobré ráno, Boddie."
"Dobré, Rayi."

Od té doby, co jí umřela maminka už neměl kdo dělat Aničce vlasy. Tatínek to neuměl a bratři hrozně tahali a dělali blbosti. Rozhodla se tedy, že to vezme do svých vlastních rukou. Maminka přece vždycky říkala, že když žena něco chce, musí si to udělat sama. Popadla kartáč hřeben a gumičky se sponkami a jala se utvářet účes. Sice jí chvilku trvalo, než to doma natrénovala, ale když šla po nějaké době do školy s vlasy opět upravenými, nerozpuštěnými, nepoznali byste, že si je dělala Anička sama. Jen ofinka byla trochu zubatá, jak se jí nepodařilo zastřihnout ji přesně.

Hodiny odbíjí poledne, píši Ti, má milá, naposled.
Schovej se pod dekou. Potěš se růží.

Už nezavržou panty, křuply vykopnuté dveře staré školy.
Roztál strach, kováři zkrášlili zubaté meče.

Po Invazi Fofrem Klonovaných Alfasavců jsme vztyčili hlavy.

Statistika nám nedává šanci.
Stejně zakřičíme chorál do větru.
Nebojíme se přesily.
Krásná dosud neznámá odvaha.
Jen zámečníkův nesmrtelný strýček zůstal na rodné hroudě.

Jejich město za naše. Pobijeme ty zmije!

Nápad za milion tržnejch ran.
Zabít nás jim bude málo. Sednou ke strojům.
Zavržou vozíky na vedlejší koleji.
Na tváři zůstanou otisky klepet.

Zváženo, sečteno.

Ještě nejsme mrtví!
Večer padneme v hlubinách.

Stará jména si nepamatovali a nová neměli.
Nejdřív je oslovovali „hej, ty!“. Žádný problém.
Jenže když bylo Hejtěch víc, začala být potřeba je rozlišovat.
Zrzek ke jménu přišel snadno. Vran taky. To ta barva vlasů...
Nebo pojmenování podle zvířat. Světlovlasý Racek, prokvetlý Jezevec, nazrzlá Liška...
Ale co s tou novou?
Skupinka debatovala, ta nová seděla v koutě a se zájmem poslouchala. Jméno určí její budoucnost.
Pootevřely se dveře a do místnosti vklouzla krčmářova dcerka, která za nimi poslouchala.
„Já jsem Kačenka!“ oznámila důležitě.
Debatující se zarazili.
Že by Kachnička?
O pár minut a vybílenou hospodu později vzali tenhle návrh zpět.

Když Uršula zpozorovala, že Benjamin zase chodí více na zahradu, byla ráda, avšak vrtalo jí to hlavou. Benjamin se tvářil tajemně a vyzýval ji, aby na zahradu nyní nechodila, že chystá překvapení. Uršula tedy čekala.
Konečně se dočkala. Vstupuje s Benjaminem na zahradu a vidí záhon plný růží. To jí vyrazilo dech. Vždyť její chlap nikdy neuznával na zahradě nic, co nebylo k jídlu.
"Miláčku, z časopisu mi napsali moudré rady, kterak si manželku udobřiti a co k její potěše na zahradě vypěstovati. A já si dal heslo: míň piva, víc květin."
A začal heslo prozpěvovat na melodii známého hitu.

"Kvííl, kvííl," ozývalo se smutně zpod hospodské lavice. Mrakoplaš se snažil sténání ignorovat, ale s narůstající hlasitostí vrzání se po něm někteří hosté začali ohlížet a zdaleka ne všichni vypadali přátelsky.
"Teď se to nehodí, nemůžeš s tím chvíli počkat?" nenápadně zašeptal Zavazadlu.
"Skřííííp," odmítlo a vzpurně narazilo do stolu, až nadskočily korbele. Aby se pokusil zabránit dalším nepříjemnostem, vyprosil si od hostinské trochu oleje a nalil ho Zavazadlu na panty. To slastně zavrnělo a vypadalo to, že problémy jsou pro dnešek zažehnány. Pak ale Zavazadlo vyrazilo kupředu.
"Klap, klap, křup, buch, křup," radovalo se vesele ze znovu nabytého zdraví.

Regenerační cyklus byl dokončen; teď bylo třeba jen obhlédnout případné škody či vylepšení a smířit se s obojím na další neurčitě dlouhou dobu.
Zběžná prohlídka těla ukázala, že Doktor je stále mužem. Výtečně. Děsil se dne, kdy se změní v ženu.
Ruce? Dvě. Nohy? Taky dvě. Prsty? Dvě série po deseti. Zatím to vypadalo slibně.
Vlasy? Trochu delší, tak nějak rozcuchané, zase ne zrzek. Škoda.
Postava? Nóóó..., rozhodně ucházející. Možná trochu hubenější, ale jeden si nesmí moc stěžovat.
Dlouho odkládaný pohled do zrcadla konečně odhalil tvář.
"Á, to je fantastické! Je ze mě skutečný alfasavec - nebo jak se to říká."

Pod dekou je tma, ale pak na tebe nemůžou bubáci, říkal jí, když byli malí, a ona chápavě přikyvovala.
Pod dekou ležela tráva. Oni jen tak seděli vedle sebe a povídali si a kolem vonělo léto.
Pod dekou se k sobě tiskla jejich nahá těla; to objevili, jaké nádherné pocity mohou zažívat, když jsou si nejblíž.
Pod dekou spalo jejich malé dítě v kočárku, se kterým chodili na procházky; to když jejich láska byla taková, že se do ní vešel někdo další.
Pod dekou seděli a drželi se za vrásčité ruce, hasnoucí důkaz toho, jak dlouho může člověk mít rád.

Ten ortel se nade mnou vznášel už dřív, nejasný, mlhavý. A teď je tady, později, než měl, dřív, než jsem čekala. Pořád nejsem připravená.
To druhé město.
Není mi úplně neznámé. Pořád jsou tam lidé blízcí mému srdci i duši, teď ještě víc než dřív. Má temná zákoutí i prosluněné parky a je tam hezky... Jenže není moje. Nekyne mi na uvítanou a přátelsky mě neobejme, je obrovské a plná lidí a já ujdu deset kroků a jsem ztracená.
Kalendář se na mě šklebí ze zdi a připomíná mi, že zbývá posledních pár příliš rychlých měsíců.
A já... nechci. Musím?

„Růže mají trny,“ prohlásila holčička. Seděla na postýlce. V tom, jak pohledem sledovala doktorku, byla trocha zvědavosti. Už tu byla týden a tohle byla první stopa zájmu o okolní svět.
„Vezmu ti krev,“ informovala ji doktorka. „Trochu to štípne.“
Byla unavená, nevyspalá a neměla už energii na soucit.
„Růže mají trny,“ zopakovala holčička stejně prázdným a bezvýrazným hlasem, kterým tuhle větu opakovala většina pacientů na oddělení. Všechny je zasáhla jedna šarže snových zbraní.
„Růže mají trny,“ znělo v hlavě doktorce, když večer zavřela oči. Ráno přišel Daniel, aby stočil její noční můry. Odboj potřeboval nové zbraně. Recyklační cyklus byl dokonalý.

Seděla na srázu a zírala na údolí, rozprostírající se pod ní. Vše, kam jen dohlédla, pro ni bylo nové. Slzy jí tiše skrápěly obličej a pichlavá bolest objímala srdce.

V dlani jí spočívala pouštní růže. Našla ji cestou nahoru. Ležela na zemi, osamocená… přesně, jako se nyní cítila sama.

Není to ani měsíc, kdy byla otcem vyměněna za velblouda a tři ovce. Nenáviděla ho za to, ale co zmohla.

Včera proběhla svatba a první noc, kdy se cítila pošpiněná a zneuctěná.

Rozmáchla se. Růže letěla vysoko k nebi, poté zamířila do údolí.

Dívala se, jak dopadá.

Nezaváhala a následovala ji.

Většinou žena (manželka,přítelkyně) zavolá do rádia a nechá prověřit svého partnera zkouškou, komu že by nechal zdarma poslat kytici růží.
Zde několik zajímavých odpovědí:
"Šla by ta kytka rozpůlit, jedna půlka pro Lenku a druhá pro Kateřinu?"
"Pošlete to do porodnice se vzkazem - holky, jsem na vás pyšnej, táta" - nic netušící manželka má infarkt.
"Tak pošlete mojí přítelkyni" - nic netušící partner má infarkt.
"Já nemám, komu bych to poslal" - manželka má infarkt.
"Pošlete to manželce se vzkazem Tvůj Kája" - Kája je kolega manželky z práce, nikoliv manžel.
"Tak to pošlete Veronice na Prosek" - manželka: "Ty prase, s mojí sestřenicí?"

Člověk se snaží. Sličných křivek si udržuje. (Dobrá, s dopomocí šněrovačky, ale jsou na světě věci, o kterých se v lepší společnosti nehovoří.) Však to znáte. Pravidelná kalorická strava. Korzo po nábřeží. Ve zdravém těle zdravý duch!
Též na pudr nezapomenout. Líbezná tvář, na duši zář!
Trochu zdravíčka na líce, člověk hned vypadá mladší. A rtěnku, tou prosím nešetřit, neboť čím víc třešní, tím víc višní! Ještě klobouk. S pérem, lékárníková pukne vzteky. A nové střevíce. Když jeden kráčí svižněji, na kočičích hlavách tuze pěkně klapou.
"Uh... brýtro, milostivá."
No toto!
Ať dělám, co dělám, mladí mužové mne pořád fixírujou!