Untamed

Záchrana prostitutky ledy neprolomila. Lan XiChen mlčel a A-Yao byl tedy v zajetí vlastních myšlenek.

„Druhý bratře, ty víš, že na to přijdou…,“ začal tiše a opatrně, když byli na cestě druhý den.

Bez odpovědi.

„Přijdou do Oblačných zákoutí s důkazy a ty budeš muset vyjevit pravdu,“ pokračoval.

Lan XiChen si povzdechl.

„Nejdeme do Oblačných zákoutí, A-Yao.“ Pohled, který mu věnoval, byl zcela odzbrojující.

A-Yao několikrát naprázdno otevřel rty.

„Nikdy jsem nikomu neřekl, kde jsme se skrývali, když jsme se potkali poprvé. Vezmu tě tam.“

A-Yaovi hořely tváře, když bojoval se slzami v očích.

Děkuji…, přikývl a vděčně sklopil zrak.

„Můžeme si promluvit?“ zeptali se jednohlasně. XiChen se pousmál a A-Yao cítil nastupující ruměnec.
XiChen mu předal dopis, který nalezli v chlapcově pokoji.
A-Yao mu na oplátku podal vysvětlující dopis, který našel v Li HuiYinově rukávu.
Jejich oči se znovu setkaly, když vůdce sekty dočetl. V těch XiChenových byla nevyřčená, ale čitelná otázka.
A-Yao mu jemně vtiskl do třesoucí se dlaně Nefritového motýla.
V XiChenových očích se zaleskly slzy.

„ZeWu-June!“
XiChen vstal a vyšel na chodbu, než Wei WuXian mohl vrazit dovnitř.
„Myslím, že už to není Li HuiYin!“
„Jste opilý, mistře Weii,“ hájil muže uvnitř. Oběma se zatemnil rozum.

Válka skončila. Vítězové si potřásají rukama, zvedají do výše kalíšky s alkoholem, slaví svou udatnost a hrdinství, vzpomínají na padlé.
Kdo sesbírá těla? Kdo zasolí zem? Kdo uhasí ohně?
Raději nemyslet, raději se neptat. Válečníci padli, do posledního muže. Co se ženami, dětmi, starými, nemocnými, těmi, co nebojovali?
Nažeňte je do táborů! Ať si odpracují právo na život, ať trpí, jako my jsme trpěli. Mohou nám poděkovat, že neskončí na ostřích našich mečů... zatím.
Ostatní se neptají. Neslyší pláč, neslyší bolest. Je jednodušší vše neslyšet než přemýšlet, zda si to zaslouží.
Ale ty se ptát musíš. To ti bude osudným.

Odvedli zraněného do hostince ve městě. Li HuiYin odpočíval pod dohledem Lan XiChena. Wei WuXian se chtěl napít a tak zůstal s Lan WangJim a ochutnával víno.
První láhev…
„Lan Zhane.“
„Hm…“
„Li HuiYinův spolubydlící tvrdil, že ten starý dopis nosil i na Noční lovy. Když teď odcházel, nevzal si ho.“
„Hm…“
Druhý džbánek…
„Letěl do Qinghe. Ale když jsme ho našli, mířil opačným směrem.“
„Hm…“
„Pokud se vracel, možná to, proč odešel, už udělal?“
Ticho.
Třetí pálenka…
„Řekl, že už nemá smysl, aby klečel. Vše svědčí o konečnosti jeho cesty…“
„Hm…“
Wei WuXian sáhl po čtvrtém džbánku…
Nesedí to…

Díval se do hlubokých očí Lan XiChena a cítil, jakoby v nich mohl utonout. Po kolikáté už?

Jen okrajově vnímal, že tam nejsou sami. Slabý hlásek mu šeptal, že zvednout dlaň a pohladit A-Huana po tváři je opravdu moc a moc špatný nápad!

Jeden by řekl, že s novým životem přijde svoboda, ale to není pravda, že?
A-Yao nebyl svobodný. Ani v podmínce, že musí učinit vůdce sekty Lan šťastným, ani v těle, které nezvládalo tak jednoduché věci jako úsměv.

„To bude dobré, budeš v pořádku,“ hlas Lan XiChenovi selhal. Ty hluboké tmavé oči na něj hleděly nějak povědomým způsobem…

Je to jako ve snu. Jako ve snu sleduje A-Yao jak omotává svou ruku kolem rukojeti.
Tasí meč.
Naskočí na čepel, zavrávorá (na jednu nekonečně dlouhou sekundu to vypadá, že spadne), ale udrží se.
Začne pomalu stoupat.

Lan WangJi pokračuje cestou ke Qinghe a kráčí vpředu. Wei WuXian se pohupuje na hřbetě osla. Chenqing protáčí mezi prsty. Lan XiChen v jednu chvíli zvedá zrak k obloze. Zahlédne letícího kultivátora.

A-Yao konečně zaostří na podivnou trojici. Co dělá ZeWu-Jun tady? Nakloní se blíž a ztratí rovnováhu. Jeho pád zastaví až kmen borovice, tak-tak že se na něj nenabodne jako na kopí.

„Co navrhuje vůdce klanu Nie?“
„Já nevím,“ zakňučí roztřeseně Nie Huaisang a zavrtí hlavou, ve které se mu již složitě proplétají myšlenky a plány.
„Já nevím,“ zopakuje, ale jeho oči, schované za vějířem, se na vteřinku rozjasní.
„Já nevím,“ hlesne zoufale, zatváří se patřičně zahanbeně a skrčí se před opovržlivým pohledem tazatele.
„Jeho bratr se musí obracet v hrobě, mít tak neschopného nástupce,“ utrousí někdo a Huaisang tentokrát ztuhne zcela nehraně.
„Velmi nemístné,“ řekne Jin Guangyao a Huaisang v duchu křičí nemáš právo se nás zastávat, zavraždil jsi ho, ale navenek se na něj vděčně usměje. A zaplatíš za to.

Do jeskyně, kde procitl, dolehly vzdálené tóny citer a jeho nové srdce se rozbušilo rychleji.

Vyhlédl do lesa. Spatřil róbu svého předchůdce s obláčky sekty Lan. V rukávu našel dopis s vysvětlením.

A-Yao znal teorii darování těla. Obvykle bývala motivem pomsta a přivedený měl omezené množství času. Pokud nesplní podmínku, bude z tohoto těla brzy jen mrtvá schránka bez duše. Jako se cítili XiChen i HuaiSang většinu času od chrámu Guanyin.

Šel po zvuku akordů na dohled ke hřbitovu, kde v rakvi osiřel MingJue.
Ucítil bodnutí.

Vím, že jsem měl platit déle, bratře… Tentokrát jsem si to ale opravdu nevybral!

Strach, zášť a bezmoc byly často jediným jídlem, která Wei Wuxiana musel ten den strávit. Jeho prsty se třásly, když hrál na flétnu a udržet na tváři svůj pověstný úsměv bylo prakticky nemožné.
Život vůdce skupiny uprchlíků, které zbytek světa nenáviděl, se občas dal jen těžko nazývat životem. Chyběli mu sourozenci. Chyběl mu domov. Lotusy a jezera.
Tady byla jen smrt.
Jeho chmury přerušil dětský hlas.
„Létáme!“ zvolal Wen Yuan a ukázal mu dva motýly upletené z trávy. Se smíchem s nimi mával ve vzduchu.
Wei Wuxianem projel osten hanby a lásky k tomu dítěti.
Bylo to těžké. Ale nelitoval.

Wei Wuxian s úsměvem vtrhl do domku svého adoptivního syna.
Následovalo vylekané vyjeknutí dvou chlapců a šustění papírů spěšně schovávaných za zády.
Wuxian povytáhl obočí. „Copak to tam máte?“
Sizhui i Jingyi zrudli.
„Prodávají to na trhu,“ špitl Jingyi provinile.
Wuxian si pamatoval, jakou… literaturu schovával v jejich věku.
Zasmál se. Nejspíš měl předstírat, že nic neviděl, velkoryse zapomenout, odejít a nechat chlapce zachovat si tvář. Nakonec, byli to teenageři, měli na zvědavost právo.
Jenže to nebyla zábava.
Vteřinka mrštnosti a měl papíry v ruce. Úsměv mu zmizel, protože místo očekávaného milostného textu na něj hleděla ohyzdná karikatura jeho tváře.

Vůdče sekty ZeWu-June,

strávil jsem dny i noci přemýšlením, proč byste si měl vybrat mě. Těžko se však píší takové věci, když samochvála je zakázaná. Mohl bych použít slova, co o mě říkají jiní, jenže… Pravidla říkají, že mluvit o někom za jeho zády je zakázané.
A vy máte kolem sebe tolik jiných úžasných lidí nejen odsud…
Mám napsat prostý výčet svých úspěchů? Ne, myslím, že to vás doopravdy nezajímá.
Co tedy mám a jiní ne?
Mám vás rád!
Ano, pravidla sekty zakazují promiskuitu, vím o tom…
Ale miluji vás a udělám pro vás cokoliv!

Oddaný Li Luan, Li HuiYin…

Jin GuangYaův duch se nerozptýlil. V hlavním sále Nečisté říše utíkal před rozzuřeným Nie MingJuem – bez konce.

Uvědomoval si, že zemřel. Zasloužil si takový konec – i to věděl. Vždy bojoval až do konce, ale když se i XiChen nechal použít jako zbraň, pochopil, že tohle je ten jeho. Žádost, aby umřel s ním, byla způsob jak zvědět, jestli mu na něm pořád záleží. I přes to všechno…

Záleželo!

Ve svém bídném životě měl někoho takového…

Vzdal se tedy.

Nikdy nepočítal s tím, že dostane další šanci. Že se znovu probudí v mladém těle, které mu nepatřilo.

Znovu živý, znovu mladý…

Mladý kultivující v bílé róbě kráčí cestou vzhůru. Ví, kde je hřbitov, kde odpočívají těla ChiFeng-Zuna a LianFang-Zuna. Je stále hlídán, ale on nepotřebuje vstoupit. Najde malou průrvu ve skále. Talismany připravené, na zem kreslí krvavou formaci. Nemyslel si, že to někdy dovede až sem. Neměl by tu být. Neměl by tuto techniku vůbec znát…
V uších mu rezonují slova učitele Lana. Tolik zbytečných slov, když srdce bolí…
„Slyšel jsem, o vašich zločinech,“ šeptá do ticha. „Ale nemohu vás nahradit. Musíte to být VY – Jin GuangYao. Dnes se obětuji. Mé tělo bude vaše. Jediné co musíte, je učinit Zewu-Juna šťastným…“

Lidé říkali, že Zewu-Jun vždy ví, co je správné… Mýlili se.

Přál si chránit WangJiho ale respektoval strýce. Co měl učinit? – Netušil – zůstal jako podpora.
Při volbě vrchního kultivujícího, kde jeho první přísežný bratr A-Yao podporoval svého otce Jin GuangShana, proti kterému ale kandidoval jeho druhý přísežný bratr MingJue. Koho měl podpořit? – Čekal na impuls.
WangJi věřil Wei WuXianovi, ohledně MingJuovi smrti, ale on Jin GuangYaovi… – Žádal důkazy.

A nyní stojí uvnitř neschopen otevřít. WangJi čeká venku. Cítí ho. Ví, že se nedozví víc o nejasném pocitu, který má, pokud nevyjde nebo ho nepozve dál.
Hlas však vázne v hrdle…

Madam Jin znechuceně sledovala manžela, který objímal polonahou služku. Odkráčela, s hlavou vztyčenou. Na chodbě potkala chlapce, který se jí okamžitě hluboce uklonil.
Meng Yao. Jeden z manželových bastardů, kterého navíc musela snášet pod vlastní střechou.
Jeho obličej stále nesl známky jejího vzteku nad jeho existencí. Vzpomněla si na nepříjemný, až zahanbený pocit, když sledovala hrubé zacházení své přítelkyně Madam Yu s chráněncem a údajným bastardem jejího muže.
Teď jí rozuměla. Talent. Schopnosti. Moc. Status. Obě je měly a k čemu? Tomuto světu vládnou muži.
Ony měly jen…
Chlapec bázlivě vzhlédl.
Sevřela ruce v pěst.
„Zmiz mi z očí,“ řekla.