Sherlock Holmes

"Nový obraz?" zeptal se Holmes, jakmile vešel do obývacího pokoje.
"Ano."
"Moc hezký soutok. Podle fantazie, že?"
"Ano. Děkuji," odpověděl jsem a doufal, že tím je téma vyčerpáno. Že si nevšimne...

Soutok.

Jedna řeka útlá, prudká, dravá. Druhá širší, poklidná, tichá voda, co břehy mele.
Jedna plná vírů, proudů a dramatických zvratů, druhá jednoduše přímočará.
Jedna ledová bystřina, druhá vyhřátá laskavým sluncem.
Tak různé, tak protikladné... A přece je jakási nepostihnutelná, prudká přírodní síla neodvratně přitahuje k sobě.
Váhavě se jedna druhé dotknou, sladí krok a vzájemně se přivítají ve svém náručí. Až nakonec...

Splynutí.

Holmes se pousmál... A mlčel.

"Moc vám děkuji, pane Holmesi! Nevím, co bych dělala bez prababiččiných šperků! Jak jste je vůbec vypátral?" zeptala se paní Carter.
Sherlock Holmes se zamyslel. Mohl tu zůstat, všechno jí vyprávět a ona by žasla, stejně jako všichni ostatní. Ale pro Sherlocka byly případy jako tenhle jen nudná rutina. Žádné komplikace, žádné vzrušení.
"Omlouvám se, ale už musíme jít," řekl a briskně se rozloučil. Když odcházeli, uvědomil si, že pozoruje doktora Watsona. Dělal to často, i když si nebyl jistý proč. Možná, že tu přeci jen ještě bylo něco vzrušujícího a komplikovaného. Ale k téhle záhadě nejspíš bude potřebovat nápovědu.

Tohle je další z těch snů.

Wilhuff Tarkin má na hlavě čepici nejproslulejšího terronského detektiva a plášť, jaký by mu mohl závidět i jistý astmatik v černém.
Wilhuff Peter Sherlock nastupuje do vlaku. Nádraží halí oblaka páry.
Lomcuju dveřmi, ale ty nepovolí.
Parní kolos se dává do pohybu.
Neochvějně. Definitivně.
Stojím na nástupišti a sleduju, jak se vagóny postupně ztrácejí v mlze.

Čekám, ke kterému nástupišti přistaví ten můj, obyčejný, nemetafyzický žlutý vlak, jaký mě v posledních šesti měsících vezl snad čtyřicetkrát. A protože se pořád ještě zdám, ohlásí ho mírně roboticky znějící hlas Christophera Lee.
A jedu domů.
Naposledy.

Na dveřích zlověstný otisk černé ruky, na zdi anarchistický nápis, v ušáku mrtvý lord Peacock.
Na dveřích kočáru bílý protimonarchistický leták, pod kočárem pekelný stroj, v kočáře zavražděný baron White.
Scotland Yard byl v koncích, novináři šíleli, šlechta panikařila, monarchie se otřásala v základech a do Baker Street dorazil Lestrade.
„Elementární,“ vzhlédl Holmes od rozpracované partitury a namířil na něj smyčec, „zatkněte syny, nemohli se dočkat dědictví.“
„Ale my, podle přání Buckinghamského paláce, pátráme po anarchistech,“ špitl detektiv.
„Ty naprosto zjevně zavádějící známky revolty Vás snad nemohly zmást,“ odtušil Holmes, „a vůbec, případy související s Korunou laskavě řešte s Mycroftem.“

Holmes a já jsme stáli bok po boku, ústa zakrytá kapesníky. I přesto, že jsem okna otevřel dokořán, ten pach byl neúnosný. Tohle byl jeden z těch horších případů, který jsme společně museli řešit.
"Co myslíte, Holmesi? Je nějaká šance?"
"Obávám se, že ne, drahý Watsone. Vypadá to, že utrpěl újmu neslučitelnou se životem."
Cítil jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy, než jsem je mrkáním zase odehnal.
"Holmesi, moc mě to mrzí," řekl jsem a svěsil hlavu.
Položil mi ruku na rameno a povzbudivě se usmál.
"Netrapte se tím, drahý Watsone. Jenom mi příště ten dort raději kupte."

Sherlock Holmes a Dr. Watson vyjeli do přírody. Večer znaveni ulehli do stanu.
Holmes se v noci probudil, šťouchl do Watsona a povídá:
"Podívejte se nahoru. Co vidíte?"
Watson se podívá na oblohu a praví:
"Z astronomického hlediska bych řekl, že existují milióny galaxií a miliardy planet. Z astrologického pohledu vidím, že Saturn je ve znamení Lva. Teologicky soudím, že Bůh je všemohoucí a my jsme malí a nepodstatní. Meteorolog by řekl, že zítra bude jasno beze srážek. Co se času týká, můj odhad je půl páté. A co vidíte vy, příteli?“
"Já vidím, Watsone, že nám někdo ukradl stan."

„Elementární, Watsone,“ pravil Holmes, „kdyby se Lestrade oprostil od svých pomýlených teoriích, musel by postřehnout zjevný rozpor mezi drahým oblečením, na míru šitou obuví a absurdně nevkusným a levným snubním prstenem. Když k tomu přičteme tik v levém oku a směšně vykartáčovaný klobouk, musíme dojít k tomu, že ten muž je sňatkový podvodník. Podvedených žen nebude málo, žádný div, že je začal eliminovat. Bohužel, tři z nich již stihl zabít.
Banální vraždičky… Snad bude tento chemický pokus zajímavější, podejte mi, prosím, tu čtvrtou zkumavku zleva. Opatrně, nachází se v ní prudký jed. Nemyslím, že byste chtěl být dnešní další mrtvolou.“

„Holmesi, jaký vlastně byl nejbizarnější případ, se kterým jste se kdy setkal?“ zeptal se náhle doktor Watson, když vzhlédl od svého rukopisu.
„Asi krádež drahocenných banánů z opečovávaného skleníku lorda Sutherforda,“ odpověděl detektiv. „Přestože byl skleník zamčený, vchod nechal majitel střežit hlídačem a sklo nebylo nikde porušené, banány mizely. Nakonec se ukázalo, že lordův soused, plukovník Maxwell, si z Indie přivezl ochočeného makaka, který se naučil zvenku otevírat větrací okénko.“
„Musím s vámi nesouhlasit,“ oponoval Watson, „jen za tu dobu, co se známe, jsem díky vám zažil mnohem absurdnější záležitosti.“
„Absurdní bylo, že lord Sutherford pak opici za krádeže žaloval.“

Tvář mého přítele zářila vnitřním světlem, oním signálem, že další případ bude vbrzku uzavřen.

„Archibalda Rowse probodl jeho přítel Sebastian Seymore.“

„Ale jak?“ hlesl jsem.

„Elementární. Důsledek politické rozepře mezi oběma pány, příznivci opačných parlamentních frakcí. Dámský kapesníček, který jste, Lestrade, považoval za důkaz milostné pletky, ani pikové eso, které podle vás, Watsone, dokazovalo karetní podvody, nebyly důležité.“

„Brilantní,“ zatleskal jsem.

„Banální vraždička,“ odpověděl Holmes, „Pikantní byly jen vaše zpozdilé závěry vymykající se logice vědy dedukční. Nakonec to byla pouze hloupá hádka svědčící o tom, že některá témata by i mezi přáteli měla být tabu.

„Svatá pravda,“ zahučel Lestrade temně.

U Holmese zazvonil zvonek. S lehkou zvědavostí otevřel. „Dobrý den, přejděme rovnou k věci, jedna velmi vlivná osoba si vás chce najmout, abyste vyřešil jeden obzvláštně těžký případ.“ „O co se jedná?“ zeptal se Sherlock. „Máte najít skupinu padělatelů identit, případně najít, kde to padělají,“ odpověděl neznámý. „Hm … dobře, ale potřebuji alespoň jeden padělek,“ zamyslel se Sherlock. „I na to jsem myslel, zde máte padělaný občanský průkaz“. „Děkuji …“ řekl Sherlock, a dlouze se zamyslel. Několik minut zkoumal padělek, když tu náhle řekl: „Cítím tam slabý zápach syrečků … tuším, že tento druh sýra se vyrábí v jedné malé továrně v Olomouci.“