DMD č. 13 pro 13. 4. 2024. Téma: Gumička na poušti

Plukovník Connely pokrčil nos. Piesok. Všade iba piesok. Aspoňže oáza nebola ďaleko.
Žena za ním plakala.
„Nebojte sa, pani, vašu dcéru nájdeme.“
Nebol presvedčivý. Ubehli už hodiny a opatrovateľka, ktorá ju sprevádzala, mu toho veľa nepovedala.
„Tu zmizla,“ ukázala prstom, keď dorazili.
Priviedli policajného psa. Čoskoro mal stopu.
Plukovník sa zohol a z piesku vylovil farebnú gumičku.
Vzápätí spozoroval slabé zvyšky šľapají. Viedli k vysokej palme.
„Potlčená. Dievča sa bránilo.“
Zacítil benzín. „Bingo!“ Stopy kolies.

„K zemi!“
Plukovník vo vysielačke počul, ako kukláči vtrhli do domu. Po chvíli prišiel výstrel.

„Mama!“
Dievčatko pribehlo k autu a skočilo mame do náručia.

Známá velbloudí gymnastka nedokončila svůj program na Všezvířecích olympijských hrách. Při sestavě se stuhou ji totiž zradil dres, a ona ukázala víc, než by si přála.

„Ušít gymnastický dres na postavu se dvěma hrby je už tak komplikované,“ vysvětluje gymnastka. „Tentokrát jsem si ho navíc nechávala upravovat doma, v poušti. Nejspíš to nebyl nejlepší nápad, evidentně kvůli prudkému střídání teplot zteřely všechny gumičky.“

Ztracený turnaj velbloudí sportovkyni mrzí, kdyby se však situace opakovala, prý by se zachovala stejně.
„Trenér mi vyčetl, že jsem dělala z komára velblouda a odstoupila, ale já jsem se dala na gymnastiku, ne na striptýz,“ uzavírá.

Ležím tu mezi dunami
Tím suchem pružnost klesá mi
Radši bych písku sbohem dal
Tvé vlasy pevně objímal

Pouliční muzikanti bývali pro Izzyho jen takový šum na okraji. Tohle místo obvykle míjel rychlostí téměř nadzvukovou a ještě možná řval do telefonu na dodavatele.

Dneska měl čas. Zastavil se a zaposlouchal do bláznivého textu o gumičce, která neplane ani tak saharským žárem jako spíš touhou po tom, svírat vlasy milovaného člověka.

To Izzy docela chápal. Ale Edwardovými vlasy se už probíraly úplně jiné ruce.

„Hej, pane, víte, že by vám slušel culík?“

Možná ty vlasy nechá ještě růst. A sebe taky.

Odjakživa se o něj starala. Věděla lépe, než kdokoli jiný, jak moc speciální je.
Také ale věděla, že nesmí zůstat sám. Proto při něm vždycky stáli, sourozenci. Ona a jejich bratr.
Vůdce, ten kdo měl stát v čele kultu... a ona. Prorokyně? Chtěla být tou, která spojuje.
Měla snad mlčky přihlížet tomu, jak se její švagrová trápí, protože jejímu muži záleží na jeho povinnostech víc, než na ní?
Promluví.
Stihne ji za to nemoc a vyhnanství.
Vazby se napnou až na samé hranice, ale neprasknou.
Tábor na ni počká a když se vrátí, opět se přimkne, stejně silně jako dřív.

"To jsem teda netušil, že umíš číst," prohlásil Rimmer.
Lister ho ignoroval.
"Když jsem byl ještě malý chlapec, četl jsem neustále. Seznam ingrediencí, návod k použití... někdy jsem dokonce zcizil jeden z matčiných románů. Ještě teď často vzpomínám na gentlemany, kteří zasouvali své meče-"
"Nemáš někdy pocit, že seš jak gumička do vlasů, kterou někdo nechal na poušti?" zeptal se Lister.
"Jako obvykle nemám nejmenší tušení o čem to meleš," odpověděl Rimmer.
"Že seš jenom kapka kari v obrovským hrnci plným kari."
Rimmer to nekomentoval.
"Drobek v posteli plné drobků..."
"Krytone!" zavolal Rimmer. "Už vím, kam se poděly ty houbičky!"

It's not what she was expecting, any of this. She's heard about the desert, of course; in essence, it's just sand. Sand is fine. Sand is normal. Beaches have sand - she knows this, even if she's never been to one. It looks different in movies, but of course, they're black and white.

It's the little things. Literally. A hair dryer basks in the sun. A hair tie hangs on a discarded bicycle, dropping like fruit from the handlebars.

Her feet sink into the ground for every step. But she keeps taking them. One by one.

She's not quite there yet.

Preplavili sme celú Trblietku a pred nami sa črtalo niečo ako púšť. Rozpačito sme vystúpili. Iba Lunko nadšene poskakoval.
„Ta-ta-dá! Čo vravíte? Ako sa vám tu páči?"
„Kde to sme?"
Linke sa kĺzali labky. Binka tvrdo skákala:„ Určite sa neprepadnem?"
Stáli sme na niečom, čo pripomínalo ľad. Táto púšť bola siahodlhá. Povrch bol perleťovobiely a hladký. Jednoducho nádhera. Akoby sme stáli na obrovskom vyleštenom kamienku. Len miestami presvitali nejaké čierne malé krúžky. Boli ako rozhádzané gumičky do vlasov. Podišla som k tým najbližším. Boli krásne. Vábivé. Neodolala som. Rukou som po nich prešla, keď tu zrazu vystúpili a pohltili ma.

"Kdysi tu býval parčík," řekneš posmutněle. Teď je tu rozkopaná ztvrdlá hlína, pár opuštěných polozrezlých bagrů a kde tu roztroušené odpadky. Plot rezavý, poválený a děravý. Nesplněnej sen developera lokálního vyznamu. Ani pálící sluníčko nenarušuje lehkou postapo atmosféru.
"Parčíky se přeceňují," zahuhlám. "Kdyby tady byl parčík, hřadovaly by tu důchodkyně na lavičkách, pobíhaly matky s harantama a šlapali bychom po psích hovnech."
Rozhlídneš se po té bezútěšné pláni, oba si představíme tu absenci pohoršených pohledů, blbých keců a následných drbů, šířících se jako požár stepí tímto pojebaným maloměstem. Odkopneš použitou šprcku a usměješ se.
"Máš pravdu, takhle je to lepší."

Na stole stála mísa. Nad jejím obsahem se právě hluboce zamýšlelo pět zrzavých weasleyovských hlav.
„Hm,“ poznamenal Artur.
„To je teda něco,“ připojila se Ginny. „To v Bradavicích určitě mít nebudeme.“
Ron rudnul. S každou vteřinou zírání víc a víc. Všichni hleděli na jeho první kuchařskou improvizaci, kromě pratetiček – ty do něj zabodávaly všemožné ostré i kyselé pohledy, jako kdyby za to měly něco dostat.
„Je to žluté,“ naklonil hlavu Charlie. „A… písčité?“
„A ta gumička uprostřed je co?“ zaútočil ze zálohy Percy, ta krysa.
„To je paprika! Na ozdobu, krucinál,“ zabručel Ron a začal nandávat.
Nedalo se to žrát.

Potkali jsme se na půlnoční poušti.

Písek rozprostírající se, kam až jsem dohlédla. Teplý vzduch mě hladil na tvářích, ale teprve jeho dotek mě rozechvěl.

Zajel mi rukou do vlasů, rozpustil je, gumičku odhodil v dál.

"Já..." zašeptala jsem, aniž bych tušila, co řeknu.

"Ššš," přitiskl mě k sobě. Jeho kůže zároveň hřála a chladila, když mě svíral v náručí. Mohlo to trvat stovky let anebo jedinou vteřinu, ale když jsme se od sebe odtáhli, spatřila jsem v jeho očích hvězdy.

Tehdy jsem se zamilovala.

Vlasy jsem si na noc zapletla. Ale když jsem se ráno probudila, gumička byla pryč.

"Doplnění výkazu výměry v kategorii Nezemědělská půda se zkomplikovalo prodejem vozového parku ČSÚ po zhroucení rozpočtu úřadu. Doložení plošné výměry pouští proto zajistil předseda ČSÚ Jáchym Sedlo vypůjčeným osobním vozem," informoval hlavní analytik Oddělení statistiky zemědělství a lesnictví Štepán Kohoutek.
Musel být vynechán písečný přesyp u Píst v Půlnoční říši, podařilo se vyměřit Vesecký kopec a písečný přesyp u Osečka, ale při vyměřování písečného přesypu u Vlkova praskla autu pneumatika.
"Když naposledy praskla guma mně, to bylo nadělení," zapýřila se náměstkyně ČSÚ Háta Ospalá.
"A to bylo také v poušti? zeptal se nevěřícně Kohoutek.
Krvavě se rdící Ospalá němě přikývla.

Hermiona se snažila chodit domů z práce včas, aby mohla trávit večery s dětmi.

Jenže teď finišovala příprava Festivalu mudlovské kultury, takže se vracela pozdě. Jako dnes. Myslela si, že děti už spí, když se z Hugova pokojíčku ozvalo:

"Mami!"
"Jak to že nespíš, je hodně pozdě."
"Čekal jsem na tebe, nakreslil jsem ti obrázek."
Zpod polštáře vytáhl Hugo papír.
"Podívej, to je kočička Gumička, jmenuje se tak, protože se umí natahovat a smršťovat jako žvýkačka. Gumičku poslala Velekočka na Saharu, protože v Anglii došel písek do kočičích záchodů. Gumička se natáhne, nabere písek na záda a přeplave do Anglie."

.

Nevěděl, jak dlouho se už plahočil pouští. Dny nepočítal. Jeden byl jako druhý. Voda došla, přesto šel stále kupředu, aniž vlastně věděl proč.
A pak ji spatřil přímo před sebou. Gumičku. Malou růžovou gumičku do vlasů. Ležela tam jen tak, klidně a pokojně.
Tohle je tedy odpověď na jeho prosby? Gumička? Nejprve ji chtěl vzteky odkopnout, ale zarazil se. Gumička vypadala, jako by ji sem někdo položil teprve před krátkou chvílí. Kolem dokola však nespatřil jedinou stopu.
Nechtěl ji tam nechat jen tak ležet. Jak ji vzal do prstů, zatočil se s ním svět. Probral se doma. Bylo to přenášedlo.

Ještě než stihl Newton zazvonit, dveře knihkupectví se otevřely a vytančil z nich medvěd v baletní sukýnce. Newton s Anatémou se na sebe podívali a pak opatrně vkročili dovnitř.
Na jedné straně pokoje stál Crowley s rukami založenými na hrudi a naštvaným výrazem. Na druhé straně stál Minotaurus a v prackách držel květináč s keřem, který byl uprostřed dlouhého seznamu urážek. Ve dveřích do kuchyně se objevil Azirafal s hrnkem čaje v rukách a tvářil se zmateně.
Crowley zaječel: „Ty jsi taky užitečný jak gumička na poušti.“ a zavřel se v koupelně.
„Nejdeme nevhod?“ Anatéma se odvážila přerušit nastalé ticho.

Myslela jsem, že se ocitnu u jiné Nymerie, blesklo Hermioně hlavou, když přistála na horké poušti Dorn.
Zmiňovaná dcera Oberynova si jí nevšimla, plně zaujata tréninkem. Její dovednosti v boji se sečnými zbraněmi byly impozantní. Teď přesekla letící gumičku do vlasů! Hermiona provedla mírné úpravy na výstroji, mávla hůlkou Confundo a záhy byly v družném hovoru.

„Musím se věnovat cvičení, brzy vyrazíme do Králova přístaviště.“
„Ale… není to nebezpečné?“
„Pche… Krále Roberta rozpáral kanec a Cersei ani Joffrey ho nepřežili o moc dlouho.“

Hermiona zalapala po dechu. Určitě musí zjistit podrobnosti, ale vlastně… možná se jí tenhle dějový zvrat zamlouvá…