Moje články

S neotevřeným listem se vrátil ještě jeden dopis. Nalezený v kamenném džbánu v kuchyni, v dočista opuštěném domě.
Četla ho se směsicí pocitů. Žalobný smutek nad nespravedlností světa. Slzy. Překvapení. Snad i trocha vzteku.
Její otec, milý a milovaný. Muž, který ji vychoval. Cizinec.
Šperk slov, který jí daroval v tom písmu, zářil modrým inkoustem. Jako nový život, který ji čekal, pokud… pokud najde toho, kdo ji ve skutečnosti zplodil.
A ona tušila, kde hledat.
Ve světě, sevřeném řádem a pravidly.
V šedivém kamenném příbytku, jen nepatrně jiskřícím stopami života.
V jedné z duší modlících se stínů.
V Železném hradu.

Schází se u večeře. Po modlitbě Amir vypráví, co všechno během svých cest zažil. Děti mu naslouchají s pootevřenými ústy. Nikdy ještě neopustily Akkon, a tak je pro ně všechno nové.

„A u řeky Jordán se její prameny vlévají do Galilejského jezera u města Kafarnaum," poučuje je. "Někdy vás tam vezmu. A také k vodopádu u pramene Ayyun. Není to daleko odsud."

Fahimah se usměje. Spojí ruce v stříšku, špičky prstů se dotknou. Je jich tolik, co má dětí. Dlaně jsou soutok. Když se rozevřou, vyvěrá z nich láska.

Nakonec se kalná voda vždy pročistí, a všechny řeky odplynou domů.

„Démon, zplozenec Satanův! Pekelník!“
„Ďáblovo oko! Vypíchneme mu ho!“
Přiletí první kámen, pak další.
„Nechte ho na pokoji!“ uslyší najednou křik.
„Proč?“ prskne jeden z kluků. „Je to zrůda!“
„Řeknu to tatínkovi!“
„A kdo je tvůj tatínek?“
„Strážník! Zavře vás do vězení!“
Možná jen tak hloupě žvaní, ale proč to riskovat? Raději mizí.
Pomáhá mu vstát. Teče mu krev.
„Ty se nebojíš?“ zabručí.
„Ne. Jak se jmenuješ?“
„Lambert.“
„Já jsem Annemarie,“ usměje se na něj. „A tvoje oči se mi líbí.“
Je to poprvé a nadlouho naposledy, co něco takového slyší.
Ale další rány už vždycky bolí o poznání méně.

Tentokrát utekli povinnostem spolu, Hakím a Ines. Maminka je poslala do kuchyně, oni se prosmykli oknem a už běží ulicí. Smějí se až se zalykají, zakopávají o vlastní nohy. Zastavují se, když se před nimi objeví vysoká kamenná zeď a v ní malá dvířka.
Podívají se na sebe. Stačí jim jediné mrknutí. Dobrodružství jim rozzáří oči jako hvězdičky.
Pohltí je tma, jsou v malé komůrce.
Nahmatají vzájemně ruku toho druhého.
Šelest. Kroky. Chraplavé vydechnutí. Zachichotání.
"Mám ráda, když lidé křičí..."
Zaječí a utíkají.
Stará nemocná žebračka se pousměje. Snad už se nevrátí.
Lepra je zlá, a děti by neměly umírat.

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

V krásném městě Akkon existuje jedno specifické místo, kde se s železnou pravidelností odehrávají prapodivné věci. Když se setmí až do hluboké temné modři, začne tam objevovat šedivý stín. Pokud bloudící udělá chybu a připlete se mu do cesty, se zlou se potáže. Někdy se vrací s ranami a šrámy, které ještě den předtím neměl. Otřesený, vyděšený. Ve snech se mu pak ještě mnoho následujících dní zjevuje žluté nemrkající oko pekelného démona.

***

Tím místem je kuchyně v templářské komendě v Železném hradu, a viníkem je jednooký kocour Šedivák, o kterého templářští novicové, plížící se pro půlnoční zásobu chalvy, pokaždé zakopnou.

Usíná a probouzí se s šepotem v uších. Ve snech k němu proniká nepřeberné množství hlasů. Někdy je to křik, nebo štěkavé rozkazy v cizí řeči. Jindy povzdech.
Jednou to byla zoufalá modlitba, hluboká bolest v známých slovech. Ave Maria, gratia plena...
Prosba. Vzlyk hlasem, který nebyl jeho, a přeci ano.

S každým dalším tím snem, vidinou, představou, rozumí stále víc.
Jedenkrát konečně pochopí, co musí udělat.
Musí pomoci Renardovi zachránit templářský řád. A to co nejdřív.
Jinak - a najednou to ví tak jistě, jakože zářivé slunce stojí na nebi - se jeho vlastní hlas v spirálách času rozplyne do zapomnění.

Dal jsem mu všechno, co bylo i mou součástí. Sílu, odvahu, urozený vzhled i letoru. Podobal se spíše Arance, ale byl po mně. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Dlouho jsem čekal a doufal, toleroval jeho drobné výstřelky, zavíral oči před jeho změkčilou povahou. Když se staral víc o svého psa než o hrad, mlčel jsem. Když nechtěl cvičit boj, odložil jsem to. Nechal jsem ho dokonce chodit k řece se Zsófií.

Snažil jsem se chápat, že potřebuje víc času. Respektoval jsem to.

Pohár mé trpělivosti přetekl. Raději, než zbabělce a uprchlíka, nebudu mít syna žádného.

„Na pranýř s ním!“

Zahrada mariánská. Krvavá, plná rámusu, prachu a dýmu, tříštící se štěkavými zvuky. Vzduchem létaly drobné částečky písku a kusy kovu.
Zahlédl toho druhého ležet po boku muže se světlými vlasy. Oba zůstávali přikrčení na úpatí kamenného masivu, nedaleko doširoka otevřeného průzoru ve skalách. Podívali se na sebe, kývli, a ten druhý zmizel za balvanem, který byl Renardovi povědomý, protože se u něj před krátkou chvílí uložil ke spánku.
A pak jako kdyby jím něco prudce škublo.
S trhnutím se probral, rozhlédl se a strnul. Po zádech mu přeběhl mráz.
Byl na opačném konci kamenného okna, ke kterému nevedla žádná cesta.

jsem duše v těle opuštěné ženy,
jsem obraz, ohněm v páru rozostřený.
jsem kvítek prašný, růže nad Jerichem,
jsem požár nebe, zkamenělý tichem.

jsem les a hora, voda, slunce, země,
jsem vzpomínka, co klinká větrem temně,
jsem oděv mysli, která nahá chodí,
jsem odlesk stěžňů ztroskotaných lodí.

jsem srdce oněmělé, co nemilovat touží,
jsem písek trojbarevný, jas zatavený v bouři,
jsem zlatý denár. dnes otevírám bránu.
jsem černým stínem, co snídá božskou manu.

jsem anděl popálený, hlas zadušený žalem,
jsem šejtán s okem ďábla, co pohled dal ti darem,
jsem božské dítě, láska neskonalá,
jsem ptačí nářek, jsem poraněná skála.

Je to trochu zoufalé, ale nic lepšího jsem vymyslet nedokázala. No a je to sice stvořené v kolážovém programu, ale panelů je dokonce šest, tak to snad projde.

Herní princip tam doufám je i vepsaný, ale má to taky takový mezafyzický kontext, že na fotkách jsem já, jak hraju larp, který se jmenuje - surprise, Akkon 1291. (souvislost s fandomem v názvu čistě náhodná, pochopitelně)

Credits za fotky: Short Photos by Morishort a Zip's Pixels (ta poslední s fialovým kamenem)

Zase další divný sen. Opakovaly se často. Před pár dny to vzdal a před usnutím začal neochotně pít Guyův odvar. Ale bůhví, jaké zatracené jedovaté muchomůrky do toho jejich medikus dával, protože…

Poušť, skalnaté pahorky. Skupina lidí v zeleném odění, s kovovými předměty v rukou. Podivný konstrukt na kolech, vydávající broukavé zvuky.
„Co to sakra je?“
„Kuchyňská gumička. Nesbírej odpadky, nejsi mýval.“
„A co to na ní visí?“
„Ukaž. Kousek papíru. Sakra, něčím jsem si zamastil ruce… tak jdeme?“
„Počkat! To není jen tak obyčejný papír! K zemi!“

V hlavě mu vybuchlo oslňující světlo. Probudil se vedle postele, zmáčený potem.

„Fahimah?“
Prudce se otočila, hadřík, kterým otírala pracovní stůl, jí vypadl z ruky.
„Renarde! Co tu –"
„Nedopatřením jsem – vylil čaj.“
„Půjdu to uklidit,“ usmála se.
„A rozbil šálek.“
„Který?“ vylétlo z ní.
„Modrý.“
Její oblíbený, se zlatým okrajem! U všech šejtánů, nemohl dávat pozor? Už už se nadechovala, aby mu vyčinila.
„Zaplatím ho.“
V hlase měl prach pouště, pohled matný a ruku celou od krve. Koutkem oka zahlédla i to ostatní… Mysl jako labyrint. Krůček od propasti šílenství.
Když zamrkal, všechno zase zmizelo.
„Omyj se,“ vyzvala ho laskavě a pokynula mu k vědru. „Byl to – jen obyčejný pohárek. Nic důležitého.“

„Ten poklad jsem našel ve skalách na břehu jezera, v krajích vzdálených jako skřivánčí píseň. Spal v kameni barvy bílého mušelínu, stočený jako malý zlatý had. Vydobyl jsem ho vlastníma rukama, vybral ten nejkrásnější z modrých drahokamů, a odnesl arménskému zlatníkovi, aby vyrobil krásu, která je ti rovna,“ odrecitoval Amir zpěvavě a podával ji zdobenou krabičku.
Váhavě ji otevřela. Místo aby jí srdce poskočilo, úzkostí se sevřelo. Navlékla si jeho vzácný dar a pokusila se usmát. Rty se jí třásly a v očích pálily slzy.
Vábivá píseň v její mysli neutichala.
A když večer chtěla prstýnek stáhnout, rozlomil se vejpůl.

Zde leží počátek všeho. Zrození, předurčení, jasně dané pořádky. Přísný otec, který nejlépe ví, co je pro jeho děti dobré. Zmrzačený syn je lepší, než ten neposlušný.

Válka. Zlo plodí zlo. Kdysi kázal jeden muž o dobru, Boží lásce, chudobě, pokoře a skromnosti. Zbytečně. Křesťan vraždí křesťana. Pro peníze, majetek, pro jiný názor. Svět je vyvrácený z kloubů, duše z kořenů.

Je unavený. Slabý, zmatený. Nikdy nemluví.
Moci tak zemřít, a znovu se narodit jako někdo jiný…

Z tisíce výstřelů nakonec jeden nachází cíl.
Padá z koně.
Palčivá bolest, rána vědomí.
Sbohem, chce se mu říct.
Ale je to konec?

„U prorokova vousu, Tamaro! Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkla na ni podrážděně Fahimah.
„Já –"
„Řekla jsem lehce! protřepat! Ne, jen zakroužit hladinou jako vánek, jako dotek slunce nad okvětními plátky jasmínu, aby se uvolnila vůně! Co má být tohle? Vždyť to vypadá jako když do vodní nádrže upustíš kámen! Že tys to zamíchala?“
„Pán de Saint říkal, ať – ať to udělám. Že prý se minule skoro zadusil, protože vdechnul skořici,“ zamumlala rozpačitě dívka.
„V tom případě si pán de Saint příště může uvařit tu masalu sám, když je tak chytrý!“ odfrkla si Fahimah. „Vylít, a znova! A skořice dvojnásobek!“

„A’ba! Jaký krásný koníček! Ten je pro mě?“
Chce jí pomoci do sedla. S vehemencí osmi let zaječí já sama! a už se na něj škrábe.

„Nerozumíš? Chceš poradit?“
„Ne, ne, nepomáhej mi,“ řekne netrpělivě dívenka a přejíždí prstem po řádcích perského textu. „Já sama.“

„Jsi si jistá? Ten Peršan Rashne je pěkně mazaný. Počkej, podám ti náš vzorník…“
„Já sama, a’ba,“ usměje se. Přece umí obchodovat.

Jerišské růže na hranici vábivě voní.
Templář s vážnou tváří a jizvami pod okem vykřeše plamen.
„Já sama,“ zašeptá uslzená mladá dívka, vezme od něj louč a přiblíží ji k tělu svého otce.

Vědět, že tam někde je. V hlubinách Černého hradu. Unavený, zraněný, ale mezi svými.
Myslet na něj při všech modlitbách. Pětkrát denně, a ještě víc.
Vzpomenout na jeho objetí, její pláč po blízkosti. Vůně kůže, železa a bezpečí. Hlas, kterým promlouvají staletí. Slova zatvrzelého. Pohled šejtána.
Láska k cizinci. Nedovolená, nechtěná a nepřijímaná. Na ten dopis jí ani neodpověděl. Snad ho vůbec nečetl.
Poslední slza, setřená vzpomínkou. Víc ti nedám.
Přijmout ruku, která je blízká, povědomá a hřeje, je úleva.
Ano, příteli, synu mé druhé matky. Smíš mě vyvést k hradbám. Tebe se nebojím.
Jsi život, a on je smrt.

Sušený hadí jed nepomohl.
„Je mrtvý,“ oznámím jim.
„Podvodnice!“ ozve se někdo. A pak…
„Čarodějnice! Upalte ji!“
„In nomine Patris et Filii…“
Příliš stará, než abych utekla. Příliš unavená, než abych se obhajovala. Příliš cizí pro jakýkoliv soucit.
Urozená dívka seskakuje z koně.
„Jak zemřel?“ ptá se.
„Kašlal.“
„Toho mrtvého pohřbít!“ otáčí se k vesničanům. „A jestli mu probijete srdce kůlem, tak si mě nepřejte!“
Rozcházejí se.
„Chci vědět víc. O té nemoci.“
„Budu tě učit, paní, jestli chceš,“ nabízím jí z vděčnosti.
„Katalin,“ usměje se. „Jak víš, proč jsem přijela?“
„Znám touhu po vědění. Neuhasíná, dokud se nenasytí. Jez.“