DMD č. 17 pro 17. 4. 2024. Téma: Babské ucho

Když uslyšel policejní sirény, skláněl se nad nádobkou s pařící se tekutinou a pipetou přidával jakousi chemikálii. Pokrčil obočí. Za hodinu třetí auto. Co se to venku děje?
Když odložil pipetu, byl spokojen. Roztoky v bankách potichu bublaly, látky se pomalu míchaly.
Čekal už jen na poslední surovinu. Nedávno po ni poslal nového asistenta, ale ještě se neukázal.
„Kde jsi byl?!“ skříkl na něj, když se konečně ukázal.
„Promiňte, pane. Chvíli mi to trvalo.“
Nádobka s ledem, kterou od asistenta převzal, byla lepkavá od krve. Při pohledu dovnitř ztuhl.
„Když jsem řekl: 'Dones čerstvé kusy babského ucha', myslel jsem šalvěj!“

Sluníčko připalovalo, jahody zrály, po vsi vonělo sušící se seno a otevřeným oknem se až ven nesly dva hlasitě se svářící hlasy.
„Jsi stejnej flink jako starej Čejka! Maminka mě varovala, že si mám radši vzít Frantu Vachoutojc…“ láteřila Rádlová
„Prosimtě, copak já to mám zapotřebí?“ namítal otráveně Rádl. „Jako bys je neznala: Baby se v jednom kuse hádaji a já jim budu dělat rozhodčího…“
„Pepo, jestli se na toho předsedu nepřihlásíš, tak s tebou do smrti nepromluvím!“
„Ale no jo, zase furt…“
„Panečku,“ zamumlala pod oknem Kelišová a rozběhla se směrem k faře. „Velebnosti! To neuvěříte, co se chystá!“

Když ji Kateřina přivedla, cítila se nesvá. Markéta, Anežka, Libuše… z tolika nových jmen jí šla hlava kolem.
„Tak dámy," Věra, předsedkyně klubu, zatleskala rukama, „když jsme se všechny seznámily, je čas naplánovat program. Bude první čtvrtek v měsíci, máme tu návrh na výstavu impresionistů. V sobotu ranní generálka koncertu filharmonie. A příští středu bychom si mohly dát prohlídku zámečku."
„To všechno?" podivila se. „Ale… nebude to hrozně drahé?"
„Drahé?" Věra zvedla obočí. „Do galerie máme první čtvrtek v měsíci vstup zdarma, na filharmonii dostaneme slevu a na zámečku jakbysmet."
,,Jarmilce je teprve pětasedmdesát," vysvětlila Kateřina, „ještě se tak nevyzná."

"Dobrý den, paní Mráčková," pozdraví Věra sousedku s koštětem.
"Holky zatracený, teď jsem vytřela!"
"Promiňte," kaje se Věra a tlačí Jitku před sebou do bytu.
Když ji domanévruje do kuchyně, Jitka už nedokáže čekat.
"Věrko," zachvěje se jí hlas, i odvaha, "já ti musím něco říct, ale slib mi, že se nebudeš zlobit."
"Počkej..."
Věra natočí vodu do sklenice a postaví ji pŕed Jitku. Kohoutek nechá puštěný.
"Co blbneš," zhodnotí Jitka proud vody, který rachotí na dně dřezu.
"Musíme potichu," sykne Věra, "máme tu ucho."
"Co?"
"Odposlouchávají nás."
"To kecáš..."
"Nekecám. Mráčková má v komoře magneťák, ten to všechno nahrává."

Upírají se na ni oči celé vesnice. Nastražené jsou vrásčité uši starých žen i hladké uši dětí. Nikdo nechce přeslechnout jediné slovo. Čarodějka mlčí. Dívá se přes náves přímo na Jakubíčka. Ten stojí pevně a pyšně. Věnuje jí opovržlivý pohled.
Čarodějka stojí klidně. Není z ní cítit nebezpečí. Je to jen drobná, nevýrazná žena s rukama skrytýma v bohatých záhybech suknice. Tak si nikdo nevšimne, že v ruce drží snítku šalvěje svázanou dvanácti stébly trávy.
Jakubíček si myslí, že nikdo není na její straně.
Čarodějka zlomí snítku šalvěje. Než dopadne na zem, trávové uzlíky se všechny rozvážou.
Jakubíček se plete.

Micah Bell, ďábel nedej pokoj jeho duši, byl zlej jak sedm čertů, ale odvahu jsi mu upřít nemoh'.
Jako v tý hře, kdy držíš ruku nad plamenem.
Hrát si s ohněm, co plál v duši naší Susan, pro něj bylo prostě neodolatelný.
Špitat jí do ouška, ať mu vypráví, co se naučila v dobách, kdy byla mladá a divoká.
Jenže z lvice se s křížkama navíc nestane micka.
Pochopil to, když ho chytila za ucho a pořádně zakroutila.
"Tohle, pane Belle, mě naučil Wyatt Earp" zašeptala sladce.
Klesl jí k nohám,což bylo přesně to místo, kam takovéj mizera patří.

Problal se na té římse. Už je to stačilo, aby ho to vyděsilo. To že ho bolely klouby ani nepočítal. Jak říkal bratr Guy, když vás něco bolí, žijete.
Natřel si bolavé zápěstí zbytkem šlavějové masti, zvedl se a pokračoval dál. Motala se mu hlava a přišlo mu, že v dálce slyší hřmění.
Bylo to divné, obloha byla čistá.
Zákruta.
Cosi ho donutilo zastavit.
Pocit, že se za ním něco pohnulo.
Otočil se.
"PEDRO!"
Viděl jak ten blondatý voják padá. Instinktivně po něm skočil.
Zachytil ho.
Vytáhl nahoru.

"Dík Crevane."

Ten druhý na římse.

Usměv.

A pak byl zas sám.

Manželům Petříkovým obrátila válka život naruby. Rozvrátila – to bylo přesnější. Ztratili dva syny, domov přestal být domovem. Teď získali nový. Anna Petříková těžce vzdychla a se smutkem pohlédla na mladého muže, který jim byl svěřen do opatrování. Takový švarný pan důstojník! Po letecké nehodě nechodil, nemluvil, měl škaredé jizvy a ještě ošklivější záchvaty. Postarají se o něho! Možná ten jejich mizerný rozvrácený život znovu dostane smysl…
„Co kdybych mladému pánovi uvařila šalvěj?“ nabídla se snaživě. „Třeba by mu to ulevilo.“
Bělovlasý doktor Machač k ní unaveně vzhlédl od lůžka. Pacient po injekci sedativ konečně usnul. „Tu uvařte mně. Na nervy.“

„Tak, děvčátka, mám pro vás úkol! Do konce týdne přinesete Babské ucho! Víc vám neřeknu, namáhejte si své chytré hlavinky.“ Paní učitelka je oblažila zářivým úsměvem.

Popelka přemýšlela, jestli tuhle věc nemají její nevlastní sestry ve své sbírce příšerností.

Sněhurce nebylo úplně po chuti, že by se měla macechu snažit připravit o sluchový orgán.

Merida přemýšlela, jestli to půjde sestřelit.

Locika se mračila. Máma Gothel se bude zlobit, co si to paní učitelka zase vymyslela a kde to má na poslední chvíli shánět!

Jen malá Pocahontas si tiše pohvizdovala. Babička Vrba už ji zasvětila. Nebude problém tu fialovou rostlinku najít!

"Vážně se musíme přestat takhle potkávat," pronesla jsem, když si ke mně Smrt přisedla na lavičku v parku.

"Proč?"

"Protože se pokaždé vyděsím, že jsem právě umřela."

Smrt se pousmála. "A já ti vždy připomenu, že budeš žít dlouho."

"Touché," přikývla jsem. "Co pro tebe můžu udělat?"

"Mohla bych se tě zeptat na totéž. Doneslo se mi, že potřebuješ přátelské babské ucho, které by tě vyslechlo."

Začervenala jsem se a odvrátila zrak.

"Aha!" Smrt zajásala. "Já to věděla!"

"Sklapni," zabrblala jsem.

"Můj bratr Sen se ti líbí, co?"

"Jestli nepřestaneš mluvit, zabiju tě."

"Nemůžeš zabít personifikaci smrti."

"Chceš se vsadit?"

První, co mě napadlo k tématu, byl Saxanin odvar z babského ucha aka šalvěje přeslenité. Jenže co s tím ve světě Harryho Pottera, že.
Druhý nápad: po Obrtlé se potuluje šílený čaroděj, který uřezává stařenkám uši. Což Harryho odvádí od úkolů pro ministra Malfoye.
(Ano v mé letošní sérii se Draco Malfoy stal ministrem a napravuje omyly mládí.)

V duchu jsem si rozpracovávala příběh, rozmýšlela detaily, kterak se po ulici potácí krvacející stařenka, když zasáhl osud a uchránil čtenářův jemnocit. Při listování Seznamem jsem narazila na fejeton paní Formáčkové "Půjčte mi ucho, chce to ven!" o důležitosti naslouchání a pochvaly.

Ke stolku usedám
šalvěj v hrnečku mám
popíjím a srkám výluh horký
na klávesnici snažím se sesmolit stoslůvku pro kontrolorky
jako plaz kroutí se básnička černá na bílém
každý duben švandu si užijem
počítáme slova i čas
občas běhá nám po zádech mráz
občas vyprsknem čaj na obrazovku
za každý úp mít tak tisícovku
smějeme se i dojímáme
těšíme se, co s dalším tématem uděláme
je to výzva i odpočinek
i když občas chybí spánek
hrajeme si s písmenky
vytahujem myšlenky
skládáme je pod sebe a za sebou
jednu pěkně za druhou
po dubnu už nezbudou
zas budu mít vymyto

“Kde to jsme?” zaskřehotá chlapec okoralými rty, když konečně najde hlas.
“V Carnuntu,” odpoví muž vedle jeho lůžka. Pod očima má černé stíny, ale usmívá se. “Horečka tě držela čtyři dny. Napij se.” Podepře mu hlavu. Tekutina v hliněném hrnku má nepovědomou vůni.
“Co je to?” Má strašlivou žízeň, ale jeho zvědavost je ještě větší.
“Marveh. Salvia. Roste u nás doma. Pomohla tě vyléčit.”
Chlapci ta slova nic nepřipomínají. “Když jsem měl horečku naposledy, ležel jsem za kovárnou a nedokázal vstát. Pil jsem z louže.”
“To už se nestane,” řekne muž sevřeným hlasem.
A chlapec tomu začíná věřit. Dychtivě pije.

„Baba jedna, do všeho strká uši!“ zanadával Jamie.
„Říká se nos, drahý bratře,“ opravil ho Tyrion.
„Nejsem TAK pitomý,“ zdůraznil Jamie, „ale ona ví všechno, i věci které jsme se Cersei probírali…“
„V posteli?“
„Važ slova…“
„Vážím je stejně jako Královna trnů,“ ušklíbl se Tyrion, ale pak zvážněl. „Nebudu předstírat, že bych smrti naší drahé sestry želel… ovšem ty, bratře, jak to snášíš?“
„Půlka mě zemřela s ní… ale… Myrcella a Tomen mě potřebují. Třeba se mi z nich podaří vychovat něco lepšího, než sadistického zbabělce, jakým byl Joffrey.“

Hermiona, potají poslouchající, potěšeně přikývla. Tady jde snad příběh správným směrem.

A teď, babo, raď! Jenže tu žádná baba není. Ani dědek (ať je to genderově vyvážené). To mám za to, že jsem chtěl zmizet pryč. Splnilo se mi to měrou vrchovatou. Není tu žádné ucho, které by mě vyslechlo.
Baba, ucho, to mi připomíná babské ucho. Jenže ani to tu není. Ostrůvek je prost veškeré zeleně. Stejně bych si ten odvar nemohl uvařit, když tu není sladká voda.
Budivoj dumá dál. Vzhlíží k nebesům i k obzoru. Nikde žádná loď ani letadlo. Zdá se, že toto místo je pořádně vzdáleno od všech dopravních tahů. Do prkýnka dubového, to jsem dopadl!