Ozvěny dávno neslyšené

„Připravili jsme pro paní Tayru komnatu, ale odmítá v ní být,“ hlásila zkormoucená komorná.
Vévoda svraštil obočí. Vědma působila všelijak, ale rozhodně ne zhýčkaně.
„Zaveď mě tam.“

„Právě tuhle,“ hlesl.
„Byla dlouho prázdná, tak...“
„Vím. Můžeš jít.“
Po třiceti letech vstoupil dovnitř.
Žádné viditelné stopy. Kruh s řetězy zmizel. Na háčku viselo zrcadlo, ne karabáč.
Dotkl se pelesti postele. Mohla vědma zahlédnout otisk ztýraného těla, schouleného v křečovitém pláči?

„Tady nemohu zůstat.“
Stála ve dveřích, nepřekročila práh.
„Stěny pořád odrážejí křik toho chlapce. Tolik bolesti...“
Věděla, kdo byl tím chlapcem?
Když se jejich oči setkaly, pochopil, že se nemusí ptát.