DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Byla krásná. Noční řeka. Krásnější, než si ji pamatoval za desítky let, dokonce krásnější než za dob před Smlouvou. Seděl na břehu, díval se, jak se vlní, jak se na ní v pikosekundách láme světlo Měsíce, deformují roztřesené odrazy plynových lamp a těsně pod hladinou blyští stříbřité ploutve. Takhle už se na ni nedíval nekonečně dlouho, možná ještě nikdy.
Sedm set let si myslel, že jakmile bude moci, odejde, vzdá se svého nedobrovolného údělu. Najde ty, které kdysi miloval.
Pak našel Chodby mezi světy. Směl odejít.
A zůstal.
Když se teď díval na řeku, svou krajinu, svůj domov, věděl, proč.

Arne Miller byl jeden z mnoha nešťastníků trpících Morrisonovou nemocí. Užíval silné opiáty proti bolestem a ne, nebyl smířený s tím, že tohle už je všechno. Pravidelně aplikoval svoje dryáky a navštěvoval mnohé lékařské kapacity. Ale nemoc byla vždy o krok napřed. Třeba teď. Byl na chatě. Léky nechal doma, záchvat čekal nejdřív zítra. Ale přišel před hodinou. Bolest byla nesnesitelná; nešla vydržet, nešla. Vystřelila ho do vesmíru - nebyl sám, své vědomí sdílel - s kým vlastně? Vesmír ještě nikdy nebyl tak blízko. Zpívaly to hvězdy?
Odeznělo to, ten pocit splynutí. Bolest taky pryč, nanedlouho. Zůstal Arne, vyčerpaný, nemocný, bez perspektivy.

První. Sloužil mu jako opěra.
Druhý. Používal ho místo pravé ruky.
Třetí. Byl důležitý kvůli obraně.
Čtvrtý. Sloužil k lovu a přijímání potravy.
Pátý. Téměř nepostradatelný pro zmatení nepřátel.
Šestý. Užitečný k zachycení veškerých nečistot.
Sedmý. Docela dobrý pro udržení dlouhodobé zábavy.
Osmý. Potřebný k vytvoření drsné a tajemné pověsti.
Devátý. Čistě a jednoduše na okrasu.
Desátý. Přebýval jenom tak do počtu.
Jedenáctý. Bezpodmínečně nutný pro zachování celkové symetrie objektu.
Dvanáctý. Byl ten nejdelší a nejdůležitější. Ale to naštěstí nikdo nevěděl.
Ježek v kleci si znovu pečlivě přepočítal všechny ostny a zvědavě se zavrtěl. Kdopak ho asi vytáhne jako první?

Králové, Abhorseni, Clayry a zlatorucí Stavitelé Zdi a Výsadních kamenů - čtyři velké rody, rozmělněné a znovu smísené v amalgám pěti pilířů prastaré Výsadní magie...

Kapitán kdysi viděl nějaký gobelín na toto téma - ještě v ledovcových síních své clayrské matky. Jako malý jím býval uchvácen... I výsadní magií, která popisuje svět zde, ve Starém království, kde ancelstierrská technika beznadějně selhává.

A teď je zpátky - vyvržený Abhorsen, kterého tak ale nikdo nenazve jen kvůli tomu, že čirou náhodou nemá hudební sluch.

Návrat do tohoto běsnícího království odříznutého prastarou Zdí neplánoval. Jen šel za ní.
To její nemrtvá rodina udělala z pohraničí žalář.

Byl to dobrý plán. A on měl na to právo! Měl právo zabít uzurpátora a stát se králem!
Dobře, ten plán měl určité vady. Musel uplavat dál, než myslel. Musel jít mnohem déle. A musel to nakonec podniknout sám.
Malcolma ani nezahlédl.
Zato zahlédl démony. Je v nich něco tak cizího, a přitom nevypadají nijak odlišně.
Svět byl mnohem větší, než si kdy myslel. Takový kousíček... a putoval věčnost. Skoro celý den.
Jednou ho proputuje celý.
A taky bude král.
Jednou.
Chlapec se zavrtal hlouběji do náručí svého pěstouna.
Jeli domů.
Je čas být zase malým chlapcem, ne spravedlivým mstitelem.

Bylo poledne a vraceli se z náletu. Vždycky to bylo stejný. Po brífinku nasedli do stroje, tý plechový klece, odstartovali, seřadili se do roje, nabrali výšku, doletěli nad Anglii, vysypali co měli, otočili a hnali zpátky.
Jenže tentokrát to tak hladký nebylo.
Na jejich roj se sesypaly Angláni a rozehnali je. Jejich pilot prudce klesl, aby se ztratil pod mraky. Vyšlo to.
Teď už měli Anglii za sebou a snad se v klidu dostanou do Francie.
Zadní střelec hlídal, jestli za nima nikdo nevisí.
Najednou ze slunce přiletěly kulky a on s hrůzou sledoval jak se zakusují do trupu Dorniera.

Zkoumavě je pozorovali přes pletivo.
„Divná cháska,“ zahuhlal První.
„Podívej, jak pózují před foťákem,“ podotkla Třetí pobaveně.
„Stejně by mě zajímalo, jak se chovají v přirozeném prostředí,“ konstatovala Třináctka.

Vznikl plán na výzkum v terénu.
„V noci na prvního března. Domluveno.“
„Začněte naštípávat pletivo. Má sněžit. Jestli nasněží dost...“
„Neměl bych se vrátit dřív, aby nevyšilovali?“ (Svědomitý Desítka.)

Po pár dnech Akce přiletěl Desítka zpět.
Snažil se personál ZOO informovat o průběhu Akce, ale jako obvykle tenhle živočišný druh projevoval nesmírnou tupost. Fascinovaně nad nimi kroutil hlavou.
S povzdechem se uvelebil na větvi. Pozorovat jo, ale snad radši zpoza pletiva.

Evžen se z milostných pádů před Máňou nemohl vzpamatovat. Zamiloval se stejně upřímně jako beznadějně. Láska ho svázala. Láska ho škrtila. Láska mu vzala křídla. A dokonce i chuť na pivo. Chodil jako tělo bez duše, kolikrát ani do hospody nedošel a když, tak tam jen tak seděl a přestával mluvit v půlce věty, aniž by si toho všiml. Znovu a znovu na ní chtěl zapomenout. Dokud ji neuviděl. Dokud s ní nemluvil. Evžen sedával u stolu a div mu netekla slina. Vždycky, když vplula do dveří svým vrávoravým krokem, zahalená obláčkem dýmu, dostával chuť ji zase pozvat na panáka.

Byl čas padajících sakurových kvítků.
Prošla zahradou, přeběhla mostek a sklonila se k tišině ve vodě.
Z čela si odstranila neposlušný pramen vlasů, rukávem svátečního hávu málem setřela malování. Vlastní odraz ji zarazil v pohybu.
Chvíli se pozorovala, pak vstala a usadila se na lavičce pod třešní.
Rozhlížela se, jako by chrám předků i otcovský dvorec viděla poprvé. Když si přišel sednout vedle ní, spadl jí do rukou spojených v klíně jeden z kvítků.
"Vypadá to, že můj pozdní kvítek se konečně otevřel," řekl a ona přikývla.
"Můj odraz konečně zobrazuje mne, takovou, jaká chci být," pohladila si rostoucí bříško.

"Pane Hynku, zrovna když jste byl kontrolovat stráže, přišel rozkaz," oznámil Smil Flek z Nohavic.
"Tak nám to, Smile, přečti," vybídl ho přednosta svatováclavské kanceláře.
"V Blaníku, dne 29. září 1938: Vážnost situace mě nutí jednat-"
"Zatím to zní nadějně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že mě zase čeká zklamání," ozval se rytíř Veverka z Bitýšky.
"-neustálé tahanice o nedostatkové slamníky narušují morálku vojska. Vydávám proto nařízení, aby velitelé oddílů vytvořili pořadníky, které zajistí, aby se vojáci v držení výše uvedených předmětů spravedlivě prostřídali."
"Moudré rozhodnutí," řekl uznale přednosta. "Co o tom soudíš ty, Veverko?"
"Že jdu zpátky do šatlavy."

Udiveně zíral na svoje ruce. Nemohl uvěřit, že by ho mohly znovu zradit. Ačkoli, zase až tak nepravděpodobné to nebylo. Přestože jim vždycky věřil. Poslední dobou zrazovaly často. Zase.
Promnul si oči. Možná se málo soustředil. Znovu uchopil štětec do ruky. Možná to chtělo jen jiné barvy. Musí zapomenout, dnes Ji přece neviděl.
Ne. Prudkým pohybem zahodil štětec někam za sebe. Udělal pár kroků nazad, aby se podíval na hotový obraz. Plátno na stojanu kvetlo zlatými květy. Odevšad na něj však zářily Její oči. Zase. Na všech jeho obrazech, schovaná mezi zdmi klášterů.
Byl šťastný a zoufalý. Znovu ho lapila.

Někdy si nejsem jistá. Jindy si připomenu jeho výraz. Sobě jsem tím pomohla, ale co on?

Musela jsem Doktorovi připadat komická. Mé zkušenosti z Cambridge - jakkoli uznávaná jsem v rámci pozemské vědy, Doktorovi jsem mohla jen vychvalovalat intelekt.

Pamatuju si dobře jeho nekonečně smutný výraz kdykoli pohlédl na nefunkční Tardis. Výraz, když sledoval lidi kolem sebe - skoro závistivý, ukrývaný pod povýšeností. Oni znali jen tento svět, ale Doktor... Doktor prožíval věčnost. Jeden čas, jediná planeta? To bylo děsivým vězením. A nebylo pomoci.

Kéž bych ho znala za jiných okolností. Takhle jen doufám, že se shledáme až bude skutečným Pánem Času...

Je nenápadný. Vmísí se do davu, usmívá se, hezký muž.

Nikdo ho nezná. Nikdo jeho pohled neopětuje. Všichni jsou zděšení, protože centrem města otřásl výbuch, a tak si ho nevšímají.

Obloha je modrá, vlnky se stříbřitě třpytí.

Vystupuje.

Tři... dva... jedna...

Horké vzrušení.
Krev, výkřiky. Chlad.
Extáze.

Prosím... prosím, ne!

Záplava endorfinu ho nadlouho pohltí.

Pomalu se probírá.
Vrací se do klece vlastních myšlenek.

Později si nevzpomíná, co přesně se dělo.

Je ale fascinován tím, co vyvolal, je šťasten, stal se legendou, náhle ho zná celý svět.

U soudu dostává 21 let.

Na ostrově Utoya zabil osmdesát pět nevinných lidí.

Jsem v oku hurikánu. Přes vířící stěnu okolo ke mně nic neprojde. Vztek, strašlivý vztek. Cítím ho, když se posunu k okraji. Všepožírající vztek. A beznaděj. Natahují se ke mně a já k nim. Vím, že se jich nesmím dotknout. Ani špičkou prstu. Když to udělám, shořím.
Nejsem schopný se kontrolovat. Ale když se ponořím do toho tichého, prázdného místa... Bolí to. Čistá bolest. Oslepující. Dokonalá. Myslel jsem, že nic nemůže bolet víc než agora. Omyl. Je to vlastně docela pochopitelné. Nikdy mě nezklamal nikdo, na kom mi záleželo víc než na mně. Zní to sobecky? Jsem sobec. Musím být.

Fascinujou mě mraky
pořád cestujou po obloze a mění se.
Někdy se tváří jako něco jinýho.

Jako lidi.

Pozoruju život ze svojí malý klícky.
Život utíká jako ty mraky.
A já čekám, až se klícka otevře

a já ho ochutnám.

Přitom můj život už dávno běží,
rychle cestuje po obloze.
A čeká až ho nahradí hvězdy.

Ještě není tma.

Den je ještě dlouhej.
Jak ho strávím je na mně.
Vím, že to bude krásný.

Protože už to tak je.

Občas prší a hřmí,
bez toho bych si slunce nevážila.
A tak otevřu klec.

Západ slunce je uklidňující.

Nebojím se ho.