03. Krabice vzpomínek, mrtvých i živých

Skoro polovinu půdy zabíraly regály, od podlahy ke stropu zaskládané papírovými krabicemi. Úhledně nadepsané štítky vyprávěly o širokém záběru zájmů Leopolda Kleina. Terénní výzkumy – Bokalan. Alternativní reprodukční strategie ptáků hokioi. Vliv teploty inkubace u salamandrů. Mykóza šupin – baziliškové. Topografie magických proudů – jihozápadní Giaconika. Nerissa po nich přejížděla prsty a hledala tu správnou. Z některých vík stírala silnou vrstvu prachu, jiná, pod kterými se skrývaly často konzultované poznámky byla čistá.
„Támhle,“ ukázal strýc Pascal na nejvyšší polici.
Nerissa si přisunula židli, aby sundala krabici nadepsanou Terénní stanice D. LaBoisse, ostrov Nona, Morinkay. Na nic nečekala, sedla si na zem a odklopila víko.
Kdykoliv viděla otcovo úhledné písmo s rozmáchlými kličkami a výrazným sklonem, zachvěla se. Jen stěží by si vybavila jeho hlas, ale ze zažloutlých stránek na ni promlouval tak hlasitě, jako by byl stále naživu. Vyprávěl jí příběh o ostrovech, bičovaných větrem, kde se o černé skály tříští bílé vlny a nad nimi se do výše dvou tisíc metrů tyčí zelené hory. Přelétala očima charakteristiku endemických druhů, když ji ze zaujetí vytrhlo tiché zakašlání. Úplně zapomněla na strýce Pascala.
„Nechceš si to vzít dolů?“ zeptal se.
Začervenala se, uklidila papíry a popadla krabici pod paží. „Vyprávěl ti táta někdy o Morinkay?“
„Trochu.“ Zatvářil se, jako by chtěl pokračovat, ale rozmyslel si to, jen se usmál a podržel jí dveře.
Nerissa díky letům práce se zvířaty věděla, že někdy je třeba netlačit na pilu a počkat, aby se dostala k cíli rychleji, a proto nenaléhala. Snesla těžkou krabici do obývacího pokoje v přízemí, ale když se ji chystala postavit na konferenční stolek, zastavila ji teta Gretchen.
„V žádném případě, tady se v tom hrabat nebudete. Nevidíš, kolik z toho lítá špíny?“
Nerissa a strýc Pascal si vyměnili spiklenecký úsměv a přesunuli se o patro níž do kotelny, která zároveň fungovala jako dílna. Sklidili tam nepořádek z ponku a začali na něj rozkládat papíry. Nerissa se neubránila holčičímu zahihňání. Jako by se znovu vrátila do dětství, kdy tátovi pomáhala v zahradní kůlně krmit salamandry a máma je hubovala, že podpálí celý dům.
„Tohle je nádhera,“ zvedla skicu wyverna, příbuzného draků. Oproti zvířatům, která znala z hor Starého kontinentu, měl wyvern stěhovavý křídla delší a užší, a místo mohutných žvýkacích svalů a hrozivě působících zubů se pyšnil štíhlými protáhlými čelistmi, připomínajícími spíš harpunu.
Když strýc Pascal nereagoval, zvedla hlavu. Stál bez hnutí a díval se do krabice.
„Co se děje?“ zeptala se.
Beze slova vytáhl a podal jí fotografii. Znázorňovala světlovlasého opáleného muže u kempingového stolečku před stanem ze zelené celtoviny. Okolo něj sedělo na rozkládacích židlích nebo na zemi několik dalších postav, z některých nebylo vidět víc než vršek hlavy vykukující přes okraj stolečku nebo ruka držící hrnek. Muž se ale díval přímo do objektivu, v úsměvu se mu blýskaly bílé zuby a plechovku piva pozvedal v přípitku.
„Tohle se sem muselo dostat omylem,“ vypravila ze sebe Nerissa přiškrceně. Ještě teď, půl roku po jeho smrti, ji dokázal otcův portrét zaskočit. „Nikdy nemíchal osobní a pracovní věci.“
Otočila fotografii. Podle data pocházela z otcova posledního pobytu na Morinkay, kdy bylo Nerisse devět let. Nakoukla do krabice, jestli se tam nezamíchaly nějaké další, ale na dně ležel už jen výstřižek z novin. Uhladila ho na stole a zamračila se.

ALEXANDR DEE SPATŘEN V OUAKAMU
Ouakam – Přístavem v hlavním městě západodozského státu Sanhaja dnes otřásla honička mezi agenty Investigativního úřadu a nechvalně známým Nepřirozeným míšencem Alexandrem Dee (18). Dee před třemi měsíci uprchl před Registračním úřadem města Tricoville v Severgiaconické federaci poté, co u něj byl naměřen magický potenciál 27 bodů. Podle zákonů Severní Giaconiky mají všichni Nepřirození s magickým potenciálem vyšším než 20 bodů povinnost nosit nepřetržitě 2M (tzv. „antimagické“) náramky, a to i v částech města vyhrazených pro pohyb Nepřirozených. Dee po měření napadl registrační úředníky a zmizel. Jeho stopa poté vedla přes oceán a až usilovné pátrání dovedlo vyšetřovatele do hostelu v sanhajském hlavním městě Ouakamu. Nicméně po divoké honičce, jako vystřižené z napínavého filmu, kdy mimo jiné vážně zranil několik místních a zaútočil na pracovníka vědecké expedice, která městem projížděla, opět uprchl spravedlnosti. Nepodložené zprávy mluví o tom, že Dee míří na jih do pralesních států.

„Co tu dělá tohle?“ zeptala se Nerissa a podala výstřižek Pascalovi.
Strýc si text zprávy prostudoval. „Tady se píše, že Dee zaútočil na pracovníka vědecké expedice. Možná Lea odstrčil z cesty, když utíkal, a Leo si tohle schoval na památku. Kdyby chtěl, mohl tehdy prodat za slušné prachy rozhovor,“ uchechtl se.
„Jak to?“
„Ty si to asi nepamatuješ, byla jsi tehdy ještě malá. Dee byl celebrita. Lidi jeho jménem strašili malé děti, ale my…“ Nemusel dodávat, že tím myslí Nepřirozené, nelidi s měřitelným magickým potenciálem. „Všichni jsme jeho případ sledovali a všichni jsme mu fandili. I ti nejumírněnější z nás mu záviděli, že se dokázal vzepřít systému.“
„S potenciálem sedmadvacet to je snadné,“ odfrkla si Nerissa, která dosáhla jen na ušmudlané tři body. Pokud si vzpomínala, osobně neznala nikoho, kdo by měl víc než šestnáct. A dvacet sedm? Alexandr Dee by dokázal mávnutím ruky srovnat se zemí celý dům. Někdo tak silný vyklouzne ze sítě úřadů celkem snadno.
„Ten ho do té kaše právě dostal. Zajímalo by mě, kde je kluk teď. Jestli měl trochu rozumu, tak zdrhnul někam přes půl světa.“
„Oni ho nechytili?“ zvedla Nerissa obočí.
„Ne. Asi o dva roky později zastřelili někoho, o kom si mysleli, že je to Dee, ale nejspíš se spletli. Od té doby se občas objeví zpráva, že prodává v bistru na Avenue Madame Anny nebo dělá strážce parku v Bílých horách, ale to je tak všechno. Zmizel jako pára nad hrncem.“
„To se má,“ odvětila a očima znovu sklouzla ke skice wyverna, k těm lehounce zahnutým křídlům, stvořeným k tomu, aby dráčka nesla stovky kilometrů od hnízdišť na útesech Ibernie až do teplého klimatu Morinkay. Za celou cestu se nemusí prokazovat žádnými doklady a místo antimagických náramků má jen malý hliníkový kroužek, o kterém ani neví…
Potřásla hlavou, aby zahnala myšlenky, které jí stejně k ničemu nejsou dobré. Hodila výstřižek zpátky do krabice, ale otcovu fotografii nechala mezi poznámkami.
„Můžu si to tady nechat rozložené? Proberu se tím pořádně, až nebudu napůl usínat.“