A co dál?
Varování: vulgarismy.
Nedávno jsem četla Lapače prachu od Lucie Faulerové a kromě toho, že to na mě ohromně zapůsobilo, se mi líbil ten syrový jazyk. A taky vlastně ten filozofický přesah. A vůbec.
Sedí si těma svýma zadkama na těch svejch židličkách, zírají do svejch mekbuků, jedí mekáč, říkaj tomu spokojenej život. Já tomu říkám podělaná rutina. Ráno vstát, oblíct se, jít do práce, odkroutit to nejnutnější, jít na pivo, pomilovat se a jít spát.
Říkám si, kurnik, a kde je v tom ten život? Nějaký duchovno nebo tak, chápete, ne? Proč to všechno je? Protože to někdo řekl?
No nic.
Nejsem vlastně o nic lepší než oni. Zadkem jsem už vyseděla důlek na tý svý židli, zírám do počítače od rána do večera a stěžuju si, že lidem chybí duchovno.
Zasranej život.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
A za očima prázdno. A přitom
A za očima prázdno. A přitom to vědomí, že takoví lidé nám určují, co je "normální".
Tvrdá realita dnešních
Tvrdá realita dnešních "úspěšných".
A ještě si zaběhat na páse před videem přírody.
Jo, jo,
takhle už psával J. D. Salinger (Kdo chytá v žitě?), tady to vypadá, že hrdinka i vzácně sebereflexivní, ten zvláštní zmar a neukotvenost, ale zároveň snaha se z toho vymanit jsou ve zkratce perfektně zachyceny.
Velice
reálné.