DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

Zadky sedí ve věznicích se zvýšenou ostrahou,
ty zadnice vzpurných lidí s vypečenou povahou.
Zadky najdeš na úřadech v pohodlném křesílku,
rozesílaj s potěšením lidem smutnou obsílku.
Zadky městských řidičů osezené bývaj,
v zaprděném křesílku celý den se kývaj.
Zadek naší obvoďačky překynul už přes židli,
zadky mnohých učitelů mokré houby přehlídly.
Zadek paní prodavačky cvaká strachy z loupežníků,
jen já svému zadku říkám, že má neskutečnou kliku.
Všechny jiné zadky pláčou,
nechtěj sedět, radši skáčou.
Kašlu proto - je-li k mání -
na sedavé zaměstnání.
Že však příliš pohybu zadku také neprospívá,
tak už jenom úřad práce jistým líným zadkům zbývá.

Krejčí poodstoupil a znalým okem zhodnotil své dílo po poslední úpravě. "Ano, vepředu to sedí parádně." Popošel. "A vzadu... hmm... ještě lepší." Pak svému zákazníkovi přisunul zrcadlo: "Račte se sám přesvědčit, vaše kolosálnosti."
Klient se zhlédl v naleštěné ploše a vyjádřil svou spokojenost potěšeným "HO HO". Jenže jakmile se pohnul, aby si svůj odraz prohlédl i zboku, ozval se trhavý zvuk.
Krejčí zbledl a klient začal mluvit. Když domluvil, dostal slovo překladatelský droid. "Mocný Jabba je zklamaný nedostatečnou kvalitou vaší práce," tlumočil svým kovovým hlasem. "Přesto vám udělí novou zakázku - na oblek pro jeho rancora. Ihned mu máte vzít míry."

Felonius Gru dokázal mnohé. Omylem bylo vzít do svého domu žluté příšerky, ale ještě větší hloupost byla učit je anglicky.

K tomu si vybral Troye, padoucha-lingvistu. Přijal výzvu přetvořit mimoňskou hatmatilku do poslouchatelného jazyka s nadšením, které časem přešlo v hrůzu.

Mohl za to Bob. Roztomilý, trpící ovšem nutkáním neustále vrtět pozadím. Příšerný pohled.

Doktor opustil laboratoř a odložil nový vynález na Troyův stůl. Slíbil, že ho pohlídá. Věcička fascinovala i Boba. Jeho zadek seděl na židli jako přibitý. Pak se však natáhl po kufříku... Ten padl na zem, bouchlo to. Troyovi došlo, že by měl úkryt co nejrychleji opustit.

Její bratr ji podvedl.
O sestře raději ani nepřemýšlet.
Jí se nezbaví, ale může se jí pomstít tím, že si udrží lásku společného manžela.
Jeho má brzy opustit.
Rodina, ve které byla vždycky tou poslední, se brzy nadobro rozloučí.
Mohlo by jí to stačit.
Vykročit vstříc životu, který snad bude šťastnější.
Dovolat se požehnání, o které se tak pevně opírá muž, jenž ji miluje.
Bůh... po těch dvaceti letech tak známý... a přece stále cizí.
Pomsta a touha po jistotě se spojí v ruce, která se natáhne pro domácí modly.
Hanba ženství je spolehlivě ukryje.
Bratr odtáhne domů s nepořízenou.

„Měli by se upéct hned! Na skladování třinácti trpaslíků a luphobita nemáme dost velkej špajz,“ řekl Tom.
„Pečený máme furt, radši je uvaříme,“ oponoval Berta.
„Po jednom si na ně sednem a do špajzu se vejdou,“ trval na svém Vilda.
„Vaření je blbost. Musel bys pro vodu.“
„Však si dojdu!“
„Kluci, já je začnu zasedávat. Za chvíli svítá.“
„Fakt ale je, že pečený máme pořád. A vařenej trpaslík jde líp od kosti.“
Mýtinou se rozlehl strašlivý výkřik.
„Jestli se vám chce pro vodu, klidně běžte. Ale já už sedím,“ Vilda poukázal na pár hobitích nohou trčící zpod jeho mohutného zadku.

Byla to chyba a teď, v sedě na posteli ve zhasnutém pokoji, to věděl. Taková hloupost! Co si myslel? Ano, pětka v žákovské je nepříjemná a rozhodně by mu zkazila večer i vyhlídku na klidné hraní na počítači, ale tohle? Jako by tvrzení rodičům, že žákovskou nemůže najít, nebylo samo o sobě dost hloupé. Ne, on ho navíc vytasí v den, kdy rodiče jdou do školy na třídní schůzky.

Zarachotily klíče v zámku, zvuk, který se postupně naučil nenávidět. Znamenal příchod kontroly a omezení. A návrat z třídních schůzek byl v tomto ohledu výjimečná událost. Teď si pár dní nesedne.

"Co kůže?" zeptal se, zatímco otáčel nahé tělo bez hlavy.
"Mám tu napsanej Balkán, tak něco tmavšího."
Potvrdil, že slyšel, vzal předpřipravený mix ve spreji a začal přebarvovat. Dával si pozor, aby byl každý centimetr čtverečný stejný. Musí vypadat realisticky.
Teď bylo načase přichystat hlavu. Namalovat, zkontrolovat, jestli sedí kůže a jak se otevírá čelist. Přilepit silným lepidlem ke krku a nechat zaschnout. Nakonec přijde na řadu penis.
Poslední kontrola než ho odešlou majiteli. Hlas? V pořádku. Pohyby rukou? Nohou? V pořádku. Barva očí? V pořádku.
"A co velikost zadku?" zeptal se. "Sedí?"
Kolega přikývl.
Mohli se vrhnout na dalšího.

„Koší?“
„Copak je, Želví?“
„Víš, co mi trochu vadí?“
„Co, Želví?“
„Je tu málo křesílek.“
„To máš pravdu Želví. Křesla jsou v pokoji dvě a my jsme také dvě.“
„A občas si také chtějí sednout lidé, že.“
„A někdy dokonce i malý člověk!“
„Ne, že by neměli nárok, Koší. Asi je musí bolet nohy, když mají jenom dvě. Ale vadí mi, jak to dělají.“
„Myslíš, jak naznačují, že nás zasednou, jestliže nevyklidíme pozici?“
„Přesně! Ale ještě víc mi vadí, co přitom říkají, Koší.“
„Myslíš tu děsně trapnou větu?“
„Proč ji pokaždé opakují? Větší zadeček sedá už dávno není vtipná hláška!“

Náhodný návštěvník katolické mše si povšimne, že věřící v různých intervalech vstávají či poklekají.
Náhodný návštěvník více mší si může povšimnout, že vstávání, klekání i sedání má určitý řád.
Náhodný návštěvník mší v různých kostelech možná zaznamená, že tento řád se může kostel od kostela lišit.
Učiní-li náhodný návštěvník dotaz na osobu znalejší, dozví se, že „jestli s tím máte problém, klidně seďte celou dobu, nikdo vás neukousne.“
Pokusí-li se však náhodný návštěvník prosedět celou mši v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze u Karlova mostu konanou v zimních dnech, obzvláště, káže-li T. H., možná odejde s lehce připáleným sedacím svalem.

Předci na jméně šetřili, nebo možná na lepší neměli. Tady v Berlíně je to každému fuk, dobrý den, pan doktor Zadek, jak se vám daří, pan doktor Zadek. Někdo podědí vzácné obrazy, někdo šikovné ruce lékaře, někdo legrační příjmení. Já mám všechno.
Ke všemu problémy s krví. Špatně nás vyšlechtili, tati. Tobě to může být jedno, uměl jsi včas umřít, ale já abych se teď staral, lítal po úřadech a dokazoval, že jsem sotva napůl, možná ještě míň, o Polsku jsi nemluvil, o rodičích jen pár slov. Bude jim stačit propuštění z nemocnice, nebo mě posadí do vlaku do neznáma?

Beránky na obzoru zezlátly. Vrchní královská švadlena drtila jehlu v umdlívajících prstech. Poslední háček zapínání připevnila jen jedním stehem, bleskurychle probodla látku z rubu a modlila se o čisté zapošití.
Někdo zaklepal.
Švadlena vzhlédla ke své znavené pomocnici. Ta ospale mžourala do východu slunce.
První paprsek pohladil blankytný, zlatem vyšívaný brokát pod jejich rukama, až se oslnivě zatřpytil.
Dveře se rozlétly a do komnaty vtrhla princezna. Spatřivši dokončené šaty, zatvářila se naoko zklamaně, ale vzápětí už se oblékala.
"Šít šaty bez zkoušky je hovadina," zamumlala pomocnice.
Švadlena si odfrkla. "Má vážně hrozně velké - záševky! Tak ještě že vzadu to sedí."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či pred salašom na lavičke nesedíš.
- Starý môj, srandu si z niekoho iného rob.
- Pištík, však len ty sa už tretí deň posadiť nemôžeš.
- Veruže, pravdu vravíš. Súvislo, až mi je to divnô. Ale kto mal vedieť, čo si to Anča vymyslela?
Že vraj ozvláštnenie. Pekné ozvláštnenie.
- Pištík, a to si sa nechal?
- A čo som mal robiť? Ani ponúť som sa nemohol. A potom na mňa tú vec použila. Ale starý môj, poviem ti, že si to možno aj zopakujeme.

Seděl v kuchyni jejich malého domku v Prasinkách a zachmuřeně vyhlížel z okna.
Hodiny ubíhaly a Lily se nevracela.
Čím déle tu seděl, tím intenzivnější pocit úzkosti se ho zmocňoval.
Hodiny přibývaly a Lily byla stále pryč.
Z dlouhého sezení mu úplně zdřevěněla dolní polovina těla. Strach ho poprvé v životě paralyzoval.
Dvě hodiny po půlnoci mu McGonagallová přiběhla oznámit, že v Battersea objevili Harryho.
Potlučený a špinavý, neustále opakoval, že dědeček s babičkou jsou mrtví.
Kde je maminka, neřekl.
Severus však odpověď znal.
Zvedl zadek a vytáhl z postele zbytek Řádu.

Ráno si přáli, aby Lily bývali nikdy nenašli.

Zadek sedí. Tělo se naklání dopředu. Paže zabírají. Chladné železo studí. Do dlaní se zadírají třísky. Je třeba udržovat rytmus.
Ve chvílích klidu mlčíme. Ten po pravici neumí mou řeč. Tomu po levici byl vyříznut jazyk. Není třeba, abychom znali své osudy. Jediné, co po nás chtějí, je udržovat rytmus.
Jíme, co nám dají. Vyměšujeme přikováni ke svým lavicím. Všechny chutě nám splynuly v jedno. Zápach se stal naším společníkem. Spícím tělem vibruje rytmus.
Není důležité, kým jsme byli. Rytmus stírá rozdíly. Rytmus nás tvaruje do zaměnitelných tvarů.
A tak už se neptám, jak dlouho mohu přežít v rytmu galéry.
)

Sedí na koni. Jede. Všechno je v pořádku. Opakovala si ta slova, ač jim přestala věřit už před dlouhou dobou.
Drží se v sedle. Nevrávorá. Všechno dopadne dobře. Věděla, že se musí tvářit klidně a důstojně. Nepanikařit, ačkoli by se nejradši rozbrečela.
Je silný. Nepadá. Dostane se z toho. Hypnotizovala ho pohledem, modlila se, aby vydržel ještě krok, ještě dva.
Neopustí mě. Ochrání mě. Spolu dokážeme cokoli. Šeptala, ačkoli tušila, že zůstala sama.

Khal Drogo, mohutný válečník s dlouhatánskými vlasy značícími, že nikdy nebyl poražen. Její slunce a hvězdy.
Prázdná skořápka. Tělo sedí na koni, duše bloudí v temných krajích…