Proč si kouzlo stromů nelze přenést domů

Byl jeden domeček,
v něm bydlel chlapeček.
U domečku smrček,
odrostlejší skrček.
Byla zima, všude bláto,
"neřežme ten stromek, táto.
Společně rok po roce
slavme všechny Vánoce."
Přísahal by, že ten smrk
spiklenecky na něj mrk."
Každoročně smrk se činil,
v zimě zdobil, v létě stínil.
Držel vlhkost, krásně voněl, podporoval podhoubí,
ptačím párům chránil hnízda, doufal, že se zasnoubí.
Když byl starý, mrkl znovu, chlapec už své věděl,
pokácel ho, a stůl z dřeva vzešel za pár neděl.
Ze zbytků naštípal úhledná polena,
smrček ho zahříval na stará kolena.
Zatímco duch smrku odcházel komínem,
semínko nového zasadil se synem.