Pomáhat a chránit - kapitola 2

Shrnutí: Co kdyby postavy ze Zaklínače žily v současnosti? Mladý písničkář Jaskier potká jednoho večera policistu Geralta, který se stane velkou inspirací pro jeho tvorbu. A možná něčím víc…
Párování: Jaskier/Geralt, v minulosti Geralt/Yennefer (zmínka)
Přístupnost: Vzhledem k násilí a občasným ostřejším výrazům přibližně od 12 let.
Varování: homofobie (jedno hanlivé oslovení)
Poznámka autora: Povídka není sepsána za účelem zisku, většina postav je majetkem Andrzeje Sapkowského (já s nimi akorát provádím různé nepřístojnosti).
V povídce používám první strofu básně To the Virgins, to Make Much of Time od Roberta Herricka, v překladu, který je použitý v českém dabingu filmu Společnost mrtvých básníků.
Odkaz na 1. kapitolu zde
Díky (nebo kvůli) nemoci jsem místo Silvestrovských plánů zůstala trčet doma, takže se mi podařilo dopsat další kapitolu.

Geralt pevným krokem míjel panorama Prahy 1. Nespěchal. Do schůzky v jednom soukromém klubu s informátorem v místním gangu měl ještě času dost a vstup do zastávky metra Malostranská už byl na dohled. Náhle ale jeho pozornost upoutal hlouček lidí, který stál přímo před sochou Okřídleného lva na Klárově. Ze středu davu se linula hudba. Pouliční umělci v téhle části Prahy nebyli neobvyklí, Geralta ale zaujal povědomý hlas. Nejprve si ho nedokázal přesně zařadit, tak se přiblížil k lidem a snažil se tajemnou osobu zahlédnout.

„Slyšte, Pražané
Příběh pravdivý
Kdo se bude bát
Ať se nediví”

„Zřete mizeru
Zlého bídáka
Sedere vždycky
Z kůže chudáka”

„Kolik životů
Drogami zmařil
A zlý úmysl
Zatím se dařil”

„Barda připravil
O živobytí
Jenže kdo toho
Zlosyna chytí?”

„Vzteky rozkopne
Tělo kytary
Nástroj, umění,
Vše je na cáry”

„Život umělce
Visí na vlásku
S nožem na krku
Nevydá hlásku”

„Podlý násilník
Si chtěl vybít zlost
Chrabrý hrdina
Však zakřičel dost”

„Slyšte tuto pravdu zas a zas a znova
Pomáhat a chránit nejsou prázdná slova
Zachrání tě vždycky, a to je věc jistá
Odvážný a smělý Geralt policista”

Geralt obrátil oči v sloup. Aha. Tak je to jasné. Už zase ten kluk.

„Nese záchranu,
On, muž zákona
Bard je v bezpečí
Ne, dnes neskoná”

„K uším doléhá
Lomoz z hostince
Již brzy zatkne
Strážník zločince”

„Nějak rychle se
To vše semlelo
Zbraní nabitou
Míří na čelo”

„Slyšte tuto pravdu zas a zas a znova
Pomáhat a chránit nejsou prázdná slova
Zachrání tě vždycky, a to je věc jistá
Odvážný a smělý Geralt policista”

„Měl ho v sevření
Ten statečný muž
Když tu násilník
Vyslal po něm nůž”

„Údery pěstí
Bílého vlka
Zazní výkřiky
Pak jen pomlka”

„Sekl po něm zas
Tím ho rozzlobil
Hrozný darebák
Rázem v poutech byl”

„Slyšte tuto pravdu zas a zas a znova
Pomáhat a chránit nejsou prázdná slova
Zachrání tě vždycky, a to je věc jistá
Odvážný a smělý Geralt policista”

„Nyní, Pražané,
jsme zas v bezpečí
Ten, kdo souhlasí
ať mi přisvědčí”

„Dobro zvítězí
Když se nevzdává
K úctě vlkovi
Volejme Sláva!”

„Slyšte tuto pravdu zas a zas a znova
Pomáhat a chránit nejsou prázdná slova
Zachrání tě vždycky, a to je věc jistá
Odvážný a smělý Geralt policista”

Jaskier dohrál poslední tón a rozezněl se potlesk. Několik lidí si ho dokonce natáčelo na mobil.
„Díky! Děkuju!” volal Jaskier a mohutně se ukláněl. „Nezapomeňte mě označit a sledovat na Instagramu,” ukázal na cedulku opřenou o jeho obal na kytaru. Na kusu kartonu bylo načmáráno @Jaskier_bard. Uvnitř obalu cinkaly mince a objevilo se tam i pár papírových bankovek. Už teď si Jaskier vydělal víc než za celý měsíc.
Tohle bylo úplně jiné kafe než hrát v hospodě. Tady ho lidi skutečně milovali. Skutečně mu tleskali. A líbilo se jim to, co zpíval! Za tu hroznou zimu to stálo. V noci se totiž na Prahu snesl první sníh, který se zatím držel překvapivě dlouho (vždyť listopad se ještě ani nepřehoupl přes svou polovinu) a tak propůjčil stověžaté matičce nádech pohádkovosti a jistého kýče.
Část publika se pomalu posbírala a šla si po svých povinnostech. Jaskierovi se tak odhalil pohled na tvář, kterou sice naživo viděl jen jednou, ale věděl, že na ni jen tak nezapomene. Hlavně díky tomu, že si ji relativně často promítal na víčka, když zavřel oči.
„Takhle se to nestalo,” pronesl Geralt zamračeně.
„Zdravím vás, pane Rivio!” rozzářil se Jakier ještě víc. „Rád vás vidím! Obával jsem se, že když jste nezavolal, naše cesty se navždy rozešly. A to by byla obrovská škoda, nemyslíte?”
Geralt tuhle výčitku přešel bez povšimnutí. Stejně tak ignoroval šepot kolem stojících lidí.
„Kdo to je, není to on?”
„Má bílé vlasy, není to ten? Bílý vlk?”
„To je on, ten policista!”
„Bílý vlk? No, jako jo…”
„Vypadá dost drsně.”
„Jde z něho strach.” V publiku to šumělo jako v úle.
„Ta píseň. Bylo to jinak. Nějak rychle vám otrnulo. Kde je vaše pokora?”
Jaskier se zasmál. „Pane Rivio, tomu se říká umělecká nadsázka. Nemůžete to brát tak moc doslova. Myslel jsem, že budete poctěn.”
„Hm,” pronesl Geralt. „Být vámi, tak se raději přesunu. Vzhledem k tomu, že je 14:23, vám za hraní na levém břehu hrozí pokuta. Tady můžete hrát jen v liché hodiny.”
„Co? Jo, ta vyhláška,” mávl Jaskier rukou. „Blbost. A i kdyby, co nejhoršího by se mohlo stát? Zatknete mě?” zamrkal na policistu s rošťáckým úsměvem.
„Vaše jediné štěstí je, že teď nejsem ve službě.” Geralt se podíval na hodinky a otočil se k odchodu. „Už musím.”
„Bylo mi potěšením se s vámi zase potkat. Moje číslo máte! Nezapomeňte, tohle je vaše jedinečná šance se zapsat do historie.”
Geralt už se ani neohlédl, i když ho moc dobře slyšel. Přešel přes přechod a zmizel do metra.
Jaskier si mezitím dovolil ještě jeden kraťoučký pohled za tím málomluvným mužem, který ho nesmírně fascinoval. Pak už nasadil svůj neodolatelný výraz a hrábl do strun. Své nové dychtivé publikum už nechal čekat dost dlouho.

„Major Rivia,” zvedl Geralt zvonící telefon, aniž by odtrhl pohled od monitoru, ze kterého na něj zíral zpola napsaný protokol o zatčení. Schůzka s informátorem nepřinesla mnoho nového, což ale nebylo překvapující. Na protidrogovém se většinou jednalo o mravenčí práci, která se mohla táhnout i řadu měsíců. Proto Geralt občas vypomáhal v zásahovce. A zároveň teď měl nějaký čas na dodělání papírování, kterého bylo na stanici vždycky dost.
Z telefonu se ozval hlas kolegy od měšťáků. „Geralte, tady Jarda Černý. Mám tu v cele předběžného zadržení takového skrčka. Dožaduje se tě.”
„To musí být omyl,” zabručel Geralt.
„Říká, že se jmenuje Jaskier. Hrál na levém břehu Vltavy v sudou hodinu. Kolega vypsal pokutu, on ji ale odmítal zaplatit, prý si může hrát, kde chce. Pak chtěl utéct, ale v tom spěchu udeřil policistu kytarou do hlavy. Pravděpodobně to bylo neúmyslně, ale pokus o útěk, pokuta a napadení ústavního činitele… Však víš. Nakonec nezbylo nic jiného než ho odvést na stanici.”
„Je to snad můj problém?”
Z Jardova hlasu bylo zřetelné, že by Jaskiera rád co nejrychleji vypakoval někam pryč.
„Geralte, prosím. Nespolupracuje, pořád mluví, řve a dožaduje se tě. Klapačku nezavřel ani na pět minut.”
Zatracený Jaskier. Toho kluka se zjevně jen tak nezbaví. Hlasitě si povzdechl a uložil rozepsaný dokument.
„Tak mi dej chvíli, hned jsem tam.” Koneckonců, ačkoli ho patálie s Jaskierem docela otravovaly, byla zde aspoň malá naděje, že to bude o něco víc vzrušující než vyplňování papírů. Stejně si v tom nikdy moc neliboval.

„Pane Rivio! Díky bohu, že jste tady!” zvolal Jaskier a zavěsil se rukama, na Geraltův vkus až příliš melodramaticky, na mříže v cele. „Jen vy mě můžete vysvobodit ze spárů těchto nespravedlivých věznitelů!”
Geralt odevzdaně zavrtěl hlavou. „Ve službě major Rivia. Dobře vám tak. Copak jsem vás nevaroval?”
Jaskier jen vzdorovitě našpulil rty a neodpověděl.
Najednou ti došla slova, co? pousmál se v duchu Geralt, nahlas to ale neřekl.
„To byl vážně takový problém zaplatit pokutu? Co jsem viděl, tak k vám publikum bylo docela štědré.”
Jaskier se začal ošívat. „Copak si nevzpomínáte na svoje studentská léta? Každá koruna dobrá.”
Geralt mu věnoval dlouhý pohled a pak se vydal pryč od cely.
„Pane Rivio! Přece mě tu takhle nenecháte! Pane Rivio! Majore Rivio! Geralte! Prosím!” Jaskier se pokoušel vyklonit mezi mřížemi, aby mohl policistu sledovat.
„To je policejní brutalita!”
Když mu oba policisté zmizeli z dohledu, jen praštil dlaněmi do kovových tyčí, čehož velmi záhy litoval, protože to bolelo mnohem víc, než čekal. Pak se sesunul na zem a opřel si hlavu o kolena. Jestli se o tom dozví máma, tak mě zabije.
Až zvuk klíčů v zámku ho donutil hlavu opět zvednout. Policista a Geralt stáli u otevřených dveří cely.
„Tak pojďte, než si to rozmyslím,” ucekl policista, který ho zatýkal. Netvářil se moc nadšeně.
Ani nebylo nutné ho pobízet. Jaskier vyskočil a ladně vytančil z cely.
„Geralte, odveď si ho, prosím tě, než mi praskne hlava. A trochu líp se starej, ať ho tu nemáme za chvíli zas.”
Geralt jen svému kolegovi podal ruku a pevně ji stiskl. „Díky.”

Dlouhou chodbou, která se od éry komunismu moc nezměnila, se rozléhaly dvoje kroky.
„Snad si to teď budete pamatovat, kde můžete hrát. Na internetu je přístupné kompletní znění vyhlášky, kdyby vás to zajímalo. Příště bych vás totiž mohl zatknout já. A nevím, kdo by vás z cely v tom případě dostal,” pronesl tak trochu pobaveně Geralt.
„Tak vám zase dlužím,” řekl Jaskier.
„Chcete mi nabídnout další drink?”
„Ne, spíš jsem měl na mysli večeři.”
Geralt se na něj překvapeně otočil.
„Jako přátelskou večeři, chápete, poděkování,” zakoktal se trochu Jaskier. Přece si nebyl jistý, jak to policisté mají. Než poznal Geralta, každý policista byl pro něj prototypem… eee, jak to říct. Poněkud pomalejšího chlápka, který není příliš liberální a kohokoli, kdo neodpovídá tomu, jak by „správně” měli vypadat muži a ženy, usměrní pořádným výpraskem. Ačkoli Geralt by musel být úplně mimo, kdyby alespoň vzdáleně netušil, že Jaskier je teplej jako tlustý vlněný svetr se sobem. Duhové vlaječky na obalu na kytaru, batohu i oblečení byly celkem nepřehlédnutelné. A zatím ho nezmlátil ani ho nenazval teploušem. Takže asi dobrý.
„Pokutu si nemůžete dovolit a zvete mě na večeři?” řekl Geralt.
„Pokuta přece není tak zábavná. Můžeme spolu ještě probrat pár věcí. Třeba se vám to rozleželo v hlavě. To zatčení s vámi, ten zážitek, dobrodružství… Nevěřil byste, ta píseň se pak píše skoro sama. No a nemyslíte si, že by se vám hodila trocha pozitivní publicity? Té policisti moc nemají. Mohl bych vás doprovázet sem tam na nějakou akci. A samozřejmě vás označit na Instagramu. A tak. Dokonale oboustranně výhodný vztah!”
„Nápady vám nechybí.”
Jaskier řekl s potutelným úsměvem: „A to je právě nejlepší probrat u večeře. U sklenky vína, dobrého jídla…”
„Vy si tedy dokážete dopřát.”
„Celkem jste mě odhadl. Neskrývám to. Život je třeba si užít plnými doušky! Carpe diem, jak píše klasik.” Jaskier rozpřáhl ruce a hlasitě si odkašlal.
„‘Trhej si růže, dokud můžeš a ruce tě poslouchají. Včerejší poupata již zítra umírají.’ Robert Herrick. Znáte?”
Geralt zavrtěl hlavou.
„No nevadí. Ale chápejte. Jsem v nejlepších letech, pohledný zpěvák, studentský život v hlavním městě plném hospod a krásných lidí, co víc si přát?”
„Sebevědomí vám nechybí.”
„No, však to znáte. Když se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá. Tak co ta večeře, pane majore?”
Geralt si protřel kořen nosu. „Dnes nemohu. Rodinné důvody. Co zítra? Končím tady v šest.”
Jaskier se usmál: „To by bylo skvělé. Tak v sedm? Pošlu vám adresu restaurace. Akorát budu potřebovat vaše číslo.”
Geralt jen pobaveně pozdvihl obočí. „Jako by ta večeře byl plán, jak se dostat k mému číslu.” Vytáhl svůj mobil a zaťukal na obrazovku.
Jaskierův iPhone začal vyzvánět.
Mladík otevřel pusu. „Vy jste si vážně uložil mé číslo!”
„Mimochodem. Když jdeme na tu večeři. Geralt.” A napřáhl k písničkáři svou ruku, která ve srovnání s tou Jaskierovou vypadala jako medvědí tlapa.
Ten ji s radostí přijal a energicky s ní potřásl. „Jaskier! Těší mě.” Své představení zakončil okázalým pukrle.
„Představa, že mě máš uloženého jako Pan Rivia, mě děsí. Raději Geralt.”
„Myslím, že poněkud podceňujete- tedy podceňuješ mou fantazii, Bílý vlku,” mrknul Jaskier. „Vymyslel bych si pro tebe určitě nějakou lepší přezdívku než jenom obyčejný ‘Pan Rivia’. Tak teda zítra v sedm!”