AU

I když úvodní ples zakalil pokus o královraždu, zbytek návštěvy proběhl v poklidu a přišel den loučení. Ryko krátce promluvil s Leandrem a pak přistoupil k Ireně.
„Víš,“ řekla, „obchodní vztahy mezi Tristenolem a Sharmou jsou pořád ve vývinu, tak je budeme muset podporovat. Leandros právě zve Simeona na návštěvu. Přijedeš taky?“
Ryko jí políbil ruku, něžně, zlehka, naposledy. „Uvidíme, jestli to bude třeba. Ale jestli ne… s mojí nohou se mi špatně cestuje, tak se asi spíš budu šetřit.“
Uklonil se jí a vydal se k Maryse, která čekala opodál.
„Tak pojď,“ vzal vyzvědačku kolem ramen. „Čeká nás práce.“

Vrah se nestihl otočit. Úzká čepel se mu zabodla do zad tak prudce, že špička protrhla tuniku na jeho prsou. Stihl jen heknout, jak mu rána vyrazila vzduch z plic, než mu oči pohasly a zhroutil se na zem.
„Děkuji,“ vysekl drobnou úklonu.
Irena neřekla ani slovo, sklonila se a otřela dýku mrtvole o kalhoty.
Ryko se pomalu spustil na kolena. Usykával u toho bolestí, ale to ho nezastavilo. Začal Theosanovi prohledávat kapsy.
„Co děláš?“ podivila se.
„Hledám důkazy. On a jeho společník se tu neobjevili jen tak. Potřebujeme se dostat k pramenům tohohle spiknutí, jinak nikdy nebudeme mít pokoj.“

Muž ho vzal za rameno a naznačil mu, že má couvat. Ryko poslechl, koneckonců stačil jeden chybný pohyb a měl by ocel v ledvině.
„Takže Marysa lhala?“ utrousil koutkem úst. „Nikdy vám nešlo o Simeona?“
„Nelhala, jen neodhalila celou pravdu,“ odpověděl únosce se silným theoským přízvukem.
Protože Ryko byl při návratu do sálu pozadu za ostatními, teď k němu stáli zády a nikdo si nevšiml, že ho někdo odvádí pryč. Brzy se dostali do chodby, z dohledu sálu. Tam ho Theosan otočil a strkal před sebou.
„Co se bude dít teď?“
Do zad ho znovu rýpla špička nože. „Co myslíš?“

Ryko odvedl Irenu a Leandra do přilehlého salonku, ze kterého vyhodil mladou dvojici zrovna ve chvíli, kdy strážný začal komorné vyhrnovat sukni. Pak sharmským stručně vysvětlil, jak se věci mají.
„Theoský špeh? Jak to víš?“ zamračila se Irena.
„Já jsem mu to řekla.“
Nevěděl, odkud se Marysa vynořila, ale nehnul ani brvou.
„A kdo jste vy?“
„Někdo, kdo se živí tajemstvím,“ odvětil Ryko.
„Nemíval jsi na to Samuela Antarese?“
„Ten by mi teď sice mohl prozradit to největší tajemství ze všech, ale bohužel nemá jak. Marysa převzala jeho práci, a ještě mě nikdy nezklamala. Takže co uděláme s tím špehem?“

Ryko našel Leandra a Irenu v klidnějším zákoutí sálu. Místo zelených šatů oblékla tmavomodré, zdobené kousky křišťálu, zatímco Leandros zvolil purpurovou a zlatou. Den a jeho manželka noc.
Stála k němu zády a než si ho všimli, zahlédnul Leandrův výraz. Díval se na Irenu něžně a obdivně, okouzleně a zároveň jako by viděl každý detail, dobrý nebo zlý. Ryko se zarazil. Poprvé v životě si uvědomil, že Irena našla někoho jiného, kdo ji miluje.
A co mám já? Marysu, se kterou mě spojuje chtíč a to, že se vzájemně potřebujeme.
V tu chvíli byl vděčný, že nevidí do tváře Ireně.

Ryko stál na balkoně pod stropem velkého sálu a sledoval počínající ples hluboko pod sebou. Vzhůru se k němu nesla kakofonie hlasů a hudby, ale zatím mezi ně nechtěl sestoupit.
„Co ty tady, mezku?“ ozvalo se za ním.
„Neměl bych se ptát já tebe?“ opáčil unaveně.
Marysa se opřela o zábradlí vedle něj a odfrkla si. „Myslíš, že mě baví sledovat, jak se užíráš kvůli Její Výsosti? Mám zprávy. Do sharmské delegace někdo nastrčil špeha z Theosu.“
„Proč?“ zamračil se Ryko.
„Protože pokud by se našemu malému králi něco stalo, může se Theos pokusit skrz královnu vdovu ovládnout náš trůn.“

„Proč jsi přijela?“ zeptal se Ryko.
„Protože mě Simeon pozval.“
„Nemusela jsi, mohla ses vymluvit.“
Vlastně ani sám nevěděl, co chce slyšet.
„Chtěla jsem vidět Simiho, jeho ženu a chlapečka. Chtěla jsem vidět i jak se daří Tristu. Ale hlavně jsem deset let slýchávala zvěsti o tristenolském markýzi, který je tvrdý jako křemen a chladný jako led. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli je to pravda, nebo jestli v jeho očích uvidím aspoň záblesk Ryka Nimana, kterého jsem znala.“
„A uviděla?“
Usmála se, uvolněně a spokojeně. „Ryko Niman přežil horší věci než deset let míru. Myslím, že není ještě připravený odejít.“

„Když oblehli Kent, poslal jsem Simeona se Samuelem a Marysou pryč. Na Maurent. Doufal jsem, že tam najdou pomoc.“
„Ale ten přece vypálili Dauthovi vojáci.“
„Přesně tak.“
Irena si zakryla ústa rukama. „Samuel padl… že ne… prosím, řekni, že neumřel tam…“
Jeho mlčení bylo odpovědí samo o sobě. Místo odpovědi přejel rukou po květinách, které se pnuly po zdi. Purpurové květy byly na noc zavřené.
„Tyhle jsem ti kdysi dával pro Maurent. Jestlipak tam ještě rostou?“
„Nevím,“ hlesla, „od války jsem tam byla jen jednou. Ale vzala jsem si jich pár s sebou do Sharmy. Rostou tam na mojí besídce.“