1. prolog

Na onu chvíli, kdy na okamžik můj osud balancoval na hraně mezi životem a smrtí, si nepamatuji. Vybavuji si, jak jsem s otcem a bratrem odešla vyzvednout zlato, které mi mělo umožnit proniknout do záhadného světa bílých squaw. Vybavuji si i ty chvíle nezměrné bolesti, kdy jsem spatřila mrtvé tělo milovaného otce. Ovšem okamžik, který rozhodl o tom, že můj život neskončí ve stínu hory Nugget-tsil, z paměti nenávratně zmizel. Vinnetou mi později řekl, že viděl, jak jsem klopýtla na viklajícím se kameni a v poslední vteřině se tak vyhnula kulce, která by se jinak zabořila do mé hrudi.
Pohřbili jsme velkého náčelníka Inču-čunu a odjeli zpět do puebla našeho lidu. Tam jsme
oba nejlépe mohli zhojit svůj zármutek a uzdravit své srdce. Naši bolest však postupně umenšoval čas i přítomnost drahého přítele Old Shatterhanda. Netrvalo dlouho a láska k živému zvítězila nad láskou k mrtvému. Vypravila jsem se za bratrem, abych jej zpravila o svém úmyslu znovu se vydat na východ.
„Mocný Manitou se rozhodl ušetřit život mé sestry,” zavrtěl pevně hlavou, „a já
nedopustím, aby jej cokoli dalšího ohrozilo. Bledé tváře jsou zrádné a chtít
mezi nimi žít je stejně bláhové, jako hledat útočiště v chřestýším hnízdě. Má sestra patří do puebla svého kmene. Jen zde bude v bezpečí.”
Úcta k bratrovu zármutku i můj vlastní smutek mi nedovolily začít na něj křicet, ale i
tak jsem mnoha slovy projevila svůj nesouhlas. Nebyl snad Old Shatterhand, pokrevní bratr mého bratra a věrný přítel Apačů, tím nejlepším důkazem, že i mezi bledými tvářemi se najdou dobří lidé? Bratrův strach a snad i láska ke mně však byly příliš silné. Nesvolil, ačkoli má řeč se rozbouřila jako řeka v úzké soutěsce.
Dcera kmene Apačů se ale nevzdává snadno. Vložila jsem do horké vody byliny rozjasňujcí
mysl a zatímco jsem nápoj pila, začala jsem promýšlet své další kroky.
Nejdříve jsem zvážila, zda se přece jen ve slovech mého bratra neskrývá pravda. Nemela bych zůstat se svým kmenem? Mé srdce však promluvilo okamžitě a hlasitě. Musím se stát ženou hodnou Old Shatterhanda!
Druhou možností byl útěk. Cestu na východ jsem si troufala podniknout, ale život ve velkém městě bledých tváří byl něco jiného. Jen Vinnetou teď znal místo, kde je ukryto zlato Apačů, a já věděla, že bez něj mě mezi sebe někde tváře sotva přijmou. Snad bych jim zvládla dokázat svou užitečnost a zajistit si živobytí vlastní práci, ale já chtěla víc. Chtěla jsem se učit, chtěla jsem pochopit a nasát výjimečnost bílých squaw. Chtěla jsem rozumět výpočtům, které Old Shatterhand prováděl, když vyměřoval cestu pro ohnivého oře. Chtěla jsem pochopit sílu, která to monstrum pohání. Klekí-petra nás mnohé naučil, ale ještě více toho jen naznačil a já zoufale toužila zjistit, co se za náznaky skrývá. Jen s těmito znalostmi dokážu získat srdce Old Shatterhandovo. Věděla jsem, že musím navštívit místo, kterému bledé tváře říkají škola. A také jsem tušila, že dveře oné školy mi otevře jen zlato.
Usrkla jsem chladnoucí tekutinu a zadívala se na zeď ozdobenou pestrobarevnou rohoží. Věděla jsem, že Vinnetou nebude naslouchat slovům své sestry. Potřebovala jsem získat spojence.