Vinnetou

Moh nás ouplně klidně nechat pojít rukou těch podlejch Siouxů, ale von nám přišel na pomoc a sám přitom, chudák, umřel.
Když dodejchával, s hlavou v klíně svýho bílýho kamaráda, muj táta, chlap jak hora, měl slzy ve vočích. Jenom na nás kejv a my pochopili. Zazpívali jsme mu Ave Maria, s rukama zmazanejma vod krve, na poslední cestu. A von nám – v tý hodině smrti – ještě poradil, kde hledat drahý kamení pro naši vobživu.
Ať si flanďáci říkají, co chtěj, esli tendle chlap, aťsi třeba rudej, není v nebi hnedka vedle Pánaboha, tak ať teda rači žádný nebe není.

Na Divokém západě se naštěstí žádná apokalypsa nekonala. I když vlastně…

„Pospěš si, musíme stihnout vlak!“ poháněla elegantně oblečená mladá dáma chlapíka, který se v obleku evidentně necítil příjemně.
Oba měli indiánské rysy a byli si podobní. Hermiona se na ně jaksi mimoděk usmála, ale nevěnovali jí pozornost.
„Nezapomněl jsi nic? Nákupy pro našeho šamana máš pořádně zabalené?“ tázala se a slovo šaman vyslovila tiše a jakoby štítivě.
„Neboj se, všechno jsem zařídil, sestřičko,“ zamumlal náčelník Apačů, zde v roli sekýrovaného nesvéprávného pitomce.

Nebylo by lepší, kdyby vedl svůj lid do zničující války s bílými tvářemi?
Civilizace Nšo-či zjevně změnila…

Byl pozdní večer, první máj,
večerní máj byl lásky čas,
kondorův zval ku lásce hlas,
kde opilý zaváněl May.
Tam sličná děva rudolící,
na bobku v stínu kůlu sedí,
a na bílou tvář snivě hledí,
má-li mu o svých citech říci?
Otázka temná hlavou víří
zradí-li kmen svůj, když si zadá?
Bratra o radu tklivě žádá.
prosí ho, by s ním se smířil.
Prosba její jest vážně brána,
Nakonec muži, usmířeni,
krev jeden s druhým smění,
zrada na kmeni zažehnána.
Je pozdní večer, první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám kordorův hlas:
„Vinnetou! Nšo-či! Old Shatterhande!“

"Ne, ne, ne, ne. Jedině takový Greenhorn jako vy by mohl něco takového chtít. Podívejte, tamta herka je stará, unavená a těžkopádná. Když vás budou honit Čejenové, můžete na ní rovnou odjet k mučícímu kůlu. Navíc ta barva by vás prozradila na tisíc metrů. Mezek nebo mustang. To je pravé zvíře pro správného zálesáka. Vy, sir Castlepool, rozumíte motýlům, ale koňům ani za mák, jestli se nepletu, hihihi. Vyberte si jiný dopravní prostředek."

Lord Castlepool smutně přikývl hlavou. "Chápu, pane Hawkensi, že vy jste odborník na slovo vzatý. Ale stejně mi ten soumar přišel jako nejpřátelštější kůň v okolí. Škoda."

Nšo-či poočku pozorovala, jak Vinnetou přivedl Old Shatterhandovi nádherného vraníka a slavnostně pronesl: „Jmenuje se Hatátitlá, Blesk.“

Nšo-či Vinnetoua milovala. Její bratr byl bystrý a silný a ušlechtilými rysy jeho tváře prosvítala moudrost a odvaha. Muži i ženy kmene Apačů k němu vzhlíželi. Jeho pověst se nesla po celém Divokém západě.

Jenom ona věděla, jaká je Vinnetouova jediná slabina. Její bratr strávil několik bezesných nocí vymýšlením vhodného indiánského jména pro oba hřebce. Výsledek byl tristní.

Byla ráda, že k ní nakonec přišel pro radu.

Jinak by teď Old Shatterhand držel uzdu Mucnatého kopýtečka a vedle by pofrkával Vinnetouův Periferní bicáček.

„Kde vězí můj rudý bratr? Což mu jeho stateční zvědové nepřinesli zprávy, že Cornelova banda trampů se chystá přepadnout vlak do Rosswellu?“ nahlédl do náčelníkova wigwamu dobře stavěný muž a uhladil si pečlivě učesané černé vlasy. „Hobble Frank, tetička Drollová, Dlouhý Davy i Tlustý Jemmy jsou připraveni vyrazit.“ Po těchto slovech vytáhl z kapsy zrcátko a znepokojeně si prohlížel čerstvou ranku po holení. Zamračil se a podotkl: „Bude třeba upozornit Potrhlého medvěda, aby se příště nevřítil jako velká voda.“
„Šarlí, musíme odjezd ještě pozdržet. Má santillská přikrývka ještě po vyprání neuschla. A bez ní náčelník Apačů vyjet nemůže,“ zašeptal Vinnetou.