25. Překročení řeky

Anlonna, město králů, Rozeklanné město. Když se před nimi jednoho dopoledne vynořila, Fanred přitáhl uzdu a chvilku se jen díval.
Anlonna se zrodila kolem kopce se dvěma vrcholky. Na nižším z nich stál soubor palácových budov z tmavého dřeva a šedého kamene, obklopený zahradami. Ten druhý, vyšší, i když jen o kousek, byl korunován kruhem sloupů a přístřeškem beze stěn, nejposvátnějším místem Ollienu. Když se starý král Hanbet před mnoha lety doslechl o událostech v sousedním Deabartu, o králi, který pomocí obětin vyvolal mocné nestvůry, zhlédl se ve staré víře v duchy přírody a odklonil se od uctívání Otce Ollacha a Matky Namie. Svatyni vrátil účelu, kterému složila před několika generacemi a udělal z ní obětiště. Fanredovi se dodnes občas zdávalo o kopci Svatyně, tak jak byl vidět z paláce, a v jeho snech po úbočích stékaly potoky krve.
Trůn a Svatyně. Nebylo možné je od sebe oddělit, ale ani považovat za jedno a to samé. Střed Anlonny, rozeklaný jako jazyk jedovatého hada. Otrávený domov, ale přece jen domov. Pobídl koně a vyrazil mu vstříc.
U městské brány na něj čekalo deset královských válečníků jako doprovod, ale velel jim jen středně postavený mladý šlechtic, trochu nervózní ze svého úkolu. Briwal mě vítá, jak se sluší a patří, ale rozhodně ne přehnaně vřele. Přijal tu myšlenku jako fakt, zařadil se na své místo, ujistil se, že Lycva a její společníci jdou hned za ním, a dal pokyn, že mohou vyrazit.
Lidé v ulicích se zastavovali a šuškali si. I ti, co si nepamatovali jeho tvář, si domysleli totožnost muže, který doprovází královu sestřenici a nese nepopiratelnou podobu s vládnoucím rodem. Ukazovat si netroufli, ale jejich oči se ptaly. Známe tvoje jméno, známe tvoji sestru, ale kdo jsi ty sám? Bojoval jsi za Krutovládce, s jakou se teď vracíš? Budeš se drát o svá dědická práva nebo se postavíš po boku králi? Přinášíš mír nebo další rozbroje?
Stejné otázky, jaké vycítil ze způsobu, jakým ho doma vítal jeho král.
U řeky je zpomalil dav, který zaplňoval celý most. Lidé pokřikovali nadávky a uprostřed mostu zřejmě docházelo na rány.
„Uvolněte cestu!“ křičel mladý velitel, ale lidé si ho sotva všímali. Nakonec poslal dopředu čtyři válečníky, kteří začali dav rozrážet štíty.
O několik ukřičených a ustrkaných chvil později se válečníci dopracovali do srdce davu a tam se před nimi otevřela podivuhodná scéna. Dva muži mezi sebou drželi třetího, svázaného na rukách i nohách, s oprátkou na krku a červeným pláštěm s černým peřím kolem ramen. Ti, kteří zajatce podpírali, vypadali jako vážení měšťané. V plešatém, buclatém muži Fanred poznával mlynáře a jeho vyšší společník s dlouhým šedivým vousem podle oblečení a šperků patřil do početné komunity anlonnských klenotníků. Mlynář měl pod nosem trochu krve a klenotník odlehčoval jednu nohu, jejich oběť se zřejmě i přes pouta bránila jako lev. Fanred, ve kterém se probouzela zvědavost, zaostřil na to, co bylo vidět ze zajatcova obličeje mezi roubíkem a hustými pískovými vlasy, a vzápětí jako by mu srdce vynechalo úder.
Pohled mu oplácely jantarové jestřábí oči.
Polkl Laivovo jméno a popojel o dva kroky blíž.
„Co se tady děje?“ křikl na měšťany.
„Chytili jsme Supa, pane,“ odpověděl mlynář. Těžko říct, jestli Fanreda poznal, ale když si anlonnští měšťané mysleli, že jsou v právu, dovedli být drzí i na krále. „Teď mu dáme, co si zaslouží,“ zatahal za konec oprátky.
V Laivových očích problesklo něco, co v nich Fanred viděl poprvé v životě – strach.
„Copak teď už může v Anlonně vynášet soudy každý, kdo si zamane? Odkdy mlynář dělá kata?“ zvolal. Maila za ním něco drmolila, ale nerozuměl jí a netroufl si spustit oči z měšťanů.
Klenotník se pohoršeně zamračil. „Je to přece Sup, pane!“
„Jo, a je náš!“ zakřičel někdo z davu.
„Přesně tak!“
„Pověste ho už!
„Nemáte právo ho zabít!“ rozkřikl se Fanred tak hlasitě, až ho zabolela žebra. Lidé zaraženě ztichli, jen mlynář se nedal.
„S dovolením, můj pane,“ promnul si zpocené ruce, „ale máme. Všichni ví, že Supi patří lidem.“
„Cože?“
„Má pravdu,“ podpořil ho váhavě velitel doprovodu.
Fanred znejistěl a ohlédl se po Maile. Ta přikývla. „Za to, co uděláš Supovi, tě nikdo nepotrestá.“
„To je nějaký královský výnos?“
„Copak jejich beztrestnost byla?“
Teprve teď uviděl tu symetrii. Za časů starého krále byli Supové jeho miláčci, mohli si dělat, co chtěli, a nikdo se proti nim nesměl ani ohradit, natož aby je čekal jakýkoliv trest. Zabíjeli ty, co se jim nelíbili, brali si to, co se jim líbilo, ať už šlo o zlato, koně nebo dívky, a král a soudci se tvářili, že nic nevidí. Teď se karta prostě obrátila.
Laivo z něj nespouštěl do široka otevřené oči.
„Jeď dál,“ naléhala na něj Maila. „Dlužíme jim spravedlnost.“
„Takhle spravedlnost nesmí vypadat,“ zavrtěl hlavou.
„Pak jim dlužíme pomstu. Koupila nám koneckonců jejich věrnost, když je Briwal před dvěma lety žádal o pomoc.“
To bylo tehdy, ale dnes je dnes, chtěl jí odpovědět. Ollienští věšící jiné ollienské z mostů, to byl výjev jako z noční můry. V čem se to lišilo od krvavých obětin starého krále? Také tekla krev, která měla koupit moc, jen ji Briwal nenabízel duchům, ale svým poddaným.
Vytáhl se do výšky a ignoroval Mailino odevzdané zasténání.
„Víte, kdo jsem,“ oslovil lidi kolem sebe. „Mé jméno je Fanred Dhu Coik, a váš král je mým bratrancem. Teprve se vracím z dlouhého zajetí a nevěděl jsem o vašem nároku na souzení Supů. Protože mi ale tento muž nejednou zachránil život, dovolte mi splatit můj dluh. Je váš, darujte mi ho tedy. Bude ke mně vázán službou a tady vám na život své sestry přísahám, že jestli jedinkrát vztáhne ruku na nevinnou duši, sám mu vrazím nůž do srdce.“
Jeho muži stáli tak napjatí, že by se nedivil, kdyby si natáhli nějaký sval. Dav se chvěl jako struna harfy, která čeká na jediný úder prstů, aby se mohla pokračovat v rozehrané skladbě. On se ale díval na mlynáře a klenotníka a neuhýbal.
„Je tu někdo,“ zvolal nakonec klenotník, „komu ublížil zrovna tenhle Sup? Ženské, vzal si nějakou z vás násilím? Chlapi, ublížil vám nebo vaší rodině? Zabavil vám něco? Ale pravdu, jestli mi něco nakecáte, tak vás dám pověsit za vraždu, jako že jsem starosta!“
„Co na tom sejde? Je to zasranej Sup!“
„Sejde na tom, protože nás o něj prosí králův dědic a jestli ho mám odmítnout, tak potřebuju lepší důvod než kus hadru s peřím!“
Šoupání nohou, kradmé pohledy, ale ticho. Klenotník si povzdechl.
„Když je to tak, pane, můžeš si ho vzít,“ řekl nakonec a jeho další slova utopilo reptání ostatních. „Ticho, pitomci, chcete, aby tekla krev? Mečů má sice pár a nás je víc, ale k čemu nám bude mrtvý Sup, když tu zůstanou i mrtví kamarádi a zmrzačení řemeslníci?“ okřikl je, založil si ruce v bok a obrátil se zpátky k Fanredovi. „Můžeš si ho vzít, ale žádný nůž do srdce. Jedno bezpráví, i to nejmenší, a sám nám ho přivedeš sem na most. My už dokončíme, co jsme začali. Odpřisáhneš nám tohle na život svojí sestry?“
Fanred dobře slyšel nevyslovené: Můžeš přijmout a nebo se ho pokusit ven vysekat – ale nás je víc. Tasil nůž, říznul se do levého palce a nechal kapku krve skanout na zem.
„Přísahám na život své sestry a stvrzuji to krví. Přivažte mi ho k sedlu, odvedu ho do paláce sám.“