Otevři oči

Souhrn: Skřivánek má problém se silnějším protivníkem, kapitán Doyle má problém s neutěšenými vztahy v posádce a Frances má problém s prvním důstojníkem.
Varování: Obsahuje námořní bitvu, násilí páchané na postavách a pár jadrných výrazů
Poznámka: ŽOLÍK
Za beta-read děkuji Veveričce.
Navazuje na Nekonvenční.
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a veškerý místopis je také fiktivní.

Po střetu s Panthére panovala na palubě Skřivánka napjatá atmosféra. Neúspěch a nevraživost mezi důstojníky rozladily celou posádku. Pan Dingley s panem Aldridgem si po výměně názorů v důstojnické jídelně bezprostředně po boji (a po následných důrazných promluvách do duše od kapitána) nechávali své postoje pro sebe. Jen málokomu však uniklo, že pokud před bitvou mezi nimi panovala jistá odměřenost, tak po ní jsou jejich vztahy doslova na bodu mrazu. Oba důstojníci se uchýlili ke stručné služební komunikaci. Nevyměnili si ani slovo navíc.
Kapitánu Doyleovi ten neutěšený stav posádky dělal snad větší starosti než vědomí, že Panthére sice setřásli, ale pořád kdesi za tenkou linií obzoru číhá. A Skřivánek rozhodně nebyl schopen se jí znovu postavit. Ne v situaci, kdy spolu důstojníci sotva promluví. V takové náladě z důstojníků jen sotva vykřeše nějaký slibný nápad, jak zvrátit nepoměr sil.
Navíc reputace pana Dingleyho po tom nešťastném rozhodnutí visela na vlásku nejen u pana Aldridge a morálka posádky upadla.
Nejlepším způsobem, jak vyhnat lodníkům z hlav nevhodné myšlenky a pokusit se dát posádku zase dohromady, byla práce. Během první psí hlídky nechal kapitán Doyle vyhlásit cvičný bojový poplach. A druhý den znovu a pak každý následující den. Proháněl je téměř do úmoru. Ať už manévry s plachtami nebo nácvikem dělostřelby.
Z počátku se našlo pár nespokojenců, kteří si odvážili remcat pod vousy, že starýmu asi přeskočilo, ale bocman Williams a jeho pomocník Ludlow takovým rychle jasně vysvětlili, kam je takové zatracené mumlání dovede, jestli nebudou makat a držet klapačku.
Na napětí mezi důstojníky však bylo i pravidelné cvičení krátké.
Ve směně pana Aldridge po střetu s Panthére byla jediným služby schopným podporučíkem malá Frances Doyleová. A ačkoliv děvče na lodi vyrostlo, na rozdíl od svých dvou starších kolegů se obvykle nesnažilo vyhnout práci a rozhodně projevovalo určitý přirozený talent, bylo mu teprve dvanáct a pořád potřebovalo vedení. Navíc zatímco pokyny pana Aldridge i pana Spencera plnila s obvyklou ochotou, vůči panu Dingleymu projevovala značnou míru obezřetnosti, a když už jí přidělil nějaký úkol, tak ne vždy dokázala skrýt skutečnost, že přemýšlí o jeho smyslu.

Pátého dne od střetu s Panthére je se svítáním přivítala hustá ranní mlha. Vál jen slabý vánek a Skřivánek se doslova šinul po hedvábné hladině. Frances stála u brlení a napínala oči skrz šedou clonu. Mimoděk se otřásla. Vlhký ranní chlad zalézal za límec kabátu.
„Snad se ta mlha brzy rozptýlí,“ pronesl pan Aldridge vážně.
Frances krátce přikývla.
„Slečno Doyleová, dejte spustit log.“
„Aye aye, pane,“ odpověděla a za chvíli už stála na zádi s Benem Harveym, který držel v rukou cívku. Frances otočila půlminutové přesýpací hodiny a Harvey shodil log do vody. Motouz se mu zvolna odvíjel mezi prsty.
„Stop!“ zavelela Frances, jakmile se písek přesypal, a Harvey motouz zadržel.
„Dva uzly,“ ohlásil.
Frances přiložila dlaň k ústům.
„Dva uzly, pane Aldridgi!“ předala zprávu veliteli směny.
„Pěkně se loudáme,“ dodala spíš pro sebe, ale rychle ztichla, když si všimla, že na velitelskou palubu vyšel pan Dingley.
Odměřeně se pozdravil s panem Aldridgem a Frances se stáhla stranou.
„Vánek od severozápadu, rychlost dva uzly,“ ohlásil stručně pan Aldridge.
Pan Dingley pokýval hlavou a upřeně si měřil hustou šedobílou clonu, která je dokonale obklopovala, jakoby z ní snad mohl vyčíst, kdy se rozptýlí.
Frances zkontrolovala písek v půlhodinových přesýpacích hodinách. Už se téměř všechen dosypal, a tak prstem ťukla do skla, aby i poslední zrnka propadla hrdlem, a hodiny otočila, zatímco námořní pěšák na stráži čtyřikrát udeřil na zvon. Jeho kovový hlas se v mlze přízračně rozléhal a na Frances doléhala tíseň.
„Doyleová, spusťte olovnici!“ ozval se neurčitým hlasem pan Dingley.
Trhla s sebou, ale protentokrát se zdržela přemýšlení. Vzala olovnici a záhy už ji společně s Harveym spustili přes brlení. Cítila v zádech Dingleyho pohled. Pořád ji sledoval. Nemohla se zbavit pocitu, že první důstojník jen čeká, až udělá nějakou chybu.
„Žádné dno!“ oznámila, když olovnici vytáhli.
Pan Dingley poněkud upjatě kývl, že vzal informaci na vědomí.
„Jsme daleko od pobřeží,“ poznamenal pan Aldridge. „Pošleme pro kapitána?“
Mlha mu dělala starosti. A stále houstla. Už viděli sotva od zádi na příď. Stěží by spatřili jiné plavidlo, pokud by ho neprozradil lodní zvon. V mlze byli slepí. A zranitelní.
Mlha se rozplynula až mnohem později během odpoledne. Vítr stočil tak, že vál přímo od západu, a zesílil, takže pan Dingley poslal pana Abernathyho ke kapitánovi se zprávou, že dal změnit kurz na jihojihozápad.
Kapitán Doyle vyšel na palubu. S uspokojením shledal, že fregata docela hladce klouže s plachtami úhledně vypnutými, a během první psí hlídky nařídil další cvičný poplach a dělostřelbu. Tentokrát se vším všudy. S výsledkem však nebyl spokojený a nechal vypálit ještě dvě salvy, než mužstvo rozpustil k běžné práci.
U večeře byla trojice podporučíků zamlklá. Popravdě byli za posledních několik dní utahaní jako koťata. Pan Abernathy rychle zhltl svou porci dušeného skopového, nasadil si klobouk a bez obvyklých vytáček se odebral na hlídku. Pan Pennington nabízel kus sucharu svému papouškovi, ale načepýřený pták do něj jen zkusmo ždíbl zobákem a znechuceně se odvrátil.
„Proč nechce žrát?“ povzdechl si nahlas.
Frances Doyleová jen pokrčila rameny. Papoušek nevypadal nejzdravěji už pár dní. Hádala, že ten všetečný pták nejspíš brzy pojde. Nahlas to však neřekla. Pár sucharů a sýr si schovala do kapes u kabátu na později a vyškrábala poslední zbytky rozvařených brambor z talíře tak, že by ho skoro nebylo potřeba mýt. Potom se zvedla od stolu.
„Kam jdete?“ zeptal se Pennington, zatímco papouška drbal pod bradou.
„Za Tomem,“ odpověděla stručně, než zanechala pana Penningtona o samotě, a zamířila na ošetřovnu.
Na marodce vládlo příšeří rušené komíhavým světlem luceren. Doktor Dobbler zkontroloval své pacienty už během rána a dopoledne. S panem Jenningsem se dlouze radili ohledně ruky lodníka Milligana, kterému dubová tříska zlomila pažní kost. Nakonec se rozhodli zle zmrzačenou končetinu amputovat.
Milliganovi se vyhlídka, že by měl přijít o ruku, vůbec nelíbila, nejprve smlouval a potom se v zoufalství a zranění navzdory chtěl začít s doktorem Dobblerem prát, takže museli povolat bocmanova pomocníka Ludlowa a dva nejurostlejší námořní pěšáky, aby obra drželi, než doktor s panem Jenningsem dokončí, co je potřeba.
Tom Martin napůl seděl, napůl ležel podepřený polštářem v hamace a očima bezcílně bloumal po struktuře dubových fošen na stropě. Přestože měl trup pevně ovázaný, při každém nádechu zkřivil tvář bolestí. Pod obvazy se skrývalo množství nepěkných podlitin, které každý den získávaly stále divočejší barvy. Pomalu a opatrně pootočil hlavu, když zaslechl známé kroky.
„Fanny,“ hlesl a krátce kývl hlavou, co mu bolavé tělo dovolilo.
Frances opětovala pozdrav a posadila se prázdný sud, který stál mezi Tomovým lůžkem a lůžkem lodníka Oxleyho, kterého trefila do hlavy urvaná kladka, a právě spal.
„Pořád vypadáš příšerně,“ zazubila se Frances s maličko poťouchlým úšklebkem.
Tom se zasmál, ale smích rychle přešel v tiché zaskučení.
„Mám pocit, jako by mě zkopal kůň,“ řekl trhaně Tom.
Frances potřásla hlavou, slezla ze sudu a podala kamarádovi cínový hrnek s vodou. Potom se znovu usadila a rukama objala kostnatá kolena. Nedokázala dál předstírat zdání dobrého rozmaru.
„To dělo tě mohlo zabít.“
„Ale nezabilo,“ zazubil se na ni Tom. Chtěl jí zvednout náladu.
„Pitomče. To není legrace,“ zamračila se. Zlobila se. Trochu na sebe, že se nedokázala Dingleyho nesmyslnému rozkazu vzepřít a nezůstala u děl. Trochu na Toma, že o něj měla strach.
„Čí družstvo bylo dneska nejlepší?“ změnil raději Tom téma. Neuniklo mu, že každé odpoledne se palubou rozezní řinčení bubnu a dusání bosých nohou, jak se muži přesouvají na stanoviště, ani hrkání děl do střílen a burácení boční salvy nebo halekání rozkazů z paluby.
„Kapitán nás honí jak nadmutou kozu,“ vyhnula se otázce a docela potichu pokračovala:
„Stejně za to může Pruďas...“
„Takhle bys neměla mluvit. Chceš se dostat do maléru?“ napomenul ji vážně Tom.
Frances se zaškaredila, ale větu nedořekla a hodnou chvíli mlčela. Samozřejmě, že měl Tom pravdu, a dokud se na palubě neobjevil pan Dingley, ani by ji nenapadlo některému z vyšších důstojníků odporovat nebo se o nich vyjadřovat neuctivě. Ale první důstojník byl pro ni svým jednáním natolik nečitelný, že v jejích očích ztrácel veškerou autoritu.
„Nic jsem neprovedla, tak co mu pořád tak vadí?“ zeptala se váhavě po chvíli. Nemívala ve zvyku si stěžovat, ale tentokrát si připadala bezradná.
Tom trpce zkřivil rty. Nechtěl se kamarádky dotknout.
„Jsi děvče. Děvčata nebývají námořníky.“
Frances si odfrkla.
„Co mám teda dělat, Tome?“
Tom se dlouze zamyslel. Ve skutečnosti na tu otázku neznal odpověď.
„Dělej to, co vždycky. A snaž se nedostat do průšvihu.“
Lepší radu pro ni neměl. Povzbudivě jí stiskl ruku. Přesvědčit prvního důstojníka, že je právoplatným členem posádky, bude muset sama.

O dva dny později na konci ranní hlídky se ozvalo z koše halekání mladého Joea, že vidí loď čtyři čárky na pravoboční přídi. Pan Spencer roztáhl dalekohled, zapátral jím po jihozápadním obzoru. Když našel, co hledal, na okamžik se zastavil a potom polohlasně zaklel.
Záhy už se palubou rozeznělo drnčení bubnu, a přestože se právě vydávala snídaně, byla během chvíle celá loď na nohou. Talíře, často nedojedené, závěsné stoly i přepážky zmizely.
Kapitán Doyle, pan Dingley a pan Willkins spěšně vyšli na velitelskou palubu a pan Spencer podal kapitánovi dalekohled.
„Panthére...“ ucedil kapitán Doyle polohlasně.
Bezpochyby to byla ona. Připravená k boji a s větrem na své straně.
„Kde se tam, k čertu, vzala?“ ulevil si pan Spencer.
„Nejspíš nás minula, když jsme uvízli v té mlze,“ poznamenal věcně pan Dingley.
Kapitán Doyle přikývl. Byl stejného názoru.
„A teď si na nás počkala,“ doplnil suše pan Wilkins.
Všichni si velice dobře uvědomovali, že se vůči silnější fregatě nacházejí v nevýhodném postavení a příliš mnoho možností nezbývalo. Obrátit se zpět na sever by mohlo být považováno za zbabělost, na západ plout nemohli a za východním obzorem se nacházelo nepřátelské pobřeží. Kapitán Doyle zaklapl dalekohled.
„Pane Wilkinsi, stočte ji přímo k jihu. Pokusíme si od nich udržet odstup.“
To bylo neobvyklé rozhodnutí. Robert Doyle se jen málokdy pokoušel střetu vyhnout. Ovšem krátké dvaatřicetiliberky na přídi a zádi Panthére představovaly pro Skřivánka značné nebezpečí. V boji nablízko by ho snadno rozcupovala na třísky.
„Aye aye, pane,“ přitakal navigátor a zavelel ke změně kurzu.
Starý Hawkins se opřel do kormidelního kola a malá fregata začala stáčet, zatímco plachtaři povolili plachtám otěže a ty se nadmuly. S trochou štěstí by se jim mohlo podařit kolem Panthére proklouznout. Když ne, nebudou se boji vyhýbat.
„Pane Dingley, pane Spencere, připravte děla po celé délce lodi.“
Oba důstojníci přitakali a sestoupili na dělovou palubu, kde už s přípravami začal pan Aldridge. Kapitánův dril nesl ovoce. Měl sice k ruce jen Frances a pana Abernathyho, ale i přesto vše běželo jak na drátkách. Houf plavčíků chystal prachové náboje. Námořníci, mnozí vysvlečení do půli těla, připravovali dělové koule – ty obyčejné i ty spojené řetězem, které dokázaly napáchat značnou škodu na takeláži a v lanoví. Dělmistr kontroloval zádržná lana Drtiče Boba se zbrusu novou lafetou, kterou předchozího dne dokončila parta lodního tesaře pana Watterse.
Frances Doyleová právě spustila na jednoho ze starších plavčíků, už poněkud vytáhlého a nemotorného kluka, který byl alespoň o hlavu vyšší než ona sama, ať si dává větší pozor. Kluk cosi omluvně zamumlal a odkvačil.
Pan Dingley na ten výjev zlomek okamžiku nevěřícně hleděl. Potlačil neodbytnou chuť děvče opět odvelet z dělové paluby do většího bezpečí. Kapitánův rozkaz sotva mohl za pár dní přepsat roky výchovy a společenských konvencí, zažraných hluboko pod kůži. A přece si v tu chvíli poprvé za celou dobu s jistým překvapením a nemalým sebezapřením uvědomil, že to neukázněné stvoření vymykající se všem zvyklostem přece jen nedělá svěřenou práci o nic hůř než ostatní mladí gentlemani.
Netrvalo dlouho a pan Dingley oznámil kapitánovi, že Skřivánek je připraven k boji. Kapitán Doyle přikývl. Stála na velitelské palubě a sledoval Panthére s vážným výrazem. Těžší fregata změnila kurz s jasným úmyslem odříznout Skřivánkovi cestu.
„Pane Wilkinsi, napněte všechno, co snese!“ obrátil se na navigátora. Záhy už se palubou neslo halekání rozkazů a Skřivánek rozkvetl množstvím plachet. Hrál o rychlost a o štěstí. Panthére plující hladce s větrem ze zadoboku byla větší a těžší, a jak už se kapitán Doyle přesvědčil, pomalejší než Skřivánek. Ovšem tentokrát stál vítr na její straně. A brzy se ukáže, na čí stranu se přikloní štěstěna.
Na dělové palbě panovalo napětí. Už jednou jim Panthére ukázala svou sílu. Nyní jí měli čelit po druhé, a až na to dojde, bude je dělit jen několik málo palců dubového trupu. A nevraživost, která stále panovala mezi důstojníky, mužstvu příliš sebedůvěry nedodávala. Ani mladým kadetům.
Frances stála u svých osádek a mlčky vyčkávala. Po očku sledovala pana Aldridge.
Druhý důstojník jako obvykle vyzařoval klid a pokud pociťoval obavy, nedával to na sobě nijak znát.
Frances však nervozitu skrýt nedokázala. Nemohla se zbavit pocitu, že je všechno špatně. Chyběl jí Tom, který jí obvykle stál po boku, i jistota, že nepřijde žádný rozkaz, který by vše, co znala, neobracel na ruby. Bude se muset spolehnout jen sama na sebe a vlastní úsudek.
„Hej, Doyleová, hodně štěstí,“ sykl na ni Abernathy za zády pana Spencera.
Ztuhle na něj kývla.
„Vám taky, Percy.“

Skřivánek uháněl přímo k jihu. Přídí rozrážel zelenomodrou hladinu s bílými čupřinami podlouhlých vln a palubu zkrápěla vodní tříšť, zatímco čas na dělové palubě se vlekl. Měli před sebou dlouhý den a nejisté vyhlídky. Panthére se zvolna, ale vytrvale přibližovala. Plula s úhledně vypnutými plachtami s neochvějnou jistotou, že Skřivánkův smělý pokus o únik překazí. Ani kapitán Doyle, ani pan Wilkins nebo pan Dingley si zatím netroufali odhadnout, jak tahle honička dopadne.
„Jestli tohle vyjde...“ utrousil pan Wilkins pochybovačně.
„Je to naše jediná šance,“ utnul jeho sýčkování kapitán Doyle, který střídavě sledoval chování svého protivníka a svou loď a vážil možnosti.
„Napněte brámovky!“
„Ale pane, v tomhle větru...“ ozval se pan Dingley nesouhlasně. Námitku však nedořekl.
„Beru váš názor na vědomí, pane Dingley,“ přerušil ho ostře kapitán Doyle.
Pan Dingley víc neodporoval, ačkoliv z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že kdyby bylo rozhodnutí na něm, rozhodně by tak neuváženě neriskoval.
„Napnout brámovky!“ zopakoval rozkaz a plachtaři se hbitě pustili do lanoví.
„Ona to snese,“ utrousil spíš k sobě a k lodi kapitán Doyle a dlaní přejel po brlení, jako by ji laskal. Věřil sobě a věřil své lodi. Skřivánek byl nová, pevně stavěná loď, žádné staré rozeschlé necky, které se při troše námahy rozpadnou. Těžší práce jí neuškodí a jim se možná zvýší šance na únik.

Slunce už značně vystoupalo na své pouti k zenitu, když Panthére svou kořist téměř dostihla. Jednu chvíli se zdálo, že by se Skřivánkovi přece jen mohlo podařit proklouznout, ale pak její kapitán šikovně využil výhodnějšího postavení a hladinu rozčísl první výstřel jejích osmnáctiliberek.
Frances sledovala Panthére dělovým otvorem, když ta první rána vyšla.
„Vydržte!“ zavelel pan Aldridge.
„Ještě není na dostřel.“
Měl pravdu. Nedočkavá salva z paluby Panthére způsobila jen neškodný vodní gejzír.
Osádky vyčkávaly, avšak tentokrát z mužů nebyla cítit obvyklá bojovnost.
Potom na dělovou palubu sešel pan Dingley. Prohodil pár stručných slov s panem Aldridgem. Frances neušel stín ve tváři jejího velitele a její vlastní nejistota se ještě prohloubila.
Mezitím na palubě kapitán Doyle a pan Wilkins dělali vše pro to, aby si Skřivánek udržel od těžší fregaty bezpečný odstup. Tentokrát hrály vítr a moře do karet jejich soupeři. A po několika marných manévrech ve snaze se vymanit z nevýhodného postavení nezbývalo, než výzvu přijmout. Štvanice skončila.
„Děla vysunout!“ zavelel pan Dingley a pan Aldridge a pan Spencer a dvojice podporučíků ten rozkaz zopakovala.
„Pal!“
Děla obou fregat zaburácela téměř současně. Hladinu zahalil dým. Trup Skřivánka se otřásl zpětným rázem, jak děla jedno po druhém odskočila vzad, a zapraštěl, když ho salva z Panthére zasáhla. Rozkazy i hlasy námořníků zanikaly v praskání dřeva a řinčení skla, když jedna z koulí rozbila okno kapitánovy kajuty na zádi.
Skřivánek se bránil statečně. Osádky děl se vší nejistotě navzdory snažily ukázat, co v nich opravdu vězí. Rychlostí Panthére skutečně předčily. Ale přes všechnu rychlost snahu se nezdálo, že by Skřivánek dokázal Panthére oplatit stejnou měrou, s jakou ho rvala na kusy.
„Jestli se dostaneme na dostřel těch krátkých bestií, je s námi konec...“ odplivl si kysele dělmistr Clayman. Jeho pomocníka, mladého Robsona, odnesli do podpalubí s děsivě rozšklebenou ránou na čele.
Frances se ve všem tom zdánlivém chaosu a běsnění snažila soustředit jen na své osádky. Děla vytřít. Nabít. Vysunout. Vypálit. Pak přeběhnout na druhý bok. Znovu a znovu. Jeden nebo dva muži padli, když rána z Panthére prosekla trup Skřivánka skrz naskrz. Tělo prvního jen nechala odklidit stranou, aby o něj spěchající kluci s prachem nezakopli. Druhého odnesli na ošetřovnu v bláhové naději, že mu snad doktor Dobbler nebo pan Jennings mohou ještě pomoci.
„Bastardi zkurvený! Chtějí nás potopit!“ zaklel dělmistr Clayman.
Skřivánek skučel a úpěl pod tím náporem.
„Miřte do trupu!“ ozval se rázný hlas pana Dingleyho a fregata se otřásla další salvou. Odpověď Panthére přišla vzápětí. Dřevo se tříštilo.
Dřív, než se pan Dingley mohl nadechnout k dalšímu rozkazu, jedna z třísek ho zasáhla.
Pan Aldridge houkl na dva lodníky, aby pana Dingleyho odvedli na ošetřovnu. Potom ho pohotově zastoupil a zavelel k další salvě.
Osádky hbitě připravovaly děla k ráně, když postupující salva z Panthére způsobila chaos. Velitel osádky Drtiče Boba padl. Frances kdosi v nastalém zmatku porazil. Pokusila se pád zmírnit, ale přesto dopadla značně nešikovně. Posbírala se na nohy. I osádky už se vzpamatovaly a chystaly se k dalšímu výstřelu. A v tom si toho všimla. Jedno ze zádržných lan Drtiče Boba bylo přetržené.
Jedno lano dělo neudrží!
„Zadržte! Má přetržené lano!“ vyhrkla.
Osádka ustala v činnosti. Ve tvářích dělmistra, který měl na starosti sousední děla, a pana Aldridge se mihl záblesk pochopení.
„Claymane, zajistěte ten zatracený kanón!“ houkl pan Aldridge na dělmistra.
Ten rozkaz byl téměř zbytečný. Clayman se pustil se několika dalšími námořníky do práce snad ještě dřív, než pan Aldridge rozkaz dořekl. Všichni dobře věděli, co takové nezajištěné dělo, které se uvolní z okovů, dokáže napáchat za paseku.

Zdálo se, že boj nemá konce, když se náhle dým halící hladinu moře rozestoupil.
„Vítr se obrací,“ ozval se pan Wilkins.
Nemýlil se. Vítr, který Skřivánka přiměl změnit kurz a nahnal ho Panthére přímo do rány, se náhle a nečekaně stočil a začal vát opět od severovýchodu. Kapitán Doyle neváhal. Využil té nečekané změny, a když Panthére stočila k dalšímu obratu, zavelel k ústupu.
Neměli však zdaleka vyhráno. Zle pocuchaná fregata nabírala rychlost jen pomalu a Panthére se nehodlala své kořisti jen tak vzdát, a jakmile odhalila jejich úmysly, pustila se za nimi a vytrvale pálila z příďových děl ve snaze zasáhnout takeláž nebo Skřivánka jinak ochromit.
Později sešel kapitán Doyle na dělovou palubu. Panthére se už hodnou chvíli neozvala, ačkoliv se stále držela v těsném závěsu.
Na dělové palubě panoval zvláštní klid. Osádky děl byly stále v pohotovosti, ale ze všech vyzařovala nekonečná únava.
„Pan Dingley?“ zeptal se pana Aldridge.
„Zraněn, pane,“ odpověděl mladý důstojník věcně.
Kapitán přikývl, že tu informaci bere na vědomí.
„Dobrá. Máte velení na dělové palubě, pane Aldridgi. Musíme se udržet do tmy. Pak jim zmizíme. A pošlete tesaře, ať prohlédne loď.“
„Už jsem ho poslal, pane,“ ozval se pohotově pan, Spencer. I on působil nesmírně unaveně, ačkoliv stejně jako pan Aldridge a kapitán se snažil to nedávat příliš najevo.
„A nechte mužům vydat něco k snědku.“
Dvojice kadetů seděla na lafetě děla a na rozdíl od vyšších důstojníků se už ani nesnažili maskovat, že jsou utahaní k padnutí. Percy Abernathy zíval na celé kolo a když si všiml kapitána, polekaně zavřel pusu a zatvářil se provinile. Frances byla rozcuchaná a mnula si zakrvácené naražené předloktí. Ani si neuvědomovala, kdy se jí to stalo. Snad při tom nešikovném pádu.
Kapitán Doyle je za jejich nedbalost nenapomenul. Měli za sebou dlouhý den, před sebou ještě delší a ta zdánlivá chvíle oddechu se v mžiku mohla změnit v další běsnění, pokud je Panthére přece jen dostihne nebo se vrtošivý vítr opět otočí.
Potom věnoval krátký pohled své dceři.
„Viděl tu ruku doktor?“ zeptal přímo.
„Ne, pane,“ přiznala. „Je to jen škrábanec.“
„Tak za ním zajděte.“
Tón kapitánova hlasu nepřipouštěl diskuzi.
Frances vstala a odloudala se směrem k ošetřovně.
Přelétla ji krátkým hodnotícím pohledem. Stejně jako na dělové palubě, i zde už opadl chaos bitvy, přesto měli doktor Dobbler a pan Jennings pořád plné ruce práce. Opřela se tedy o stěnu a tiše čekala. I když by to otci ani panu Aldridgovi nepřiznala (a Abernathymu už vůbec ne), ruka ji bolela. Musela by se však hanbou propadnout, kdyby na sebe kvůli takové prkotině upozorňovala. Přesto její příchod doktorovým bystrým očím neušel a kývl na ni, aby k němu přišla.
„Tak ukažte,“ vyzval ji.
Frances neochotně vyhrnula rukáv košile. Doktor Dobbler zašil ránu na předloktí, zhodnotil, že nemá nic zlomeného, a pak ji propustil zpět do služby se slovy, že má ruku šetřit.

Teprve dobrou půlhodinu po setmění kapitán Doyle bojovou pohotovost odvolal. Nechal zhasnout všechny světla, která by Panthére prozrazovala jejich polohu, a potom změnil kurz. S trochou štěstí se jim ji v noci podaří setřást.
Následujícího dne se zdálo, že plán kapitána Doylea vyšel. Po Panthére nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Kolem Skřivánka se prostírala jen nekonečná dálava v odstínech šedé a modré a mezi mraky probleskovalo slunce.
Od rána na jeho palubě panoval čilý ruch. Lodní tesař Watters a jeho parta měli napilno. Fregata potřebovala vyměnit potrhané lanoví na hlavním stěžni i opravit značně poškozený trup.
Po obědě zašla Frances na marodku za Tomem. Sotva se tam však objevila, vysloužila si od doktora Dobblera důraznou promluvu do duše, že ji propustil do lehké služby a že s tou sešitou a pohmožděnou rukou rozhodně nemá šplhat po lanoví, jak ji viděl během dopoledne. Frances se zatvářila provinile, ale doktorovi Dobblerovi bylo víc než jasné, že se tak rozhodně necítí.
„Žádné vylomeniny. Rozumíte mi, Frances?“
„Ano, pane,“ zamumlala, ale uhnula před doktorovým upřeným pohledem očima a protáhla se mezi rozvěšenými hamakami k Tomovi.
Tom se vyptával na bitvu. Mrzelo ho, že ji propásl, a tak mu ji Frances vylíčila, jak nejlépe dovedla, i když nebyla zrovna nejlepší vypravěč. Rozhodně jí na rozdíl od pánů Abernathyho a Pennigtona chyběla schopnost události vylíčit barvitěji než jen jako suchá fakta.
Už se měla k odchodu, když se za ní ozval hlas pana Dingleyho.
„Slečno Doyleová...“
Otočila se. Věděla, že pan Dingley byl zraněný. Stála jen několik kroků od něj, když se to stalo. Místo levé paže měl jen ovázaný pahýl.
Nehnula ani brvou. Nebyl první zmrzačený námořník, kterého v životě viděla. Ani zdaleka. Ostatně lodník Milligan přišel o pravačku teprve před pár dny.
„Pane?“ řekla tázavě a ostražitě vyčkávala. Ještě nikdy ji tak neoslovil.
„Dobrá práce s tím dělem,“ řekl naprosto nečekaně a Frances se zatvářila dočista zmateně. Cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Opravdu ji právě Pruďas pochválil? Ale za co vlastně? Celou situaci zachránil dělmistr Clayman a pan Aldridge.
„Nic jsem neudělala, pane,“ odpověděla
Nechtěla si připisovat cizí zásluhy. To nebylo správné.
„Varovala jste je. Včas.“
Nebyla si jistá, co by na to měla odpovědět. A tak jen poděkovala.
„Můžu už jít, pane?“ odvážila se zeptat a doufala, že to první důstojník nebude považovat, za hrubost nebo neomalenost a ještě si nevyslouží nějaký trest.
Pan Dingley přikývl a Frances rychle opustila marodku.
Pan Dingley ji sledoval svýma chytrýma očima, jako by nemohl uvěřit tomu, co jí právě řekl. A přece to byla pravda. Ať byly jeho představy o tom, jakým činnostem by se měla taková děvčata věnovat, jakékoli, tohle se jim naprosto vymykalo. A teprve nyní, když bilancoval s vlastním životem, viděl to, co se mu snažil už před časem sdělit doktor Dobbler. Děvče sem patřilo stejně jako kdokoliv jiný.