37. Duchařina - V Roudničce

Nový vývoj mě postavil do trochu nepohodlné situace, potřeboval jsem vědět, co dělá Krízl i Vacek a měl jsem na to jen poletování mezi jedním a druhým, říkal jsem si, že Lída (respektive vlastně Olinka) měla s tou pomocí dalších duchů pravdu.

Protože bylo ještě brzo ráno, tak jsem trochu doufal, že Krízlovi ten sladkej spánek chvilku vydrží, a soustředil jsem se na Vacka. Chtěl jsem si bejt jistej, že v té Kulhánkovic megarezidenci najde tu trezorovou místnost s archivem. To byl hodně bohatej zdroj informací, i když tam asi ty nejaktuálnější už nebyly, tak by mu to mohlo opravdu hodně pomoct.

Vacek měl na akci na magistrátu hromadu dalších lidí, tak jen rozdal úkoly a jel zpátky do Roudničky, což byla dost klika. Stále bylo velmi časně a při kontrole Krízl stále chrněl.

V Roudničce Vackovi moc lidí nezůstalo. Hospodyni, Simonu i Vávru měli stále v negližé po jednom pozamykané ve služebních autech.

„Je to tu obrovský, šéfe, to snad ani za dnešek nemáme šanci projít,“ řekl místo pozdravu ten, co to tam měl na povel.

„Další lidi už bohužel neseženu,“ řekl trochu smutně Vacek a jal se procházet dům. Šel jsem těsně s ním. Blízko vchodu do zahrady byla menší koupelna, pečlivě ji osobně prohledal.
„Najděte pro každýho z těch tří nějaký oblečení a nechte je tady ustrojit. Žádnej kontakt mezi nima navzájem a nikam jinam nikdo z nich nesmí přijít.“

Má to dobře vymyšlený, aby nikdo Krízla nekontaktoval.

Vacek postupně pomalu procházel dům od shora dolů a jen nakukoval do místností. Na šéfa tak velkého zátahu nijak zvlášť nevypadal, takovej kulatej celkem nenápadnej mužík. Nicméně bylo vidět, že ho lidi berou, že to je takovej ten typ, kterej nepotřebuje si respekt nikde vykřičet, protože je ve svý práci fakt dobrej. Bylo mi jasný, že i jen tím letmým projitím získává mnoho informací. Skoro jsem mu seděl na rameni a trochu netrpělivě jsem napovídal: „Ložnice, obývák…“ Slezli jsme až dolů, už tam skoro jsme, sedl jsem si přímo před jeho obličej: „Vidíš, jak to prostorově nesedí? Tajná místnost. Vidíš? Tady to je. Vidíš?“

Opakoval jsem to stále dokola. Moc jsem si nevěřil, Vacka jsem neznal, nedokázal jsem odhadnout, jak přemejšlí a jak mu do těch myšlenek vlízt. Nicméně asi to zabralo, začal to obcházet, už to asi vidí. Když byl na správném místě, tak jsem zase začal: „Otevři tu skříň - je prázdná - na co prázdná skříň, aby šla snadno odtáhnout a mohl se za ni schovat vchod.“
Vacek reagoval úplně fantasticky – přišlo mi, že máme dokonale stejný policajtský instinkty. Našel to. Okoukával otevírací mechanismus. Bude potřebovat kód na otevření.

„Simona, řekni si Simoně!“

Vacek vylezl ven a koukal na auta se zadrženými, určitě se rozhodoval mezi Vávrou a Simonou. Zase jsem si sedl přímo před jeho obličej. „Simona. Simona. Je to sice ženská, ale přece jen jediný Kulhánkovo dítě, jeho tajemství zná jen ona.“
Otevřel dveře auta, co seděla Simona.

„Dobrý den paní Vávrová, já jsem major Vacek.“
Simona byla už převlečená do neladící kombinace vytahaných tepláků a reprezentativně vyhlížející halenky. Ani nevzhlédla.

„Mohla byste, prosím, se mnou do domu? Máme tam trochu problém, potřebovali bychom poradit.“

„Jestli si myslíte, že s váma budu spolupracovat, když mě ani nenecháte si vzít základní věci, tak to se teda mejlíte,“ řekla nasupeně.

Vacek se jí naprosto vážně omluvil. „Promiňte, bohužel je to velké vyšetřování a je nás tu na to málo, tak věci nejdou úplně optimálně, měl jsem na to myslet a mít tu aspoň ženského člena týmu. Ale tohle je důležité, jde hlavně o to, že bychom vám to tam neradi poškodili, tak bych potřeboval, abyste nám trochu poradila.“

Simona beze slova vystoupila a šla s Vackem k domu. Vedl ji rovnou k trezoru. A ukázal na tlačítka kódovače. Simona zbledla. Hodnou chvíli na sebe hleděli beze slova.

„Paní Vávrová, jak už jsem říkal, tohle je velké vyšetřování. Časně ráno jsme zadrželi při předávce pervitinu pana Macháně a momentálně je celé naše finanční oddělení na magistrátu.“

Simona se opřela o zeď.

„Chcete podat židli?“

Simona zavrtěla hlavou a svezla se až na podlahu. Seděla a tupě zírala do země. Ten pohled jsem znal. Viděl jsem ho tehdy u Datlíku, když ji chtěl Krízl donutit zatahnout do vaření toho profesora chemie. Sedl jsem si před ní. „Už to našel, tak je to jedno, stejně se k tomu nějak dostane. Už je to jedno.“

Vacek neříkal nic, nevyhrožoval, jen vyčkával.

Simona se těžce zvedla. „Taky bych nerada, aby se tu něco poškodilo,“ řekla bezvýrazně a naťukala číselný kód. Dveře odskočily.

„Děkujeme paní Vávrová, moc si vážím vaší spolupráce.“

„To je tátovo dílo, stavělo se to dřív než zbytek baráku. Pokud by se tam lezlo násilím, asi by spadl celej barák,“ řekla Simona stejně bezvýrazně jako předtím a zase si začala sedat na zem.

Vacek řekl vážně: „Děkuju.“

Pak zavolal na kolegu, aby odvedli Simonu zpátky do auta a zařídili všem snídani.
Koukl jsem v hale na hodiny. Pomalu bude sedm. Nejvyšší čas zkontrolovat Krízla.