37. Nevyhnutelné

Když se probudila, Fanred ve svém křesle spal. Hlava mu klesla na prsa, ústa zůstala pootevřená, dokonce tichounce pochrupoval. Pustili se, ale jejich prsty stále spočívaly těsně vedle sebe.
Venku pořád pršelo a oheň v krbu už skoro vyhasnul, a tak se Lycva tiše zvedla a šla přiložit. Chvilku musela uhlíky přesvědčovat, aby se rozhořely, ale nakonec se povedlo a vyšlehly první plamínky. Hned na to za sebou uslyšela tiché kroky a vzápětí ji zezadu objal kolem pasu, položil si bradu na její rameno a přitiskl tvář k jejímu krku.
„Měla bys odpočívat,“ řekl tiše.
„Přiložit ještě zvládnu,“ odbyla ho a opřela se o něj. Museli se trochu vrtět, ale nakonec se uvelebili tak, aby to bylo pohodlné pro oba.
Hladila ho po předloktí a její prsty se brzy zatoulaly na jeho zápěstí.
„Tady to začalo,“ řekla. „Když jsem poprvé ucítila tvoje srdce. Tehdy mi došlo, že nejsi jako ostatní. Je to hloupost, co? Jako kdyby ti tep mohl povědět něco o povaze.“
„To není hloupost,“ otočil její ruku dlaní vzhůru a ukazováčkem přejel po žílách, které prosvítaly skrz kůži. „Když víš, z čeho se člověku zrychlí puls, jak vyrovnaný je tváří v tvář nebezpečí, a jak dlouho mu bije srdce i poté, co mělo dávno utichnout – co víc o něm potřebuješ vědět?“
„Nejsi ty básník?“
„Můžu to zkusit, když si to budeš přát ty,“ zašeptal jí do ucha.
I přes to, v jakém byla stavu, jí tělem proběhlo příjemné mravenčení.
„Já jsem v sobě všechno dusil a popíral,“ pokračoval, „takže vlastně nevím, kde to začalo pro mě. Když jsi na mě tehdy čekala pod ptačími třešněmi, vypadala jsi jako nějaká bohyně, ale pak ses usmála a byla z tebe najednou obyčejná holka. Znal jsem spoustu obyčejných holek, dokonce i pár žen, které by sis spletla s bohyněmi, ale do té chvíle jsem nepotkal žádnou, která by dokázala být obojí.“
Lycva polkla těžký knedlík, který se jí náhle vytvořil v krku. „Opatrně, válečníku,“ pokusila se o lehký tón. „Mohla bych si o sobě začít moc myslet.“
„Hmm,“ zabručel, přejel jí dlaní po břiše a přitáhl si ji blíž. „Třeba by se mi to líbilo.“
Mravenčení zesílilo a Lycva začala uvažovat, jak moc je vlastně nemocná. Natočila hlavu a nechala se políbit. Ruka, která ji hladila po břiše, se začala pomalu sunou výš.
Někdo si hlasitě odkašlal.
„Už se můžeme vrátit?“ zeptala se Deira podrážděně.
Rychle se pustili a Fanred pomohl Lycvě na nohy. Deira kolem nich s podrážděným výrazem prošla a uvelebila se na své posteli. Rain, který ji následoval, sotva zadržoval smích.
„Nech nás chvíli o samotě,“ požádala Lycva Fanreda.
Upravil jí pocuchané vlasy a pohladil ji po tváři. „Dobře, stejně jsem si chtěl ještě něco zařídit. Nepouštěj se nikam sama.“
„Jako bych někam daleko došla,“ zabručela, ale vtiskla mu krátký polibek.
Vydal se pryč, ale na verandě, těsně předtím, než vstoupil do deště, se otočil a usmál se na ni. Úsměv mu opětovala a ignorovala hlasité odfrknutí, které se ozvalo z Deiřina místa. Počkala, dokud jí Fanred nezmizel z očí a pak jim oběma pokynula.
„Pojďte sem, musíme si promluvit.“
Uvelebila se v křesle před krbem a počkala, dokud si Deira a Rain také nepřitáhli stoličky. Opřela si lokty o kolena a zadívala se na ně.
„Potřebujeme nový plán. Všichni víme, že Briwal Sliennu nenechá jen tak. Zároveň všichni víme, že pokud budu ve vyjednávání jakkoliv vystupovat já, Ai Ciligh si budou stěžovat, že nadržuji Ollienu, a ollienští si budou stěžovat, že na nás král byl příliš měkký.“
„A nebyla by to pravda?“ přimhouřila Deira oči.
„Copak jsi mě neposlouchala? Na tom nezáleží. Jestli chceme, aby nás Ollien respektoval, musíme se chovat jako jim rovní a přistoupit na jejich hru. Myslíš, že Deabart by vyslal tři náhodné lidi vyjednávat celou jejich budoucnost? Pokud by nepřijel jejich král osobně, přijel by další nejvýznamnější člověk v říši. Ale protože, jak mi Strážce Maeryf správně vysvětlil, Strážci jsou živoucí pamětí kmene a nemohou jen tak odjet, musíme na to jít jinak. Chci přesvědčit krále Briwala, aby na podzim přijel do Slienny a setkal se s námi v Zimovišti…“
„A naše tajné stezky, jak se do skal dostat, mu ukázat nechceš?“ zaprskala Deira.
Lycva se kousla do rtu. Cítila počínající únavu, ale musela ještě chvíli vydržet. „Nemusí, možná ani nebude chtít, přímo do útočiště, ale musí se se Strážci setkat on sám. Musí nás vidět, pochopit. Takže tohle je náš nový cíl.“
Deira chvíli přemýšlela, a pak přikývla. „V tom, co říkáš, je smysl.“
„Výborně,“ snažila se Lycva nedat najevo, jak moc si oddechla. „Jakmile se s ním domluvíme, vy dva se vrátíte domů a připravíte půdu mezi Strážci.“
„A co ty?“ zeptal se Rain.
„Copak to není jasné?“ zavrtěla Deira hlavou. „Ta už se do Slienny nevrátí.“
„Ale vrátím, jako průvodkyně královské výpravy. Pro všechny bude lepší, když půjdu s nimi. Ještě jedna věc,“ dodala. „Ať už se k našemu návrhu král postaví jakkoliv, nikdo se ho ani prstem nedotkne. Naopak, očekávám od vás obou, že jestli to bude nutné, budete ho chránit, protože nejlepší nadějí pro Sliennu je právě on.“
„Ne Fanred?“ zvedl Rain obočí.
„Fanred není a nebude králem,“ odbyla ho Lycva. „Teď chci od vás obou slib, že Briwalovi neublížíte.“
Rain jí ho dal bez váhání, ale Deira mlčela a vyhýbala se jejímu pohledu.
„Deiro, pokud bychom na něj zaútočili, všechno jen zhoršíme.“
„Máme pokyny Strážců.“
„Strážci se mýlili.“
Po chvíli ticha si Deira povzdechla. „No dobrá. Nic neslibuji, ale zatím,“ zvedla prst, „zatím se budu řídit tvojí radou.“
Lycva s úlevou vydechla a začala se shánět po něčem k jídlu. Rain jí ochotně podal silný vývar a chlebovou placku, a i když nesnědla všechno, dostala do sebe dost na to, aby mohla postupně začít nabírat síly. Její společníci pak odnesli zbytky a sami se vydali najíst se v jídelně s ostatními obyvateli paláce.
Lycva nezůstala sama dlouho. Brzy se vrátil Fanred a přivedl s sebou starého známého.
„Laivo!“ vyhrkla. „Můžeš tu vůbec být?“
Válečník se na ni díval se směsicí obav a soucitu. Monokl už mu bledl, ale pořád ulevoval žebrům na jedné straně a jedné noze. „Varoval jsem tě před zmijemi, krásná zpěvačko,“ řekl. „Smrt v tobě má zdatného soupeře, ale i tak jsem se bál, jestli ji porazíš.“
„Měla jsem štěstí, že jedy jsou tak nespolehlivé,“ odpověděla. „Co tady děláte?“ obrátila se k Fanredovi.
„Laivo bude bydlet s vámi. I když jsem si nárokoval jeho život, nemůžu mu dát svobodu, dokud jeho případ neposoudí Tribunál. Na zasedání ale může stejně dobře čekat tady, a alespoň moji muži pohlídají vás oba,“ odváděl Fanred Laiva k nepoužívanému lůžku v rohu, kde ho přivázal dlouhým provazem ke sloupu, aby mu zajistil alespoň trochu volného pohybu.
Lycva přimhouřila oči. Neušlo jí spiklenecké mrknutí, které si vyměnili. „Teď pravdu,“ pobídla je.
Fanred pokrčil rameny a opatrně se rozhlédl. „Tak jí to ukaž.“
Laivo vzal za konec provazu, kterým měl kolem zápěstí, a zatáhl. Uzel povolil a během mrknutí oka měl volné ruce.
„Jsem to ale nešika,“ povzdechl si Fanred.
„To máš z toho, že ses jako první učil uzly na uvazování koní,“ odvětil Laivo a znovu mu nastavil zápěstí. „Taková škoda, že jako vězeň nemohu bojovat, abych chránil naši přítelkyni.“
„A případné útočníky plánuješ umluvit k smrti?“ zvedla Lycva obočí. „Nebo máš pod postelí schovaný meč?“
Laivo nakrčil nos. „Neurážej mě, přemožitelko smrti. Na Talzidovy nekňuby nepotřebuji ocel.“
Představila si pěsti, dopadající na stále bolavé tělo, a vnitřně se otřásla. Jen co Fanred znovu zabezpečil pouta, zvedla se z křesla, přešla k Laivovi a položila mu dlaň na bok. Zazpívala ale sotva pár tónů, když jí Fanred ruku odtáhl.
„Zbláznila ses? Sama se sotva držíš na nohou!“
„Zatímco on je jako rybička?“ odsekla. „Jestli mě má chránit, musí být v co nejlepším stavu. Neboj se, vím, co si můžu dovolit. Jednu píseň. Zbytek nechám na něm.“
Fanred se mračil, ale pustil ji. „Buď opatrná.“
„Kdy nejsem?“
Oba muži měli dost rozumu na to, aby mlčeli. Chvíli se místností ozývalo jen praskání ohně a Lycvin tichý zpěv. Když skončila, Laivo seděl rovněji, ale ona sama měla co dělat, aby se nesesypala. Jediné, co ji drželo ve vzpřímené poloze a s otevřenýma očima, byla představa, co by si jinak poslechla od Fanreda.
„Asi si půjdu lehnout,“ pronesla.
„Vážně?“ protáhl Fanred.
„Jen ji nech být, veliteli,“ ozval se Laivo. „Vždyť dokud má v plicích dech, nedokázala by nechat trpět ani prašivého psa u cesty, a ty jí rozumíš. My všichni děláme, co děláme, protože prostě nemůžeme jinak.“